James - Will to Believe Flashcards
Motivem tohoto Jamesova textu
Motivem tohoto Jamesova textu je snaha o ospravedlnění a obranu našeho práva zaujmout věřící postoj v rámci našich hypotéz, tedy nároků na pravdu, možností našeho přesvědčení. kulminující k náboženské víře.
Při našem epistemickém zhodnocování konkrétních situací, při volbě mezi hypotézami lze vycházet z několika rozlišení
Jednak je Jamesem rozlišeno mezi živou a mrtvou volbou - živá volba je ta volba, v níž jsou obě hypotézy živými, tedy subjektivně relevantními, citově přitažlivými a vyzývajícími k vlastnímu jednání. V ochotě jednat neodvolatelně je patrná maximální míra živosti vůči danému jednotlivci. Je již tak Jamesem v tomto naznačeno, že při jakémkoliv jednání je přítomný faktor víry, přesvědčení.
Jednak je rozlišeno mezi
Jednak je rozlišeno mezi nevyhnutelnou a odvratitelnou volbou - neodvratitelná volba je ta volba, při níž nelze jinak než zvolit mezi jednou nebo druhou hypotézou bez možnosti alternativy
A jednak je rozlišeno mezi závažnou a triviální volbou - závažná volba je ta volba, za jejíž omezené okolnosti je nabízena jedinečná, neopakovatelná příležitost
Průnětem je poté jedinečná volba (genuine option) zahrnující živost, nevyhnutelnost a závažnost
Jamesovým záměrem je
Jamesovým záměrem je poukázat na psychologický charakter lidské volby, základem volby jsou zpravidla vůle, vášně, sentimentální preference.
Zde James zvažuje a do značné míry souhlasí s kritikou Pascalovy sázky, že bychom buď neměli, nebo nejsme schopni věřit nebo nevěřit podle libosti.
Libovolná změnitelnost vlastních voleb je dle Jamese absurdní. Naše volby a věřené pravdy jsou určeny obecnými fakty a vztahy mezi myšlenkami, u nichž nelze připustit to, že by pocházely z nás samých.
Pascalova sázka se tak sice může jevit jedinečná volba bez rizika ztráty pravdy, ale James ukazuje, že nutným požadavkem pro živost volby je individuální preexistující tendence k víře v Boha, v opačném případě je neochvějná Pascalova logika argumentu pro lidi lhostejná a neosobní.
nejsme li schopni
nejsme li schopni v něco věřit libovolně, nevěříme v to vůbec
mrtvost vlastních voleb bývá zapřičniněna předcházejícím vlivem různých citových faktorů a podmínek volby samé - víra sama je tak často určena bez našeho vlastního vědomí příčiny či důvodu.
povaha učinění naší volby může být dána i autoritativně, sociálním systémem. vlastní víra se pak stává vírou ve víru jiných a souvisle vírou v korespondenci kolektivitou víry a pravdou. Vlastní přesvědčení, tedy vůli a touhy tak lze konfrontovat s přesvědčením, tedy vůlí a touhami (vědecké) společnosti s problemém vůbec věřit jako důsledkem, což ostatně představuje motiv tohoto textu.
Každopádně, je to právě
Každopádně, je to právě naše vášnivá povaha, která dle Jamese nutně rozhoduje o volbách mezi hypotézami, kdykoli se jedná o jedinečnou volbu, o níž nelze ze své podstaty rozhodnout na intelektuálních základech; vůbec to se rozhodovat nebo nerozhodovat je již samo o sobě vášnivým rozhodnutím – stejně jako rozhodování ano nebo ne – a je doprovázeno stejným rizikem ztráty pravdy.”
Napětí tohoto momentu
Napětí tohoto momentu James promítá do rozlišení mezi dvěma pozicemi. Jednak skepticismem ohledně pravdy a jejího dosahování a jednak tzv „dogmatismem“: v to, že pravda existuje a je námi jako taková poznatelná“. Pokud jde o dogmatismus, James uvádí, že má dvě formy; že existuje „absolutistický způsob“ a „empirický způsob“ víry v pravdu.Absolutisté v této věci říkají, že nejen můžeme dospět k poznání pravdy, ale můžeme vědět, kdy jsme dosáhli jejího poznání, zatímco empiristé si myslí, že ačkoli ji můžeme dosáhnout, nemůžeme neomylně vědět kdy.”
James dále uvádí, že
James dále uvádí, že „ve vědě do značné míry převládla empirická tendence, zatímco ve filozofii měla absolutistická tendence všechno po svém“.
Samotné pojetí objektivního důkazu scholastické ortodoxie je již projevem absolutistického způsobu víry v pravdu. Dostatečný důkaz pouze znamená vzájemnou shodu vědění o stejném vědění, čímž je Jamesem předpokládána vrozenost absolutistického způsobu víry
Přesto bychom měli tuto tendenci překonat a usilovat o empirický postoj neustálého hledání pravdy.
Na jedné straně totiž panuje
Na jedné straně totiž panuje předpoklad zjevení či sociální konsensu jako vnějšího kritéria pravdivosti, nicméně původ hypotézy nijak neurčuje její pravdivosti, teprve rozum uznává správnost vlastního myšlenkového výkonu jako vnitřního kritéria pravdivosti. Vlastní přesvědčení v objektivitu něčeho je tak vždy nutně subjektivní.
Jediným východiskem odůvodňování voleb je tak empirsitická praktická víra v potřebu zkušenostního zakoušení a přemýšlení nad takto získanými zkušenostmi, je ovšem stějně tak potřeba nepokládat žádnou takovou volbu za nepopiratelnou a neomylnou
Na naši povinnost ve
Na naši povinnost ve volbě mezi hypotézami lze nahlížet způsobem, kdy je každý myslitelný omyl možné odmítat, ovšem tak je odmítáná každá možnost dospět k pravdě
zásada se nemýlit x zásada poznat pravdu jsou disjuktivní, právě empirismus přesvědčuje, že v potřebě připustit pravdu je nutné připustit omyly
To ovšem neznamená
To ovšem neznamená potřebu omyly vyhledávat.
Kdekoli volba mezi ztrátou pravdy a jejím získáním není závažná, je přípustné se šance na to získat pravdu vzdát a v každém případě se zachránit před jakoukoli šancí uvěřit nepravdě tím, že se vůbec nerozhodneme, dokud nepřijdou objektivní důkazy. Ve vědeckých otázkách je tomu tak téměř vždy.
Vlivem toho, že fakta fyzické přírody jsou na lidech nezávislé, se vědecké otázky jeví být triviální volbou, hypotézy jsou jen stěží živé a volba mezi vírou v pravdu nebo lež je zřídkakdy vynucená.
všude tam, kde neexistuje žádná vynucená možnost, by tak měl být naším ideálem nezaujatý soudný intelekt
Přesto, nejenže je
Přesto, nejenže je potřeba myslet s úmyslem nabývat pravdy, ale člověk ani nemůže jinak než usilovat o pravdu, pro což nelze odmyslet vliv lidské citové přirozenosti na vlastní volby člověka, zvlášť v případech, kdy se nelze opřít o fakta, kdy pravda závisí na našem osobním jednání, Naše vůle musí hrát roli při utváření našich přesvědčení.
James zde odhaluje, že na existenci takové pravdy se podílí právě citové tendence po určitém druhu pravdy. Víra se tak stává častou podmínkou samotného dosažení pravdy i možnosti tohoto dosažení, kdy fakt představuje výlučně jakýsi žádoucí závěr.
Správnost určité víry je založena na osobním důkazu toho, čemu člověk chce věřit.
VE víře se člověk nárokuje nezávislé garamce a vytváří tím své vlastní ověření.
James dále tvrdí, že
James dále tvrdí, že i náboženská víra je druhem víry. která závisí na našem osobním jednání, a proto jí lze také oprávněně věřit skrze víru založenou na touze:
Stane li tak náboženská hypotéza živou, odhaluje se v náboženství nabídka vynucené i závažné volby Živost sice předpokládá ochotu překročit hranice intelektu, ovšem to je Jamesem podpořeno v předpokladu existence pravd rozumem nepostižitelných, poukazující na absurdnost čistého intelektualismu.
