Foucault - Řád diskursu Flashcards
Samotný diskurs je Foucaultem pojímán jako specifická jazyková forma konstituování vědění, spolu se společenskými praktikami, formami subjektivity a mocenských vztahů, které jsou v těchto znalostech obsaženy. Objevy na poli přírodních věd, nespadající do diskursu, nejsou označeny za pravdivé ani nepravdivé -> povaha diskursu tak podmiňuje (zpětné) společenské souzení pravdivosti či nepravdivosti. Jedná se o mřížku, která umožňuje kulturní zrcadlení reality, což ovšem vyvolává otázky o jeho podstatě. Diskurs je souvisle Foucaultem explikován jako forma moci, objekt touhy a nástroj bojů a nadvlády, což vede k určitému neklidu v souvislosti s jeho užíváním a interpretací.
Foucault se zaměřuje na pravidla a omezení, která formují diskurs. Tvrdí, že diskurs není volným a neomezeným proudem myšlenek, názorů nebo konverzace; naopak je regulován řadou složitých systémů, které určují, co může být řečeno, kým a za jakých okolností.
Instituce jsou v tomto kontextu chápány jako předpokládané subjekty, které diskurs ovládají s cílem předcházet úzkosti, jež může vzniknout při vstupu do jeho řádu. Moc, kterou diskurs nabývá, je úzce spojena s mocí institucí, což znamená, že instituce hrají klíčovou roli v regulaci a omezení diskursu.
Foucault dále poukazuje na předpoklad, že v každé společnosti existuje určitá snaha o řízení, kontrolu, selekci a organizaci diskursu a jeho produkce. Tato snaha je motivována potřebou odvrátit moc a potenciální nebezpečí diskursu a zvládnout jeho náhodný výskyt. Z toho vyplývá, že potřeba kontroly diskursu není jen o omezování, ale také o rozpoznávání možných záměrů a významů, které mohou být prostřednictvím řeči mluvčího vyjádřeny. To odkazuje na inherentní potenci diskursu ovlivňovat a formovat naše vnímání a interpretaci reality.
Foucault se nejprve zaměřuje na vnější, mocenské, vylučovací systémy kontroly diskursu, ustanovené lidmi vůči jiným lidem. Tyto systémy se projevují různými formami, jako je například zákaz, okolnostní omezení svobody slova, které znemožňuje jedincům určovat diskurs mluvením o určitých tématech, jako je politika nebo sexualita. Další formou je systém podílu zavržení, dělby světa na svět rozumu a svět šílenství, kdy je některým mluvčím, jako například bláznům nebo lidem mluvícím nesmyslně, omezena svoboda slova a znemožněn vstup do diskursu, pokud jejich úmyslem není běžné sdělení mezi dvěma lidmi.
Foucault dále identifikuje “vůli po pravdě” jako hlavní způsob kontroly diskursu, čerpající z obecné lidské touhy po poznání, kdy je vyvíjen určitý tlak na poznávající subjekty, nucené sledovat určitý daný plán poznání. Toto omezení vnímání na jedinou pravdu vede k neschopnosti rozpoznávat působnost této kontroly samotné
Vůle k pravdě se dle Foucaulta projevuje v akademické autoritě vědy a školství, maje oporu v institucionální podporu a distribuci. V současnosti se tak může zdát být něčím přirozeným a prospěšným.
Vůle po pravdě přitom představuje jakousi hnaná potřebu nalézat základy, danosti a ospravedlnění již v něčem přirozeném, pravděpodobném, upřímném, představuje tak. omezení původních možností
Diskurs je poté dle Foucaulta pravdivý tehdy, kdy je zbaven moci a neodpovídá touze tedy kdy jsou zbaveni moci a touhy jeho účastníci, ovšem vlivem moci a touhy jiných.
Foucault dále rozebírá vnitřní systémy kontroly diskursů, tedy kontrolní mechanismy diskursů samotných. Jedním z mechanismů je komentář, snižující nahodilost diskursu svým pouhým výskytem či účastí, zakládající literární kánon diskursu. Způsob jakési hry identity tak komentář aktualizuje to, co bylo řečeno dříve, a váže tyto informace do vlastního diskursu, čímž dává základ pro vznik nového diskursu.
Dalším mechanismem je mechanismus autora, snižujícího nahodilost diskursu svým poskytováním souvislosti. Autorova role spočívá v ověřování autenticity, čímž je případným fikcím poskytován určitý smysl, pravdivost a skutečnost, Ověření textu nastává propojením autorova poselství s veřejně známými informacemi o autorově životě a názorech. Omezující hra identity zde tak má individuální formu a zakládá významy diskursu.
Organizace disciplín je další vnitřní systém kontroly, který rozlišuje mezi faktickou pravdou a pravdou dané disciplíny, přičemž pravda disciplíny může připustit faktické nepřesnosti. Disciplíny kontrolují produkci diskursu prostřednictvím stálého opakování a uplatňování svých pravidel, což znamená, že každá disciplína má svůj vlastní základ pro tvorbu nových výpovědí. Komentáře, které pouze opakují nebo reinterpretují stávající myšlenky, jsou odmítány v zájmu originality a inovace. Sama disciplína pak slouží jako záruka a může plně zastoupit jméno autora, což vede k odmítnutí konceptu autorství ve prospěch identity disciplíny samotné.
