Sociálna psychológia Flashcards
Vymedzenie
Sociální psychologie se obecně zabývá studiem společenské podmíněnosti
lidské psychiky.
K hraničným odborom
„Psychologicky“ zaměřená sociální psychologie: zkoumá vliv sociálních faktorů na psychické procesy individua. Preferuje
experimentální metody
„Sociologicky“ zaměřená sociální psychologie: se zabývá skupinovými
procesy jako takovými, do nichž individuum vstupuje jen jako
element.
1) Interakce jedinec-jedinec
2) Jedinec-malá skupina
Preferuje dotazování a pozorování, podle možnosti v přirozených
podmínkách.
Historie
Na přelomu 19. a 20. století
1. Nedostatek vhodných výzkumných technik.
2. Nedostatek relevantních sociálně psychologických otázek.
3. Na člověka, jako sociální bytost, nebylo nahlíženo jako na možný objekt empiricko-vědního výzkumu.
4. Neexistoval dostatek vědomí o problému
Pojem sociológia prvýkrát
J.M.Baldwin
1908 - Sociálni psychologie
E. A. Ross vydává v roce první knihu s názvem Sociální psychologie
– ovlivnitelnost i bez přítomnosti, interakce.
W. McDougall vydává knihu Sociální psychologie kde
rozvádí instinktivistické teorie lidských emocí a motivace (inspo Freud - žiak)
Teoretické koncepcie (3)
− Psychoanalytické teorie
− Behaviorismus
− Neobehaviorismus
Freud z hľadiska sociálnej psychológie
nevědomé síly, lidská agresivita, konflikty
(Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře)
Behaviorizmus z hľadiska sociálnej psychológie
paradigma S – R
(podmiňování, posílení, odměna, trest)
Neobehaviorizmus
J.B. Rotter teorie sociálního učení, LOC;
J.W. Thibaut a H.H. Kelley teorie sociální interakce –
dyády (cost and rewards)
J.B.Rotter
LOC
Thibaut a Kelley
teorie sociální interakce –
dyády (cost and rewards)
E. Fromm – sociální charakter
Osamělý dav – studie měnícího se amerického
charakteru - způsob dosažení konformity členů:
1. Společnost závisející na tradičním řízení (do renesance, zahanbení)
2. Společnost na vnitřním řízení (do 19., internalizace hodnot, pocit viny)
3. Moderní společnost založená na vnějším řízení (očekávání, vzniká úzkost)
T.W. Adorno
Výskum „Autoritářské osobnosti“
teorie pole – skupinová dynamika
Gestalt psychologie - K. Lewin
Kognitivismus
S.E. Asch (experiment - čiary), F. Heider – sociální percepce
L. Festinger
kognitivní disonance
Autoritářská osobnost
- Rigidní systém postojů (přísná výchova v dětství)
− Silná rodičovská kontrola (poslušnost, potlačení agrese)
− Skrytá potlačená agrese se přenáší na slabší objekty
− Vyznačuje se „černo-bílým“ myšlením
− Nesnáší dvojznačnost a nesrovnalosti
− Rigidita i v mezilidských vztazích (vymezení sociální hranice osobní
blízkost mu vadí)
Zimbardo, Millgram
Manipulácia výsledkov
Tretie obdobie (sociálnej psychológie)
- Kvantitativní nárůst počtu institucí, periodik
- Geografické rozšíření např. Asie apod.
- Obsahová rozmanitost do šíře i hloubky
- Replikační studie, komparační studie, metaanalýzy, specializace;
- Evolucionistická teorie – přiblížení k biologickým vědám;
- Teorie sociální identity (meziskupinové vztahy ) a konceptu
sebekategorizace;
- Integrace kritické psychologie;
- Globálnější dělení na psychologickou a sociologickou sociální
psychologii.
Sociálne myslenie
Ako sa vnímame
Čomu veríme
Posudzovanie
Postoje
Social influence
Kultúra
Tlak skupiny
Skupiny ľudí
Vyhovenie požiadavkám
Social relations
Predsudky
Agresia
Atraktivita
Intimita
Pomoc
Metaanalýza
Tím výskumníkov, porovnávanie analýz
Asocianistický prístup
Wundt
Preniknutie do kognitivných procesov (prečo rozumiem ako rozumiem)
hledání základních prvků, elementy procesů – vnímání, pozornost,
paměť a principy asociování
Konstruktivistický prístup
Ebbinghause (krátkodobá pamäť)
Tvarová (Gestalt) psychologie - zrakové javy
- aktivní konstrukce poznávání
(rámec situácie)
Vztahový rámec
jedná se o širší kontextuální systém, v němž nějaký předmět nebo jev vidíme a tedy posuzujeme.
− ovlivňuje naše vnímání v tom směru, že ostřeji vynikne „vybočení“ ze systému
Úroveň adaptace
zjednodušeně vyjadřuje skutečnost, že každý z nás je sám
pro sebe „normou“ při automatickém zařazování
vnímaného.
(každý sme jedineční)
Percepční akcentace
může se projevit například v důsledku představivosti.
Bruner a Goodman (1947) prokázali, že chudé děti měly
tendenci vnímat mince narůstající nominální hodnoty jako
větší, než ve skutečnosti byly, zatímco děti z bohatých
rodin buď velikost určovaly správně, či ji mírně podcenily.
Percepční obrana (mechanizmus)
Subjektivní redukce vjemového pole (někdy označované jako selektivní slepota či selektivní
hluchota).
− jedinec má tendenci vnímat tak, aby to podporovalo jeho názory,
hodnoty a má tendenci potlačit ty údaje, které jim protiřečí
− Při kognitivním zpracování informace se projevují tendence
vnímat jen to, co pomůže udržet vlastní sebeobraz a
sebevědomí a redukovat či eliminovat podněty (reálné či
jen zdánlivé) ohrožující.
Sociální percepce
Vnímání ostatních lidí
− Vychází ze zkušenosti jedince
− Je individuální
Co ovlivňuje percepci?
- Množství předchozích zkušeností s vnímaným podnětem.
− Výběrovost percepce
− Přítomné faktory
− Motivace
Formování dojmu
Zabývá se tím, jak si lidé tvoří představy o jiných lidech.
− Formování dojmů vyjadřuje hodnotící aspekt vnímání, proto
hraje v našem životě významú roli
Formování dojmu z pohledu asocianistického modelu
Sčítání X zprůměrování
Jedinci, kteří formují svůj dojem o druhém spíše sčítáním dosahují
výrazných dojmů.
Formování dojmu z pohledu konstruktivistického modelu
Centrální rysy
V současnosti konstruktivisté neuvažují o „tvaru“, ale o „schématu“ jako
trvalejší kognitivní struktuře.
Implicitní teorie osobnosti
předpokládáme, že člověk, který má určitý povahový rys, má také
několik dalších, které jsou s ním spojeny
(např. inteligentní člověk je i velkorysý a moudrý)
- centrální vs. okrajové rysy
Skupinové stereotypy
Godberg, Gottesdiener, Abrahamson
Vliv emocí
aktuální emoční vyladění
Původnost X novost
Luchins
Haló efekt
Princíp atribuční chyby
Pekní ľudia
Povahové črty, spôsob vyjadrovania sa - nevnímame nedokonalosti
Efekt rozptýlení
Odvádza pozornosť
Efekt schovívavosti
Recipročný model
Čo urobím ja to sa stane mne
Atribuční výskum
„Atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak
lidé v každodenním životě připisují
příčinnost svému vlastnímu chování,
chování jiných lidí nebo nepersonální
jevům ve svém sociálním prostředí.“
Atribuční teorie
Teorie přisuzování příčiny chování a jednání.
Snažíme se porozumět PROČ se lidé chovají tak, jak se chovají.
1) Dispoziční (osobnostní) příčiny.
2) Situační příčiny.
Základné atribučné teorie (6)
- 1) Heiderova (1958) teorie naivní psychologie
− 2) Jones a Davisova (1965) teorie korespondujících inferencí
− 3) Kellyho (1967) kovarianční model
− 4) Schachterova (1972) teorie emoční lability
− 5) Bemova (1967, 1972) teorie self-percepce
− 6) Weinerova (1979, 1985) atribuční teorie
Fritz Heider
Teórie naivní psychologie
Jones a Davis
Teorie korespondujicich inferenci
Kelly
Kovariačný model
Konsenzus (zhoda s ostatnými), konzistence (zhoda v čase), distinktivnost (zhoda pri iných podnetoch)
Schater
Teória emočnej lability
Bem
Teorie self-percepce
Weiner
Atribuční teorie
Petty, Cacioppo
Central route persuasion
Peripherak route persuasion (atraktivita, sympatie)
The foot-in-door phenomenon
Ľahšie súhlasíme ak ideme “po malých kúskoch”
Anakin (star wars)
Heider - The psychology of interpersonal
relations
Laičtí psychológové
Heider vymezil dvě základní kategorie příčin- dispoziční a situační.
Atribuční teorie a základní 3 domněnky
Lidé se pokoušejí určit příčiny událostí – uspokojení mysli na
uzavřenost
− Určení příčiny události je systematické – vysvětlení není
náhodné
− Vysvětlení, která odvozujeme mají souvislost s našimi pocity a
následným chováním
SOCIALIZACE
proces aktivního přizpůsobení jedince na společenský
systém.
• celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje
specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky,
hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti.
• sociální interakční proces, uskutečňuje se především
sociálním učením
Kde se odehrává:
především v rodině, ve skupině vrstevníků, ve škole,
prostřednictvím masmédií.
Nejintenzivnější je proces socializace
v dětství, v dospělosti
jde spíše o uplatnění toho, co bylo osvojeno. V dětství je
jedinec objektem socializace, v dospělosti se stává
subjektem socializace.
Novorozenec ještě není schopen rozlišit rozdíl mezi sebou
okolním světem
Vědomí o své odlišnosti od ostatního světa
a ostatních jedinců se utváří postupně od 3-tího roku věku a
to vlivem sociální interakce.
Neadekvátně socializovaný člověk
Ve společnosti stěží přežívá
Poblémy vyjít s druhými lidmi, problémy s jeho identitou
- − Identita je vědomí vlastního já, poznání toho, kdo jsem,
jaká je má osobnost, je to uvědomění si sebe samého
− Nedostatečně socializovaní jedinci nejsou schopni
vstupovat do běžných interakcí s druhými lidmi
− Například sociálně narušení jedinci již nedokáží
respektovat normy normálního, tedy většinového soužití,
protože si je neosvojili
Proces socializace
SOCIABILITA
• Být společenský = vloha (dispozice)
• SOCIABILITA = schopnost.
• je PŘEDPOKLADEM i VÝSLEDKEM socializačního
procesu.
INDIVIDUACE
• Dochází ke vzniku INDIVIDUA jako jedinečné,
neopakovatelné, nenahraditelné osobnosti, která je
integrovaná a strukturovaná v aktivní celek, identická sama
se sebou a odlišná od ostatních.
Socializácia môže byť
Primárna (dieťaťa)
Sekundárna (dospelého)
Socializace obecná
kultura, hodnoty, používání materiálních
objektů, pociťování apetence-averze, učí se komunikovat
jazykem dané společnosti;
Socializace speciální
v rámci identifikace s osobami, vztahy
v malých sociálních skupinách apod.
Vnější socializace
Celoživotní vzdělávání a výchova
− Péče – uspokojování základních potřeb, nevyžaduje se nic na
oplátku
− Výchova – činnosti poskytovaná někomu jinému, za níž se
očekává převzetí vzorových vlastností
− Učení – získávání dovedností tím že ji děláme (praktická
činnost)
− Vzdělávání – vzdělávací instituce
Vnitřní socializace
Sebeutvářející aktivita člověka – vůle člověka
− Sebevzdělávání
− Sebevýchova
− Autoregulace – usměrňování sebe sama, držení se ve vlastních
hranicích
Stupně socializace (vedieť)
Adaptace – vyrovnání se s podmínkami nového prostředí
• Adjustace - vyrovnávání se s situacemi sociálními,
vpravování se do sociálních vztahů
• Maladaptace (maladjustace) - neschopnosti se vyrovnat
s danými podmínkami, novou situací
• Utilita – jedinci nestačí pomoc – je to jedinec socializovaný
za stálé péče a doprovodu = bývají to lidé mentálně
postižení - člověk potřebuje stabilnější pomoc
• Inferiorita – jedinci, kteří se nezařadili – hluboce
mentálně postižení , lidé chronicky násilnické
Sociální učení
Z hlediska výsledku lidského učení jím rozumíme proces
osvojování dovedností, návyků a postojů.
• Jedinec si osvojuje základní předpoklady ke styku
s ostatními lidmi.
• Učí se formovat své společenské chování, seznamuje se
s normami společenského styku a osvojuje si postoje
k sociální skutečnosti.
Mechanismy sociálního učení
- Nápodoba - Všechny normy právní, sociální, mravní,
náboženské … jsou pro jedince vnější, protože to je
naprostá absence jakékoli zkušenosti. Jedinec volí model
(zpravidla matka) a pasivně jej napodobuje. Jedinec se
s modelem ztotožňuje. Napodobujeme toho, kdo nás
upoutal – má převahu v sociálním postavení
− Ztotožnění = identifikace
− Zvnitřnění = interiorizace. Dochází k prorůstání norem
organismem jedince, který je pak považuje za své vlastní.
Jedinec aktivně předchází od akomodace (pasivní
přizpůsobení) k asimilaci (podmanění si svého prostředí)
Observační učení – pozorovací
Vplyv skupiny
Anticipační učení
Společnost očekává, že budeme přijímat – anticipovat
normy, které příslušná subkultura stanovila.
Spovňovanie, tresty
Shannonův a Weaverův model
Komunikace
NĚKDO – ŘÍKA NĚCO – NĚKOMU – NĚJAKÝM KANÁLEM A S NĚJAKÝM ÚČINKEM
Sdeleni - signal sdeleni - prijeti sdeleni - prijeti informace
Typy komunikace
1) Horizontálni (oddelenie) x vertikálni (riaditeľ)
2) Elektronická x masmediálni
3) priama x nepriama
4) formalni x neformalni
5) verbalni x neverbalni
6) intrapersonalni x interpersonalni
Komunikačné dovednosti
- Verbální komunikaci
− Aktivní naslouchání
− Kladení otázek
− Neverbální komunikaci
− Empatii
Ve verbální komunikaci se
rozeznávají následující styly
Racionální - rychlá, oddělení emocí, komentář
− Emocionální
− Formální – plánovaná, specifická
− Neformální – častější, náročná na přípravu
− Konvenční - formální věty prokazující, že se mezi
partnery od posledního setkání nic nezměnilo
− Konverzační styl - pozitivni emoce
ZÁTĚŽOVÉ SITUACE
Posuzování zátěžových situací.
1. Subjektivní charakter prožívání zátěžových situací
2. Typ a míra zátěže posuzovaná z pohledu zvládacích předpokladů
průměru populace
Z důvodu obecnějšího pohledu je nutné propojit první a druhou
zásadu.
bio - psycho - sociálně - spirituální jednota
Náročná životní situace
Taková situace, při níž člověk nevystačí s navyklým vzorcem chování
a musí vynaložit zvýšené úsilí, popř. překonat určité překážky na
cestě k uskutečnění cíle.
− Nelze se na ně jednoznačně dívat jako na negativní faktor, ale jsou
také faktorem rozvoje osobnosti, člověk se učí novým formám
chování, osvojuje si nové dovednosti, získává vědomosti – ale to
pouze v případě, když danou situaci zvládne sám.
− Pokud má člověk menší odolnost, vnímá situaci citlivěji a může dojít k
nervovému či těžkému psychickému selhání.
Náročné životní situace rozdělujeme
podle intenzity na
Prosté náročné situace – člověk se s nimi vyrovná sám bez
psychického narušení (překážky, běžné denní zátěže)
− Konfliktogenní (frustrující) životní situace – vedou k nežádoucím
psychickým stavům, nakonec se ale dají zvládnout
− Patogenní životní situace – extrémní situace, které bezprostředně
ohrožují fyzické i duševní zdraví člověka
Jedinci se obvykle jeví jako NŽS ta situace,
která je:
Nečitelná (neprehladna)
Neřešitelná
Nezvládnutelná
Ohrozujúca
Frustrace
Stav jedince, kdy překážka zabránila realizaci cílové odpovědi, tzn.
překážka zablokovala uspokojení nějaké potřeby.
Rozdělení překážek:
Vnitřní (nedostatek individuálních předpokladů – znalosti, dovednosti,
vůle apod.).
Vnější
- A) úkolové (zadaný úkol převyšuje naše možnosti)
- B) personální (překážku tvoří jiný člověk)
Uplatnění korektivního chování
V případě, že daný úkol byl momentálně nad naše síly, jsme sice
frustrování, ale můžeme využít korektivního chování (naučení
potřebného) a tím překážku zvládnou.
Situace je jiná u personální překážky (zmena školy, kolektívu)
Rosenzweig (rozdelenie frustrace)
- Primární – která je totožná s deprivací, jedná se o dlouhodobé a
výrazné neuspokojení některých potřeb (citových, finančních, ale i
základních-potrava apod.) -Matejček - deprivace
− Sekundární – běžné životní situace ústící do aktuální neuspokojení
nějaké potřeby
Frustrační tolerance
U teorie frustrační tolerance je důležité umístění dané potřeby
vůči našemu „Já“. Čím těsnější je tento vztah, tím intenzivnější
bude frustrace při neuspokojení.
Stres
Je taková situace, kdy nějaká rušivá okolnost či škodlivý vliv
působí na člověka a narušuje mu vykonávání činnosti a
uspokojování potřeb.
Selye (1936) – stav organismu, který v nebezpečí ztráty
rovnováhy pod vlivem činitelů, jež ohrožují jeho
homeostatické mechanismy.
Slovo stres označuje zároveň působení agresivního činitele
i reakci těla. Dle Selyeho je tato nespecifická odpověď
organismu spojen s neuro-endokrinními (diencefalohypofyzárními)
mechanismy.
Projevy stresu
Fyziologické – bušení srdce, zvýšený svalový tonus, křeče, bolesti
svalů.
− Psychické – výrazné výkyvy nálad, citové ochladnutí, pocity
vyčerpání, chronická únava.
− Oblast kognitivní – poruchy poznávání, zkreslení percepce,
narušené usuzování.
− V oblasti chování – snížení množství a kvality výkonu, změny
vztahů k lidem i k sobě.
H. Selye reakce na stres
- poplachová reakce (aktivace sympatické části autonomního
nervového systému)
− fáze odporu (zvýšení výměny cukru, ale i další aktivující a
inhibující procesy…).
− fáze vyčerpání ( dochází ke zhroucení obranných schopností
organismu).
J. M. Weis
Distres
Eustres
Coping
Copingové strategie – odvíjejí se od řady činitelů, mezi které patří
osobností struktura, stabilita sebesystému, vnímání sociální opory.
R. S. Lazarus – uvedl dva styly:
a) Intrapsychicky orientovaný styl (přehodnocení řešení, emocí,
které byly vyvolány),
b) Styl orientovaný na vnější problém (hledání řešení, hledání
sociální opory, přetvoření situace nebo únik ze situace)
Agresivita
V sociální psychologii se jako agresivní označuje takové chování, které
přináší ublížení jiné osobě, ničení či poškozování majetku.
Typy agrese
Psychická, fyzická
- Autoagrese, orientovaná na věci, osoby, zvířata
- Afektivní, instrumentální
- Přesunutá, zadržovaná
Teorie vrozené agrese
S. Freud
− Libido ( životodárná energie )
− Thanatos ( destruktivní energie )
− Libido X Thanatos = soupeří mezi sebou
− Zdroj konfliktů a rozporů v lidském chování
− Za všechno může Thanatos ( Bůh smrti )
+ hledisko evoluce
(Darwin - prežije len silný)
Reaktivní teorie agrese
(John Dollard)
Podle této teorie je agrese reakcí na vnější nebo vnitřní podněty;
− Na základě frustrace. Pokud nemohou lidé dosáhnout nějakého
svého vytyčeného cíle či nemohou uspokojit svou potřebu, vyvolává
to v nich agresivitu.
− Frustrace vede vždy k agresivitě
− Dlouhodobá frustrace vede k pasivitě
Katarze
uvolnění agresivní energie projevením, realizováním
agresivních tendencí, případně jinými formami chování
Autoři (Miller, Sears, Mowrer, Doob a Dollard
1941) teorii zrevidovali a pojali frustraci jako podnět k agresi, umístěný k
individuální hierarchii tendencí k potenciálním reakcím.
Reaktivni teorie agrese
Frustrace tedy navozuje pohotovost k agresi. Její projev závisí na
dalších okolnostech
Kritika teórie
- Příčina není tak lineární
- Frustrace nemusí vždy vést k agresi
- Frustrací lze vyvolat i další reakce
Druhy lásky (Sternberg)
− Vztah bez lásky
− Mít rád
− Bláznivá láska
− Prázdná láska
− Romantická láska
− Přátelská láska
− Pošetilá láska
− Úplná láska
Trojúhelníková teorie lásky (Sternberg)
INTIMITA (HŘEJIVÁ)
VÁŠEŇ (HORKÁ)
ROZHODNUTÍ/ ZÁVAZEK (CHLADNÁ)
E. Fromm rozlišuje lásku
- bratrskou
− mateřskou
− erotickou
− sebelásku
− lásku k Bohu
Co je to láska?
Láska je specifickým druhem interpersonálního vztahu založeném na silné citové vazbě.
Pro lásku je typická intenzivní citová vazba
Osobní atraktivita
Podílí se na trvání a utváření
− Je považována za hlavního činitele v trvání interpersonálních vztahů
Shodnost nebo podobnost vlastností, zájmů, hodnot tvoří základ
atraktivity.
?Interpersonální atraktivita na internetu?
Proč vede fyzická atraktivita
k tendenci navazovat známost?
Stereotyp, že co je hezké, je dobré, prokázalo mnoho studií bez ohledu na pohlaví.
Fyzická atraktivita
- Rysy obličeje
− Výškou postavy
− Držením těla
− Hmotností
− Barvou vlasů a pokožky
− Věkem
− Poměrem pasu a boků
− U žen velkostí a pevností poprsí
Interpersonální atraktivita
míra (úroveň) přitažlivosti, náklonnosti a důvěryhodnosti mezi reálně nebo i virtuálně komunikujícími lidmi
ATRAKTIVITA
Atraktivita se vztahuje k jedinci nebo skupině osob, jejichž nějaká vlastnost či vlastnosti jsou pro jiné jedince zdrojem odměn.
Fyzické a osobní vlastnosti vyvolávají přímou nebo kognitivními procesy zprostředkovanou pozitivní emoční odezvu (uspokojení nejrůznějších potřeb, pro které jsou přitažliví).
Podnety k afiliácii
S. Schachter
− Spolupráce
− Společně vykonávaná činnost
− Možnost získat ocenění
− Uznání
Lidé jako subjektivní měřítko
- Ve smyslu teorie sociálního srovnání (L. Festinger, 1954) vede k afiliaci možnost hodnocení vlastní síly a slabosti, předností a nedostatků.
− Děje se tak v případech, když není k dispozici objektivní měřítko správnosti chování použitelné pro jedince.
AFILIACE
- navozovat interpersonální vztahy a vyhledávat společnost jiných patří mezi základní potřeby
− opakem je sociální izolace – ta nucená vyvolává značné psychické potíže
− potřeba afiliace je individuální – výsledkem je navozování těsnějších
a dlouhodobějších vztahů
Kritika sociometrie
− dochází, je značné zjednodušování (modelování) reálného
světa.
− Otázka zda redukce (tedy zda v našem případě těch několik
málo sociometrických ukazatelů) věrohodně zrcadlí skutečný
stav věcí kolem nás.
Sociogram
Mapa sociálnych vzťahov
Sociometrická matica
Prvním krokem při zpracování dat ze sociometrického testu je
jejich zápis do sociometrické matice. Jedná se o jednoduchou
tabulku, pro kterou se však ujal přesnější název matice, protože
údaje v ní jsou zapsány formou čísel a symbolů. Rozlišujeme
matici neuspořádanou, kanonickou, kubickou a kvadratickou
(Řehan, 2007b). My si nyní popíšeme neuspořádanou
sociometrickou matici.
Sociometrický test
Sociometrický test představuje zcela klíčovou techniku
sociometrického šetření. Jedná se o dotazníkovou metodu, pomocí
níž se tážeme po sociopreferenčních volbách jednotlivců (O
sociometrii, nedat.). Její použití je svázáno několika pravidly
Malá skupina
Bezprostredný kontakt s ktorýmkoľvek členom
Sociometria - história
Pojem sociometrie se zformoval již v 19. století, kdy jím
Adolphe Coste začal označovat kvantitativně uchopenou teorii
společenského života (Farná, 2010). To je ale poněkud široké
pojetí, které navíc do dnešní doby nepřetrvalo.
− Za tvůrce sociometrie je považován americký psychiatr a
sociolog rumunského původu Jacob Levy Moreno, který v roce
1923 vydal dílo Das Stegreiftheater (Maříková, Petrusek, &
Vodáková, 1996). Název bychom mohli volně přeložit jako
Improvizované divadlo. Krom sociometrických idejí zde totiž
rozpracoval techniky terapeutických metod zvaných
psychodrama a sociodrama
Sociometria
− Sociometrií rozumíme obecně vzato takové teorie a metody, které
nám umožňují měřit sociální vztahy v sociálních skupinách
(Maříková et al., 1996).
− Tuto širokou definici vycházející ze samotné stavby slova (sociometrie)
můžeme zpřesnit a říct, že sociometrie je „metoda
umožňující v sociálních skupinách měřit výběrové vztahy
členů založené na vzájemném přijímání či odmítání“
(Hradecký, 1989, in O sociometrii, nedat.).
− Zřejmě nejzdařilejší definici nám nabízí Chráska (2016, str. 208),
který píše, že sociometrie je „soubor specifických výzkumných
postupů, které slouží ke zjišťování, popisu a analýze směru a
intenzity mezilidských vztahů, jak se projevují v malých
sociálních skupinách“.
LOC
J.B.Rotter
Internal - I control the consequences of my behaviour
External - the consequences of my behaviour are outsice of my control
Naučená bezmocnost
Martin Seligman
Jedná se o stav charakterizovaný poruchou učení, negativními
emocemi a pasivním chováním, když organismus zjistí, že kýžený
výsledek je na jeho reakcích nezávislý.
- byla navržena (Abramson, Seligman, Teasdale, 1978) jako model
vzniku deprese (spojení s atribucemi)
- vztah mezi reaktancí a naučenou bezmocností (Deaux, Dane a
Wrightsman, 1993)
Milgram
Obedience to authority
− Odpor vůči autoritě - Je podléhání autoritě skutečně obecnou
tendencí? ( odpor vůči autoritě)
− Pocit kontroly – významný aspekt odolávání vůči sociálnímu vlivu
− Teorie reaktance – lze ji vymezit jako stav napětí způsobený
restrikcemi individuální svobody vybírat z různých behaviorálních
možností, což dále vede k motivační tendenci obnovit omezenou
svobodu
Poslušnost
Speciální forma kompliance – tzn. v odpověd na přímý požadavek učiněný ve formě příkazu je poslušnost
KOMPLIANCE
(VYHOVĚNÍ)
− bývá někdy přiřazována ke konformitě
− „jdeme s davem, ale neměníme své vlastní názory“ H.C. Kelman
(1953) – tři procesy, kam ji zařazuje.
− Termín kompliance lze užít pro situace v nichž je učiněna žádost a
osoba souhlasí jednat ve shodě s požadavkem
− Termín konformita je odpověď na nepřímý tlak, tlak vnímaný
individuem v nepřítomnosti přímého požadavku.
Techniky kompliance
- Noha ve dveřích
- Otevřené dveře
- Nízko letící míč
- Vnadidlo
Salomon Asch
Konformita
Experiment s úsečkami
Konformita
Vyhovenie skupinovému vplyvu
Rozmělněná odpovědnost
„ Proč zrovna já, jsou tu další“
Rozdíly mezi situacemi:
- vliv facilitace či inhibice (výkon před druhými)
- s vlivem sociální lenivosti (vliv reakce na situaci)
Přítomnost druhých snižuje osobní odpovědnost jedince
rozhodovat sám za sebe při rozhodování.
B. Latané (1981) model sociálního vlivu na základě působení
různorodých sociálních sil současně.
Sociální lenivost (social loafing)
B. Latané, K Williams, S, Harkins…
− bylo zjištěno, že někdy vede přítomnost druhých k „alibismu“.
− Tzn. Je-li do činnosti zapojeno více lidí, jedinec vynakládá menší
úsilí, než když je sám.
(Exp. křik studentů, přetahování lana, kouř v místnosti apod.)
Sociálni facilitace
− N. Triplett a G. De - Tarde 1898
G. De Tarde prokázal při pozorování a měření vyšší výkon cyklistů,
když jeli s druhými.
N. Triplett vyšší výkon dětí, když navíjely vlasec (točili navijákem
rychleji za podmínky přítomnosti dalších dětí)
− V roce 1920 navázal F. H. Allport – obdobné výsledky, kdy studenti
prováděli zadaný úkol rychleji za přítomnosti druhých než o samotě.
„Přítomnost druhých facilituje, tedy podněcuje, zrychluje, podporuje
náš výkon.“
Dále první interpretace tohoto fenoménu:
a) vliv rivality, soutěživosti
b) J.F. Dashiel – upozornil na zvýšení chybovosti
Vysoké nabuzení
„Soutěživost nás tedy „podněcuje“ k vyššímu výkonu, to ale současně
navozuje riziko vyššího procenta chyb.“
R. B. Zajonc (1965) vyšší chybovost = vyšší nabuzení (tzn. pokud se
dostaneme do stavu vyššího nabuzení, pak to bezpochybně zrychlí
jednoduché úkoly).
Ale: Ve složitější úkolech jde rychlost na úkor přesnosti!
Inhibice
a) facilitace je přítomna pouze v rámci prezentování či provádění
úkonu hluboce zažitého (vnitřně si věříme)
b) inhibice – přítomna v opačné situaci (děláme více chyb, či vůbec
nepodáme standardní výkon)
R. S. Baron (1986)
„přítomnost druhých („experta“ na danou oblast) nás rozptyluje, což se
promítá do problému v rozdělení pozornosti spojeném s tenzí, která
ovlivní chybovost“.
Predstava spravodlivého sveta
− M. J. Lerner
− Očekávání, že každý dosáhne toho, co si zaslouží.
Jestliže někdo nezaslouženě trpí, máme určitou potřebu toto utrpení
mírnit a tím opět učinit svět „spravedlivějším“.
Interpersonálny prístup
− hledá vysvětlení prosociálního chování ve vzájemné závislosti
zúčastněných
− povrchní vs. blízké vztahy (skupinová reciprocita)
− Výměnný vztah (v rámci teorie sociální výměny) – tito lidé pečlivě
registrují – kdo, kdy a jak
Pokud bilance nevychází příznivě či rovnocenně, slábne zájem a
ochota k dalším vkladu.
Sociální odpovědnost (social responsibility)
− Pravidlo předepisující jedincům pomáhat těm, kteří jsou na nich závislí.
− Protikladem je soběstačnost, podle níž se jedinci mají v první řadě
starat sami o sebe.
Individualistický prístup (proč si pomáhame)
Altruismus „byl získán“ v procesu sociálního učení
A) Altruismus – nálady
B) Altruismus – podmíněné rysy, vlastnosti osobnosti
U jedinců s prokazatelnou prosociální orientací se standardně vyskytují
rysy sociální odpovědnosti, empatie a vnitřní místo kontroly.
Proč si pomáhame
Bierhoff
Biologický prístup
− Vrozené tendence
− Genetické predispozice
− Otázka přirozeného výběru
(upřednostňování příbuzných jedinců a vzájemnost)
Altruismus
specifikuje pomoc ještě více; jednání pomáhajícího je
motivováno vcítěním se do situace druhého a empatií…
− A) egoisticky motivované chování (vlastní cíl)
− B) altruisticky motivované chování (pomoc druhému)
Pomáhanie vs Prosocialne spravanie
Pomáhání je termín obecný
Prosociální chování označuje takové chování, jehož cílem je
zlepšit situaci druhé osoby, přičemž pomáhající není povinen
poskytnou pomoc na základě své profese a příjemce pomoci není
organizace ani instituce, nýbrž jedinec. Aktér není vázán splněním
povinnosti
Historia vzniku postojov
První období (1918-1948) – významné dílo
autorů Thomas a Znaniecki (1918-1920) „The
Polish Peasant in Europe and in America“.
− Tito autoři chápali postoj jako individuální protějšek společenské
hodnoty, kdy hodnotou je to, co je objektem společensky důležitým.
− Impulsem dalšího zkoumání byla představa, že bude odhalena
regulační funkce postoje (zpřesnění predikce lidského chování).
Definice dle Fishbeina a Ajzena (1975):
„Postoje jsou naučené predispozice k celkově příznivé nebo nepříznivé
reakci na daný objekt, osobu či událost. (tj. postoje jsou naučené,
konzistentní, týkají se nepříznivých či příznivých reakcí).“
Druhé období (1950-1970)
Přesun zkoumání postojů na oblast jejich utváření a změny.
− Významné výzkumy C. I. Hovlanda, který vycházel z pozic
neobehaviorismu. Zaměřil se se s svým výzkumným týmem na
psychologické aspekty komunikačního procesu, který byl chápán
jako součinnost tří komponent:
VLASTNOSTI PODNĚTU – PSYCHOLOGICKÉ PROCESY
JEDINCE – ODPOVĚĎ JEDINCE NA PODNĚT
Třetí období (od roku 1970)
Studie M. Fishbeina a I. Ajzena – které se staly vedoucím pojetím k
dosavadnímu zjednodušenému chápání postojů (jejich podstatné
otázky byly):
− Je tento model využitelný pro vysvětlení lidského chování?
− Jaký je reálný vtah aktuálního jednání k původnímu záměru jednat?
Výkladové modely postoja
Třísložkový model – kognitivní, emocionální a konativní (např.
Smith)
− Dvousložkový model (Bagozzi) – kognitivní a emocionální
(nesoulad mezi verbálním a konativním) – „LaPierrův paradox“
− Jednosložkový model (Fishbein, Ajzen) – pouze emocionální či
afektivní složka
Funkce postojů
- Instrumentální fce postojů - tyto postoje vyjadřují naše přání po dosažení odměny a
vyhnutí se trestu (chceme více sociálních služeb, ale nechceme platit větší daně)
− Znalostní fce postojů - postoje, které vnášejí řád do informací o světě. Jsou to
v podstatě schémata (např. „ ODS podporují jenom bohaté podnikatele“, „zelení se
starají jenom o to, aby všechno bylo ekologické“….)
− Hodnotová fce postojů - postoje, které vyjadřují naše hodnoty. Tyto postoje mívají
značnou konzistenci, nemění se často a zásadně.
− Ego-obranná fce postojů - chrání nás před úzkostí, chrání naší sebeúctu.
− Teorie obětního beránka-hostilita osoby se obrátí vůči skupině.
− Sociálně-adjustační fce postoje, které nám pomáhají být součástí prostředí.
Příkladem jsou lidé , kteří zastávají předepsaná přesvědčení a postoje politické strany,
protože je zastávají jejich např. přátelé. Vlastní obsah přesvědčení je méně důležitý
než sociální vazby, které umožňují.
Faktory změny postoje (Triandis, 1975)
− důvěryhodnost zdroje informace;
− atraktivita zdroje informace;
− moc zdroje informace;
− styl, struktura a obsah informace.
Sociálna skupina
je sociologický pojem označující
sociální útvar, o němž platí:
− je tvořen dvěma nebo více osobami, hrajícími
vzájemně se doplňující a podmiňující role;
− skládá se z částí, které mají strukturální či funkční
význam, což je odděluje od samotných jedinců
− členy skupiny spojuje vzájemná komunikace, normy,
vzájemná očekávání a společně vykonávaná činnost.
Skupiny lze odlišit od jiných sociálních útvarů, jako
sociálních agregátů, sociálních kategorií, davu a publika,
ale také od společenské třídy, lidu či národa.
Znaky skupiny
- interakce (v každé skupině množství interakcí)
- společné cíle (existují i dočasné cíle)
- vědomí příslušnosti ke skupině
- určitá organizovanost skupiny
- společné hodnoty
- společné normy a disciplína
Základní znaky života malých skupin
➢ vytváření struktury
➢ komunikace ve skupině
➢ vytváření základních norem chování
➢ vytváření programu činnosti
➢ vnitřní skupinová dynamika a činnost skupiny
Obecné fáze vývoje skupiny
− Formování – úzkost členů, závislost, orientace
− Bouření – konflikt a emocionalita, prosazení se, ukotvení rolí,
uspokojení svých potřeb
− Normování - soudružnost a výměna, dohodnutí jasnějších pravidel
− Optimální výkon – rolové chování členů, vykonání skupinových úloh
− Ukončení – fáze rozchodu, uvolnění z emocionálních vazeb a aktivit
