knížky- povinná literatura Flashcards

Question

Rais, K. V.: Cestička k domovu

Answer 1

Cestička k domovu KAREL VÁCLAV RAIS – narodil se roku 1859 v období po revolučním roce 1848, spisovatel s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež, ale také pro dospělé (Kalibův zločin, Zapadlí vlastenci, Výminkáři…) Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. CHARAKTERISTIKA KNIHY: Cestička k domovu je výbor z básní a povídek z Raisovy tvorby pro děti a mládež. V knize se střídají poetické pasáže s prozaickými. (Vždy několik básní o přírodě v daném ročním období, o rodině, vlasti… a potom krátká povídka.) Kniha je rozčleněna tematicky do čtyř ročních období. Projevují se zde 3 lásky K. V. Raise – vroucí cit k rodičům, pozorný vztah k přírodě a láska k vlasti. Kniha obsahuje 6 povídek a básně. -lyiricko-epicka basen krásy a ušlechtilosti. Velice miloval rodiče, domov, rodný kraj i vlast, měl pozorný a chápavý vztah k přírodě a nikdy mu nebyl lhostejný osud lidí, mezi nimiž žil. Z těchto pěkných vztahů se vyznává právě v této knížce. V povídce Poprvé do Prahy můžeme vidět vlasteneckého chlapce z dědiny, který jede poprvé do Prahy, obdivuje všechny památky a krásy hlavního města, setkává se tam však poprvé s nápisy v němčině, což souvisí s obdobím před rozpadem Rakousko-Uherské monarchie 1918, kdy byla v Českých zemích silná germanizace. Vypravěč: er-forma Hlavní téma: Život mladého chlapce na venkově v 19. století ZAŘAZENÍ DO DOBY: Období kritického realismu a venkovské prózy 19. století. Svým dílem navazoval na Boženu Němcovou a Karolinu Světlou. KONTEXT KNIHY: Kniha vyšla poprvé roku 1907. Vyšla v 5 vydáních, poslední v roce 1983. Karel Václav Rais byl učitelem, a proto se v dílech určených dětem snažil čtenáře uvést do světa INTERPRTACE: Jedná se o sbírku 6 povídek a básní. Všechny povídky mají stejný základ a to, že hlavní postavou je vždy mladý chlapec z vesnice, který má rád svou rodinu, chová se hezky k přírodě a je velký vlastenec. Básně se nesou ve stejném duchu. Tematika – příroda, roční období, rodina, povolání, vlast. Básně mají převážně lyrický charakter, jsou jasné, lehce pochopitelné – adresováno přímo dětskému čtenáři. Jsou prosté, radostné, zpěvné a mají živý děj a úsměvnost. Povídky: Hlídač Dva kamarádi v noci hlídají brambory, aby je jejich rodinám nikdo neukradl. Mladší z nich dostane velký strach a v noci uteče, druhý tam zůstane hlídat do rána. Ze zápisků školáka Václava Racka – O psu Lupíkovi Rodina měla hodného psa, ale sebral jim ho ras. Mladý chlapec s dědečkem pro něj jdou a šťastně přinesou zpět. Když byli u rasa, dozvěděli se, že mu nedávno umřela žena a on zůstal s 5 dětmi a starou matkou sám. Je velmi chudý, ale vesnice mu pomůže a udělá ho hajným, aby rodinu uživil. Na brouky Tři studenti jdou hledat brouky do sbírky. Jeden chytil zmiji, která ho uštkla. Je na tom zle, ale dostane se z toho a ponaučí se. Desetník Chlapec z chudých poměrů studuje reálnou školu v jiném městě, jeho rodiče jsou však tak tak schopni studium financovat. Jeden ze spolubydlících na ubytovně vytáhne domino a navrhne, aby si zahráli o peníze. Chlapec se rozhodne hrát s ostatními, prohraje však desetník, který mu dal tatínek na sešity. Chlapec se rozhodne desetník vyhrát zpět, prohraje však další a další. Najednou nemá z čeho zaplatit nejen pomůcky do školy, ale nemá ani na jídlo. Ve městě potká bratrance a rozhodne se ho poprosit o půjčku peněz. Bratranec mu půjčí, ale pohrozí mu, že to řekne otci. Chlapci pak přijde dopis od otce, kde mu otec smutně vyčítá, proč si půjčoval, že už tak na ně lidi pohlíží skrz prsty, že i při jejich chudobě dali syna na studia a teď jim udělal ostudu, že si půjčuje na karban. Chlapec se stydí a lituje, že se kvůli němu rodiče trápí, rodiče, kteří dřeli na každý desetník, který chlapci dají na sešity nebo jídlo a on to prohraje v dominu. Čtení o Karlu Havlíčkovi Tatínek vzal syna za pěkné vysvědčení do rodného kraje Karla Havlíčka Borovského a vše mu ukazuje. Chlapci se to velmi líbí. Poprvé do Prahy Po velkém a dlouhém toužení podívat se do Prahy se tam 3 chlapci vydávají. Procházejí všechna známá místa, připomínají si historický kontext. Chovají k hlavnímu městu vekou úctu i lásku. HLAVNÍ POSTAVY: V každé povídce jsou jiné hlavní postavy. Jsou to vždy mladí chlapci, kteří chtějí být nápomocní v chodu domácnosti, objevují krásy přírody a města, nicméně ještě nejsou dospělí, a proto si občas musí projít nějakými problémy (kousnutí zmijí, půjčení peněz na splacení dluhu z karbanu…). Mají vlastenecké a dobrodružné charakterové rysy, chovají se se ctí k rodině, sousedům i učitelům. JAZYK Spisovná čeština Vyskytuje se hovorový jazyk – slova jako študie, študent, šesták, douška (mateřídouška) Zdrobněliny Vyskytují se přechodníky a archaická slova – čta hořel jsem hanbou Jazykové prostředky: Báseň: Cestička k domovu Cestička – deminutivum (zdrobnělina) Cestička k domovu – metonymie, nejde ani tak o samotnou tu cestičku jako o spojník s domovem, místem, kde se každý cítí v bezpečí, klidu a pohodlí Hezčí je, krásnější – gradace (zesílení významu), pleonasmus – opakování slov stejného významu

Answer 2

MAMINKA (Jaroslav Seifert) Ukolébavka Až, chlapečku, zavřeš víčka, vyskočíš si na koníčka. A koníček spí. Na louce je plno květin, pojedeš s ním do kopretin. Kopretinky spí. … U okna: Maminka sedí u okna a pláče. Autor se jí ptá, proč a ona odpovídá vyhýbavě ("Až nebudou jednou stromy kvést."). Večerní píseň: Když byla veselá a spokojená maminka, byl veselý celý svět. Básník vzpomíná i na chvíle, kdy jej maminka ukládala ke spaní. Vlaky: Báseň vypráví o vlacích, které projíždějí pod okny domu. Jejich kouř ničí květiny v oknech. Maminka o ně ale stále pečuje. Maminčina kytice: Autor našel veliké album. V něm jsou fotografie z maminčiny svatby. Na fotografiích si maminka k sobě tiskne kytici růží. Ukolébavka: Báseň obsahuje ukolébavku, kterou maminka vyprávěla chlapci. Píseň: Vypráví o beránkovi, který má k autorovi přijít před spaním. Píseň mu nejspíše zpívala maminka vždy, než usnul. První dopis mamince: Seifert se pokouší napsat dopis mamince k svátku, ale má málo fantazie. Nádraží: Vypráví o lokomotivách, o dýmu, který vydávají a o jejich cestách. Mlýnek na kávu: Báseň má přiblížit raní vstávání. Zatopení do kamen a hrneček s mlékem na plotně. Také ranní kávu, která se nejprve mlela v mlýnku. Pavučina: Při čtení lezl autorovi náhle pavouk po knize. Volal maminku, aby ho zabila, že se ho bojí. Ta mu odpověděla: "Proč? Nosí peníze." A od té doby pavouky nezabíjeli, ale pavučiny museli ometat. Hra v kuličky: Chlapci hráli rádi kuličky. Byly tou hrou velmi zaujatí. Všední den: Zde se popisuje maminčin všední den. Vařila, vytírala, prala, žehlila a když měla sílu, ještě zašívala. Večer na pavlači: Spisovatel vychází pozdě večer na pavlač. Svítí měsíc a dům nahání hrůzu. Tatínkova dýmka: Tatínek pravidelně na pavlači kouřil dýmku. Maminka se zlobila, protože mu padal popel a tabák na podlahu. Ale když byl tatínek nemocný, ležela dýmka na okně. A maminka litovala toho, že tatínek stůně. Petrolejová lampa: Básník často potají večer četl knihu. Při tom mu pomáhala lampa. Ucpal škvíru pod dveřmi a ztlumil světlo, aby nebyl prozrazený. Pak si sám sebe představoval v roli Robinsona anebo jiné postavy, s níž se setkal v knize. Nůž: Strýček byl námořníkem a daroval autorovi nůž. Ten jej obdivuje stejně jako strýčka, který mu vyprávěl krásné příběhy. Cukrářský krám: Seifert chodíval jako chlapec k cukrárně. Díval se do oken a prohlížel si všechny pamlsky a toužil po nich. Sliboval si, že si je jako velký koupí. To však stejně nikdy neudělal. Motýli: Autor se musí učit, protože zanedbal školu. Nemůže ven a lituje toho. Poletuje tam totiž mnoho motýlů, které by mohl chytit a obdivovat se jejich kráse. Někteří mu vlétnou i do pokoje a on je ohromen. Karlův Týn: Báseň vypráví o školním výletě do Karlova Týna. Růže pro slečnu učitelku: Básník vzpomíná, že kradl růže pro učitelku, kterou měl rád. Skleněný džbán: Autor se pravidelně potkával s dívkou, jež nosila džbánek s pivem tatínkovi. Postupem času se před ní začal stydět. Až jednoho dne ji potkal na schodech a ona ho políbila. V této básni je popsáno autorovo dospívání a změna pohledu na děvčata. Okarína: Básník šel s dědečkem na pouť. Těšil se na cukrovou vatu, hada z gumy a na okarínu. Tušil ale, že je moc drahá. Dědeček mu ji chtěl koupit, jenže na ni neměl. Musel mu dát totiž ještě spravit boty. A tak po ní Seifert toužil a prosil maminku, ať mu na ni šetří, že jí to vše jednou splatí. Dědečkův pohřeb Báseň vypráví o pohřbu dědečka a o básníkových vzpomínkách na něj. Hálkův domek: Básník zde popisuje své setkání se spisovatelem Hálkem. Slečna ze čtvrtého: Slečna ze čtvrtého šila košile, blůzy a jiné zboží. Chodívala i k Seifertově mamince a když přišla, plakala často nad hrnečkem s kávou. Lidé ji pomlouvali. Jednou byly slyšet divné zvuky z jejího bytu. Hned poté nastal zmatek a volali doktora. Už jí nebylo pomoci, a tak básník poznal díky ní smrt i lásku. Housle: Maminka přinesla jednou housle. Básník se na ně měl naučit hrát, ale nešlo mu to. Jednou je proto odložil a víc se k nim nevrátil. Později ho to ovšem mrzelo. Vějíř: Ve skříni až na dně ležel vějíř. Maminka zakázala, aby se vyndával a nikdy nezapomněla dát pryč klíček od skříně. Jednou však přeci jen zapomněla a básník se do skříně dostal. Nerozuměl ale veršům na vějíři. Poté se také pokusil o verše. Maminčino zrcátko: Maminka měla zrcadlo, u kterého se vždy česala. Tomu se ale časem zkřivil rám a naprasklo. Později se rozdělilo vejpůl. Zrcadlo má v této básni připomínat plynoucí čas, který nikdo nezastaví. Kytička fialek: Básník nosil mamince květiny. Ta se na něj zlobila, že je toho škoda a že musí šetřit. Později ale byla ráda, když květinu dostala. Báseň končí maminčinou smrtí. Prstýnek po mamince: Básník promlouvá k prstýnku, který mu zbyl po mamince. Přemýšlí, od koho jej dostala a kolik asi stál. Krabice na čaj: V domě stála na polici krabice na čaj. Byl na ní drak a ten "hlídal" práh. Básník myslí na maminku a na věci, které si představoval, když viděl vždy krabici. Píseň: Básník vzpomíná na minulost. Uvědomuje si, že nemůže vrátit čas a lituje toho. Hrdličky: Dvě hrdličky měly hnízdo na akátu. Sedávaly tam a pozorovaly svět kolem. Až jednou přišla válka. Dům zpustl a hrdličky už nebyly ve svém hnízdě. Domov: Básník se loučí s domovem. Loučí se se vším, co měl rád. Po letech se pak vrací domů a nikdo mu neotevírá. Vše je zchátralé a jenom odraz v zrcadle mu připomíná, kolik času uplynulo. ____________________________________________ Neintencionální dílo (původně pro dospělé), poezie

Answer 3

Knížka Ferdy Mravence Ondřej Sekora Charakteristika knihy (druh, žánr) Epika, próza, dětská literatura Kontext knihy (kompozice, vypravěč, kdy vznikla, hlavní myšlenka knihy,..) Kniha se skládá ze tří částí: Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda v mraveništi Nakladatelství Albatros (1962) – dále vydány např. knihy Kronika města Kocourkova (1947), Ferdův slabikář (1939), Brouk Pytlík (1969) Er forma (dialogy postav vyjádřeny přímou i nepřímou řečí) Kompozice retrospektivní (vypravěč vypráví v čase minulém) Děj se odehrává ve „Ferdově světě“ = les Děj Nejprve mladý hoch zajde do lesa, aby zde za účelem sběru mravence našel vhodný kousek do své sbírky. Tak se stane, že dorazí k jednomu velkému mraveništi, kde žije shodou okolností i Ferda, který zrovna jede na provizorních sáňkách po jeho konstrukci. Jelikož na sebe upozorní natolik, že nadchne chlapce, vezme si právě jeho do krabičky, a proto se Ferda rozloučí se svým domovem. Není ale v úschově kluka nadlouho, protože ve své ostražitosti poleví, a tak mu dá šanci uniknout z jeho spárů. Ferda utíká potom lesem, když tu začne pršet. Hledá tedy, kde se může schovat. Narazí na domeček pana Hlemýždě, ale ten ho nechce pustit, i když jej mermomocí přemlouvá a prosí. Nakonec si najde celý promoklý suché místečko pod kamenem, kde také stráví noc. Když ráno vstal, rozhodl se, že neochotného a protivného Hlemýždě potrestá. Za pomoci pavouka postavil spřežení, do něhož ustrojil spícího a nic netušícího protivu, jehož poté probudil. Ten se pak dal do běhu a za smíchu publika, které se kolem nich mezitím nashromáždilo, udělal několik koleček a až u rybníku (jak se říká) zastavil. Pak se rozhodne, že si postaví svůj vlastní domeček, aby se takové situaci pro jednou vyhnul. Když je v půli díla, objeví se u něj slečna Beruška, která o něm již z vyprávění o panu Hlemýžďovi slyšela. Okamžitě si tak získá jeho srdce, a proto se Ferda rozhodne, že jí splní přání v podobě lučního koníka a povozu, který by jí daroval. V další kapitole je Cvrček plný vzteky, protože mu nechce hrát rádio, jelikož mu průvod s panem hlemýžděm rozbil anténu. Ferda, jenž ho navštíví, se nepřizná, ale pokusí se chybu napravit tím, že mu ho spraví. Pak příběh končí tím, že úspěšně naladí čtyři stanice, z nichž jedno je rádio Nebe, jehož hudba přiláká všechny široko daleko. Příštího dne z rána létá Beruška okolo Ferdova domku, čímž mu připomene jeho slib. Mravenec se zamyslí, jak by měl toho koníka chytit, a pak usoudí, že lasem, ale moc mu to s ním nejde. Naštěstí se objeví brouk Pytlík, který to (údajně) umí, a proto mu přispěchá na pomoc. Chytí ale šídlo, které ho odnese pryč. Ferda se kupodivu od něj skutečně ale něco přiučí, a tak do večera chytí onoho koníka. Když jej nakonec tedy chytí, zjistí, že je s ním víc práce, než by kdy vůbec čekal - musí skákat sem a tam, než splní vše, co by měl, aby si získal koníkovy sympatie a důvěru, neboť jej chce krotkého předvést právě Berušce. Pak se setká s Beruškou, posadí ji vedle sebe do vozíku za koníka, jezdí s ní, potom jí předá otěže a zastaví se nakonec až u kamínku, kde jí daruje onen povoz i s koníkem. Vděku se ale nedočká, neboť pyšná Beruška práskne bičem a rázem odjede. Ferdu tak nechá samotného. V příští kapitole sestrojí všemožné hračky a zábavné atrakce pro děti paní Ploštice a mnohé jiné broučky, aby se všichni mohli bavit až do večera. Ráno se zase setká s Pytlíkem, s nímž se jde k rybníku vykoupat. Cestou mu brouk vypráví své zážitky z kina, kde se narodil. Když se tu tak skvěle baví u vody, objeví se zase beruška, kterou se pokusí kamarádsky plácnout po zádech. Ta způsobí povyk, a proto se na něj snese škvoří policie, která si ho odvede. Policie mluví se všemi, kterým Ferda údajně ublížil. Je to především Beruška a pan Hlemýžď. Ti však mluví natolik přesvědčivě, že jej zavřou. Koná se soud, z něhož vyjde najevo, že je mravenec vinen, a proto si musí odpykat svůj trest - pětadvacet ran na zadeček. Lavice, k níž je Ferda připoután, ale ve skutečnosti není lavicí, je to jeho koník, a proto se po první ráně rozeběhne střemhlav pryč i s přivázaným mravencem. Pak se koná noční slavnost, na které díky pavoučku Poutníčkovi Ferda zmizí, protože odletí na pavučinkovém balóně. Do cizích krajů. Postavy Ferda Mravenec - odvážný mladý mravenec, který se neštítí a nebojí práce; chytrý, rozumný, rozvážný, bláznivě zamilovaný do slečny Berušky, kamarád brouka Pytlíka; taškář, dobrák, kutil a řemeslník Brouk Pytlík - kamarád Ferdy Mravence; tváří se, že všechno zná, ale ve skutečnosti tomu tak není; všechno sice viděl v kině na filmech, to je pravda, ale jinak nic víc; je upovídaný, přátelský, bláznivý, ztřeštěný Slečna Beruška - láska Ferdy Mravence; trochu nesmělá, stydlivá, rozmazlená, panovačná, hamižná a věčně nafintěná Pan hlemýžď - starý mrzutý paprika; zlý, protivný, pomstychtivý, nenávistivý, proradný, prohnaný a zkažený Cvrček - kamarád Ferdy Mravence; zarytý posluchač rádia; přátelský, mírně odtažený, nesmlouvavý Luční koník - Ferdův nejbližší kamarád; veselý, přátelský, rozdováděný a v mnohém se vlastnostmi podobá věrnému psovi Literárně historický kontext (zařazení do doby, autor, jiní autoři) Poválečné období Studená válka – svět se rozdělil na prokomunistický a prokapitalistický V Československu se literatura dělila na: Oficiální literaturu – často politický námět, vyzdvihování socialismu Disidentská literatura – díla autorů vycházela často v samizdatu či v zahraničí Literatura autorů, kteří emigrovali do zahraničí Od května 1946 – únor 1948 obnovení státu Od února 1948 – konec demokratického státu v Československu, nástup totality K moci se dostává komunistická strana – totalita Konec soukromého vlastnictví – vznik družstev V literatuře se zakazují autoři - Hrubín Vznik pionýra Ondřej Sekora (1899 – 1967) Spisovatel, novinář, kreslíř, grafik, karikaturista, ilustrátor a entomolog Nositel titulu Zasloužilý umělec Spolupracoval s televizí, rozhlasem, filmem a divadlem Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti Zakladatel prvních českých ragbyových klubů Václav Čtvrtek (1911 – 1976, Praha) Vlastním jménem Václav Cafourek, ale některá svá díla psal i pod jinými pseudonymy (Jan Neděla, Karel Poledne) Spisovatel pro děti a mládež, autor povídek, románů a her o současných dětech a populárních pohádkových příběhů Je považován za pokračovatele klasiků českých pohádek jako je Josef Lada, Ondřej Sekora, Jan Drda Své dětství za 1. světové války prožil u dědečka v Jičíně, kam později umístil i řadu svých příběhů Po osvobození začal spolupracovat s dětskými časopisy Brouček, Sedmihlásek, Vlaštovička, později Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny a s Čs. rozhlasem, kde se stal vedoucím vysílání pro děti a mládež Od roku 1960 se plně věnoval literární činnosti, kdy psal hlavně pohádkové příběhy a knihy Ve spolupráci s Československou televizí vznikly animované seriály, např. Pohádky z mechu a kapradí, Maková panenka, Rumcajs, Víla Amálka a další Některá jeho díla jsou zařazována do sci-fi Dílo: Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni Křemílek a Vochomůrka Maková panenka O hajném Robátkovi O víle Amálce Bohumil Hrabal (1914 – 1997, Brno) Rodné jméno: Bohumil František Kilian (Hrabal – jméno po nevlastním otci) Český prozaik, Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20.st., autor nespočtu děl Nejpřekládanější autor 20.st. Narodil se svobodné matce, do 3let vyrůstal u prarodičů, pak si jej převzala matka a nevlastní otec Rodiče se aktivně věnovali divadlu Pracoval v hutích na Kladně – 2X zraněn – př léčení se věnoval čtení a psaní Manželka Eliška Plevová – do 6 let žila v přepychu, po válce rodinu jako sudetské Němce transportovali a rodinu rozdělili Stal se kulisákem v divadel – měl čas na psaní Za svá díla získal spoustu ocenění z mnoha zemí Mnoho jeho děl zfilmováno Umírá v nemocnici (1997 – Praha) – pád z okna – údajně krmil ptáky Dílo: Taneční hodiny pro starší a pokročilé – novela složené z jedné věty Postřižiny Obsluhoval jsem anglického krále Slavnosti sněženek – povídky Ostře sledované vlaky Ladislav Fuks (1923 – 1994) Český prozaik, autor psychologické prózy – romány a povídky, témata úzkosti, ohrožení, nesvoboda, násilí Druhá světová válka, holocaust – přesto, že nebyl židovského původu, hlavním motivem jsou osudy židů za 2. světové války - sympatizoval s nimi (sám byl homosexuál – musel to před společností ukrývat) V dílech odráží svou osobnost – postavy často slabé, žijící ve svém vnitřním světě V době normalizace psal i díla poplatná režimu V dílech promyšlená kompozice, časté jinotaje a skryté významy, metafory, strach o existenci, úzkost, beznaděj, psychologie postav Dílo: Pan Theodor Mundstock Mí černovlasí bratři Spalovač mrtvol

Answer 4

Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou Petr Sís Charakteristika knihy Epika, próza, autobiografie Kontext knihy Kniha je psána retrospektivně, nemá kapitoly, je to spíše komiks doplněný o text a 4 deníkové části, Er-forma u vyprávění o chlapci, Ich-forma u deníkových částí, vydaná roku 2007, autor knihu napsal jako reakci na odpověď syna, zda patří mezi dobré nebo zlé americké usedlíky, je autorovou autobiografií, autor si knihu sám ilustroval, autor za ni získal zlatou medaili pro nejlepší knihu pro děti a mládež vydanou na světě a mnoho dalších ocenění Literárně historický kontext 21. století Petr Sís (11.5. 1949 – současnost) Narodil se v Brně Grafik, ilustrátor, autor animovaných filmů a autor knih pro děti Jeho otec byl režisér Vladimír Sís Vyrůstal za doby komunismu V 60. letech propadl západu – hrál v bigbeatové kapele… Své ilustrace publikoval v časopisech a maloval obaly na hudební desky a plakáty Vystudoval The Royal College of Art v Londýně a Pražské VŠUP Roku 1980 jeho film získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Berlíně V roce 1982 získal povolení vycestovat do USA, aby natočil sportovní znělku na veslování na olympijských hrách v Los Angeles – po bojkotu východního bloku s účastí na těchto hrách dostal příkaz vrátit se zpět – protože mezi tím začal pracovat na videoklipu Boba Dylana, oddálil svůj návrat – jeho pobyt se tedy pro československé úřady stal nelegálním Roku 1884 se přestěhoval na východní pobřeží, kde žije dodnes Je autorem přes 25 knih pro děti a mládež, k mnoha dalším knihám vytvořil ilustrace Natočil několik animovaných filmů, věnuje se filmovým plakátům a obrazové tvorbě Získal mnoho ocenění za svou tvorbu, např. Newbery Medal, McArtur Fellows Program, Caldecott Medal, nejprestižnějším oceněním je Cena Hanse Christiana Andersena a získal ještě řadu dalších Květa Pacovská (28. července 1928 – dosud) je malířkou, sochařkou, grafičkou, a především světoznámou ilustrátorkou a tvůrkyní autorských knih Narodila se roku 1928 v Praze, kde stále žije. Studovala malířství u Emila Filly, ale brzy její tvorba expandovala všemi směry. Ilustrovala knihy světových i českých autorů a sama má na svém kontě více jak desítku vlastních knih, které vycházejí po celém světě. Je oceňována především pro její autorsku tvorbu. Nejvyššího uznání se jí dostalo roku 1992, kdy obdržela Cenu Hanse Christiana Andersena. Inspiraci hledá mimo jiné v hračkách a loutkách. Je jí blízký dadaismus a barevně výbušný expresionismus. Její knihy jsou tak velice barevné, hravé a často rozkládací. Petr Nikl (8. listopadu 1960 – dosud) je všestranným umělcem Věnuje se malbě, ilustraci, divadlu, hudbě a zpěvu a poezii. Vydal již dvanáct knižních titulů, mezi které patří např. O Rybabě a Mořské duši či Záhádky, za kterou dostal ocenění Magnesia Litera v kategoriích „kniha roku“ a „kniha pro děti a mládež“. Jeho ilustrace nabývají rozličných podob, od realistických kreseb, až po abstraktní patvary. Stručný nástin děje Tatínek veze rodinu na koncert kapely, kterou slyšel naposledy před 40 lety. Když se děti zeptají, proč ji naposledy slyšel tak dávno, začíná vyprávět příběh o chlapci, který žil ve státě, kde lidé museli poslouchat příkazy, povinně se účastnit slavností a jiných akcí, vzájemně se udávali, byli státem kontrolování, cenzurovaní a ve spoustě věcí se nemohli svobodně rozhodovat. Vypráví také, jak průběžně chlapec maloval a co. Mezi obrázkovým vyprávěním o chlapci se nachází několik stránek z tatínkova (autorova) deníku, kde vypráví o tom, co jednotlivé roky prožíval a jak. Nakonec tatínek dětem příběh dovypráví a svobodně se rozhodnou, že půjdou místo koncertu malovat. Celý příběh chlapce vypráví o letech 1948 – 1989 v Československu a o snech chlapce, že jednou se bude moci svobodně rozhodovat a tvořit. Postavy Chlapec – sám autor, během knihy dospívá a zjišťuje, v jakém světě žije a utváří si na něj svůj názor, popisuje, jak tvoří – nejdříve, co musí a později tajně i to, co tvořit chce Jazyk Spisovný jazyk, přiblížený dětem V deníkových částech psáno spisovně a osobně (jako v deníčku)

Answer 5

USPÁVANKY (Jan Skácel) Nosným motivem sbírky je usínání a tento motiv prostupuje všemi básněmi Uspávanek. Básník volí k ukolébávání dětí do spánku různé postupy, přičemž si plně uvědomuje míru schopností recipientů různorodě předkládané obsahy přijmout a porozumět jim. Kožmín v jednotlivých uspávankách nalézá postupy jazykové, tematické a ikonicky imaginativní. Skácel ve svých verších hojně používá motivy zvířat a není tomu jinak ani v Uspávankách, kde tvoří stěžejní část motivické výstavby. V básních pro děti dává Skácel přednost zvířatům, které mohou děti znát z jejich blízkého prostředí a mohou si je tak lépe představovat ve své fantazii. Autor proto volí zvířata domácí či volně žijící v naší přírodě. Jako příklad jmenujme motiv ovce či berana, který se hojně objevuje také ve Skácelově poezii pro dospělé. Tímto motivem dominujícím v básni nazvané Uspávanka s počítáním ovcí otvírá autor celou sbírku Uspávanek. Název básně prozrazuje, že skladba je zaměřená na obecně známou činnost dětí před usínáním, ke které je odkazují rodiče, když jejich potomci nemohou spát. Dětem je přisouzena pozice pomocníka pasáčka, který se snaží spočítat své ovečky kráčející po mostě přes řeku. Ovce zde nejsou němé tváře a ptají se, kdy dítě usne. Myslí totiž na svého pasáčka, který by už byl rád u své maminky a mohl jít také spát. Aby se tak mohlo stát, musí děti usnout, aby poté mohl ulehnout i pasáček. Kromě beranů a ovcí Skácel hojně používá motivu ptáků. V Uspávance s bývalými anděly a modrým ptáčkem přilétne k dětem do snu ptáček, aby jim zapůjčil svá křídla a ony tak mohly létat celou noc. Ptáček je zde symbolem dobrodružství a svobody, které si mohou děti bezbřeze užívat, pokud usnou. Křídla jsou zde vykreslena jako něco výjimečného, čím se dříve lidé, kteří je neměli, jelikož se zajímali jen o materiální věci, odlišovali od andělů. Ačkoliv andělé už neexistují, nejsou křídla pro hodné děti nedostupná. Nedostanou je sice přímo od andělských bytostí, ale právě od ptáčka. Strofy s motivem ptáků se pravidelně vrací také v Uspávance s Hokusajem. Skácel zde opět pracuje s tímto motivem jako symbolem naděje, svobody a volnosti, kterou nepřetnou ani ostré meče samurajů. Na čtenářské zkušenosti dětí vystavěl Skácel Uspávanku s hloupými kocoury a paní myší, která je založená na tradičním motivu soupeření mezi chytrou myší a hloupým kocourem. Skácel zde nechává rozuzlení příběhu na ráno (báseň má otevřený konec), ale dětem je díky jejich zkušenosti jasné, že myš kocoury přechytračí, a mohou tedy v klidu usnout. Soužití s přírodou nacházíme v Uspávance s vosou, která píchla Viktorii, ve které Skácel užívá motivu odpuštění. Děvčátko odpouští vose, která ji píchla, a projevuje soucit nad malým zvířátkem, které kvůli píchnutí hledá policie. Dívka dokonce přiznává i svoji vinu, protože se po vose ohnala předtím, než jí dala žihadlo. Děvče se staví na stranu hodné vosy, která Viktorii věnovala své žihadlo, aby s ním mohla látat tatínkovy ponožky. Skácel tak v básni přibližuje kladný vztah dětí k bezbranným zvířatům a k přírodě obecně. Ostatně přírodní motivy jsou ve Skácelově tvorbě pro děti téměř všudypřítomné. Básník dětem vypráví pohádkové příběhy, přičemž vyzdvihuje krásu a jemnost přírody. Ukolébavka s růžemi, tulipánem a lístkem hlohu je, jak již název napovídá, plná nejrůznější flóry, květin, které přenáší svoji pronikavou vůni, již děti dobře znají, až do jejich pokoje. S přírodou volně souvisí motiv vody, který je například v podobě studánky v Uspávance se studánkou symbolem života a vševědoucnosti. Studánka je dětem přiblížena jako „důlek čisté svěží vody“, kam se chodí napít laně za horkých nocí. Skácel zde užil aluzi na báseň Josefa Václava Sládka Lesní studánka z básnické sbírky pro děti Zvony a zvonky (1894). Studánka je u Skácela také symbolem očištění, kdy se v ní utopí každá lidská lež. Autor nepřímo nabádá děti, aby se o studánky staraly a mohly tak z ní mít užitek jak zvířata, tak i lidé. Básník v Uspávankách pracuje s motivem vody, jak s něčím, co tiše plyne, houpá loďky, a ono houpání má blízkou spojitost s kolébáním a usínáním. Neméně důležitými jsou ve Skácelově tvorbě motivy biblické. Přestože básník nebyl praktikujícím křesťanem, víra v něm byla již z jeho dětství silně zakořeněná. V Uspávance s plavčíkem a velrybou tak nalézáme aluzi na biblický starozákonní příběh o Jonášovi, který strávil tři dny v břiše velryby, když utíkal před Bohem. Skácel pro představení biblického příběhu dětem využívá stejné iniciály u Jonáše a postavy plavčíka Jana, kterého stejně jako Jonáše spolkla velryba. Báseň je založená na poučení, kdy Skácel dětem přibližuje na příběhu pyšného plavčíka toužícího po obdivu známé přísloví „pýcha předchází pád“. Autor do básně zakomponuje jakýsi Boží zásah, kdy plavčík ve své největší slávě náhle ztroskotá a zůstane opuštěný v rozlehlém moři. Když pak k němu připluje velryba, skromně ji políbí, a ačkoliv ho velryba spolkne, plavčík je plný radosti, že není sám a obeplouvá s velrybou celý svět. Skácel se k poučování dětí uchyluje poměrně často, dělá tak ovšem s lehkostí, pokorou a formou pohádkových příběhů, čímž činí zamýšlené poselství pro děti dobře srozumitelným. __________________________________________ Poezie pro děti

Answer 6

Zlaté slunce, bílý den Josef Václav Sládek 1. charakteristika knihy Kniha Zlaté slunce, bílý den je výbor básní pro děti, který se skládá z vybraných básní ze tří sbírek: Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky. Zlatý máj: poezie, převažuje lyrika Nalezneme zde: přírodní lyriku (báseň: Zlatý máj, Letní večer), zvířecí miniatury (Kocourek), básně věnované členům rodiny (Matičce, Babička, Dědoušek) Skřivánčí písně: poezie, nejvíce inspirováno lidovou slovesností, přírodou a venkovem Lyrika: Na zahradě, Kalina Epika: Vlaštovka přilétla, Včelka, Macíček Zvony a zvonky: poezie, bohatě zastoupena přírodní lyrika (např.: Slunce na západě, Lesní zvonky, Máj, Lesní studánka) ale jsou zde i veršované pohádky a bajky (např.: Silák, Ulekaná Nána, Sysel a liška, Osel a vůl, Paleček) 2. kontext knihy Kompozice: V jednotlivých básních se převážně vyskytuje chronologická kompozice. Vypravěč: lyrický subjekt (v lyrických básních) a er-forma (v epických básních) Kdy vznikla: Sbírku začal autor psát po narození své dcery Heleny (v 90. letech), ovlivněn vzpomínkami na dětství, láskou k matce, společ. potřebou, folklórním prostředím i dosavadní úrovní dětské poezie Hlavní myšlenka knihy: vtipně a nenásilně vychovává děti k samostatnosti, nebojácnosti (Ulekaná Nána), všímá si negativních vlastností dospělých (Sedlák Jíra), oslovuje dětského čtenáře, nekárá, dokáže se vcítit do dítěte, děti objevují prostřednictvím básníka realitu. 3. literárně historický kontext JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845-1912) vedoucí Ruchovců a Lumírovců redaktor Lumíru – psal recenze na nízkou úroveň dětské literatury, germanizační tlak na společnost (školy v pohraničí), rodičovství – začal psát pro děti intencionálně po narození dcery Helenky překladatel (AJ, NJ, RJ) představitel nového typu dětské poezie – vzpomínky z dětství Byl velmi nadaný, studoval akademické gymnázium, postupem času už nechtěl být knězem, ale toužil studovat přírodní vědy. 1870 odjel do Ameriky, po návratu se oženil, jeho žena ale umírá při porodu mrtvého dítěte => deprese, ale oženil se podruhé (dcera Helenka). motivy: příroda, venkov, dětství, láska k matce, zvířata žánr: říkadlo, píseň, i náboženské básně vliv lidové slovesnosti, prosazoval odraz evropské lit. i v dětské lit. neobsahuje didaxi – děti objevují prostřednictvím básníka realitu sbírky: Zlatý máj (1887) => časopis o dětské lit. dostal na Hrubínův návrh název podle této sbírky, Skřivánčí písně (1888) - básně zhudebněné Karlem Bendlem (1838-97), Zvony a zvonky (1894) básně pro děti vklínil i do sbírek pro dospělé: Na prahu ráje (1883) a Ze života (1884) pobýval v Americe => sbírka Jiskry na moři – báseň Na hrobech indiánských – není pro děti, ale je o dětství POEZIE PRO DĚTI A MLÁDEŽ OD 90. LET 20. STOLETÍ Stagnace, nadále tvoří Brukner, Černík, Fischer, J. Havel, Šrut, Vodňanský, Žáček, avšak zmnožují vžité postupy, než přinášejí nové tematické a formální podněty. Převažují texty založené na nonsensově hravé poetice, která se začíná vnímat zkonvencionalizovaně. Častá je veršovaná podoba pohádky, říkadlové veršovánky, které se vyznačují výrazovou konkrétností, expresivností, osvědčenou obrazností a těžší analogií přírodního životního cyklu. Obecně je preferována radost a hra se slovy. objevují se četné reedice čtenářsky úspěšných titulů, zahrnují výbory např. Sládka (Zlaté slunce, bílý den), Kožíška (Sedmikrásky, Pohádka lesa), Lukešové (Zvonkohra), Žáčka (Dobrý den, dobrou noc), vydávají se nalezené pozůstalosti Jana Skácela – O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, Slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla. ediční návraty starších autorů – sbírky, které ve své době nemohly vyjít Ivan Blatný – člen básnické skupiny 42, díla: Na kopané, Jedna, dvě, tři čtyři, pět – městská atmosféra, auta, tramvaje, ploty, telefony, zájem o fotbal, vtipně komentovány změny ročních období a provázeny rýmou či kašlem. Jan Zahradníček – sbírka veršovaných legendárních pohádek – Ježíškova košilka – znovu vytištěna. Václav Renč – Perníková chaloupka – veršovaná pohádka (napsána za okupace, vydána v r. 1990), navazuje na lidovou pohádku, sekvence, které stupňují obraz strachu, úzkosti, bezradnosti, víry, že se všechno boží vůlí obrátí k dobrému. Ivan Diviš – Říkadla a kecadla – objevené texty synem Ivana Blatného a ten požaduje jejich vydání. Karel Šiktanc – reedice z 60. let, Královské pohádky – protagonisty jsou většinou panovníci, kteří si zakládají na tradičních ctnostech, jež jim splývají s odvahou v boji, absencí strachu či se schopností skrývat jakékoliv vnější projevy bolesti nebo smutku. Touha po slávě a větší moci však často metamorfuje v jejich zaslepenost, pýchu, sobectví. Takovýto král se stává karikaturou člověka, symbolem hlouposti. Jeho pohádky mají drsnější podobu. Tematizují různá lidská pochybení, jejich důsledky a možnost nápravy. Časoprostorové ukotvení – v dávné minulosti. Od folklorní pohádky se odlišují vývojem postav, dodržováním narativní linearity, časovou posloupností a využitím reálných míst. Výskyt tradičních pohádkových bytostí, kouzelných předmětů. O dobré a zlé moci – příběhy s civilnějším rázem. Zdůraznění jemnosti krajiny (hrdinové pochází z venkova). Hrad Svícen. (antologie) a tvorba v minulosti perzekuovaných autorů Josef Brukner – Pojďte s námi za obrazy, aneb malování zvířat – výzva k tematicky sjednocené pohádce, prozaické umělecko-naučné texty se střídají s reprodukcemi světových autorů a verši inspirovanými obrazovými ukázkami, navazoval na svůj cyklus Obrazárna, didaktické texty k využití ve výtvarné výchově. pokračující tvorba generace 70. a 80. let 20. století autoři často „recyklují“ nápady jiných autorů či sebe samotných ze své dřívější tvorby, jako by trpěli nedostatkem nápadů Michal Černík – tvorba ze 70. let – meditativní básně bohaté představovou barvitostí, inspiruje se dětskou hravostí ve verších – Kdy má pampeliška svátek, Malé a velké nebe, Kocouří knížka, Knížka malých pohádek, První říkadla. Dětem staršího věku věnoval sbírky – Neplašte nám švestky, Knížka malých pohádek, Léto nespěchej. V 90. letech se podobně jako Žáček soustřeďuje na tvorbu pro děti, je autorem čítanky – Česká čítanka pro nejmenší, pro předškoláky – První říkadla a První pohádky. Jiří Žáček – dominantní osobnost v poezii 90. let, zcela vědomě navazuje na úspěch jeho dřívějších děl (zejména Aprílová škola) a modifikuje podněty, jevy a vztahy, s nimi uspěl v předcházejících letech. (v 70. letech – Ahoj moře, Dobrý den, Praho, Kdo si se mnou bude hrát, Víš, kde bydlí zvířátka, Kolik má Praha věží, Rýmy pro kočku a pro psa, Dvakrát dvě je někdy pět – umí využít všech možností, které přináší nonsens (lze říci, že jeho tvorbou využití nonsensu v české poezii pro děti vyvrcholilo) a slovní hra. Vychází od věcí dětem důvěrně známých a zároveň boří hráz stereotypnímu pohledu na svět. Klade na čtenáře nároky, nutí ho přemýšlet, provokuje ho, jinak mu totiž uniká možnost potěšení z přečteného). Pavel Šrut – Příšery a příšeři, Kde zvedají nožku psi aneb V Pantáticích na návsi – minipříběhy z kocourkovsky laděné vesnice, nonsensový text, Veliký tůdle – starší texty z předchozích sbírek. Miloš Kratochvíl – nevymýšlí nové, jak to vypadá, ale přebírá ze svých dřívějších sbírek, recykluje, minimálně přidává nová díla, že jde o reedice, neuvádí, dílo: Hodina smíchu Jiří Havel – nová generace – nové sbírky v této době, lyričtější povaha, inspirace Prahou – Kdo vodí koně po pěší zóně, výbory Hádej, hádej, co to je? – cyklus veršovaných hádanek, Hravá Abeceda – rozšiřuje řadu komerčně úspěšných „abecedářů“ Milena Lukešová – Zvonkohra Jiří Dědeček – příklon k černému humoru, otázka, zda jsou básně vhodné pro děti, užívání afektivních výrazů – Pohádka o malé tlusté víle ojedinělé debuty Jiří Weinberger a jeho nonsensová poezie – je mu prakticky jedno, kdo je recipientem jeho děl, Povídá pondělí úterku, Ach ty plachty, kde je mám nástup nové básnické generace na počátku 21. století Radek Malý – František z kaštanu, Anežka ze slunečnice – antropomorfizace, lyrické podobenství o životním putování a hodnotách, kontinuita života, tolerance. Listonoš vítr, Poetický slovníček dětem v příkladech. Petr Nikl – píše pro děti, jen o tom ještě nevěděl, vydává v edici Modrý slon, literární i výchovná hravost. Jeho literární tvorba je experimentální, emočně vyhrocená, jazykově neobvyklá a těží z propojování různých uměleckých disciplín. Záhádky – podoba záznamu zmoudřelého dítěte či melancholického ohlížení se za hrami činěné dospělým. Jělěňovití, Přeshádky, Foukací povídky. Daisy Mrázková – Písně mravenčí chůvy Daniela Fischerová – Milion melounů Pavel Maděra – Houbeles pictus tzv. zpívaná poezie od 60. let se objevuje v tvorbě pro děti, vytvářejí ji buď textaři písní psaných pro divadla malých forem (Jiří Suchý – Dítě školou povinné), folkoví písničkáři (Jiří Dědeček, Nohavica), autorské dvojice divadelních pořadů nebo autoři textů kultivované populární hudby (Zdeněk Svěrák). V 90. letech došlo k reedicím některých textů, které buď evokovaly atmosféru 60. let (Kostkovaný ideály aneb Breviář pro teenagery) nebo byly reedicí dříve zakázaných knih (Ach, ta láska nebeská). Jaroslav Nohavica – Tři čuníci Zdeněk Svěrák – Dělání, Není nutno…, …aby bylo přímo veselo, Hlavně nesmí býti smutno…, natož aby se brečelo, zpěvníky (s Uhlířem) Jan Vodňanský – sklon básníka ke studentské recesi, humoru a paradoxů, Šlo povidlo na vandr, Hádala se paraplata, Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad – autor volně rozvíjí motivy známé z pohádek, naplňuje dětskou potřebu lyrické příběhovosti, Dejte mi pastelku – ze sbírky Šlo povidlo na vandr – zhudebněná, po ní pojmenovaný zpěvník z 90. let, Když jde malý bobr spát Emanuel Frynta – Písničky bez muziky – těží z tradice anglického nonsensu Edwarda Leara - dadaismus, travestie, slovní vtip, vícevýznamovost. triviální poezie pro děti, abecedáře, didaxe a užitkovost v poezii pro děti – degradovaná poezie, neumělecká tvorba, autoři, co neumí psát poezii, a proto se uchylují k těmto dílům, myslí si, že takhle se to číst bude Zuzana Pospíšilová – abecedáře – rýmované básničky ke každému písmenu abecedy Hynek Vilém – Neslušné básničky pro chlapečky a holčičky – Kaneček a kakaneček 4. stručný děj ZLATÝ MÁJ přírodní lyrika, zvířecí miniatury, legendární pohádky, básně věnované členům rodiny básně: Pohádka, Zlatý máj, Matičce, Ukolébavka, Kocourek, Babička, Dědoušek, Letní večer. SKŘIVÁNČÍ PÍSNĚ prostší a jednodušší texty inspirace přírodou, venkovem nejvíce inspirováno lidovou slovesností básně: Žežulička, Kalina, Růžičky, Pacholátko, Děťátko, Na zahradě, Modrá očka, Sluníčko, Koníček, Ten náš pes, Nikdo neví, Malá švadlena, Sova, Oříšek, Kozička, Macíček, Včelka, Pes a kotě, Koně, Až se jaro vrátí, Vlaštovka přilétla, Sněhulák. ZVONY A ZVONKY bohatě zastoupena přírodní lyrika výjimečná báseň Lesní studánka veršované pohádky a bajky vychovává děti k samostatnosti a nebojácnosti básně: Okáč, Paleček, Máj, Zpěváci, Trpaslík, Ručky, Hodné děti, Hrdina, Radovousek, Lesní zvonky, Pyšný macek, Smíšek, Slavík a vrabci, Vraník, Silák, Ulekaná Nána, Zvonili, zvonili, Host, Luard a Brok, Pašíkova sláva, Lesní studánka, Housátka, Husopaska, Fialka a vlčí mák, Holoubci, Sysel a liška, Osel, Sáně, Nohy, Mouchy, Strýček a Houra, Sedlák Jíra, Žitný klas, Střízlík, Vlaštovčí hnízdo, Komedie, Hádanka, Slunce na západě. 5. postavy V lyrických básních vystupuje lyrický subjekt, který nejčastěji opěvuje přírodu. V epických básních nejčastěji vystupují zvířata, děti nebo různí členové rodiny – např.: matka, babička, dědeček. 6. jazyk Dílo je napsáno spisovným jazykem. Velmi často se, zde vyskytují deminutiva (=zdrobněliny, např.: koníček, bratříček, matička, zvoneček, kozička, děťátko, …) a archaismy – což jsou zároveň také poetismy (např.: rubáš = pohřební oděv, šukat = hbitě se pohybovat, skráň, …). Dílo je členěno do tří částí: Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky. V každé části je určitý počet básní a každá báseň je rozdělena na sloky a každá sloka na verše. Verše jsou jednoduché a často se zde vyskytuje rým přerývaný (ABCB).

Answer 7

BRNĚNSKÉ KOLO A DRAK (Oldřich Sirovátko) Hlavní témata: většina pověstí se vztahuje k Brnu a jeho nejbližšímu okolí, hlavními tématy jsou tedy určité lokality, důležité architektonické stavby – stavební dějiny města (kamenný andělíček u Jakuba, fiály na staré radnici…), předměty či historické události (bitva u Slavkova) nebo osoby (Josef II., Karel IV.) Uspořádání knihy: kniha obsahuje 55 pověstí rozdělených do dvou částí. Jednotlivé pověsti jsou proloženy devíti krátkými básničkami. V úvodu každé pověsti nalezneme malou černobílou ilustraci zobrazující důležitý výjev, motiv. K některým pověstem pak náleží i větší barevná celostránková ilustrace. V závěru knihy nalezneme ediční poznámku a obsah. Pověsti jsou kratší většinou tak na 3 strany. Jak Líšňáci chytali Napoleona Napoleon před bitvou u Slavkova prý navštívil hospodu na samotě u Líšně přezdívanou Kandia, a když se to dozvěděli Líšňáci, rozhodli se Napoleona lapit a donutit ho, aby již nevyvolával války atd. Plni kuráže se rozhodli, že si na něj počíhají v příkopu u cesty za dědinou. Byli přesvědčeni, že císaře díky jeho vzhledu na první pohled poznají. Po celou dobu jejich čekání se objevila pouze nějaká hlídka, a proto se po několika hodinách rozhodli mu jít naproti. Když dorazili na Kandiu zjistili, že Napoleon už je pryč a dle popisu hospodského si uvědomili, že Napoleona nechali kolem sebe klidně projet, aniž by tušili, že je to on. Mysleli si, že Napoleon jakožto císař bude vysoký, nastrojený a na bílém koni. To se ovšem mýlili, neboť Napoleon byl maličký, na hlavě měl místo koruny klobouk, byl prostě nenápadný a toho koho považovali za běžnou hlídku, byl právě on. Klíčové okamžiky: příjezd Napoleon na Kandiu, sraz Líšňáků v líšeňské hospodě, odjezd Napoleona bez povšimnutí Líšňáků. __________________________________________ Próza s historickou tematikou, regionální autorská tvorba

Answer 8

Tatínku, ta se ti povedla – Zdeněk Svěrák Téma: Povídání pohádek. Smysl a smysluplnost pohádek. Motivy: rodina, fantazie, pohádka na dobrou noc Hlavní myšlenka díla: Pohádky v životě dítěte hrají nezastupitelnou roli. Kompoziční výstavba: Děj je popisován chronologicky. Kniha je rozdělena na kapitoly. Literární druh: epika Literární žánr: pohádka (povídka) Literární forma: próza Děj: V rodině se dvěma dětmi je zvykem, že příběh vypráví maminka. Ta se ale jednou trošku naštve, že se v domácnosti stará o spoustu věcí, že chodí do práce a večer ještě musí pohádkou uspávat děti. Navrhne tedy tatínkovi, že by mohl dětem povídat večer pohádky na dobrou noc místo ní. Tatínek s touto prosbou nemá problém a hned ji přijímá. Po prvním večeru, ale zjistí, že to není vůbec lehký úkol. Děti už spoustu pohádek znají. Tatínek na radu maminky vezme knížku s pohádkami. Když pohádku dětem dočte, zjistí, že se jim stejně nelíbila. Od maminky jsou děti totiž zvyklé, že se pohádky vypráví ne čtou. To už se tatínek ale trochu naštve a děti už musí usnout bez vyprávěné pohádky. Tatínek pak s maminkou vede diskusi o tom, jestli jsou nebo nejsou pohádky v dětství potřebné. Zároveň se maminky zeptá jak se tedy pohádky vypráví. Ta mu s tím moc nepomůže, ale nabídne mu téma, které tatínek před usnutím promýšlí. Vymyslí si velice krátkou pohádku o polštáři a peřině. Ale protože byla pohádka krátká strašila ho ve snech. Druhý den tatínek věděl, že ještě není připravený na to, aby dětem vyprávěl pohádky z hlavy, a proto poprosil maminku, aby ho dnes večer ještě zastoupila. Tatínek tajně poslouchal za dveřmi, jak to ta maminka vlastně dělá. Maminka vyprávěla pohádku o ramínkách. Pohádka se mu líbila, ale ještě víc ho znejistila, protože on to takto nikdy nedokáže. Druhý den v práci přišel tatínek no to proč maminka pohádky umí a tatínek ne. Maminka totiž pochází z Českého ráje, který je podle jeho kolegy úplně pohádkovým krajem, kdežto tatínek pochází z Vršovic. Je tedy jasné, že pohádky nemůže umět vymýšlet. Rozhodne se tedy vyjet do Českého ráje. Tento kraj je pro tatínka opravdu inspirující. Místní obyvatel mu navíc doporučil, aby si vzal kámen – polodrahokam z Kozákova vrchu. Ten by mu totiž s vyprávěním pohádek měl ještě více pomoci. Tatínek si tedy domů odváží jeden polodrahokam. Když večer dojde řada na pohádku tatínek v kapse v ruce pevně sevře kamínek a začne vyprávět pohádku o hasicím přístroji. Pohádka byla, jako by ji vyprávěla maminka. Dětem se pohádka moc líbila. Za dveřmi slyšela pohádku i maminka, která ji tatínkovi také pochválila. Tatínek však nepřiznal, že měl v kapse pomocníčka – kamínek. Vypravěč: vševědoucí, er-forma Charakteristika hlavních a vedlejších postav: Maminka – pochází z Českého ráje, stará se o domácnost, chodí do práce, umí vyprávět pohádky, má ráda své děti i muže, ví, proč je dobré dětem pohádky vyprávět, podporuje svého muže, je trpělivá Tatínek – pochází z Vršovic, má své děti rád, ale nemá s nimi tolik trpělivosti jako maminka, trápí ho, že nezvládne úplně sám vymyslet pohádku, ale chce to dokázat, pracuje jako architekt Petruška – starší dítě, je klidnější, chodí do školy Petříček – mladší dítě, chodí do školky, je aktivní, skáče rodičům do řeči (kolega z práce, František Sojka – obyvatel Českého ráje) Typy promluv: dialogy, přímá řeč Styl a jazyk: kniha je napsána spisovným jazykem, jazykem dětí kniha byla vydána poprvé v roce 1991 v nakladatelství Albatros, jako kniha pro začínající čtenáře – První čtení jedná se o jednu z prvních knih pro děti od Zdeňka Svěráka v knize se nijak výrazně neodráží žádné dobové informace vzhledem k tomu, že je kniha opravdu určena pro začínající čtenáře – je napsána jednoduše kniha vznikla po revoluci, kdy mohl být takovýchto knih nedostatek

Answer 9

Lovci mamutů E. Štorch Charakteristika knihy (druh, žánr) Literární druh: epika Literární žánr: historický román Forma literatury: próza Časoprostor: Čas: děj se odehrává v pravěku (starší doba kamenná) Prostor: okolí Dolních Věstonic až na území dnešního hlavního města Prahy Kontext knihy (kompozice, vypravěč, kdy vznikla, hlavní myšlenka knihy,..) Kompoziční výstavba: kniha je psána chronologicky v pěti dílech s podkapitolami Vypravěč: er-forma, vypravěč je vševědoucí Vznik knihy: pod tímto názvem poprvé vydaná v roce 1918 (1907 vzdaná jako útlý svazek pod názvem Člověk diuviální) Hlavní myšlenka: V díle vystupují skutečné nálezy historických předmětů z doby kamenné, které jsou do děje zakomponovány, čímž spisovatel dosahuje autentičnosti a zároveň čtenáři nabízí možnost vzdělání. Chtěl poukázat na těžké doby v drsných primitivních podmínkách, kdy byl každý den prakticky bojem o přežití. Literárně historický kontext (zařazení do doby, autor, jiní autoři) Česká literatura přelomu 19. a 20. století Tendence překonat individualismus, sblížit literaturu se životem Vliv anarchismu, antimilitarismu, civilismu a vitalismu Odpor ke společnosti – buřičství (anarchističtí buřiči) Časopis Nový kult – 1897 – 1905, hledání nových cest a životních jistot Almanach na rok 1914 – skupina výrazných individualit, obrat k světu moderní civilizace Čeští autoři na přelomu 19. a 20. století: 10. 4. 1878 - 25. 6. 1956 Eduard Štorch byl český pedagog, spisovatel a archeolog. Proslavil se svými povídkami a romány situovanými nejčastěji do období doby kamenné a doby bronzové. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do odchodu do penze v roce 1938 v Praze. Jednalo se o velice všestranného člověka. Vedle činnosti pedagogické k jeho zájmům patřila archeologie a činnost spisovatelská, osvětová a novinářská. Jako pedagog usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě, vedl kursy plavání, bruslení i skautský oddíl, organizoval a vedl četné lyžařské kurzy pro učitele a mládež. Bojoval také za reformu vyučování dějepisu. Chtěl, aby se žáci neučili jen strohá fakta a letopočty, ale aby poznávali celkový život té doby. Proto také od roku 1935 společně s Karlem Čondlem postupně vydával trojdílnou učebnici dějepisu s názvem Pracovní učebnice dějepisu pro školy měšťanské, jež byla na svou dobu velmi pokrokovou a vyvolala řadu polemik. Učebnice se nelíbila zejména katolické církvi, protože mimo jiné líčila i její snahu o získání politické moci, a byla kvůli ní dokonce podána interpelace v parlamentu. Neméně významný byl i jeho zájem o etnografii, biologii a archeologii, kterou studoval u profesora Lubora Niederla. Výsledkem jeho vědecké činnosti byla nejen celá řada odborných knih, ale poznatky touto činností získané využil při psaní svých beletristických knih pro mládež, ve kterých zpracoval nejstarší období našich dějin a kterými se proslavil i v zahraničí, jejich ilustrace vytvořil malíř Zdeněk Burian. Viktor Dyk 1877 – 1931 Básník, dramatik, prozaik, romantik, reflexivní lyrik, právník a politik Milá sedmi loupežníků – balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě, vliv tradic a anarchismu Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok – válečná tetralogie, výzvy k odvaze Devátá vlna – rozpor ideálů a skutečnosti, melancholie, předtucha smrti Krysař – novela podle staré německé pověsti, vyjádření odporu k malosti, vzpoura Zmoudření Dona Quijota – osobitě přetvářená látka, neřešitelný rozpor mezi snem a skutečností František Gellner 1881 – 1914 Kreslíř, karikaturista a ilustrátor, žurnalistický satirik, básník a prozaik Bohémský způsob života Po nás ať přijde potopa!, Radosti života – antiliterární styl, dobové formy lidové zábavy, hovorové sdělení, odpor k měšťáckému světu, cynický výsměch, ironie, pamfletický útok Fráňa Šrámek 1877 – 1952 Básník, prozaik a dramatik Života bído, přec tě mám rád – vztah k životu, provokující buřičství, výsměch Modrá a rudý – anarchistický útok na společnost, osobitý, prostý jazyk Splav – milostná lyrika, vztah člověka k přírodě, radosti ze života, oslava domova Stříbrný vítr – impresionistický román, střetnutí s pokryteckou měšťáckou společností, vzpoura Léto – lyrická oslava mládí a lásky v kontrastu s měšťáckým světem Karel Toman 1877 – 1946 Básník, redaktor Národních listů Bohémský život, dobrodružné toulky po celé Evropě Pohádky krve – vliv dekadence a symbolismu, subjektivní ladění, láska k ženě, životu Torzo života – lyrika erotická a revoltující, počátek boje s individualismem Melancholická pouť, Sluneční hodiny – prožitky z cest, tulácká zkušenost, boj se smutkem Stanislav Kostka Neumann 1875 – 1947 Básník, prozaik, publicista, překladatel, politik Redaktor časopisu Nový kult a Červen, spoluredaktor Almanachu na rok 1914 Sen o zástupu zoufajících – cesta od individualismu k lidské společnosti, obraz velkoměsta Kniha mládí a vzdoru – projev anarchismu Kniha lesů, vod a strání – přírodní forma básní, oslava člověka, důvěrné poznání přírody Nové zpěvy – oslava civilizace, techniky, moderního života, velkoměsta Rudé zpěvy – proletářská poezie, revoluční politická lyrika, adresné apostrofy, strohá údernost Petr Bezruč 1867 – 1958 Slezské písně – jediná sbírka, obraz sociálního a národnostního útisku na Ostravsku Prolínání lyričnosti, epičnosti a dramatičnosti – originální, celistvý tvar, zdroj sociální poezie Souvislost s tvorbou jiných básníků Nářeční prvky, obsahová hutnost Děj po kapitolách: Pravidlo: zvěř patří vždy domácí tlupě, což je území, ze kterého je vidět dým táborového ohně je pro každou cizí tlupu tabu. Ale v případě, že je tlupa silnější může ji vyhnat z jejich území Putování: lovci jdou první a po nich ženy, které mají na zádech děti nebo majetek tlupy. 2 strážci na konci se zbraněmi. Jídlo: u táborového ohně nejdříve jedí lovci a poté až ženy DÍL PRVNÍ: NA BŘEHU DYJE Děj začíná, když Kopčem s Veverčákem a dvěma druhy jsou na lovu, zatímco ostatní děti si hrají v křoví. Koučem je vůdce malé smečky a má na krku liščí zub, což znamená že přemohl už několik lišek v boji. Veverčák ukazuje kopčemovi na lišku, která se vyhřívá na slunci. Když se k ní doplazili, mysleli si, že je mrtvá, ale najednou vyskočila a chňapla vránu a utíkala se s ní schovat. Veverčák s kopčemem ji už nedohonili U jejich sídla se objevili zubři. Než se to dozvěděli dospělí, Kopčem a Veverčák už se k nim plížili. Poté přispěchali i dospělí, ale zubři zpozorovali lidský pach a vrhli se do řeky Dyje. Bylo v ní málo vody a zubři se propadali do bahna. Kopčem šel po zubrovi a snažil se ho zabít, neposlechl volání své matky, tak si pro něj šla, ale když ho Niana táhla zpět na břeh mohutný Zubr se na ní svalil a zabil ji. Vytáhli mrtvého býka a krávu z bažiny, na kterých hodovali 2 dny, ale Kopčem byl stále smutný, že mu zubři sebrali matku. Měli všeho dostatek, mazali se tukem, aby na ně nešli komáři. Děti si dělaly z hlíny různé postavičky (mamuty). Zatímco Kopčem seděl u vody, kde přišel o matku. Později tam zavítal i Njan a spatřili ve vodě Nianu, vytáhli ji a donesli do tábora, kde ji pohřbili s pazourky, ozdoby z mušlí nebo kostiček, náhrdelníkem od Njana a než hrob zahájení hlínou přikryli ji mamutí lopatkou. (Památný hrob byl objeven 1927) Njan vyrobil z jílu figurku Niany. Kopčem ji hned poznal a řekl, že ji bude hlídat v ohni, aby na ni někdo nepoložil neopatrně dříví. Figurka se povedla a nebyla ani popraskaná (našli ji v roce 1925 a jmenuje se Věstonická Venuše). Večer rozhodovali u ohně, kdo bude náčelníkem. Njan se několik dnů nevracel do tábořiště. Asi po týdnu se vrátil se ženou, která se jmenuje Ščekta a ohlásil příchod mamutů. Všichni měli velkou radost a shodli se, že je zaženou stejně jako zubry do bažiny. Při číhání na svou kořist, si povšimnuli, že mamuti jsou splašení. Poté přišla od Kopčema zpráva, že tu jsou cizí lovci. Jejich tlupa byla větší a silnější. Cizí tlupě připadla kořist a pronásledovali Věstonickou tlupu. Ti museli přeplavat řeku Dyji a bez delšího odpočinku běželi dál, aby je nedostihli lovci z cizí tlupy, jinak by s nimi byl konec. Cizí tlupa obsadila jejich tábořiště, kde odpočíval vyčerpaný Njan a dále je pronásledovala i v noci. DÍL DRUHÝ: V JESKYNI Chtějí se někde usadit a připravit se na zimu, ale nenacházejí žádné místo, kde by bylo dostatek potravy, proto pokračují až k prameni řeky Svratky. Tam byla jeskyně, která se jim zalíbila a rozhodli se v ní strávit zimu. Noc, kdy hlídal Rváč, k nim zavítala nečekaná a nevítaná návštěva. Byl to obrovský medvěd. Šel až k nim do jeskyně, kde spolu bojovali ve stísněném prostoru na život a na smrt. Mamutíkova rána tento noční děsivý boj rozhodla a medvěda zabili. Když si děti hráli v jeskyni, tak Kopčem s Veverčákem při hrabání našli pazourek ve tvaru Vavřinového listu a také spoustu dalších nálezu, které měly pro ně velkou cenu. Žabka našla ohnivý kámen (pyrit). Kopčem ji ho sebral a zkoušel křesat oheň. Když už nemohl, tak mu pomohl jeden z lovců a podařilo se jim zase získat po dlouhé době vzácný oheň. Pečlivě se v zimě starali o oheň, aby jim neuhasl. Děti šly do lesa pro dříví, ale vlci byli čím dál tím drzejší a snažili se obklíčit děti. To se jim podařilo, ale mrštní hoši Kopčem s Veverčákem utekli pro pomoc. Toho si všimli někteří z vlků a už je doháněli. Doběhli kousek od jeskyně a bránili se co to jen šlo. To už zaslechli lovci a utíkali jim na pomoc. Vše dobře dopadlo, když odradili vlky od chlapců běželi na pomoc dětem, kteří byli na cestě z lesa. Lovci šli na lov a rozdělili se do dvou skupinek. První skupina vedená Mamutíkem našla stopy sobů. Jednoho soba zabili a táhli do tábora, ale v tom se proti nim řítil lev, kterého naštvala druhá skupina tím, že po něm střelili šíp, protože si nebyli jisti, co je to za zvíře. První skupina se i s lvem zřítila do propasti Macochy, ale lovci se zasekli na ledu. Druhá skupina vedena Rváčem se vracela do jeskyně se sobem, kterého vzali lvovi, když ho odlákala první skupina, ale mysleli si, že to jsou cizí lovci, proto jim nešli na pomoc. V jeskyni vyprávěli úžasnou příhodu se lvem a s cizími lovci, kteří nechali uloženého soba ležet, když se na ně vrhnul lev. Sova, Kopčem a Veverčák šli pro soba, ale poté zaslechli z propasti Macochy lidské hlasy, byl to Mamutík, Dráp a Zajíc. Společně je zachránili a radostně se vraceli zpět do jeskyně i se sobem. Tu noc nešli spát a vyprávěli si velké dobrodružství. DÍL TŘETÍ: NA KŘIŽOVATCE PRAVĚKÉHO LIDSTVA Přišlo jaro a Houžňák (vůdce tlupy) rozhodl, že půjdou najít lepší místo. Po několika dnech putování narazili na stádo sobů. Několik jich ulovili a rozdělali oheň, že si je opečou. Ale přišla silnější tlupa, proto museli nechat všechno ležet a dát se na ústup. Kopčem se odtrhl od své tlupy a dostal se do neznámé krajiny když už se skoro stmívalo. Vůbec netušil, že jeho tlupa se musela stáhnout kvůli cizincům. Když konečně našel cestu do tábora, byl překvapený, že tam je jiná tlupa. Náčelníkovi se Kopčem líbil, proto ho nechal na živu. Cizí tlupa ho vyměnila za pazourek a za 2 sobi. Jen co se jeho nová tlupa usadila a rozdělala oheň na hody, zpozorovala splašené stádo mamutů, které mířilo přímo k nim. Kopčem využil zmatku v tlupě a utekl. Přespal v jeskyni, ale ani dalšího dne nenašel svou tlupu, proto musí hledat dál. Nedokáže si představit život bez tlupy. Řítilo se na Kopčema stádo koní, které splašil a pak utíkal dlouhou cestu za nimi až našel svoji tlupu. Vydali se opět na putování a hledali nové místo, kde by se mohli utábořit. Všimli si čerstvých stop cizí tlupy. Vyzvídací četa zjistila, že to je ta tlupa, která je zahnala a teď zápasí s tlupou jinou. Rozhodli se, že se jim pomstí a pomůžou slabší tlupě. Nepřátelé se zalekli a raději utekli. Místní tlupa jim děkovala dary. Rváč si stěžoval na náčelníka, který v boji zůstal vzadu, proto se Houžňák vzdal vůdcovství. Rváč chtěl být novým náčelníkem, ale po souboji s Mamutíkem prohrál a novým vůdcem se stal Mamutík. Spřátelené tlupě se taky líbil, proto se spojili a stala se z nich velká a silná tlupa. DÍL ČTVRTÝ: VE STŘEDNÍCH ČECHÁCH Lasička byla přepadena cizím lovcem a už se smířila s tím, že bude jeho ženou. Ale Mamutíkova družina je dostihla a cizího lovce svázala. Potrestají ho až v Táboře. V nestřeženém okamžiku ho Lavička rozvázala a utekla s ním Všichni šli pátrat po cizím lovci a po neúspěšném hledání šli zpátky do tábora, který nikdo nehlídal. Vlci jim brali nestřežené maso a vyhasl jim oheň. Houžňák se Zajícem ho šli sehnat. Došli k cizí tlupě, kde byla i Lasička, kterou chtěli zachránit a vzít ji zpátky do tábora. Ale Lasička nechtěla, tak jim pomohla sehnat oheň a řekla ať jdou rychle pryč, protože se za chvilku budou vracet muži z lovu. Při cestě nazpátek Houžňák se Zajícem potkali vracející se lovce. Naštěstí jim utekli. Když se vrátili do tábora s ohněm, zas bylo veselo. K Mamutíkově tlupě přišli hubení muži se zataženými zbraněmi (nechtěli útočit). Byl to Rváč s muži, se kterými utekli i se zbraněmi a teď chtěli přijmout zpět. Nikdo je nepozval k ohni, proto čekali na souhlas. Nakonec je děti chytly za ruku a posadili k ohni a tak se Mamutíkova tlupa opět rozšířila. DÍL PÁTÝ: NA BÍLÉ SKÁLE Kopčem s Veverčákem šli na lahodný med ale Veverčák raději utekl, protože se bojí včel. Když kopčema štípla včela utíkal se zchladit do jezera. Najednou se tam objevil mamut a kopčem ze strachu vylezl na strom. Mamut se přišel jenom najíst, nechtěl zaútočit. Když si trhal větvičku, tak ze stromu shodil Kopčema na zem a utekl za stádem. Kopčem se zvedl a za setmění obtížné došel do tábora, kde se o raněného postarali. Dalšího dne vykopali jámu, do které se jim chytil jeden mamut. Ale začal foukat silný vítr a pršet, takže Mamutík poručil se schovat. V Táboře zjistili, že se všichni šli podívat na mamuta a zatím jim vyhasl oheň. Zesláblý a podchlazený Mamutik řekl, že pro něj dojde s Kopčemem. Kopčem s Mamutíkem se vydali na cestu pro oheň k cizí tlupě. Vše proběhlo bez komplikací a v Táboře byli přivítání i s ohněm. Blízko k táboru se přiblížilo velké stádo koní, jaké dlouho neviděli. Při lovu byl udupán Rváč, ale nikdo ho nelitoval, v tlupě neměl opravdového přítele. Nechali ho ležet, ani ho nepohřbili. V tlupě bylo zase jídla přebytek 4 muži šli do spřátelené tlupy vyměnit kožešiny za vzácné pazourky. Úspěšně provedli obchod a také vyměnily dvě vzrostlé ženy za dvě dívky z Mamutikovi tlupy, který si sami muži z cizí tlupy vybrali. Po úspěšném lovu sobů se objevili cizí lovci, byli silnější a bylo jich více. Chtěli, aby jim dali ulovenou kořist, nezbylo jim nic jiného, než se jí vzdát a utéct do bezpečí. Dalšího dne ráno našli v táboře mrtvého zajíce probodnutého dvěma šípy - znamení, že mají odejít jinam. Nevšímali si toho a vydali se na lov sobů při dalším jejich tažení. Ale v tom zaútočili na sobi cizí lovci a Mamutíkova tlupa musela pryč. Lezli na skálu , kde byl Kopčem, který jim oznamoval tažení sobů. Cizí lovci běželi okamžitě za nimi. Mamutík věděl že pod skálou, na kterou lezou spí v jeskyni medvěd, proto dal rozkaz, aby Kopčem, shazoval dolů velký kameny. Tím probudili medvěda, s kterým poté musela cizí tlupa zápasit. Několik lovců roztrhal. Když si Mamutíkova tlupa pochutnávala na sobech objevili se cizí lovci. Mamutík přikázal, aby jim udělali vedle oheň a taky k nim přivlekli i soba. Libeňskou tlupu v zimě postihl hlad. Už dlouho nic neulovili, proto se sám oslabený náčelník s Kopčemem vydali na obhlídku. Všude bylo spoustu sněhu, Kopčem zapadal do sněhu až po kolena. Najednou začalo silně foukat a sněžit. Naproti nim se vyřítil nosorožec. Mamutík do něj zabodl oštěp a zvíře spadlo ze srázu. Po bouři se z posledních sil Kopčem koukal ze srázu na nosorožce a sníh se pod ním sesypal a spadl dolů. Ve srázu našel i mrtvého soba. Hned to šel říct náčelníkovi a společně ho dopravili do tábora. Díky sobům, který ve vichřici propadali ze srázu přežili do jara. Uložené maso se musí ve dne i v noci neustále hlídat kvůli rosomákům, kteří se dostanou všude. Když hlídal Kopčem s Veverčákem, tak si vymýšleli různé hry na zabavení. Smrkovou větvičkou třeli o borové dřevo, když si všimli, že se z něj začalo trochu kouřit. Kopčem vrtil čím dát tím víc až vytvořil oheň. všichni byli šťastní, že už nikdy nebudou bez ohně. Postavy Kopčem: jméno získal v boji se srnčetem, které ho koplo - kopnut srnčetem a zkráceně Kopčem Veverčák: vrstevník a kamarád Kopčema, veselý Žabka: vrstevnice Kopčema a Veverčáka Mamutím: jeden z nejstatečnějších lovců, stal se vůdcem po Houžňákovi Kuní nožky: vtipálek Niana: matka Kopčema, umřela při jeho záchraně, zalehl jí zubr Njan: otec Kopčema, když cizí tlupa obsadila jejich tábor tak spal ve stanu, nejspíš ho zabili Rváč: baví se na neštěstí u ostatních. Jednou shodil Kopčema a Veverčáka do vody, dělá naschváli, umřel při lovu koní Houžňák: byl zvolen za vůdce tlupy po vyhnání tlupou nepřátelskou, ale pozbyl funkci kvůli své zbabělosti při boji s cizí tlupou. Sova: mladý lovec, bystrý, dobře zná okolí. Má velké vykulené oči, proto Sova Huňáč: starší lovec, výborný stopař, je víc zarostlý, než ostatní lovci proto se mu říká Houžňák Jazykové prostředky (+ často užívané prostředky) Spisovný jazyk

Answer 10

Lichožrouti Pavel Šrut 1.Charakteristika knihy epické dílo, román s pohádkovými a dobrodružnými prvky hlavním tématem byla osamělost (jednoho lichožrouta a jednoho člověka) 2. Zařazení do doby (literárně-historický kontext) Současná česká literatura Označujeme tak českou literaturu po roce 1989 až do současnosti. Je pro ni charakteristický vznik mnoha rozmanitých lit. děl-téma, forma i kvalita. Vzniká mnoho knih pro dospělé, děti a mládež a potýkají se s velkou konkurencí ze strany světové literatury. Příkladem celosvětového fenoménu jsou knihy o Harry Potterovi J. K. Rowlingové. Zástupci: Pavel Šrut-básník a překladatel, autor knih pro děti a písňových textů, leporel, scénárista večerníčků, nositel mnoha lit. ocenění Iva Procházková- významná představitelka dětské literatury, nositelka několika lit. cen. K jejím známým knihám vydaným po roce 2 000 patří: Myši patří do nebe, Eliáš a babička z vajíčka nebo kniha Kryštofe, neblbni, a slez dolů! 3. Kontext knihy O autorovi: Pavel Šrut patří k předním českým básníkům a zároveň autorům knih pro děti. Narodil se v roce 1940 v Praze, po studiu anglistiky a hispanistiky pracoval několik let, jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko, od 70. let se věnuje naplno spisovatelské činnosti. V době normalizace mohly jeho básně vycházet pouze v samizdatu, mnoho jeho básnických textů bylo úspěšně zhudebněno. Své verše pro děti uveřejňoval pravidelně v mnoha známých časopisech – Čtyřlístek, Sluníčko nebo Mateřídouška. Zemřel v roce 2018 v Praze. Je nositelem mnoha lit. ocenění – Státní cena za literaturu a překladatelské dílo, za Lichožrouty získal cenu Magnesia Litera 2009 a v roce 2011 ocenění Kniha desetiletí pro děti a mládež, laureát Ceny Karla Čapka (2012) za mnohostranné celoživotní dílo. Další díla: Pavouček Pája, Šišatý švec a myšut, Pan Kdybych hledá kamaráda, Příšerky a příšeři O knize: První vydání v roce 2008, nakladatelství Paseka. Kniha je především pro děti a z toho důvodu se dílo zařazuje do literárního žánru literatura pro děti a mládež. V historii české literatury měly podobný epický rozměr jen eskapády Ferdy Mravence a pak klukovské příběhy Rychlých šípů ve Stínadlech a Steklačova Boříka. „Pracovali jsme spolu na jedné knížce a já si všiml, že se jí z ponožky klube palec,“ vzpomíná Pavel Šrut. Díky vyklubanému palci vznikla krátká básnička a od básničky už nebylo daleko k ucelenému příběhu. Na úspěchu Lichožroutů se podílela česká ilustrátorka, výtvarnice a režisérka animovaných filmů Galina Miklíková, která svou děravou ponožkou autora nejen inspirovala k napsání příběhu, ale také celou knihu ilustrovala. Galina Miklíková měla už v té době za sebou režii krátkých animovaných filmů a večerníčků (dvě řady O Kanafáskovi-jeden z nejpovedenějších večerníčků po roce 2 000). 4. Interpretace PS: nejdřív se asi koukněte na postavy a jejich popis, víc vám to zapadne…snad Příběh je rozdělený do krátkých kapitol, které na sebe plynule navazují (70). Děj je chronologický, jen sem tam se autor pro vysvětlení některých věcí vrací do minulosti. Vypravěčem je sám autor-ER forma Děj se odehrává v Praze český básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů jeho první báseň vyšla roku 1960 v časopise Kulturní tvorba, dále publikoval například v Hostu do domu, Literárních novinách, Plameni, Sešitech pro mladou literaturu a Tváři v době normalizace mohly jeho básně vycházet pouze v samizdatu, mnoho jeho básnických textů bylo rovněž úspěšně zhudebněno od sedmdesátých let se věnuje naplno spisovatelské činnosti své verše pro děti pravidelně uveřejňoval v mnoha známých časopisech – Čtyřlístek, Sluníčko, Mateřídouška některé texty pro děti publikoval pod pseudonymem Petr Karmín obdržel ocenění v soutěži dětských knih Zlatá stuha v letech 2004 a 2005 a čtyři nominace na Magnesii Literu (2004, 2005, 2007, 2009), poslední nominaci proměnil, v roce 2011 ocenění Kniha desetiletí pro děti a mládež a v roce 2015 kniha získala Státní cenu za literaturu další dílo: trilogie: Lichožrouti, Lichožrouti se vracejí, Lichožrouti navždy Jazykovou hravostí, humorem, smyslem pro pointu a dětské vidění světa se vyznačují i další Šrutovy prózy. Např. Dva lelci ve skříni – O Karlíkovi nemluvě (1990, vyprávění o třeťákovi Karlíkovi, který tak dlouho chytal lelky, až jednoho chytil), Verunka a kokosový dědek (2004, příběh o neobyčejné rodině Hubertových), Pavouček Pája (2001, příběhy o pavoučkovi Pájovi a jeho nebojácném, ale velkohubém strýčku Herkulovi). 5. Hlavní postavy Lichožrouti: Hihlík -hlavní hrdina, Hihlík-protože pokaždé, když byl v rozpacích začal se hihňat (hihihi), hodný, kamarádský, opatrný, osamělý-stýská se mu po rodičích, žil celý život se svým dědou za diplomem za stěnou v bytě u pana Vavřince, který o jejich existenci vůbec nic nevěděl (lidé totiž lichožrouty nevidí ani neslyší), o velkém světě neměl ani tušení Hihlíkovi rodiče -odjeli před 3 lety v kamionu do Afriky pomáhat jiným lichožroutům, kterým se tam zle žije (nedostatek ponožek) Hihlíkův děda -staral se o Hihlíka, dobře mu radil („Děda Lamor mi vždycky říkal: Drž se lidí, ale drž se od nich dál“), hodně starý, moudrý Tulamor senior neboli Padre alias Velký šéf -táta dvojčat a Hihlíkův strejda, protiva a bručoun, tlusťoch, který kdysi obral o fusekle půlku města, ale jen o liché, bydlí u profesora Kadeřábka a vlastní plnou půdu ponožek, drsňák ,, Nikdy nevezmeš celý pár…“to je zákon lichožroutů č.1 , který ale během mafiánství Tulamor porušil -Padre a jeho zmizelý bratr, tatínek Hihlíka, byli jako kluci chudí, často mívali hlad a museli žvýkat ne moc chutné silonové a krepsilonové ponožky z Východního Německa. Padre se už tehdy rozhodl, že nikdy nebude trpět nedostatkem a je jedno, jak se k ponožkám dostane, hlavně, že jich bude mít dost. -vydal se na mafiánskou dráhu a rozkmotřil se se svým otcem, Hihlíkovým dědou Lamorem -teď už má ponožek zásoby, o nic se nestará a je lenošný Mojita -manželka Tulamora seniora, máma dvojčat -pocházela z Mexika, žhavá a opojná -nebyla zvyklá na zimu u nás-často nachlazená, umřela, když byli kluci malí dvojčata Tulamor junior (Tulík) a Ramses (Ramík) -Hihlíkovi bratranci, synové Padreho, Tulamor- je o hodinu starší a prvorozený, pěkný výrostek, který si myslí, že vše zvládne nejlépe sám a pozná se podle šátku!, chce mít uznání Ramses-je druhorozený, snaží se dokázat, že i on je ten dobrý a vše zvládne, trošku posera, ale během příběhu se změní, je odvážný, ví co a jak, Spolu jsou samý šprým a lumpárna, ale když se něco pokazí Ramses je ten, co se snaží vše urovnat. Ostří hoši-patří po letech společného loupení ponožek do Padreho rodiny Vasil - velký silák a drsňák, původem (ze Sibiře), lichožrout přivandrovalý do Prahy, narodil se jako dobrák, ale od lidí odkoukal špatné návyky (od jednoho pašeráka ponožek), byl od malička dvakrát větší a silnější než jeho vrstevníci (měl dvakrát větší hlad). V kraji, kde vyrůstal se místo ponožek nosily hadry a onuce (k jídlu nic moc) Vasil už jako kluk snil o tom, že uteče za lepším. A taky to udělal. Teď je na odpočinku. Škrtič Čango -narodil se jako potomek vietnamských lichožroutů ze Saigonu v pražské vietnamské restauraci na rozhraní Karlína a Žižkova. Je nejchytřejší a nejčilejší, nenacpává se ponožkami, takže mu při loupení nepřekáží břicho jako například Vasilovi. Teď je na odpočinku. Pepa Padrát -unavený pražský zloděj ponožek na odpočinku, dokáže otevřít všechny dveře, svůj legendární padrátek (paklíč z drátku) - má pořád u sebe, teď si moc nevěří, všechno sice poplete, ale pořád má šikovné ručičky Pan Bono -velvyslanec z Afriky, který zajišťuje spoustu věcí, přijede na návštěvu za Hihlíkem a doveze mu talisman od maminky, popovídá mu o rodičích, poté s Hihlíkem odjede Karlos -tulák lichožrout, dlouhý a hubený s mastnými dredy na hlavě, který žije pod mostem kousek u starého vraku lodě, starý přítel z dětství Padreho, jako mladý se také zamiloval do Mojity, když umřela rozhodl se odjet do Mexika a poznat tak zemi, kde žila Kudla Dederon a jeho parta - vychrtlý, dlouhý s rozčepýřenými vlasy, má propíchnuté obě uši spínacími špendlíky, šéf party Kojotů, ovládá dolní město, divoký sobecký a lstivý, chce moc a být novým Velkým šéfem, ničeho se nebojí - ,, sjíždí se“,opíjí se ponokvaškama= špinavejma uleželejma ponožkama, které namáčí jako dudlík do piva a cucá ho - Kojoti, parta zdivočelých lichožroutích lupičů kolem Kudly Dederona, jejich domovem je bývalý bard Kilimandžáro, loupí všude i nemaskovaní, berou celé páry (sudé i liché) a s nikým nemají slitování. Lidé: pan Egon Vavřinec -tváře jako melounek, brejličky, starý mládenec (39 let), hudebník – hraje na trumpetu, vydělává si hraním na svatbách a pohřbech, učí 3 chlapce (Luboš, Michal, Prokop) na ZUŠ na trubku, je smutný a osamělý, žije sám a je trošku popletený- nosí každou ponožku jinou a tak si z něj někdy dělají lidé legraci (,,zelená a modrá, pro blázna je dobrá“) -hodný a přátelský, zamilovaný do slečny Helenky, která mu před 3 lety odjela- pomáhat do Afriky Slečna Helenka -zdravotní sestra, která odjela pomáhat do Afriky, miluje pana Egona, na konci díla se vrací z Afriky profesor René Kadeřábek - je Lichoň (člověk, který Lichožrouty na rozdíl od ostatních vidí a slyší, protože je na světě tak sám, až mu z toho trošku hrabe)… trošku blázen, na lichožrouty věří, píše o nich knihu -je hubený, žije sám ve své vile, jen pod ním bydlí paní Květuš se svým bernardýnem Hubertem, která mu sem tam něco poklidí, vypere a uvaří, má jediný cíl-lichožrouty polapit a ukázat lidstvu ( ví o lichožroutech, protože se mu jako malincí ukázali Ramík s Tulíkem) -v podstatě je hodný a neublížil by, přátelský -u něj na půdě bydlí Padre s dvojčaty, mají tam své ponožkové impérium 6. Jazyk jazyk je spisovný, sem tam lichožroutí slang, autor často používá lehký vtip a nadsázku, hraje si se slovy i s atmosférou, akční scény prolíná s poetickými líčeními a zejména jeho lidské postavy mají povahu převážně melancholickou časté rady do života a moudra možné mínusy? najdeme řadu výrazů, které by pro děti nemusely být úplně vhodné -dočteme se jak se někdo „sjíždí“ na ponožce namočené v pivu, jak Číňan (pan Li-ku) prodává ponožky a jak jsou Ukrajinci chudí - (předsudky a závislosti sice do dětské knihy úplně nepatří, na druhou stranu se s nimi setkáváme v běžném životě dnes a denně) Navíc se jedná o “moderní pohádku”. Lichožrouti jsou zkrátka tak akorát “cool”, aby dokázali zaujmout i v 21. století. 7. Zajímavosti Lichožrouti mají celkem 3 díly: (výcuc) V první knize objevíme dosud neznámý svět lichožroutů, který není nepodobný tomu lidskému. Seznámíme se s těmito tvorečky a prožijeme s nimi první dobrodružství. Poznáme lichožrouty hodné, starostlivé, ale také mafiánské, a dokonce i zločinecké. V druhé knize zjistíme, že i mezi lichožrouty jsou lichožroutněprávní aktivisté, kteří se snaží pomáhat méně šťastným lichožroutům v Africe. A právě do Afriky osud (nebo autor) zavede hrdiny z první knihy, kde prožijí neuvěřitelné příhody a zachrání Hihlíkovy rodiče z moci divokých afrických lichožroutů. Děj třetího dílu se odehrává opět v České republice, kam se s hlavním hrdinou Hihlíkem z Afriky vrátí jeho dva noví afričtí kamarádi. V závěrečném díle se hlavní hrdinové pustí do nerovného boje s čínskou ponožkovou mafií. Filmové zpracování Film je výrazně jiný než předloha. Autoři úplně opouští onu linku s blízkým lidským kamarádem hlavního hrdiny Hihlíka, samotářským hudebníkem Vavřincem. Svět lidí se z filmu vlastně vytrácí (kromě „výzkumníka“ lichožroutů profesora Kadeřábka), zůstává jen svět lichožroutů – a i ten je zredukovaný na dvě gangsterské bandy. Některé postavy se také neshodují př. lichožroutí holka z Dederonovy party Žiletka v knize vůbec není. Asi nejlépe je rozdíl mezi knihou a filmem vidět na scéně krádeže ponožek přímo z lidské nohy: v knize se tak děje jemně a nenápadně, je to čistá tichá loupež, jejíž kouzlo spočívá v pečlivém prozkoumání terénu a následné bleskurychlé akci. Ve filmu plíživé obhlížení schází, namísto něj přijde ke slovu jen (několikanásobná) akce, navíc s žiletkou na přeřezání tkaniček.

Answer 11

Kubula a Kuba Kubikula Vladislav Vančura Charakteristika knihy (druh, žánr) Literární druh: epika Literární žánr: pohádka Kontext knihy (kompozice, vypravěč, kdy vznikla, hlavní myšlenka knihy) Kompozice: chronologická Jazyk: spisovný, archaismy, občas expresivní výrazy, některé výrazy mi přišly občas dosti hrubé na to, že se jedná o pohádky pro děti, např. fakani (děti) Hlavní myšlenka: Pohádkovým způsobem odvést člověka od strastí každodenního života, osvěžit fantazii a představivost. Kniha působí vesele, legračně. Dobro vs zlo. Happy end. I když se někdy někdo tváří přísně a zlostně, i tak má dobré srdce, jen se musí obměkčit. Časoprostor: “Je tomu doslova sto let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky.” - citace z knihy Postavy: Kubula - medvěd, který chodí po světě s medvědářem Kubou Kubikulou, je to takový truhlík medvědí, má v kožichu blechy, nechce se mýt, je lenivý, ale na rošťárny ho užije, má pořád hlad, má dobré srdce Kuba Kubikula - medvědář, který má na starosti Kubulu, má 18 let, je rozumnější než Kubula, ale zároveň vymýšlí rošťárny a chce si hrát, nese ovšem větší zodpovědnost za všechno, je hodný Barbucha - strašidlo, které vymyslel Kuba Kubikula (viz níže), je smutné z toho, jaké je ničemné strašidlo, je syceno ze strachu, takže když se ho lidé nebojí slábne, když ho někdo zavolá, tak rychle letí, ale jinak chodí pomalu, je vlastně hodné, pomáhá Kubovi a Kubulovi Lízinka - nejmladší dcera kováře, u kterého Kuba s Kubikolou jednou přespali, spřátelila se s Kubulou a chtěla si s ním hrát Rychtář Randa - “správce” vesnice Hrnce a Vařečky, přísný, má plno zodpovědnosti, chce, aby v jeho vesnici byl pořádek Děj: Po světě chodí medvědář Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou. Je zrovna zima, což medvědovi nevadí, ale medvědář mrzne. Navštíví proto kovářovu chalupu a prosí o nocleh. Kovář prvně že ne, že Kubula má blechy, a taky že jich měl, ale nakonec se kovář slitoval a nechal je přeci jen přespat. Kovářovi děti si totiž oblíbili Kubulu, zejména Lízinka, nejmladší dcerka. V noci Kuba vyprávěl Kubulovi o medvědím strašidlu Barbuchovi. Chtěl ho postrašit, aby se konečně začal mýt, protože už si s ním nechtěly hrát děti, proto kolik měl blech. Kubula byl strašpytel, dostal obrovský strach a strašidlo Barbucha bylo na světě. Vzniklo z té Kubovi povídačky a z Kubulova strachu. Kovářova rodina Barbuchu neviděla, jen Lízinka, která povídačce později uvěřila, sama strašidlo uviděla. Začala brečet a bát se. Kovář se rozhněvala a medvěda i medvědáře vyhnal. Vydali se do obce Hrnce a Vařečky, odkud je chtěl pro změnu vyhnat rychtář Randa, ale připletl se do toho Barbucha a celá vesnice, až se konala sněhová bitva na řece Kachničce. Kluci s Kubou a Kubulou podřezali most a vesničané se sesypali na zamrzlou řeku. Bylo veselo, ale Kubula se vysmál rychtáři a z toho se stalo, že byli Kuba, Kubula i Barbucha zavřeni do vězení. Odtud si Kubula posílal dopisy s Lízinkou. Doručovat je musel Barbucha, protože jen on se dokázal protáhnout mříží v okně. Kuba s Kubulou si z něj tropili žerty a strašidlo sláblo a bylo menší a menší. Poslali pak strašidlo na rychtáře. Barbucha unesl do vězení dceru rychtáře, Marjánku. Seběhla se pak celá vesnice k okně vězení, Kuba Marjánku vrátil a zase s Kubulou bavili lidi všelijakými kejkly. Pak měl být vynesen soud, ale seběhla se zase jedna velká mela na řece Kachničce. Mnoho vesničanů se za ty tři přimlouvalo, ale rychtář se nedal tak lehce přemluvit. Nakonec přiběhli kovářovi děti a Lízinka se dala přemlouvat a kejklovat s Kubulou. Všichni se pak smáli, i rychtář se smál a soud byl u konce. Rozhodli se poslat Kubulu do školy, Kubu Kubikulu dali se vyučit kovářství a z Barbuchy stal se pes. Dopadlo to dobře. Literárně historický kontext (zařazení do doby, autor, jiní autoři) 1931, období snahy psát pohádky určené primárně pro děti Vladislav Vančura (1891 - 1942) spisovatel, dramatik, filmový režisér Lékařská fakulta UK, od 1929 se věnoval jen literatuře první předseda spolku Devětsil, spolutvůrce avantgardní literatury spolupráce s komunistickým hnutím, ale 1929 podepsal prohlášení proti novému gottwaldosvkému hnutí a byl vyloučen z KSČ ve svých dílech užíval květnatý jazyk, jak ten současný, tak i archaický inspirace evropským románem a současnými podněty expresionismu a dadaismu vliv první světové války Rozmarné léto - humoristická novela Markéta Lazarová - baladické vyprávění o lásce Obrazy z dějin národa českého - román, příběhy slavných osobností českého národa Současníci: Karel a Josef Čapkovi - Devatero pohádek, Povídání o pejskovi a kočičce Karel Poláček - Bylo nás pět Josef Lada - Pohádky naruby

Answer 12

FIMFÁRUM (Jan Werich) Královna Koloběžka první: Rybář a mlynář spolu měli spor o to, kdo potřebuje vodu víc. Když je král soudil, dal jim tři otázky. Rybář si nevěděl rady, tak se zeptal své dcery Zdeničky. Když pak odpovědi od ní přeříkal králi, král poznal, že to není z jeho hlavy a chtěl Zdeničku vidět. Měla za ním přijet-nepřijet, ustrojená-neustrojená, obutá-neobutá, učesaná-neučesaná a má mu přinést dar-nedar. Zdenička si z prkének a kol vyrobila koloběžku, střevíček si obula jen na jednu nohu, cop si zapletla na půlce hlavy a oblékla si šaty z rybářské sítě. Králi přinesla vrabce v krabici. Král si ji vzal za ženu, ale Zdenička mu musela slíbit, že se nebude plést do kralování. To bohužel nevydržela, tak jí král řekl, že musí odejít zpátky domů a vzít si sebou to, co je jí nejmilejší. Když se král na slavnosti opil, zabalila ho Zdenička do koberce a sluhům řekla, že si koberec veze domů. Když se král ráno probudil a viděl co Zdenička provedla, rozhodl se, že se vzdá trůnu v její prospěch. Zdenička si musela zvolit „královštější“ jméno: Královna Koloběžka První. Fimfárum Ve vesnici Nejdedál žili kovář s kovářkou. Kovářka se však zamilovala do prvního lokaje, který měl kraj na starosti. Chtěla proto odstranit kováře. První lokaj si šel stěžovat na kováře knížeti, s tím, že kováři dají nemožný úkol a když ho nesplní, tak ho pověsí. Nejprve kováři zadali, aby přes noc vykoval řetěz, kterým se bude dát 3x obtočit zámek. Kovář věděl, že to nezvládne, a proto se chtěl v lese oběsit. Potkal tam ale čerta, který mu řekl, že pro něj v pekle nemá kotel, a proto mu s řetězem pomůže. Druhým úkolem bylo, aby kovář přes noc nanosil všechnu vodu z řeky do zámeckého parku. S tím mu pomohl vodník. Poslední úkol byl, aby kovář přinesl knížeti fimfárum. Nikdo ale nevěděl, co to je. Nikdo, až na čerta. Ten dal rybáři kouzelný proutek, po jehož máchnutí všechno zkamení. Za odměnu chtěl od kováře 3 zlé duše. Když kovář přišel domů, nachytal tam svou ženu s prvním lokajem, jak tancují. Nechal je tedy zkamenět a zmlátil je rákoskou. To probudilo jeho tchýni, kterou také nechal zkamenět. Ráno chtěl čert od kováře 3 zlé duše – kovářku, prvního lokaje a tchýni. Kovář to ale odmítl a hodil proutek do ohně. Poté odešel a už ho nikdo nikdy neviděl. O rybáři a jeho ženě Rybář s rybářkou žijí v prázdné lahvi od octa. Jsou velmi chudí, Jednou rybář chytí zlatou rybu, která je ale zakletým princem, a tak ji pustí. To se ale nelíbí jeho ženě, která si myslí, že za to že ho pustil by měl dostat odměnu. Rybář jde tedy k moři a chce chalupu. Postupně chce žena víc a víc. Chce mít vilu, potom chce být králem, císařem, papežem, a nakonec i bohem. Pokaždé, když jde rybář k moři je černější a zkaženější. Poté, co rybář vysloví přání, že jeho žena chce být bohem, najde ji opět chudou a v lahvi od octa. Jak na Šumavě obři vyhynuli Na vrcholcích hor na Šumavě žili obři, kteří vždy za západu slunce soutěžili, kdo z nich je největší (čí stín dopadne nejdál). Po čase začali fixlovat (dávali si pod nohy kameny,…). Po nějaké době fixlovali už všichni. Jednoho dne jeden obr řekl, že už je největší a že znovu hrát nebude. Strhla se rvačka, rozvířil se prach a když usedl, už žádní obři nebyli. Až opadá listí z dubu Sedlák Čupera byl známý opilec. Na polích mu nic nerostlo, takže neměl žádné peníze. Jednou ale potkal čerta, který mu pomohl s polem výměnou za to, co doma nečeká. Jediná možnost, jak se ze smlouvy vyvázat bylo vyjet čertovi naproti na něčem podivnějším, než na čem sám čert pojede. Když Čupera přišel domů, zjistil že má syna Jeníka. Po pěti letech si čert pro Jeníka přijel. Čupera se chtěl na hřbitově oběsit, ale byl na to příliš zbabělý a začal plakat. Našla ho tam žebračka Pompadůrka, které všechno vyklopil. Pompadůrka se pomazala medem, vyválela se v husím peří, do úst si dala koňský ohon a vykulila oči. Sedlák jí vyskočil na záda, a tak jeli čertovi naproti. Díky tomu si čert Jeníka neodvedl. Čupera začal zase moc pít a opět se zadlužil. Po nějaké době opět potká čerta a chce se odnaučit pít výměnou za svou duši. Čert mu dá na vybranou, kdy si pro duši má přijít, načež mu sedlák povídá „až opadá listí z dubu“. Čerti ho tedy z pijáctví vyléčí a pošlou domů. Na podzim si pro něj přijdou a zjistí, že duby mají listí celoročně. Čupera už nikdy nepil. … Tři veteráni __________________________________________ 17 prozaicky psaných příběhů, které jsou na pomezí mezi pohádkou a literárním vyprávěním.

Answer 13

Jan Zahradníček – Ježíškova košilka (1990) poezie epické básničky křesťansky orientované - vlastní texty nejsou složité, ale často jsou psány na půdorysu jistého náboženského pozadí, které je dětem dobré nejprve vysvětlit na bázi lidových vyprávěnek, kterými si dříve vesničtí lidé spojovali víru se světem důvěrně jim známým spisovný jazyk 10. báseň dopsal ve vězení jako doslov: „Tatínka pryč nám odvezli…“ Jan Zahradníček Básník a překladatel, představitel katolicky orientované poezie. Přispíval do mnoha literárních časopisů – Tvar, Listy pro umění a kritiku, Literární noviny, Akord. V roce 1945 se přestěhoval do Brna a pracoval jako redaktor v nakladatelství. Po zatčení v roce 1951 a vykonstruovaném procesu s římskokatolickými literáty byl odsouzen na 13 let do vězení. Procházel nejtvrdšími věznicemi a zásluhou Jaroslava Seiferta mu byl trest snížen na 9 let s příslibem předčasného propuštění. Po účasti na pohřbu svých dvou dětí se musel do věznice vrátit Teprve po amnestii v roce 1960 byl propuštěn. Krátce na to, 7.10. zemřel v Uhřínově, kde rodina od jeho zatčení měla přikázaný pobyt. V roce 1966 byl rehabilitován.

Answer 14

Tajemství proutěného košíku text: Markéta Zinnerová (*1942) nakladatelství: Albatros ilustrace: 1975; 1989 –⁠ Ota Janeček 2001, 2014 –⁠ Mariana Richterová Literární druh: epika Literární žánr: autorská pohádka s dětským hrdinou Albatrosmedia: “Příběh právem patří do zlatého fondu dětské literatury a je jednou z nejpozoruhodnějších knih Markéty Zinnerové. Najde princezna své království? Pojďte společně s Pavlinkou a pudlíkem Šmudlíkem hledat jejich království. Vždyť každá princezna přeci nějaké musí mít, jinak to není žádná princezna. Snad jim poradí tulipán nebo kopretiny na louce, snad babička nebo třešňový král. Křehký a půvabný příběh dotvářejí něžné ilustrace. Pro zvídavé a přemýšlivé děti. možnost prolistování knihy: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/23217597/princezna-z-tresnoveho-kralovstvi/ Fabule: fabule jednoduchá – vyskytuje se ve folklórních žánrech (pověst, pohádka, balada, anekdota); v podstatě shodná se syžetem Syžet: Ve snu se Pavlínka vydává hledat své království, po cestě se setkává se stárnoucí babičkou a různými druhy smrti (kosení trávy, pohřeb cizí babičky). Po cestě jí zvadne tulipán, Pavlínka o tulipán ale pečuje, jako by to byla "panenka", když najde stín pod velikou třešní a dá tulipánu napít ze studánky, pookřeje. "Korunu sladkou mám, třešňový jsem král," dozví se princezna Pavlínka od třešňového stromu, tehdy P. zjistí, že je svém království, chybí ji už jen korunka z třešňových korálků. "On už nevstane, zemřel," slyšeli pak Š. a P. od třešňového stromu, který jim vysvětluje, že a jak různé rostliny a lidé vznikají, vyrůstají, stárnou a umírají. Nakonci si Pavlínka vzpomene na svůj sen a zasadí s maminkou třešeň. Ústřední téma: koloběh života (vznik života …. smrt) Výrazné motivy: dětské snění, dětství, hledání království, (mezigenerační rozdíly (maminka mi říká holčičko a babička děvenko ...)), maminka, babička, stáří, ontogeneze člověka, červený tulipán, přátelství (tulipán, Šmudla, Pavlínka), smrt, životní cesta Typ vypravěče: osobní vypravěč vyprávějící v Ich-formě Časoprostor: reálně - domov Pavlínky ve snu - pohádkový svět, ve kterém hledá své království - babiččin domov, louka u kostela, zahrada s třešní čas ve snu - rozmezí několika dnů čas reálně - nespecifikován Jazykové prostředky: zdrobněliny () 1slokové básně v přímé řeči podivila rudý tulipán; podobný živému plamení - znak mládí, plodnosti -> "Ty jsi krásný," obdivovala ho. "Myslím, že tě mám ráda." Vzala do prustů sukni své košilky, půvabně se uklonila, přitisknula tulipán k sobě a zatančila s ním. přirovnání - sekáč seká trávu a říká "Však ona zase vyroste.", z kostela zní zvony a vychází pohřební průvod zvadlý tulipán A tu uslyšeli strom, který již dávno znal umírání květů, protože kažé jaro jich padaly z jeho větví tisíce jako sníh: "On už nevstane, zemřel."

Answer 15

APRÍLOVÁ ŠKOLA – Jiří Žáček Zpracovala Klára Zouharová Charakteristika: · Epická poezie · Vypravěč – er forma Kontext díla: · Nonsensová poezie, kterou je dílo psáno, byla oblíbená v 60. letech. Jiří Žáček se patrně inspiroval Kainarovým dílem „Nevídáno neslýcháno“ z této doby. · Dílo Jiřího Žáčka se často objevovalo a stále objevuje v čítankách. O knize: · Napsána roku 1978 · Jedná se o jedno z prvních autorových děl určených dětem · Básně jsou humorné, obvykle nonsensové, časté využívání personifikace · Kniha vyšla již v několika vydáních, pokaždé s ilustracemi Adolfa Borna O autorovi: Jiří Žáček (1945 – současnost) · Živí se jako básník (autor knih pro děti) a překladatel · Původním povoláním stavební inženýr · Byl redaktorem Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel · Původně tvořil vzpomínková díla pro dospělé, ale poté přešel k tvorbě poezie pro děti · Mezi jeho další sbírka patří: Ahoj, moře; Kolik má Praha věží; Pro slepičí kvoč;… · V roce 2011 získal v Bratislavě za své básnické dílo Cenu Jána Smreka. Děj: · V básničkách často autor nabízí souvislosti, které by čtenáře do té doby nenapadly (smutný psí život bez kapes apod.), objevuje se využití metonymie, často se diví věcem, tak, jak jsou, ptá se na otázky, které by mohly napadnout třeba děti nebo někoho, kdo ještě není navyklý přemýšlet nad světem konvenčním způsobem. · Básně jsou kratší (obvykle 4 – 8 veršů), objevují se v nich personifikovaná zvířata, ale taky lidé. · Autor si s textem různě hraje (objevuje se tam doplňovací hádanka, text psaný pozpátku,…) · Ilustrace věrně zachycují to, co je napsané v básni, básně doplňují a „spolupracují“ s nimi (např. báseň, ve které se píše o stránce okousané od myší – druhá strana je ilustrovaná jako myšmi okousaná apod. · Autor se hodně obrací na čtenáře, ptá se ho nebo s ním vyvolává rozpor („Tak to přece není!“ – si bude myslet čtenář 😊) · Aprílová škola, kterou má dílo v názvu se v textu objevuje dokonce ve dvou básních (jsou tak pojmenované)