Kierkegaard - Nemoc k smrti Flashcards
Kierkegaardovo pojetí
Kierkegaardovo pojetí polaritní struktury já vybízí k výkladu případů, kdy dochází k nesprávnému vztahu čili zoufalství na třech různých osách, poskytujících metodu pro systematické rozebírání způsobů zoufalství. První osa je definována tím, jak dobře a do jaké míry se vůči sobě vztahují duševní a tělesné aspekty já. Druhá osa se zabývá tím, do jaké míry se já vztahuje k sobě samému, čili do jaké míry je sebevědomé a svobodné. Třetí osa se zabývá vztahem já k Bohu.
První kategorie zoufalství
První kategorie zoufalství se týkají toho, jak spolu dva protikladné aspekty já souvisí. Kierkegaard se zde zabývá interakce mezi abstrakcí a omezením člověka a dynamiky mezi možným a nutným, konečným a nekonečným. Kierkegaard věří, že já lze porozumět pouze srovnáváním opozit.
1) Zoufalství nekonečna
1) Zoufalství nekonečna
Zoufalstvím nekonečna je nedostatek konečnosti. Nekonečnou částí já Kierkegaard míní, že abstraktní část já je aspekt, který rozšiřuje já; aspekt, kterým si člověk představuje to, čím je v abstraktním smyslu.
Ale pokud se proces stávání se nevtáhne zpět do konečnosti – současné reality a omezení osoby – stane se já abstraktní, fantastické, neskutečné. Toto je neustálý dynamický proces, protože já se v každém okamžiku stává.
Správným vztahem mezi
Správným vztahem mezi konečným a nekonečným je tedy tato dynamická interakce mezi těmito dvěma. K zoufalství však dochází, když „fantastično“ vede člověka do nekonečna způsobem, který mu brání vrátit se k sobě jako syntéza. 16 K unášení do nekonečna může dojít na úrovni pocitů, myšlení nebo vůle. Když se tedy vůle, vědění nebo cítění člověka stane fantastickým, stane se fantastickým i jeho samotné, buď aktivním střemhlavým ponořením se do fantasknosti, nebo možná pasivnějším způsobem unášení. Takový člověk postrádá vlastní já do té míry, že selhalo v udržení syntézy, přičemž toto konkrétní selhání je zoufalstvím nekonečna.
Na druhou stranu, takový člověk ztracený ve fantastičnosti může vést „úplně normální život“, pracovat, vdávat se, zakládat rodinu,
Zoufalství konečnosti
2) Zoufalství konečnosti
Zoufalství konečnosti je nedostatek nekonečna
stejně jako může být člověk unesen do nekonečna, roviny fantazijní neomezenosti, právě tak může být člověk příliš ukotven v konečných aspektech svého já, nemá žádný rozšiřující aspekt sebe sama a není schopen se vidět jako jedinečný jedinec. Protože je člověk tak ponořen do konečnosti, neabstrahuje ze světských aspektů každodenního života. Jednoduše plní své každodenní úkoly s přibližně stejným odrazem jako ozubené kolečko ve stroji, který den co den plní svůj úkol také.
Taková osoba se nechá
Taková osoba se nechá „umlčet“ ze strachu, že bude jiná, a nechá se pohltit zapomínáním na sebe prostřednictvím světských, světských záležitostí. Zoufalství z konečnosti, na rozdíl od toho z nekonečna, představuje omezenost cítění, vědění a vůle. Spíše než aby se rozšiřoval v růstu těchto schopností, člověk zůstává takový, jaký je, splyne s davem a nikdy se nevyvine jako jednotlivec.
Jen tím, že se takový člověk ztratil tímto způsobem, nabyl stále větší schopnosti prosadit se skvěle v obchodním a společenském životě, ba dokonce dosáhnout velkého úspěchu ve světě.
3) Zoufalství možnosti
3) Zoufalství možnosti
Zatímco možnost a nutnost se zdají být docela podobné nekonečným a konečným aspektům já ve vztahu ke vzniku já, lze je odlišit způsobem, jakým fungují v já. Možnost a nutnost, nahlížení do budoucnosti toho, co může a může být, jsou „stávajícím se“ aspektem já: úkolem já je stát se sebou samým ve svobodě (Kierkegaard, 1849 /1980, s. 35). Stejně jako konečnost omezuje nekonečnou část já, nutnost je omezujícím faktorem s ohledem na možnost já.
Zoufalstvím možnosti je nedo
Zoufalstvím možnosti je nedostatek nutnosti. Já,nakolik je možné, se odráží v představivosti. Já vidí, čím by se mohlo stát ve svobodě. Prostřednictvím imaginace se projevují možnosti pro já. Potenciálně je já tak nezbytné, jak je to jen možné, protože je jednak samo sebou (nezbytnost), a přesto má za úkol stát se (možností) samo sebou.
Zoufalstvím možnosti tedy je, když
Zoufalstvím možnosti tedy je, když se já odváží tak daleko do možnosti, že se samo možností stává, ztrácí tak já, protože já je tam, kde je nutnost. je možností možnosti, nikoliv skutečností možností , ptrotože čím více se možnost stále více vzdaluje od nutnosti já, já se nikdy nemůže stát. Když je já pohlceno tím, co by mohlo být, pak se člověk stává přeludem. Ztrácí se ve všech možných já v jejichápání jako možných, nikoliv jako nutných.
Kierkegaard naznačuje
Kierkegaard naznačuje, že zoufalství z možností může mít mnoho podob, ale zvažuje dvě, které jsou nejběžnější. První je forma touhy. V této podobě se člověk žene za možností, sleduje svou požadovanou možnost dále a dále.
Druhou formou zoufalství možnosti je melancholie/imaginární. To je opak toužebné formy zoufalství z možností, ale ve stejném vztahu k možnosti. Zde je osoba posedlá tím, jaká možná utrpení ji mohou potkat. Možné problémy v jejím životě se před ní rozprostírají jako nekonečný horizont.
4) Zoufalství nutnosti
4) Zoufalství nutnosti
Zoufalstvím nutnosti je nedostatek možností. “Nedostatek možnosti znamená, že se pro člověka všechno stalo nezbytným, nebo že se vše stalo triviálním.” Zoufalství z nutnosti se tedy dělí do dvou kategorií. První, kde se vše stalo nezbytným, je člověk, který je determinista – člověk, který věří, že lidské bytosti nemají svobodnou vůli.
Kierkegaard přirovnává existenci deterministy k životu „nižšího zvířete“, uvězněného v nezbytnostech jeho existence.
Druhým typem
Druhým typem zoufalství z nutnosti je člověk, pro kterého je vše triviální. Kierkegaard popisuje tuto osobu jako osobu s „filistinsko-buržoazní mentalitou“, kde tato osoba má takový naprostý nedostatek představivosti, že je bez ducha a zakládá svůj život na pravděpodobnosti, na tom, co se pravděpodobně stane, místo na jakékoli reálné možnosti. Takový člověk se ujišťuje samozřejmým a banálním, myslí si, že může s pravděpodobností ovládat možnosti.
Zbavený představivosti
Zbavený představivosti žije v určitém triviálním kompendiu zkušeností, jak věci chodí, co je možné, co se obvykle děje. Aby si člověk uvědomil sám sebe a Boha, musí ho představivost pozvednout výše než miasma pravděpodobnosti, musí ho z toho vytrhnout a naučit bát se a doufat tím, že učiní možným to, co přesahuje dostatečný standard jakékoli zkušenosti.
Kierkegaard používá zoufalství
Kierkegaard používá zoufalství nutnosti a možnosti, aby poukázal na to, že jedním z důvodů, proč jsou obě formy zoufalství nebo nesprávného vztahu v já, je to, že součástí jáství je stát ve vztahu k Bohu. Kierkegaard tak ukazuje souhru dvou os zoufalství. Ve vztahu k Bohu Kierkegaard poznamenává, že „pro Boha je všechno možné“. Tak krize zoufalství přichází na triviální osobu, když má zkušenost, která je příliš děsivá na to, aby se vešla do její rutinní zkušenosti“_ a zoufá si, protože jí chybí možnosti, nevěří, že pro Boha je všechno možné.
Pro Kierkegaarda je však
Pro Kierkegaarda je však právě toto zhroucení do zoufalství ve skutečnosti pohybem k odchodu ze zoufalství. Pro Kierkegaarda je jediná cesta ze zoufalství skrze Boha, skrze víru. Absence zoufalství ze své podstaty zahrnuje vztah jednotlivce k Bohu, protože „kdo nemá Boha, nemá ani já“ Ale pouze ti, kdo byli konfrontováni s nemožností spasení, lidsky řečeno, dovolují věřícímu uniknout zoufalství z možnosti, protože ví, že pro Boha je všechno možné.
