7

Question 1

Co unamená iatro?

Answer 1

Lékař nebo lékařství

Question 2

Kde má kořeny středověké lékařství?

Answer 2

U Hippokrata z Kosu + Galénos a jeho teorie (spojil školu s aristotelovskou přírodní filozofií)

Question 3

Lékařské autority arabského středověku

Answer 3

Ibn Sina (Avicenna) a Ar-Razi (Rhazes)
V návaznosti na ně Celsius a na. Něj Paracelsus

Question 4

Paracelsus a léky

Answer 4

Byl “vlajkovou lodí” Iatrochemického hnutí, čistě minerální látky (vcelku drastické)

Question 5

Galénos

Answer 5

nejvýznamnější lékař římské doby císařské, osobní lékař císaře Marka Aurelia, největší lékařská autorita před Araby), vytvořil ucelený systém lékařské vědy, uspořádaný podle vzoru Aristotelovy filozofie, uplatnil v něm hlavní zásady Hippokratovské medicíny ( holistická medicína), svůj systém vybudoval na myšlence analogie (tj. abstraktní, resp. formální podoby) mezi mikrokosmem (lidské tělo) a makrokosmem (vnější svět).
4 šťávy lidského těla (psychika)

Question 6

Paracelsus (Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493–1541)

Answer 6

zakladatel tzv. iatrochemie, byl lékařem, ale v mládí získal chemické znalosti a zkušenosti ve stříbrných dolech rodu Fuggerů ve Schwazu / Tyrolsku (kde byl jeho otec lékařem). Později cestoval celou Evropou a studoval mj. v Bologni a v Padově. Jako docent na univerzitě v Basileji v r. 1527 veřejně spálil knihy Galéna a Avicenny. Jméno podle římského lékaře Celsus (1. stol. n. l.). Přednášel a psal německy (latinu dokonale ani neovládl).

Ke dvěma principům (abstraktním základním látkám) alchymie, tj.
• síra (anima – „duše“, princip hořlavosti, vznětlivosti, spalitelnosti) a
• rtuť (spiritus – „duch“, princip tavitelnosti, lesku a tažnosti) přistupuje další, netěkavý, princip (totiž to, co zbývá v popelu):
• sůl (corpus – „tělo“, princip rozpustnosti a stálosti v ohni).
Starověká (aristotelovská) teorie čtyř živlů
* alchymistická (arabská) „sulfo-merkurová“ teorie,
* iatrochemická (paracelsovská) „trimaterialistická“ (trojlátková) teorie.

zapojil alchymii, resp. chemii do služeb lékařství
 iatrochemie (lékařská chemie), předchůdce farmakologie.
Tím získala chemie místo v univerzitní výuce (na lékařské fakultě).

Question 7

Iatrochemie

Answer 7

lékařská chemie“ (řec. „iatros“ = lékař): Na životní jevy se dívalo jako na složité chemické pochody (lat. „archeus“ = „životní duch“). Paracelsus zavedl a doporučil mnoho chemických léků (lat. „arkana“), např. preparáty na bázi Hg, As, Sb, Pb, Cu …

Question 8

Jaký, popř. Kým musí být lékař dle Paracelsa?

Answer 8

alchymista, resp. chemik a mineralog, musí rozumět tvorbě nerostů v zemi.

Question 9

Co Paracelsos předpokládal stejně jako Galénos?

Answer 9

souvislost mezi makrokosmem (tj. vesmírem) a mikrokosmem (tj. člověkem).

Question 10

Jak Paracelsus dělil léky?

Answer 10

Tradiční (živočišné a rostlinné) a nové (minerální a kovy)-ARCANA

Question 11

Paracelsus: Chaos=?

Answer 11

Vzduch

Pravděpodobně v návaznosti na Paracelsa razil později van Helmont nové slovo „gas“ (holandská výslovnost slova „chaos“) v obecném smyslu „plyn“. V kontinentální Evropě se toto označení rychle prosadilo, v Anglii převládalo slovo „air“, které preferoval Boyle jako obecné označení pro plyny, až do 19. století.

Question 12

Paracelsus? Alkohol=?

Answer 12

produkt destilace vína (tj. líh); v arabské alchymii byl „al-kuhl“ ještě černé oční líčidlo jako ve starověku (tj. antimonit Sb2S3 nebo galenit PbS), ale i později bylo slovo „alkohol“ ještě použito v obecném smyslu jemného prášku, např. u Libavia „alcool auri“ = „prášek zlata“.

Question 13

Andreas Vesalius

Answer 13

„De humani corporis fabrica“
/ „Anatomie lidského těla“ (1543, první vědecká anatomie lidského těla s obrázky, včetně vnitřních orgánů, dříve nemožná kvůli zákazu pitev).

Question 14

William Harvey

Answer 14

(1578–1657): „De motu cordis et sanguis in animalibus“ / „O pohybu srdce a krve ve zvířatech“ (1628, objev krevního oběhu kolem r. 1619)

Question 15

Zástupce iatrochemie mimo paracelsovský proud:

Answer 15

Libavius (Andreas Libau, cca 1560–1616)

Angelo Sala (1576–1637)

Van Helmont (Johann Baptist / Jean Baptiste van Helmont, 1577–1644):

Sylvius (Franz de le Boë Sylvius, 1614–1672):

Tachenius (Otto Tache, 1610–1680):

Question 16

Libavius (Andreas Libau, cca 1560–1616):

Answer 16

ne všichni „iatrochemici“ byli ctitelé Paracelsa, který byl přece jen velmi rozporuplný a měl mnoho nepřátel; k iatrochemikům mimo paracelsovkský proud patřil i Libavius, který objevil chlorid cíničitý SnCl4, tzv. „spiritus fumans Libavii“ (destilací cínu se sublimátem, tj. chloridem rtuťnatým HgCl2) a který psal (latinsky) první novověkou učebnici chemie => „Alchymia“ (1597); podobně jako Rhazes / ar-Rází v ni probírá chemické látky, chemické reakce (procesy) a laboratorní vybavení (včetně přístrojů).

Question 17

Angelo Sala (1576–1637)

Answer 17

Lékař, v r. 1617 popsal přípravu modré skalice (CuSO4*5H2O) z mědi, kyseliny sírové a vody a její opětný rozklad na tyto složky => přírodní a umělé „vitrioly“ jsou identické.

Nádoba se skalicí (5H2O) a železnou tyčí - síra vchází do Ge tyče a proto vzniká měď (představa)

Question 18

Van Helmont (Johann Baptist / Jean Baptiste van Helmont, 1577–1644)

Answer 18

• Snažil se o větší „vědeckost“, oproti hrubému empirismu Paracelsa; Paracelsovým třem „počátkům“ přisuzoval jen podřadnou úlohu, jako základní živly („elementa primogenia“) považoval vzduch a vodu (podstata všech věcí). Realizoval experiment s vrbou, který byl navržen o dvě století dříve Nicolausem z Kues.
• Měl poměrně správnou představu o povaze sloučenin: měď, vylučující se na železe z roztoku modré skalice, je ve skalici obsažena (skalice vzniká rozpouštěním mědi v kyselině sírové); věděl, že látky se dají z roztoku vyloučit ve formě sraženin; prohlásil, že látka vcházející ve sloučeniny se neničí, ale trvá (ve změněné podobě).
• Významné práce o plynech: jako první si uvědomil, že plyny jsou zvláštní skupina látek a že existují jiné plyny než vzduch (např. „lesní plyn“ = gas sylvestre = oxid uhličitý, ale také „mastný plyn“ = gas pingue = důlní plyn nebo bioplyn, tj. směs vodíku, metanu a oxidu uhelnatého, „životní plyn“ = vis vitalis = životní síla = archeus); zavedl název „gas“ (holandská výslovnost slova „chaos“) – van Helmont je průkopníkem pneumatické chemie.

Strom v nádobě a jen zaléval-> vážil a zjistil že má větší hmotnost (kontakt vzduchu a vody s rostlinou ->přeměna na živel země

Question 19

Sylvius (Franz de le Boë Sylvius, 1614–1672):

Answer 19

• Díval se na životní pochody jako na čistě chemické děje, neuznával
„archeus“; (medicína jako „aplikovaná chemie“).
• Jako Paracelsus užíval jedovaté preparáty (antimonové, rtuťové) jako léky; ale zavedl i mnoho nových léků, např. chlorečnan draselný KClO3 („sal specificum Sylvii“).

Question 20

Tachenius (Otto Tache, 1610–1680):

Answer 20

• Poslední významný iatrochemik
• Správně definoval soli jako sloučeniny kyselin a zásad (1666)
• Používal chemické reakce k poznání složení látek – základy kvalitativního rozboru ( analytická chemie)

Question 21

Basilius Valentinus

Answer 21

Alchymie pozdní renesance a ranného novověku

Triumfální vůz antimonu“ / „Triumphwagen des Antimonii“ / „Currus triumphalis antimonii“ (1603), prý od benediktinského
mnicha Basilia Valentina z Erfurtu, pravděpodobným autorem je však sám vydavatel těchto spisů Johann Thölde, spolumajitel solivaru ve Frankenhausenu / střední Německo):
• První chemická monografie věnovaná přípravě a vlastnostem jediného prvku (antimonu Sb) a jeho sloučenin
• Jasně rozlišuje antimon („popelově šedé olovo“) od olova („černé olovo“) a cínu („bílé olovo“)
• Nechal reagovat sloučeniny antimonu s vinným kamenem a získal tak zřejmě vinan antimonylo-draselný, velice silné dávidlo
• Některé pasáže jsou zřejmě převzaty, jsou již v některých rukopisech (Norimberk, Wolffenbüttel, Mnichov) tzv. „Knihy svaté Trojice“ (1430–1440)
• Antimon byl v alchymii často zobrazován jako vlk (vlk je žravý!) (tzv. „vlk maďarský“, „minerální“ či „loupežnický“), protože tvoří slitiny s různými kovy, včetně Au.
• Zmínka o prášku „surma“ (tj. leštěnec antimonitý Sb2S3, sloužil ve formě jemného prášku odjakživa k černění obočí (->arab. al-kuhl / al-kohol)

Question 22

Do které fáze řadíme spisy Basilia Valentina?

Answer 22

Do pozdní fáze alchymie

Question 23

Co shrnují spisy Basilia Valentina?

Answer 23

shrnují znalosti středověkých alchymistů, ale i novověké renesanční chemie.

Př:
•Na železe v roztoku modré skalice se objevuje měď (vykládáno jako transmutace). •Bismutové a kobaltové rudy (nikoli však kovy Bi a Co) byly latinským alchymistům známy.
•Zmínky o kyselinách (octová – Džábir, sírová – destilace kamence nebo zelené skalice, dusičná – destilace ledku, skalice a kamence, solná – Pseudo-Basiliův „spiritus salis“: destilace kuchyňské soli se zelenou skalicí) a lučavka královská (rozpouštěním salmiaku v kyselině dusičné).
•Z potaše a sody lze připravit louhy.
•Ze solí znal Pseudo-Basilius salmiak (přírodní nebo z hnoje), uhličitan amonný („spiritus urinae“), dále chlorid zlatitý („aurum potabile“), dusičnan stříbrný, různé soli rtuti (jako léky), všechny tři skalice, octan olovnatý, arsenik – Džábir: spálením realgaru, sulfidy různých kovů („marcasitae“ u Alberta Magna), oxid zinečnatý (vláknitá „lana philosophica“), oxid rtuťnatý a železnatý („kolkothar“ u Pseudo-Basilia)
•Glazury v hrnčířství, povrchové barvy ve sklářství, kamenec jako mořidlo v barvířství. •Podle arabského vzoru destilace růžové vody destilace alkoholu z vína (asi v 11. – 12. stol. v Itálii, Arabští alchymisté ho možná neznali – sporná otázka) – slovo al-kohol znamená původně „jemná práškovitá látka“ („surma“, tj. leštěnec antimonitý).

Question 24

Alchymistická symbolika?

Answer 24

Názvy kovů – názvy „planet“ – stejné symboly pro kovy a „planety“, resp. nebeská tělesa (Celsus, Stefanos, Olympiodoros aj.)

Zavedení čtyř symbolů pro aristotelské prvky (Albert Veliký aj.)
• Zavedení symbolů i pro chemické procesy, resp. laboratorní operace
(latinský středověk)
• S rozvojem knihtisku začala opět převažovat symbolika slovní (tzv. „šifra“, např. had ouroboros = materia prima, popř. rtuť, drak ohnivý = síra, dračí krev = rumělka, orel = salmiak, vlk = antimon popř. symbolika obrazová -> „Mutus liber“ / „Němá kniha“ (1677)

Question 25

Poslední rozkvět alchymie v Rudolfínské Praze cca 1600 (+ astronomie)

Answer 25

Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600) Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (1526–1600), Michael Maier (1569–1622) – „Atalanta fugiens“, John Dee (1526–1608), Edward Kelley (1555–1597), Oswald Croll (1580–1609), Michael Sendivogius (Michal Sendivoj, 1566–1646) Tycho Brahe (1546–1601) Johannes Kepler (1571–1630) Anselmus Boetius de Boodt: „

Question 26

Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600):

Answer 26

zkoušel alchymisty, kteří se hlásili u dvora, sám alchymistou nebyl, ale chemické znalosti rozhodně měl, jak dokazuje jeho spis „De Cerevesia“ / „O pivovarnictví“ (1585)

Question 27

Astronomové na dvoře Rudolfa II.

Answer 27

• Tycho Brahe (1546–1601) • Johannes Kepler (1571–1630)

Question 28

„Gemmarum et lapidum historia“

Answer 28

nselmus Boetius de Boodt: „Gemmarum et lapidum historia“ (1609) (drahokamy)

Question 29

Isaac Newton

Answer 29

Jedním z posledních alchymistů konce 17. století, kteří skutečně věřili v transmutaci kovů byl Isaac Newton (1642–1727). Jeho alchymistické rukopisy čítají 650 000 slov (věnoval se tedy alchymii mnohem víc než fyzice!), byl také mincmistrem a zabýval se slitinami (např. Cu-Ag); domníval se, že se lze zvýšit hustotu kovů redukcí podílu vakua v nich.

Question 30

Nejvýznamnější Newtonovo dílo j

Answer 30

„Principia matematica philosphiae naturalis“ (1687), základní dílo klasické mechaniky (obsahuje nejen tzv. „mechaniku hmotných bodů“, ale představuje také začátek mechaniky kontinua (např. viskózní chování), na který pak navazovali matematici 18. století. Z hlediska dějin chemie je však důležitější jiné Newtonovo dílo

Question 31

Z hlediska chemie důležitější Newtonovo dílo

Answer 31

Opticks“ (první vydání 1704, druhé vydání 1713 atd.), ve které Newton publikoval (v dodatku) i několik skutečně chemických poznatků. Newton ve své „Optice“ také vysvětluje, že bílé světlo se skládá z různých spektrálních barev. Proti této Newtonově teorii barev se později ostře (a neprávem) postavil Goethe ve své „Nauce o barvách“.

Question 32

Henning Brand (17. stol.)

Answer 32

Objev fosforu (1669); jediný alchymistický objev chemického prvku (získal ho z velkého množství – 2t – shnilé moči, pozoroval jeho světélkování ve tmě a považoval ho proto za aristotelský živel „oheň“ – „phosphorus“: „phos“ – světlo a „phoros“ – nesoucí, tedy „světlonoš“). Fosfor byl vedle uhlíku a síře jediný nekovový prvek, který byl v této době znám. Ačkoliv středověcí horníci, hutníci a řemeslníci postupně poznali zinek, bizmut a antimon alchymisté nechtěli rozšířit soustavu sedmi kovů.

Question 33

Robert Boyle

Answer 33

(Kniha) „Skeptický chemik“ („The Sceptical Chemist“, 1661) odmítnul existenci aristotelských „živlů“ a zavedl novověký koncept „prvků“ ve smyslu „homogenní látky, kterou nelze rozložit“, ale nevěděl ještě žádný konkrétní příklad prvku, protože kovy byly i nadále považovány za „směsi“ principů „síry“ a „rtuti“. Fosfor byl první jasný příklad nového prvku, ale Boyle ho v r. 1661 ještě nemohl znát. Pokus o mechanické a korpuskulární vysvětlení chemických procesů („corpuscular philosophy“). „New Experiments Physico-mechanical, Touching the Spring of the Air and Its Effects“ (1660). „The Sceptical Chymist“ (1661): Dialog (podle vzoru Platónských dialogů) mezi podporovateli starých teorií (Aristotela a „spagyriků“, tj. iatrochemicků) a skeptickým chemikem Carneadem (tj. Boylem samým), bourá staré předsudky, ale bez návrhu nové teorie, zavádí koncept chemických prvků, ale bez konkrétních příkladů (kovy za prvky rozhodně nepovažoval a fosfor tehdy ještě neznal, i když později se mu intenzivně věnoval – fosfor byl objeven až v r. 1669 Henningem Brandem, zajímal se o něho nejdřív Kunckel a poté také Boyle). Boylův korpuskulární koncept prvků ještě není „moderní“, protože myslel, že přeuspořádáním korpuskul lze získat nové látky (Boyle věřil v možnost skutečné transmutace, stejně jako jeho současník Newton). Mechanický svět založený na hmotě a pohybu (čerpá z Gassendiho a Descarta), „korpuskulární filozofie“: látky se skládají z malých, pevných a fyzikálně nedělitelných částic, vlastnosti látek jsou určeny velikostí, tvarem a pohybem těchto částic (změna pohybu znamená změnu vlastností). Přitažlivost a afinitu vysvětluje vzájemným „pasováním“ pohyblivých částic do sebe. Přírůstek hmotnosti při kalcinaci kovů připisoval malým částicím ohně (které mají kvůli teplu velkou rychlost a jsou zároveň tak malé, že mohou proniknout sklem). Boyle a Newton věřili, že korpuskuly se skládají v podstatě z jedné prahmoty, ale že se mohou měnit právě tím, že mění velikost, tvar a pohyb. To je odlišuje od skutečných atomistů.

Question 34

Transmutace prvků v 20. století

Answer 34

První skutečná transmutace chemického prvku byla provedena Ernestem Rutherfordem dne 9.11.1917 ostřelováním dusíku částicemi , tj. jádry hélia. Připravil tak kyslík a proton: 147 N + 42 He  189 F  178 O + 11 p. Transmutace rtuti na zlato (ostředlováním rtuti rychlými neutrony) se povedla poprve v r. 1941: 19880 Hg + 10 n  19879 Au + 11 p 19980 Hg + 10 n  19979 Au + 11 p

Question 35

Mikuláš Koperník (1473–1543):

Answer 35

De revolutionibus orbium coelestium“ / „O pohybu nebeských sfér“ (1543) První novověká kniha o heliocentrickém systému, ve které Koperník vychází však z mylného předpokladu, že se planety otáčejí kolem slunce v kruhových dráhách – tomuto omylu podléhal zpočátku také Jan Kepler – ten ho však na základě přesných dat, které předtím nasbíral Tycho Brahe o oběhové dráze Marsu, dokázal před r. 1609 korigovat; Kepler poznal, že se jedná o dráhy eliptické; kvůli tomuto omylu, který byl podmíněn Koperníkovou představou, že Bůh tvoří pouze „dokonalé“ tvary, byl Koperníkův systém – ač jednodušší a koneckonců „správnější“ či „pravdivější“ než Ptolemaiův systém – bohužel v praxi nepoužitelný, např. pro mořeplavbu, než složitější, ale matematicky důkladně propracovaný Ptolemaiův systém, který byl dávno v praxi osvědčený.

Question 36

Leonardo da Vinci (1452–1519):

Answer 36

Umělec a vynálezce ve službách italského rodu Medici (Florencie); ruční nákresy v jeho „Zápiscích“ (tzv. Codex Atlanticus, kolem r. 1500) ukazují zájem o problémy mechaniky materiálů, např. o problém měření pevnosti v tlaku a pevnosti v ohybu, o kterých středověcí stavitelé gotických katedrál (tzv. „stavitelské hutě“) museli mít dokonalé znalosti, ale nic z toho nepublikovali. Leonardo potřeboval tyto znalosti pro své vynálezy, ale ani on nic nepublikoval. „Pokus nikdy neklame; pouze náš úsudek se mýlí, čekaje od něho účinky, jež nejsou odůvodněny zkušeností.“ Leonardo také nakreslil polyedrické tvary, včetně 60 stěnu (struktura fullerenu (dle pana Fullera) C60), destilační aparatury atd.

Question 37

Fibonacci (Leonardo Pisánský, cca 1170–1250)

Answer 37

Příznačné pro renesanční přírodovědu je spojení experimentu a matematiky. To bylo možné teprve poté, co Leonardo Pisánský (zvaný Fibonacci) zavedl do latinské Evropy indicko-arabské číslice a matematiku, kterou poznal na svých obchodních cestách do Řecka, na Sicílii, do Egypta a Sýrie (Liber abaci / Kniha o abaku 1202, Practica geometriae 1220, Liber quadratorum 1225).

Question 38

Galileo Galilei (1564–1642)

Answer 38

Spojení matematiky a experimentu ve fyzice (mechanice), akceptoval korpuskulární stanoviska Herona, ale kladl větší důraz na pohyb částic -> položil základ mechanistické přírodní filozofie a psal první učebnice mechaniky materiálů („Discorsi“, 1638). V této knize diskutuje jednak zákony pohybu (např. zákon setrvačnosti) a jednak mechanické vlastnosti materiálů, např. pevnost v tahu a v pevnost v ohybu, včetně diskuse mechanických vlastností kostí (-> předchůdce moderního konceptu „bioniky“) atd.

Question 39

Francis Bacon (1561–1626)

Answer 39

Politik, teoretik a propagátor nové tzv. „induktivní“ přírodní vědy (tj. přírodní vědy na základě zobecněných empirických zkušeností, na rozdíl od „deduktivní“ vědy, která odvozuje korektní závěry na základě axiomů – dnešní exaktní věda spojuje oba); Bacon věřil, že teplo je druh pohybu a měl blízko ke korpuskulárním teoriím, aniž by však propagoval starověký atomismus.

Question 40

René Descartes (1596–1650):

Answer 40

Filozof a propagátor nové vědy bez předsudků na základě kritického zkoumání základů: co můžeme vědět s absolutní jistotou? – „Cogito, ergo sum“ („Discours de la méthode“ / „Rozprava o metodě“, „Dioptrique“ a „Geométrie“, 1637); spojení aritmetiky, algebry a geometrie („kartézská souřadnicová soustava“); mechanistická přírodní filozofie na základě teorie kontinua bez vakua (tj. proti starověkému atomismu, ale přesto s korpuskulárními částicemi); „teorie vírů“ k vysvětlení přitažlivosti částic; tři živly: 1. oheň, 2. vzduch, resp. „éter“, 3. pozemská hmota (s určitým tvarem / formou). Cílem „teorie vírů“ bylo vymýtit „okultní síly“ (jako např. „láska“ a „svár“ nebo nevysvětlitelná „přitažlivost“) z přírodní filozofie, avšak Newton je do ní opět zavedl (a to svou dále nevysvětlenou „gravitační silou“). Další dílo: „Principia philosphiae“. V r. 1637 publikoval Descartes svůj vlastní objev zákona lomu (tento zákon objevil sice již dříve holandský matematik Willebrord Snellius / Snel van Royen (1580–1626), ale ten ho nepublikoval.

Question 41

Rané tisky antických děl zabývající se atomismem:

Answer 41

1473: První tisk Lucretiovy básně „De rerum natura“ (Epikurova verze atomismu) ->oživení zájmu o atomismus a otázku existence vakua. 1575: První tisk kompletního překladu Heronovy „Pneumatiky“ (která částečně čerpá ze Stratona z Lampsaku, který předpokládal mikrovakua, resp. póry mezi částicemi, které umožnily expanzi a kontrakci plynů) -> oživení zájmu o fyzikální vlastnosti plynů a otázku existence vakua.

Question 42

Daniel Sennert (1572–1637):

Answer 42

profesor lékařství a atomista; považoval skutečnost, že líh proniká psacím papírem, za důkaz existence vakua a tedy atomů (resp. nejmenších částic, tzv. „minima“). Na rozdíl od Jungia (a později Boyla) předpokládal **atomy z různých druhů hmoty.**

Question 43

Joachim Jungius (1587–1657)

Answer 43

učitel a atomista; interpretoval náhradu železa za měď v roztoku modré skalice za výměnu atomů (na rozdíl od Libavia, který v tomto procesu ještě viděl transmutaci).

Question 44

Pierre Gassendi (1592–1655):

Answer 44

atomista; propagoval Epikurovu filozofii a atomismus ve fyzice, akceptoval experimentální důkaz vakua Galileova žáka Evangelisty Torricelliho (1608–1647), který vynalezl rtuťový barometr v r. 1643.

Question 45

První novověký atomismus a korpuskulární teorie

Answer 45

*Rané tisky antických děl zabývající se atomismem, *Daniel Sennert (1572-1637) *Joachim Jungius (1587–1657) *Pierre Gassendi (1592–1655)

Question 46

Boyleova definice prvků:

Answer 46

Boyle považoval prvky za složené z částic jedné prahmoty. To rozlišovalo jeho korpuskulární teorie (a ostatní korpuskulární teorie jeho doby) od moderní atomové teorie, které do chemie zavedl teprve John Dalton na počátku 19. století. „I mean by Elements ... certain Primitive and Simple, or perfectly unmingled bodies; which not being made of other bodies, or of one another, are the Ingredients of which all those called perfectly mixed Bodies are immediately compounded, and into which they are ultimately resolved”

Question 47

The skeptical chymist (1661)

Answer 47

Robert Boyle Tvůrce konceptu „prvek“ (elementum) v dnešním smyslu – tj. jako látky, které nelze rozložit na látky jednodušší – odmítal tedy Aristotelské živly, alchymistickou sulfomerkurovou teorii (Džabir) a iatrochemické tři principy (Paracelsus), ale ani kovy nepokládal za prvky! Jasně vytyčil rozdíl mezi sloučeninou a směsí (viz Aristotelés!). Za příčinu slučování označil afinitu (chemickou příbuznost) (viz Albertus Magnus!), kterou vysvětlil na základě korpuskulární teorie jako důsledek přitažlivosti, resp. odpudivosti malých částic („corpuscula“). Ve své „korpuskulární teorii“ vycházel z jedné jediné pralátky, resp. prahmoty (viz Aristotelés!), ze které se tvoří drobné pohyblivé částečky („corpuscula“) různých tvarů, velikostí, poloh, resp. uspořádání (viz Demokritos, ale ne Epikuros!), a tím i prvky různých vlastností a hmotné látky vůbec – prvky definoval jako původní, jednoduché a nesmíšené látky, pochyboval ale o jejich reálné existenci a neznal ještě žádný konkrétní příklad prvku (fosfor ještě nebyl objeven!); Boylova „corpuscula“ se mohou přitahovat a tvořit sloučeniny. Pozoroval, že svíčka v uzavřeném prostoru brzy hasne a že kovům spálením přibývá váha a vysvětloval to tím, že kov pohlcuje teplo („částice ohně“), jemuž připisoval váhu (podstatný rozdíl mezi Boylem a teorií flogistonovou, jež učila, že při hoření z látek uniká flogiston). Poznal, že ve vakuu jinak hořlavé látky jako uhlí nebo síra nehoří, ale že střelný prach se vznítí i ve vakuu  ledek obsahuje a vydává „pohyblivé páry“ nahrazující („emulující“) vzduch. Boyle si byl vědom přírůstku hmotnosti při kalcinaci kovů, ale interpretoval ji jako spojení kovu s částicemi ohně, které pronikají skrze stěnu nádoby (Lavoisier později tento pokus opakoval, ale vážil nádobu předtím a potom). Pomocí Hookem konstruované vývěvy prováděl Boyle také destilaci ve vakuu.