1-11 Flashcards
Flashcards z otázek 1-11 - písemná část
Hodnoty a ideologie ve veřejné a sociální politice
Hodnoty často vycházejí z ideologií, které nabízejí konkrétní pohled na uspořádání společnosti, role státu, trhu a občana. Např. liberalismus (důraz na svobodu, volný trh), socialismus (solidarita, rovnost, centralizace moci), konzervatismus (tradiční hodnoty), enviromentalismus (udržitelný rozvoj, životní prostředí).
Významné vývojové etapy sociální politiky
- rodová solidarita
- autokratický paternalismus
- antický paternalismus a počátky solidarity
- středověký paternalismus (raný středověk)
- charita a chudinská péče (chudinské zákony, utopisté)
- osvícenství a přirozená lidská práva
- moderní modely sociální politiky
VFR (1789) jako katalyzátor změn hodnot
přinesla zásadní změny v hodnotovém ukotvení společnosti, zejména ve vztahu k rovnosti, svobodě a bratrství; změna hodnot: důraz na občanská práva a rovnost před zákonem; politické dopady: vytvoření Deklarace práv člověka a občana (1789), která zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví
VHK (1929) jako katalyzátor změn hodnot
vedla k masové nezaměstnanosti, chudobě a nedůvěře v kapitalistický systém; změna hodnot: důraz na státní intervenci jako prostředek stabilizace
ekonomiky (řešení tržního selhání); politické dopady: soubor opatření a ekonomických a sociálních reforem, tzv. New Deal s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat státní ekonomiku USA
- SV jako katalyzátor změn hodnot
změny hodnot: posun směrem k větší solidaritě a kolektivní odpovědnosti; politické dopady: rozsáhlé sociální reformy (vznik WS), konkrétně např. vznik NHS v UK (1948)
Preventivní veřejná politika
Preventivní veřejná politika se zaměřuje na předcházení vzniku problémů, namísto jejich řešení poté, co již nastanou. Klade důraz na proaktivní přístup s cílem minimalizovat rizika, zvýšit efektivitu a dlouhodobě snížit náklady spojené s řešením problémů.
Charakteristiky: proaktivní (ex ante) přístup, dlouhodobý horizont, zaměření na příčiny, snížení rizik a nákladů, náročnější implementace
Reaktivní veřejná politika
Reaktivní veřejná politika je přístup k tvorbě a realizaci politiky, který se zaměřuje na řešení problémů nebo krizí, které již nastaly, spíše než na jejich předcházení. Tento přístup je charakteristický svou orientací na reakci na události, přičemž opatření jsou přijímána v reakci na aktuální situaci nebo tlak veřejnosti, médií či jiných aktérů. Snaha minimalizovat již vzniklé škody či snížit jejich dopady.
Charakteristiky: pasivní ex post přístup, reakce již na vzniklý problém, krátkodobá řešení, tlak na rychlost, náklady, jednodušší implementace
Systém národních států v Evropě - obecně
Systém národních států se v Evropě začal konsolidovat po podepsání vestfálského míru (1648 – konec třicetileté a osmdesátileté války). Role a postavení národního státu se však v průběhu dějin mění v závislosti na globálních procesech, jako jsou války, hospodářské krize, globalizace a technologický rozvoj.
Národní státy - začátek 2. poloviny 20. století
- dva bloky (západ/východ)
- silná suverenita národních státu
- národní stát jako sociální stát, který pokrývá stále více a více sociálních jistot
- léta - zlatý věk WS
Národní státy - 80. léta 20. století
- celosvětová ekonomická krize (dopady ropné krize ze 70. let, americká burza a tzv. černé pondělí v roce 1987, Sovětský blok a neefektivita centrálního plánování)
- posun v paradigmatu - zpět k liberálnějším myšlenkám, princip monetarismu (např. M. Thatcher, R. Raegan)
- silný národní stát selhal ve snaze pomáhat jedincům, neefektivní (rostoucí veřejné výdaje)
- diskuze nad mírou zapojení státu a jeho skutečnou rolí
Národní státy - současnost
- ztrácejí na svém významu
- jejich postavení není tak suverénní
- stále probíhá spousta věcí na národní úrovni
- větší otevřenost trhu
- dva trendy: význam supranacionálních organizací a decentralizace
- nedokáže efektivně řešit celosvětové výzvy a problémy - řada otázek se přesouvá na nadnárodní úroveň
- tzv. globální vládnutí
Globalizace
Proces integrace (propojování) na světové úrovni.
Globální vládnutí
- celosvětové (např. OSN)
- regionální (např. EU, AU)
- nadnárodní (např. Green Peace)
- národní (státy)
- podnárodní (kraje, obce)
Národní státy a EU
Evropskými politikami rozumíme v širším smyslu veškeré záležitosti, o nichž se jedná na úrovni Evropské unie. Základní rozdělení politik EU, které stanovuje Lisabonská smlouva, je podle pravomocí. Jedná se tak o tři hlavní kategorie pravomocí: výlučné pravomoci EU, sdílené pravomoci a podpůrné pravomoci.
Výlučné pravomoci EU
Mezi výlučné pravomoci EU patří: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro země eurozóny, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky a společná obchodní politika. V určitých oblastech byla pravomoc přijímat právní předpisy převedena na EU. Úloha členských států je pak tyto právní předpisy uplatňovat. V některých případech však mohou se souhlasem EU přijímat vlastní zákony.
Sdílené pravomoci EU
Ke sdíleným pravomocím EU patři: vnitřní trh, sociální politika, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, společná politika v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. V těchto oblastech pravomoc přijímat právní předpisy členské státy a EU sdílejí. Členské země tak mohou učinit pouze v případě, že Unie v níže uvedených oblastech ještě nepředložila legislativní návrh, nebo ho ani předložit nehodlá.
Podpůrné pravomoci EU
Třetí oblastí jsou podpůrné pravomoci EU. Mezi tyto pravomoci patří: ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochrana a správní spolupráce. V těchto oblastech může EU členské země pouze podporovat, koordinovat jejich úsilí či jejich činnost doplňovat. Unie zde tak nemá pravomoc přijímat právní předpisy a nesmí do legislativních opatření členských zemí zasahovat.
Funkce médii ve veřejné politice
V základě 2 funkce:
- média jako zprostředkovatel: Média fungují jako kanál pro přenos informací mezi vládou, občany a dalšími aktéry veřejného života. Zprostředkovávají klíčové informace o politických rozhodnutích, společenských problémech a procesech.
- média jako regulátor: Média plní kontrolní a kritickou funkci, kdy sledují chování politických a společenských aktérů a upozorňují na problémy nebo nedostatky. Tím přispívají k transparentnosti a odpovědnosti v politice.
Význam médií pro veřejnou politiku
- nastolování agendy
- edukační role
- propagace VP řešení
- formování veřejného mínění
- poskytování dostupných zdrojů
- získávání dat
Problematika médii
- anonymita autorů a informací
- dezinformační války
- střet zájmů
- umělé ovlivňování agend
- umělá konstrukce reality
Jak mohou vznikat soupeřící veřejné politiky?
- VP jsou široké a navzájem se prolínají - soulad nebo rozpor
- zapojení různých aktérů (experti), kteří mají odlišné názory
- vytváření politik, které v důsledku působení jiných politik selhávají
- působení vnějších faktorů (externality)
6 fází globalizace dle Görana Therborna
- šíření velkých světových náboženství
- století - expanze Evropanů a zámořské objevy
- století - války evropských velmoci v koloniálních teritoriích
- století a období industrializace - vznik světového trhu (doprava, komunikace, infrastruktura)
- Období po 2. světové válce - řešení společných problému, vznik nadnárodních organizací
- Soudobá vlna globalizace spojená s migrací, rozvojem IT, proměnnou trhu práce, šíření znalostí
Zygmunt Bauman - Tekutá modernita
Dnešní fáze společnosti, která je silně proměnlivá a individualizovaná a pod velkým tlakem konsumerismu.
Reakce na globalizaci na národní úrovni
- Decentralizace moci
- Kooperace mezi trhem, státem a občanským sektorem
- Zefektivňování veřejné správy (modernizace, nové technologie)
- Sledovat technologický pokrok – investice do strategických odvětví (technologií)
- Spolupráce s jinými státy - uzavírání bilaterálních a multilaterálních dohod pro zvládání problémů, jako je klimatická změna nebo kybernetická bezpečnost
Reakce na globalizaci na nadnárodní úrovni
- Vznik nadnárodních institucí (WHO, WB, mezinárodní soudní tribunál, …)
- Koordinační a komunikační platformy (summit OSN) – např. klimatická spolupráce
- Závazky národních států vůči mezinárodním organizacím (závazek % HDP do NATO, peníze do EU atd.) – regulace, finanční nástroje
- Řešení konfliktů – diplomatická mise, příklad role OSN při mírových jednáních; NATO
- Propojený trh, měnová/daňová politika (WTO, WB)
- Solidarita
- Média – šíření informací, rychlá mobilizace
Reakce NO a občanských iniciativ na globalizaci
- Advokační činnost: Upozorňování na globální problémy a tlak na vlády; Příklad: Greenpeace a kampaně proti znečištění oceánů.
- Humanitární pomoc: Přímá podpora v krizových oblastech; Příklad: Lékaři bez hranic v regionech postižených válkou nebo pandemií.
Implementace ve veřejné politice
Implementace ve veřejné politice je proces, při kterém se přijaté politické rozhodnutí (například zákon, nařízení, strategie nebo program) převádí do praktického provedení na úrovni státní správy, místních samospráv, veřejných institucí a dalších relevantních aktérů. Tento proces zahrnuje koordinaci činností, alokaci zdrojů, monitorování a hodnocení efektivity přijatých politik, aby byla dosažena zamýšlená změna nebo výsledek.
Předpoklady úspěchu implementace
- trvalá politická podpora, politická legitimita a podpora silných zájmových skupin
- schopnost odolávat vlivu oponentů, ubránit se jejich destruktivním pokusům
- dostatečné zdroje (institucionální, finančí, lidské atd.)
- efektivní koordinace, scénáře vývoje
- stabilita politických a sociálně-ekonomických podmínek
Základní modely implementace
- Autoritativní – direktivní řízení, kontrola, hierarchie (nařízení, směrnice)
- Participativní model – nepřímé nástroje řízení, spontánnost, učení, adaptace, vyjednávání, spolupráce, důvěra
- Model koalic aktérů – předpoklad plurality aktérů, kteří vyjednávají, uzavírají kompromisy, sdílejí určitý společný soubor hodnot a společné cíle
- Model nekončícího procesu učení – metoda snažící se po implementaci o hledání dalších realizovaných politik ve vztahu k naplnění širších cílů (Pressman a Wildavski chápou proces implementace jako evoluci)
Proces implementace
- rozhodnutí o implementátorovi
- návrh implementačního projektu
- následná rozhodnutí aktérů realizujících politiku a samotná realizace
- průběžná kontrola a hodnocení průběhu implementace, řešení vyvstalých problémů
Problémy implementace
- obtížná ovlivnitelnost okolního prostředí, v němž žijeme
- obtížná předvídatelnost budoucího vývoje
- setrvačnost hodnotových orientací lidí a institucí
- žádná politika se nerealizuje izolovaně
- problém simulace politik - symbolická podpora, reálný zájem směřuje jinam
Kritické faktory implementace
- volba implementátora
- míra sdílení hodnot mezi zúčastněnými aktéry
- míra sladění prvků nutných k realizaci veřejné politiky
Regulátoři ve veřejné politice
Regulátoři = formují společenské podmínky života jednotlivců a organizací, aby je směřovali předpokládaným směrem.
Stát jako regulátor
Stát má klíčovou roli při tvorbě a implementaci regulací, které určují rámec, v němž ostatní aktéři fungují. Zajišťuje tedy obecný a stabilizovaný rámec fungování společnosti, zprostředkovává formování a výkon politické moci, opírá se o veřejnou správu. Limity: omezené zdroje a politická opozice.
Trh jako regulátor
Trh je aktérem, který zajišťuje alokaci zdrojů a přirozeně reaguje na poptávku a nabídku. Jeho regulační vliv ve veřejné politice má přímý i nepřímý charakter (tzv. samoregulační systém). Limity trhu - není vždy schopen regulovat externality (např. znečištění), což vede k nutnosti zásahu státu.
Občanský sektor jako regulátor
Institucionalizované vyjádření života občanské společnosti, neziskové organizace, zájmové skupiny a občanské iniciativy. Limity: omezené finanční a lidské zdroje.
Média jako regulátor
Sehrávají klíčovou roli jako zprostředkovatelé informací a regulátor veřejného mínění. Informování veřejnosti, tlak na aktéry, formování veřejného mínění. Limity: skreslení informací (např. vlastnické zájmy).
Teorie korporativismu (tripartita)
Teorie korporativismu se zaměřuje na systém, ve kterém jsou zájmy různých skupin (například zaměstnavatelů, odborů, profesních asociací) institucionalizovány a organizovány do oficiálních korporací, které spolu s vládou spolurozhodují o veřejných politikách. Tento model zdůrazňuje spolupráci mezi státem a organizovanými zájmovými skupinami, místo aby se spoléhal na konkurenční politické procesy.
Tripartita je specifická forma korporativismu, kde tři hlavní aktéři (zaměstnanci, zaměstnavatelé a stát) společně projednávají a rozhodují klíčové otázky.
Rozdělení aktérů ve veřejné politice (Potůček)
- formalizovaní X neformalizovaní
- jednotlivci X kolektivní
- formalizovaní jednotlivci: političtí vůdci, konzultanti
- neformalizovaní jednotlivci: názoroví vůdci, političtí aktivisté
- formalizovaní kolektivní: politické strany, stát, orgány veřejné správy, firmy, organizace občanského sektoru, poradenská centra, média
- neformalizovaní kolektivní: zájmové skupiny, názorové komunity, politické komunity
Instituce
- Regulátory (pravidla, normy) chování aktérů.
- Formální X neformální
- Formální: ústavně právní systém organizační struktury
- Neformální: etické a sociální normy, očekávání a zvyklosti
- Aktéři je musí respektovat, ale zároveň i pod jejich vlivem sledují své zájmy, ale interpretují a prosazují je způsobem ovlivněným institucionálními faktory
Fázový model veřejně politického procesu (M. Howlett a M. Ramesh)
- Nastolení agendy (angl. Agenda-setting) – souvisí s procesem, kdy se problémy dostávají do povědomí vlády.
- Formulace politiky (angl. Policy formulation) – proces, kdy jsou jednotlivé politiky vládou formulovány, koncipovány
- Rozhodnutí ve veřejné politice (angl. Decision-making) – proces, kdy vláda (ne)zaujímá určitý postoj
- Implementování politiky (angl. Policy implementation) – proces uskutečňování zmíněného postoje
- Hodnocení politiky (angl. Policy evaluation) – proces monitorování výsledků implementované politiky státem a občanskou společností, výsledek, který může vést k další rekonceptualizaci politického problému a jeho řešení
Aspekty při posuzování, zda se jedná o veřejně politický problém
- Hodnoty
- Představa o roli státu
- Data
- Zarámování
Prostup při strukturaci problému
- Vymezení příčin a dopadů problému;
- Analýza aktérů - definice postižených aktérů;
- Legitimizace problému na základě kvali a kvanti dat - argumentační rovina;
- Identifikace cílů pro řešení problémů;
- Zhodnocení možných pozitivních a negativních externalit.
Znaky veřejně politického zájmu
- je předmětem politického vyjednávání/konfliktů
- zabývá se kvalitou života občanů nebo jinými efekty fungování společnosti
- týká se aktuálních sociálních problémů nebo možné budoucnosti
- realizace často přesahuje rámec instituce nebo resortu
- střetává se s diferencovanými individuálními, skupinovými a soukromými zájmy
Formy demokratického zprostředkování zájmů
- Reprezentativní
- Participativní
- Korporativní
- Přímé
- Deliberativní
