Psychologie osobnosti Flashcards
Co je osobnost?
- G. Allport : přehled 50 psychologických vymezení pojmu osobnost.
- Fenoménem osobnosti se, kromě psychologů, zabývají filozofové, teologové, právníci, sociologové a další odborníci.
- Definice: poměrně stabilní, komplementární a konzistentní systém
jedinečných vlastností, obsahů a projevů člověka. - Doplnění: osobnost vždy implikuje člověka zejména jeho uvědomělé,
socializované jsoucno.
Metóda
Metoda: dva významy
1. Metoda jako druh myšlenkové aktivity, který se převážně používá při
popisování a vysvětlování určitých jevů (analytický, syntetický, komparativní,
deskriptivní, genetický, indukční, dedukční, racionalistický, empirický…)
2. Metoda jako princip výzkumu určitého jevu (materialistický, vývojový,
princip kvantitativní přeměny v kvalitativní, princip konkrétnosti apod.)
Metódy psychológie osobnosti
Idiografický rozbor jedince
Nomotetická studie
Experiment
Neexperimentální pozorování
Idiografická analýza osobnosti
„Idiografický“ – idios (řec.) – vlastní, osobní
Alternativně: idiosynkratický – vyzdvihuje jedinečnost socializovaného bytí
Postuláty:
(1) osobnost existuje jako ryze individuální fenomén;
(2) Psychologie by měla zkoumat osobnost konkrétního člověka jako
účastníka sociálních události.
Cíl: porozumění jedinečnosti a důslednosti člověka v rámci „normálního“ a
patologického prožívání a jednání.
Příklady: A. L. Baldwin (studie Jenny); G. Allport, H. S. Odbert
(psycholexikální studie – most k nomotetickému přístupu)
Nomotetický prístup osobnosti
„Nomotetický“ – nomothetikos (řec.) – legislativní, normovaný
Alternativně: statistický, psychometrický, vyzdvihuje obecnost, společné
psychické vlastnosti socializované osobnosti
Postuláty:
(1) Odhalení obecných psychických vlastnosti u většího počtu osob;
(2) Stanovení norem, typů a kategorii pro vzájemné srovnávání jedinců.
Cíl: porozumění za účelem predikce a řízení jedinců, menších a větších
skupin lidi v rámci běžných (normálních) a mimořádných sociálních
události (katastrofa, válka, davová regrese…).
Metodologická opora: experiment, faktorová analýza, psychometrické
postupy…
Příklady: G. Allport, H. S. Odbert (psycholexikální studie), R. B. Cattell
(faktorová analýza – 16 PF), McCrae, Costa (OCEAN)
Experiment
Definice: organizace výzkumu, v němž vytváříme měníme podmínky pro
zjevení určitého jevu s cílem zjistit jeho závislost vůči určitým podmínkám.
Fáze experimentu:
Záměrné vyvolávání jevu;
Opakování jevu;
Kontrola podmínek, které vyvolávají jev;
Kvantifikace experimentálního zjištění;
Systematická změna podmínek.
Typy experimentu
Experiment jednoduché sukcese;
Experiment s kontrolní skupinou;
Terénní experiment;
Laboratorní experiment;
Akční experiment (Lewin);
Přírodní experiment.
Systematický neexperimentálny výskum
Charakteristiky:
Cíl.
Plán.
Systematický.
Kontrolovaný.
Objektivní.
Psychologické teorie a perspektivy osobnosti
Současná psychologie zpravidla přistupuje k vědecké explikaci osobnosti z hlediska čtyř širších teoretických trsů neboli perspektiv osobnosti, a sice:
- Psychoanalytická perspektiva
- Perspektiva osobnostních rysů
- Fenomenologická perspektiva
- Sociálně – kognitivní perspektiva
• Psychologie osobnosti je vědecká disciplína s největším počtem teorii,
v porovnání s ostatními psychologickými disciplínami. • Hall a Lindzey ve své knize Psychologia osobnosti (Theories of Personality), vyzdvihují několik desítek významných psychologických
koncepcí zabývající se strukturou, dynamickou a vývojem osobnosti. •
Psychoanalytická perspektiva
Freud: zastánce doktríny o determinaci osobnosti
• biologický determinismus: vývoj a jednání osobnosti určují vrozené pudy (sexuální a agresivní)
• psychický determinismus: veškeré současné myšlenky, emoce a činy mají svoje příčiny ve zkušenostech z dětství
Skladba osobnosti
- modely -
- Topografický: vědomí, předvědomí, nevědomí.
• Strukturální: id, ego a superego.
Otázky, kt. pojednáva model osobnosti
Skladba (vzťah/pomer medzi časťami skladby)
Dynamika
Vývoj osobnosti
Vedomí (TM)
a) sledování sebe sama a svého okolí tím způsobem, že vjemy,
vzpomínky a myšlenky jsou přesně reprezentovány ve vědomí. Zde
patří selekce důležitých informací, jejích prioritu určují události,
důležité pro přežití.
b) ovládání sebe sama a svého okolí tím způsobem, že jsme schopni
zahajovat a ukončovat své jednání a kognitivní aktivity. Zde patří
plánování, zahajování a řízení vlastních činů.
Příklad: zkušený řidič vs. začátečník.
Předvedomí (TM)
• Předvědomí obsahuje: všechny informace, jež nyní nejsou přítomny ve vědomí, ale budeme-li chtít, vybavíme si je.
Tyto objekty a události, které toho času nejsou v centru pozornosti, mohou mít na vědomí určitý vliv. Souhrn vzpomínek a procesů označujeme jako předvědomí.
• Příklady:
Hodiny odbíjejí celou hodinu…
Fenomén cocktail-party…
• (Kihlstrom, 1987): Nálezy značného množství výzkumů ukazují, že zaznamenáváme a vyhodnocujeme podněty, které vědomě nevnímáme. Tyto podněty nás pak ovlivňují.
Nevedomí (TM)
• Nevědomí obsahuje souhrn vzpomínek, impulsů a tužeb, které jsou našemu vědomí nedostupné.
Tyto vesměs emočně bolestivé vzpomínky a přání jsou vytěsněny – přesunuty do nevědomí, odkud mohou ovlivňovat naše činy, i když si jich nejsme vědomi.
Přestože tyto vytěsněné myšlenky a impulsy nemohou vstupovat do vědomí, mohou nás ovlivňovat nepřímo nebo maskované:
prostřednictvím snů
chybných úkonů
charakteristického chování a
přeřeknutí.
• Farthing (1992): Současně lze hovořit o kontinuitě nevědomí – vědomí, které sahá od jednoho extrému (zcela nevědomé procesů) k druhému extrému
(reflexivní vědomi).
ID
nejprimitivnější část osobnost, z níž se později vyvíjí ego a superego. Skládá se ze
základních biologických impulsu. Sexuální a agresivní pudy jsou nejdůležitější
determinanty osobnosti. Id je zcela hédonistický, iracionální a nemorální, hledá
bezprostřední uspokojení impulsů a řídí se principem slasti.
Ego
ústřední řídicí složka osobnosti, která se postupně vyvíjí z id z důvodu, že potřeby
organismu vyžadují odpovídající objekt, jež se nachází v objektivním světě. Jeho hlavní
role je zprostředkování mezi pudovými touhami id a podmínkami vnějšího světa a cílem
je zabezpečit přežití osoby a její reprodukce. Ego se řídí principem skutečnost
Superego
Je zvnitřněna reprezentace hodnot a morálky společnosti. Zahrnuje svědomí
jedince, obraz ideálně mravné osoby (tzv. ideály já) a sebehodnocení. Superego se řídí
principem dokonalosti. Jeho hlavní funkce jsou:
brzdit impulsy id, zejména se sexuálním a agresivním záměrem
ovlivňovat Ego k nahrazení realistických cílů moralistickými
směřovat k dokonalost
Dynamika osobnosti
• Souvisí s rozdělením a využitím psychické energie ze strany id, ego a superego. • Ego používá energii pro:
- harmonizaci všech složek osobnosti,
- snížení vnitřního napětí (pomocí aktivaci obranných mechanismů),
- vývoj zájmů, preferenci, postojů atd.
Člověk se silným egem je vyrovnaný, ohleduplný a bezpečný řidič. • Vlastní-li energii id, chování jedince je primitivní a převládává impulsivita
Člověk kterým dominuje id zanedbává skutečnost a etické normy. Jako řidič patři
mezi nejnebezpečnější účastníky dopravy. • Dominuje-li energii superego, realismus jedince ustupuje před přehnaným moralizováním. Např. řidič s dominujícím superego je rigidní, nadměrně svědomitý, zároveň
hyperkritický vůči chováním ostatních účastníků provozu, úzkostlivý, vševěd.
Kolize mezi id, ego a superego vyvolává napětí, stupňování napětí ohrožuje
integritu osobnosti, snižuje její adaptační schopnosti a ego se musí bránit.
Perspektiva osobnostních rysů
Postuláty
• Osobnost tvoří dynamické dispozice, jejíchž interakce
způsobuje rozmanitost myšlení, prožitku a jednání. • Osobnostní dispozice: vesměs vrozené, do jisté míry ovlivněné
učením a zkušenosti. •
Výzkum osobnostních rysů
• Idiografický přístup: Gordon Allport
• Faktorová analýza:
Hans Eysenck
Raymond Cattell
Eysenckův model vrozených dimenzi osobnosti
• Hans a Sybil Eysenck: většina normálních
individuálních variací lze zredukovat do dvou nebo
tři geneticky determinovaných dimenzi.
a) Extraverze – introverze
b) Neuroticismus (Emoční stabilita – nestabilita)
c) Psychoticismus
Empirický výzkum prvních dvou faktorů!
Extravert
vyhledává stimulace z důvodu, že běžná hladina vzrušivosti
(ang. excitation) jeho mozku je poměrně nízká (činnost/kvalita CNS).
Emocionálně stabilní lidé reagují klidně (ang. calmly) z důvodu, že jejích
autonomní nervová soustava není tak reaktivní jako u nestabilních
jedinců (činnost/kvalita ANS)
Osobností typy a jejich vlastnosti (i,e,l,s)
ANS - stabilní x labilní
CNS - extravert x introvert
Temperament
Verodená dispozícia osobnosti
Osobnostní dimenze OCEAN (big five)
Otevřenost
Svedomitost
Extraverze
Vstřícnost
Neuroticizmus
Fenomenologická perspektíva
Abraham Maslow (1908-1970)
Carl Rogers (1902-1987)
Victor Frankl (1905-1997)
Fenomenologické pojetí osobnosti postuluje:
vlastní potenciály pro trvalý růst! • Proces růstu: sebedeterminace k individuální seberealizaci! • Růst: uvědomělý, duševně zdravý, emocionálně vyrovnaný jedinec. • Člověk: bytostně dobrý. • Zlo: špatné kulturní a sociální vlivy.
** Uvedené zásady sdílejí, zejména humanistická a existenciální
psychologie **
Výskum self
Lze rozlišovat dva hlavní přístupy:
• Malsowovo pojetí sebeaktualizovaného jedince
• Rogersův přístup soustředěn na osobnost
Self-koncept
Ústřední vlastnost pozornosti !!!!
• Maslow a Rogers: Self-koncept zahrnuje veškeré myšlení a emoce
související s otázkou „Kdo jsem“
• Pozitivní self – vysněná, vytoužená představa o vlastní osobě (bohatý self,
štíhlý self, milovaný self, zbožňovaný self …) • Negativní self – obávaná, nechtěná představa o vlastní osobě
(nezaměstnaný self, alkoholický self, akademicky neúspěšný self) • Pokud je self pozitivní, osoba jedná a vnímá svět kladně; • Při negativním self jedinec prožívá nespokojenost a neštěstí, což ovlivňuje
jeho hodnocení skutečnosti a chování.
Adaptovaná vs maladaptovaná osobnost
- spôsob merania self
Q-sort (asi)
Predstava vzdialená od reality - maloadaptace
Po terapii sa časti priblížili - dobre adaptovaná osobnosť - môže sa ukončiť proces
Sociálne kognitivní perspektiva
Albert Bandura
Martin Seligman
Julian Rotter
Sociálne kognitivní perspektiva (info)
• Zahrnuje principy učení, myšlení a sociálního kontextu.
• Základní postulát: naše osobnost je výsledkem interakce mezi
situaci, ve které se nacházíme, našich myšlenek, emocí a
chováním (princip reciproční influence).
• Princip vzájemného vlivu postuluje, že každá osobnost je
výsledkem a zároveň tvůrcem vlastního prostředí.
• Osobnost a prostředí se vzájemně ovlivňují, tedy interagují
(interact).
Reciproční determinismus
Osobnostní činitele
Činitele prostredia
Behaviorálni činitele
Prožitek osobní kontroly
Personal Control
• Významným aspektem osobnosti je prožívání kontroly situace,
ve které se nacházíme. Individuální chování včetně kvality
života závisí na způsobu vnímání vlastní role ve vztahu k
významným událostem života. • Rotter rozlišuje vnější a vnitřní místo kontroly. • Externalisté (vnější místo kontroly) kladou důraz na štěstí a
další vnější činitele, které určují jejích osud. • Internalisté (vnitřní místo kontroly) plně důvěřují sobě a
vlastním schopnostem řídit události a svůj život.
Internalisté vs. externalisté
• Internalisté - těší se lepšímu výkonu ve škole, jednají nezávislé,
jsou méně depresivní, než externalisti (Benassi, 1988; Findley, Cooper, 1983; Lefcourt, 1982).
• Internalisté –lépe snášejí odklad uspokojení, dobře se vyrovnávají se stresem včetně manželských problémů (Miller, 1986).
Naučená bezmocnost vs místo kontroly
• Bezmocní lidé: prožitek vnějšího místa kontroly, následně
rezignace.
• Martin Seligman: opakovaná traumatická zkušenost vyvolává
bezmocnost, zoufalství a pocity deprese.
- nekontrolovatelné špatné udalosti - pocit nedostatku kontroly - obecná bezmocnost
Temperament
Vrozená dispozice
Určuje emoce, sílu, rychlost jednáni jedince
Teorie temperamentu
• Kategoriální (Hippokrates, Jung, I. P. Pavlov)
lze rozlišovat specifické typy temperamentu, které člověk
buď vlastní, nebo nevlastní
• Dimenzionální (Eysenck, Kretschmer, Sheldon)
Sloučení více dimenzí = individuální profil temperamentu
Humorální teorie Hippokrata
• Postulát: v každém těle dominuje jedna ze základních
tělesných tekutin: krev, hlen, žlutá a černá žluč, která určuje
tělesnou a duševní kondici člověka, jeho zdraví, emoční
procesy a základní duševní náladu.
Psychologické profily (s,ch,f,m)
Sangvinik: příjemný, veselý, společenský. Převaha krve = prudké,
umírněné, krátkodobé emoce. Snadno se vzrušuje a zklidňuje.
Cholerik: lehce vzrušivý, neklidný, náročný, neustále protestující,
konfliktní. Převaha žluté žluči = prudké, silné, dlouhotrvající emoce.
Základní rozpoložení cholerika je hněv.
Flegmatik: klidný, neochvějný, málo citlivý, inertní. Emoce vznikají
pomalu, jsou slabé, krátkodobé. Převaha hlenu = poměrně nízká
reaktivita, obecná lhostejnost.
Melancholik: opakem sangvinika. Emoce vznikají pomaleji, jsou
silné, dlouhotrvající. Převaha černé žluči = nízká reaktivita, pokles
nálady. Základní rozpoložení je smutek
Neurofyziologická teorie I. P. Pavlova
výzkum vyšší nervové činnosti u psů. • Cíl: objasnění mechanizmu klasického podmiňování • k vytvoření reflexu pes vyžaduje jistý počet opakování • Dvě skupiny psů: rychle reagující a pozvolně reagující • Učení, reaktivita a projevy organizmu mají
konstituční povahu a přímo souvisí s typem nervové
soustavy
• Nervová determinace psychiky a temperamentu je
univerzální a také platí pro lidi
I. P. Pavlov: typy temperamentu
Podľa typu VNČ
Slabý - melancholik
Silný nevyrovnaný - cholerik
Silný vyrovnaný nepohyblivý - flegmatik
Silný vyrovnaný pohyblivý - sangvinik
Psychometrická teorie H. J. Eysencka
šetření osobnosti • Různorodost osobnosti lze vysvětlit několika primárními
faktory: (Psychoticizmus, Extraverze a Neuroticizmus). • Postulát: Konstitučním základem temperamentu je typ
nervové soustavy. CNS řídí reaktivitu organizmu; limbický
systém se stará o emoční kvalitu prožívání. • Extraverze – Introverze (extravert neustále vyhledává
podněty, protože je hladina vzrušivosti jeho mozku
poměrně nízká) • Emoční stabilita – Emoční labilita (emocionálně stabilní lidé
reagují klidně z důvodu, že jejich autonomní nervová
soustava není příliš reaktivní)
Dimenze osobnosti a temperament
(Teoria temperanentu - Eysenck)
Emocční labilita x stabilita
Extraverze x introverze
Konstituční teorie E. Kretschmera
• Empirické zjištění: souvislost mezi typem těla
a diagnózou psychiatrických pacientů
• Postulát: souvislost mezi tělesnou konstitucí a
psychikou (temperamentem)
Typy tela a temperamentu (E. Kretschner)
Konstituční teorie
Astenik - štíhly - schizothimní (citlivý, nestály, kontakt x, schizofrénia)
Atlet - svalnatý - viskózni (klidný selfless, schizofrénia a epilepsia)
Pyknik - podsaditý - cyklothymní (otevřený, vrelý humor, aktívny, cykloidní psychóza)
Dysplastik - atypické telo
Antropometrická teorie W. Sheldona
Podobná Kretschnerovi
Buňka není pouhou biologickou entitou, nýbrž také základem psychiky.
Konstituční vlastnosti temperamentu lze objektivně stanovit použitím specifické metodologie a statistického testu
Buněčné vrstvy:
vnitřní
(endoderm)
střední
(mezoderm)
vnější (ektoderm)
Typy těla a temperamentu (W. Sheldon)
Antropometricka teorie
Endomorf: tělesná konstituce pocházející z vnitřní vrstvy buňky. Endoderm určuje vývoj trávicí soustavy, (orgány viscera). Fyzická podobnost Kretschmerovu typu pyknika.
• Viscerotonický temperament: společenský,
vyrovnaný, pohodlný, tolerantní, kooperativní,
hédonistický.
Mezoderm ovlivňuje vývoj kostry a kosterního svalstva. Mezomorf odpovídá Kretschmerovému
typu atleta. Mezomorf: konstituce za střední buněčné vrstvy.
• Somatotonický temperament: houževnatost,
vyšší míra agresivity, soutěživost, odvaha,
aktivita, dobrodružnost.
Ektomorf: konstituce z vnější buněčné vrstvy. Ektoderm ovlivňuje růst kůže, nervů a smyslových orgánů Ektomorfie = biologický název pro Kretschmerův tělesný typ astenika.
• Cerebrotonický temperament: zdrženlivý,
tajuplný, bojácný, introvertní, samotářský.
Dysplázie: míra disharmonie mezi jednotlivými partiemi těla, např. hlava a krk patří do jednoho somatotypu, nohy do druhého atd.
CHARAKTER
Charakter:
jedinečný souhrn získaných
psychických vlastnosti
Zabezpečuje
- důslednost
- etičnost - morální cítění
G. W. Allport: člověk má osobnost charakter
hodnota vnějšíc
Teorie charakteru
Nepsychologické
Theofrastos
Jean de La Bruyére
Ψ
S. Freud
E. Fromm
W. Reich
Nepsychologické koncepce
Theofrastos z Efezu - povahopisy
•Pokrytec, Pochlebník, Tlachal, Chrapoun, Úlisník, Mravně otupělý, Mluvka, Báchorkář, Nestoudník, Lakomec, Vyzývavý, Nešika, Dotěra, Roztržitý, Hrubián, Pověrčivý, Mrzout, Nedůvěřivý, Odporný, Protiva, Ješitný, Skrblík, Chlubil, Hrdopýšek, Zbabělec, Panovačný, Pozdní učedník, Pomlouvač, Přítel ničemů, Hamižník
Jean de La Bruyere - charaktery
•O dílech ducha, O lidských vlastnostech, O ženách, O srdci, O společnosti a konverzaci, O úspěchu, O městě, O dvoru, O velmožích, O panovníkovi neboli o státu, O člověku, O usuzování, O módě, O některých zvyklostech, O kazatelně a O svobodomyslných
Ψ Psychosexuální teorie charakteru
Postuláty:
Typ charakteru určují zkušenosti z raného
dětství (pregenitální o. : 1 - 5 l.);
Charakter je psychologický zástupce libida;
Libido: pudová sexuální energie;
Pregenitální etapy: orální, anální a falická
Typy charakteru (Freud)
Orální typ: Orálně-receptivní; Orálně-agresivní
• Anální typ: Análně-expulzivní; Análně-retenční
• Falický typ:
Oidipův komplex
Elektřin komplex
E. Fromm: 2 typologie
(Produktivní a)
Neproduktivní
orientace:
• vykořisťovatelský
• receptivní
• křečkovský
• tržní
• nekrofilní
Individuální a sociální charakter
• Revoluční charakter
• Inertní charakter
W. Reich: orgonová teorie
Genitálny typ (autentické potreby, morálni samospráva)
Neurotický typ (mentálni krunýř)
Biopatir (emoční mor)
Morálka
„Získaná psychická
dispozice vnímat, cítit a
jednat v souladu s
etickými normami“
Dva pojetí morálky
Intrinsické
Morálka jako vnitřní regulační systém vnímání, cítění a jednání
(stud a vina)
Extrinsické
Morálka jako systém společenských a kulturních norem, regulující prosociální projevy (strach)
Piaget - dichotomický model
Morálni heteronomie
Morální autonomie
(Aristoteles, Kant)
L. Kohlberg - molárni trichotomie
Koncepce:
Epigenetická: jednotlivá stadia (6) se střídají v přesně
stanoveném sledu;
Diskontinuitní: morální růst není plynulý
kvalitativní skok z nižší etapy na vyšší;
Morální růst je úzce spojen s kognitivními potenciály,
procesem učení a psychosociálními zkušenostmi
osobnosti;
Největší počet dospělých prvních pět typů morálky;
pouze 10 % dospěje k nejvyšší etické úrovni
Typy morálky Kohlberg
Predkonvenční - egocentrická (orientace na trest, naivní instrumentálni hedonizmus)
Konvenkční - konformní (morálka hodného dítete, morálka vyššího rádu)
Postkonvekční - osobnostní autonomie (morálka spoločenské dohody, morálka individuálního svedomí)
Morálka a pohlaví
• Freud: morální nadřazenost mužského svědomí nad méněcenným
svědomím žen (rozdílný průběh a dopad procesu identifikace)
J. Tangney: vývoj Superega zahrnuje emoční růst, zejména pocity viny
a studu
Výsledky šetření: ženy častěji prožívají vinu a stud než muži.
„Ženy jsou morálně vyvinutější nežli muži (lépe se řídí svými pocity
zlosti, upřednostňují chudé, nemocné, neschopné…)
C. Gilliganová:
Morálka žen: etičnost, starostlivost a zodpovědnost v souladu
s femininním ideálem;
Morálka mužů: pravda a spravedlnost v souladu s maskulinním ideálem
Já a Ego
Ego má původ v psychoanalýze
• Já lze vnímat jako obecnější pojem
(zahrnuje Id, Superego, Ego)
Já a osobnost
• Já - součást každé osobnosti
• Osobnost - nadřazený pojem (obsahuje
různé složky osobnosti, m.j. Já)
Já a organizmus
Já - subjektivní, introspekce;
• Organizmus - funkční ústrojí různých
procesů, pozorování
Já ako subjekt
Pocit vlastní
způsobilosti
Pocit jedinečnosti
Pocit stability
Sebeúcta
Já ako objekt
atributy:
fyzické, věk, sociální…
Tělesné Já
Vývoj sebepojetí
Obranné mechanizmy
Součást struktury Já, většinou nevědomé.
Základní funkce:
- odstranění úzkosti (neurotické nebo morální);
- zachování kladného sebepojetí.
Jednorázové či krátkodobé přínosné
Nadměrně používání
- snížení adaptačních schopností;
- omezení vhledu, porozumění, sebekritičnosti;
- neurotizace osobnosti.
Najčastejší obranné mechanizmy
Vytešnení - udržanie neprijatelných obsahov mimo vedomie
Regrese - návrat do dřívejšího vývoj stupňa
Projekce - vina na druhého
Reaktivní výtvor - usilie premeniť pocity (falošné mám rád človeka)
Presun - na menej nebezpečné ciele (učiteľ)
Sublimace - sociálne neprijatelné tendence mení v prospešné motívy
Racionalizace - vykonstruovanie dôvodov na obhajobu (primitívne)
Kyslé hrozny - záporné argumenty (odmietla ma - mrcha)
Sladký citrón - obranna pomocou kladných argumentpv (svadba z núdze - čo je na ňom dobré)
Motivace
proces iniciace aktivity člověka, její zaměření na určité objekty a
také regulace této aktivity, kvůli dosažení určitých cílů
Motív
psychické síly, které vyvolávají, zaměřují a regulují aktivitu člověka.
V porovnání s ostatními psychickými funkcemi
socializace zanechává nejhlubší účinek právě na motivaci
KLASIFIKACE MOTIVŮ
- Vrozené – získané motivy
- Primární – sekundární motivy
- Biologické – sociální – psychické motivy
- Instinktivistické pojetí
- Freud: Eros – Thanatos
- McDougall: seznam 18 instinktů - Allport: FAM (Funkční autonomie motivů)
Maslowova klasifikace
Telesné, fyziologické
Bezpečie, istota
Láska, prijatie
Uznanie, úcta
Seberealizácia
SOCIALIZACE BIOLOGICKÝCH POTŘEB
(Najvacsi vplyv na motiváciu)
Potrava: specifická chuť,
chuťová preference a averze,
počet, doba, způsob přípravy a konzumace…
Sex: prototyp sexuálního objektu (přitažlivost),
sexuální objekt (pohlaví, věk, incest),
Sexuální iniciativa,
Předmanželská zkušenost…
Konflikty
Intrapsychicky (vnitřní) kolize mezi dílčími
složkami a dispozicemi osobnosti
frustrace úzkost
Interpersonální nesrovnatelnost
různorodých zájmů, sociálních pozic a moci
mezi jednotlivými aktéry
Vnitřní konflikt
druh
psycho-fyziologické
zátěže vyvolané
neslučitelnými
motivačními
tendencemi jedince
Frustrace
specifický
emoční prožitek
související s pocitem
vlastní neúspěšnosti,
Úzkost
druh
negativní emoce
strachu strach
zbavený konkrétního
objektu (neviem prečo sa bojím)
Typy intrapsychických konfliktů
APETENCE–APETENCE
APETENCE-NEGACE
NEGACE-NEGACE
Apetence - apetence
Nejméně závažný konflikt
Nutnost volit mezi dvěma či více kladnými hodnotami
Čím jsou si cíle podobnější tím, je rozhodování těžší
Člověk se má rozhodnout:
zda bude hrát tenis či dívat se na film,
zda si má objednat pizzu či špagety,
vzít si modrý svetr nebo šedé sako
Negace - negace
Nutnost volit mezi dvěma či více negativním vlivům,
kterým se nelze vyhnout
Podstatou konfliktu je subjektivní odpor, vynucené
musím. Člověk bez zaměstnání se má rozhodnout, zda přijmout
ponižující pracovní nabídku či nadále zůstat bez práce,
zda má trpět bolesti zad či přistoupit k operaci atd..
apetence-negace
Ambivalence: protikladný postoj vůči situaci, která budí
protichůdné emoce.
Stejný cíl přitahuje a zároveň odpuzuje
Z hlediska průběhu a možnosti vyřešení, jde o
nejzávažnější typ konfliktu
Člověka láká myšlenka zbohatnout na burze, zároveň
má strach že přijde o vlastní investice,
přitahuje ho rande s atraktivní osobou a zároveň má
obavy, že bude odmítnout…
Frustrace
Dlhotrvajúci pobyt v konfliktnej situácii (dynamické prostredie frustrace - intenzita potreby a prekážka)
Významný zdroj stresu
Frustrační napätie a tolerance
• Schopnost akumulovat se;
• Generuje negativní vlivy;
• Vede k naučené bezmocnosti
Riešenie frustrácie
Konstruktivní
Zvýšené úsilí
Změna prostředků
Alternativní cíl
Redefinice situace
Odstoupení od cíle
Nekonstruktivní
Redukce poznávacích schopnosti
Agrese
Únik
Dezorganizace chování
Emoce
• Emoce (lat. emovere : dát do pohybu. Podobně motivace (lat.
movere), značí pohyb jako proces. • Emoce (def.) stav zvýšené aktivity organizmu. Projevy: o specifický prožitek (příjemnost - nepříjemnost), o fyziologické změny, o odpovídající reakce (chování). • Z. Milivojević (1999): Emoce = „reakce subjektu na podnět, který
hodnotí jako důležitý a který viscerálně, motorický, motivačně a
mentálně mobilizuje subjekt pro adaptivní aktivitu“.
Působení emocí
Transakční povaha lidské emocionality. • Základní funkce emoce: adaptace organizmu. • Emoce ovlivňují: • viscerální procesy: příprava organizmu k aktivitě; • pohybové ústrojí: tonus svalů, tělesný postoj, chování
odpovídající subjektivně vyhodnocené situace; • motivační systém: funkční jednota motivů a emocí. Emoce jsou
v podstatě konativní: iniciují a zaměřují činnost organizmu; • mentální činnost : vnímání, myšlení a jiné procesy soustředěné
na porozumění situace a zahájení adaptační aktivity
Emoce - vrozený původ
• Charles Darwin, Ladygina Kohts
• Etologické a psychologické studie
• Výzkum chování a emočního doprovodu živočichů
• Důkazy o fylogenetickém původu emocí:
• komparativní studie primárních emocí
• sdílení limbického mozku (Papetz-MacLean viscerální teorie o emocích)
• Psychologické studie: K. Bridges, C. E. Izard.
Emoce: kontinuální vývoje
(K Bridges)
Kritika
(Emoce)
• C. Izard: Koncept Bridgesové o vrozené danosti emočního
vývoje neříká nic o vlivech individuální zkušenosti nebo také
sociálních okolnosti • Základní lidské emoce vznikají mezi 2.m. a 7. m. života
• Primární emoce jsou univerzální a biologicky dané. • Důkaz: stejné pořadí výskytu u všech normálních kojenců a
také napříč zkoumaným kulturám. • Emoční vývoj je součásti obecného vývoje psychiky a kognice. • Diagnostický důkaz: strach z cizích osob vzniká pote, co dítě
dokáže rozlišovat tváře blízkých osob.
Emoce a učení
• Sociální učení a emoce. J. Watson: experiment s malým Albertem.
Důkazy o vnějším původu emocí:
• kulturní preference potravy;
• narození dvojčat: africký kmen Ibibio: hanba, zabíjení novorozence;
• kmen Bankundo (Kongo): opak (radost);
• emoce a sex: dvojí morálka;
• emoce a smrt.
Klasifikace emocí
Délka trváni
Afekt, nálada, dlhodobý emočný vzťah
Kvalita projevu
Nižší emoce
Vyšší emoce
Afekty
intenzivní a prudké emoční reakce (hněv, zlost, radost, děs, stud, smutek…). Vznikají
rychlé, trvají krátce, jejích průběh je bouřlivý, postrádají racionální náhled a směřují
k okamžitému vybití.
Nálady
trvalejší, nespecifické afektivní stavy, kterým chybí konkrétní podnět. Méně
intenzivní ale dlouhodobější, než afekty. Nálady podněcují vznik dílčích emoci a výrazně
ovlivňují paměť, motivace, myšlení, zájmy, postoje, chování a jiné psychické funkce.
Dlouhodobé emoční vztahy
vášně, zájmy osobnosti. Vášně: trvalost a různorodost projevu. Mohou směřovat k jiným osobám (láska k vlastnímu dítěti), skupinám (fanatická oddanost
politickému hnutí, vlastnímu etniku…), předmětům (posedlost zahrádkou, autem), idejím
(budování ideální společnosti, vytvoření perpetuum mobile…), aktivitám (charitativní činnost,
sport, gamblerství) atd.
Nižší emoce
primární (radost, smutek, strach a hněv);
• Vyšší emoce
trvalejší city a sentimenty
Primární emoce dle R. Plutchika
Smutek (strata milovaného človeka)
Strach (ohrožení)
Vztek (prekážka)
Radost (potenciálni partner)
Důvera (členství ve skupine)
Znechucení (odporný objekt)
Očekávaní (nové území)
Překvapení (náhle objevení nového objektu)
Specifické emoční kvality dospělé osobnosti
Z. Milivojević: kolem 30 dílčích emoci u dospělého člověka
Láska
je kladná emoce směřující k objektu, který osoba prožívá jako mimořádně hodnotný a považuje ho jako část vlastního intimního světa
Nenávist sama sebe
Člověk prožívá nenávist vůči sobě, když vlastní osobu chápe jako zlo, které by mělo zaniknout
Naučená bezmocnost vs. místo kontroly
• Bezmocní lidé: prožitek vnějšího místa kontroly, následně rezignace.
• Martin Seligman: opakovaná traumatická zkušenost vyvolává bezmocnost, zoufalství a pocity deprese. Nekontrolovatelné
