3 Flashcards
Na které materiály se psalo ve starověku?
Kámen (Egypt, Indie), Hliněné desky (Mezopotámie), Keramické střepy ( “ostraka”, Řecko), Papyrus (Egypt, Řecko, Řím), Pergamen (Mezopotámie, Řecko, Řím), Papír (původně z Číny), Jiné materiály: v Číně např. zvířecí kosti, želvy krunýře, keramické nádoby, bronzové nádoby, bambus, dřevo, rýžová sláma a textilní látky, především hedvábí.
Od kdy se začal vyskytovat papyrus?
od 3. tisíciletí p.n.l.
Z čeho se vyráběl papyrus?
Z druhu šáchoru, jež rost na močálovitých březích Nilu
Jak se papyrus vyráběl?
Papyrový stvol rozřezán na špalíky->dřeň nakrájena na tenké pruhy->pruhy naskládány na sebe (2 vrstvy, přes sebe)-> lisování
Z jednotlivých listů byly vyrobeny pruhy (až několik metrů dlouhé)->stáčení ve svitky.
Po jaké události a kdy se papyrus přestal vyvážet? Čím byl nahrazen?
po vpádu Arabů do Egypta (640 n.l.), nahrazen pergamenem
Kdy pronikla znalost papíru z Číny na Přední východ?
- století
Co je to pergamen?
Upravená zvířecí kůže (ovčí, kozí, telecí), od 3. stol. se začal využívat, Pergam=maloasijské město, zde cca došlo ke zdokonalení výroby, nejvýznamnější psací látka středověku (ale drahý->palimpsesty),
papír
(původně z Číny):vyráběný z hadrů (popř. s přídavkem kůry morušovníku, konopí, lnu, bavlny apod.), v Číně, nejpozději od r. 105 n. l. (Cai Lun), ale možná mnohem starší (původ Thajsko?), první archeologický nález z doby císaře Wu Ti (140–86 př. n. l.); znalost papíru zprostředkována Araby přes Samarkand (na Hedvábné cestě, po bitvě u řeky Talas r. 751 n. l.) a Bagdad (první papírový mlýn, 791 n. l.) do Andalusie(Jativa u Valencie) a Sicílie(cca 900 n. l.)
V Iliadě a Odysee Homér označil:
16 označení nerostných surovin a kovů, kromě obecných označení jako “voda“ a “kámen“ např. měď, zlato, stříbro, železo, cín, olovo … ale např. i síra
Hésiodos: Theogonie
Meteorit, pád z nebe trvá devět dní
Tháles
arché (počátek) - voda, Hylozoismus (hylé=látka, zoe= život) - příroda je všude a vše, co vyrůstá, a všude jsou přítomní “daimoni” (přírodní bohové, tvůrci, hybatelé)
“Vše je plné bohů” (planta plére theón, je připisováno Aristotelem).
Příklad všeobecné oduševnělosti Tháles viděl kupř. ve schopnosti magnetovce přitahovat železo)
Anaximandros
“arché” => apeiron, abstarktní prvopočátek nebo princip
“díké”=”osud” (X “anangké” u atomistů=determinismus)
Anaximenés
konkrétní pralátka (“arché”)=vzduch (apeiron aér)
Ze vzduchu se vytvářejí všechny věci zřeďováním (oheň), resp. zhušťováním (vítr, oblak, voda, země, kameny)
Hérakleitos (z Efesu, cca 540-480 p.n.l.)
Všechno teče, vše plyne., oheň jako symbol pohybu, resp. změny (vč. vzniku a zániku), logos (řeč, slovo, idea, rozum, řád - to co umožňuje porozumění)
Oheň jako živel propagoval i Hippasos z Metapontu, kolem r 450 p n
Empedoklés
4 živly nauka, teorie směsí (mísení živlů), zánik látek=rozlučování (oddělení) živlů, teorie pórů, dvě síly co působí změny látek - philie=přitažlivost, svár-neikos=odpuzování … předchůdce konceptu chem. afinity
Parmenidés (z Eleje, cca 540-470 p n l)
báseň „O bytí“ / „Cesta pravdy“ (dovršil roztržku ryzí filosofie –tj. hlavně ontologie–od přírodní filosofiei od matematiky; předchůdce zakladatelů logiky; ale poněkud odtržený od světa, praxe a skutečnosti) *Ontologický dualismus (bytí –nebytí); pouzejsoucno existuje (je věčnéanezničitelné),nejsoucno neexistuje (ani nemůže, protože je nemyslitelné –identita myšlení a bytí u Parmenida) konkrétně to pak znamená:prázdný prostor(tj.vakuum)neexistuje! *Změnyve smyslu vznikánía zanikání ve skutečnosti nejsou, tj. jsou pouze lidské mínění / zdání („doxa“), předpokládaly by totiž existenci nejsoucna (tj. existence něčeho, co už není nebo ještě není). *Bytí („einai“)není možno odhalit smysly (tj.empirickým zjištěním), jen nahlédnout skrze jeho „odkrytost“ (pravda = „alétheia“), která je poznatelná pouze myšlením (tj.racionálním uvažováním).
Elejská škola
Zakladatel elejské školy(předchůdce eleatů): Xenofanés(z Kolofónu, cca 580–480 př. n. l.)–“Je-li něco, je to věčné.“ Pokračovatelé elejské školy v klasickém období (“Eleaté“) oddělují racionalituod skutečnosti, resp. myšlení od smyslového vnímání *Zénón(z Eleje, 490–430 př. n. l.):paradoxy, tzv. „aporie“ = „bezcestí“, např. “Achilleus a želva“ *Melissos(ze Samu, 4. stol.): jednota bytí nemá začátek ani konec, protože není žádná věc Význam “eleatského problému“ pro přírodní filozofii: *Změna apohyb(tj. všechny procesy, včetně vzniku a zániku, jak v přírodě, tak v umění, resp. v technologii) jsoujen zdání *Jsoucno (tj. materiálový substrát, tzn. to jediné z hmotných věcí, resp. těles, co vlastně doopravdy existuje) je věčné aneměnné *Nejsoucno, tj. prázdný prostor, resp. vakuum, neexistuje
Anaxagorás (z Klazomen, cca 500-430 p n l)
*místo 4 živlů velké množství různých „prvků“, resp. „homoiomerů“(tj. homogenních částí látek), jeden pro každou kvalitativně odlišnou látku („spermata chrémantón“ =„semena věcí“místo milétských počátků /„archai“; Aristotelésje později nazýval „homoiomeré“ =„homogenní části látek“) *„Homoiomery“(homogenní části látek jsou dělitelné do nekonečna) (proti atomismu, podobné konceptu tzv. „materiálových bodů“ v dnešní mechanice kontinua!) *Mísení („mixis“):žádná látka není úplně čistá („en panti panta“ = “vše je obsaženo ve všem“, tj. všechnov reálním světěje směsvšech „prvků“) a různé „prvky“ mohou být současně na stejném místě, kvalitu látky pak určuje převažující „prvek“ (podobný koncept používají některé moderní teorie směsi !) * látky, resp. tělesa vznikají vírovým pohybem, popř. za pomoci rozumu („nús“–příčina pohybu, změny a kosmického řádu, dává vlastní existenci, vydělí látky, resp. tělesa z chaosu, uspořádá věci a působí harmonii)
Atomisté
Leukippos-zakladatel atom.školy v Abdéře, žák Zénóna, atomy mají tvar a polohu i uspořádání-; a Démokritos - atomy mají velikost a náhodný nahodilý pohyb- (první atomisté), Epikúros (helénistické období, atomy mají hmotnost a přirozený jednosměrný pohyb dolů-ke středu 🌏, resp 🌌, atomy jsou fyzikálně a teoreticky nedělitelné), Lucretius (de rerum natura - hlavní zdroj epikurejského atomismu)
Teorie atomistů
Atomy mají i hmotnost (přidáno po smrti Aristotela)
Co neobsahuje prázdno, jenedělitelné („atomos“)a neměnné/ věčné, tzn. atomy jsou to, co Parmenidésoznačil jako jsoucno, resp. jsoucí. Změna látek(tj. procesy jako chemické reakcenebo fázové přechody) spočívá v prostorovém pohybu atomů. Primární vlastnosti atomůjsoutvar, poloha (orientace),uspořádání (sled), velikost,hmotnost („tíže“, „váha“) achaotický (nahodilý), resp. jednosměrný pohybvzájemné působení atomůtlakem anárazem (primární vlastnosti látekjsou pravé / pravdivé kvality těles, postižitelné racionálním, pojmovým myšlením, tzv. „světlé poznání“ / gnésie gnomé, tj. intelektuálním chápáním). Koheze (soudržnost) látekse vysvětluje jednak vírovým pohybem, jednak mechanickým „zaháknutím“. Vnímání smyslyspočívá v pronikání atomů do smyslového orgánu (zrak, sluch, čich, chuť, hmat –„temné poznání“ / skotié gnomé, tj. empirická znalost, získaná smyslovým vnímáním sekundárních vlastností látek(kvalit) jako barva, sladkosthořkost, teplo-chladno, … je pouze mínění / „doxa“).
Pýthagorás ze Samu
(zakladatel polonáboženského řádu v Krotónu v jižní Itálii, rozdělení školy a nauky na exoterní –všeobecně přístupnou a esoterní –přístupnou pouze zasvěceným) *základ přírody (místo milétské „arché“) –číslo („arithmos“) *řád přírody –harmonia *princip a popis vztahů v přírodě –číselný poměr Pokračovatelé pýthagorejské tradice v klasickém období (“Pýthagorejci –Pýthagorovci“): *Alkmaiónz Krotónu *Filoláosz Krotónu *Archytasz Tarentu *Hippasosz Metapontu Sofisté:Protágorás (z Abdéry, 481–411 př. n. l.), „Měřítkem / měrou všech věcí je člověk.“ (proti Platónovi: „měřítkem všech věcí je Bůh.“); další sofisté jsou Gorgias (483–375 př. n. l.)a Antifón (5. stol. př. n. l.); sofisté a po nich Sókratés (cca 469–399 př. n. l.)se odklánějí úplně od přírodní filosofie;místo toho: logika, rétorika, etika.
Platón
založení Akademiekolem r. 385 př. n. l. (zrušena v r. 529císařem Justiniánem) „Nechť sem nevstoupí nikdo neznalý matematiky“ / „Nevstupuj, kdo neznáš geometrii“; dialogy Timaios(a Theaitetos): pravidelné polyedry, hmotný svět (3D) z trojúhelníků (2D) …
Quinta essencia, éter - ne na zemi, ve vesmíru ano
Timaios (Platón)
Platón vybírá tvary podle jejich krásy a na základě určitých analogií tvarů a vlastností: voda–nejméně pohyblivá (kromě země), největší a nejtěžší,nejméně ostrá, oheň–nejpohyblivější (nejméně ploch), nejmenší a nejlehčí (složen z nejmenšího počtu částí), nejostřejší(nejostřejš íúhly), vzduch–střední mezi tím. Podle Platóna je tedy země složena z jiných („stabilnějších“) trojúhelníků než ostatní tři živly a nemůže se tedy přeměnit na tyto tři, zatímco voda, vzduch a oheň mohou vznikat jeden z druhého, lépe řečeno po rozkladu z jejich trojúhelníků:
Jaké jsou tvary pro živly?
Uvšechtěchtotvarůpročtyři živlyse jednáopravidelnémnohostěny (regulární polyedry, tzv. Platónská tělesa). S pátým pravidelným mnohostěnem (pentagondodekaedr), o jehož existenci Platón dobře vědel (vizjehodialog„Theaitétos“),sivšakevidentněneví rady,protože senedáskládatani z jednohoz těchtodvoudruhůtrojúhelníků.Proto píšetmavěanejasně: „Poněvadž byl ještě jeden, pátý, pravidelnýmnohostěn, užil hobůh kpropracovánínákresuvesmíru.“ Aristotelészavádí pátýživel (lat. „quintaessentia“ , „éter“, viz také „pneuma“ a „spiritus“) pro nebeskou sféru, který tedy nemá spozemskými („sublunárními“)živlynicspolečného,alezřejměteprve KeplerhospojujejednoznačněspátýmPlatónskýmtělesem.
Aristotelovo dílo
Hlavní spisy uspořádal v 1. stol. př. n. l.Andronikos Rhódský; v tomto období: renesance Aristotela, která vytlačí stoickou filozofii a přírodovědu (která vládla asi od r. 300 př. n. l.) 1. Logické spisy(tzv. „Organon“, obsahující teorii a pravidla myšlení a argumentace): Kategorie, O vyjadřování, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky, O sofistických důkazech. 2. Fyzikální spisy(přírodní filozofie, ontologie a epistomologie, tj. o bytí a o vědění): Metafyzika(částečně), Fyzika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie(především 3. a 4. kniha!). 3. Biologické spisy: O částech zvířat, O pohybu zvířat, O vzniku zvířat. 4.Psychologické spisy: O duši, Parva naturalia („Malé přírodovědecké spisy“). 5. Filozofické spisy(teologie, etika a estetika –čemu máme věřit, jak máme jednat a jak máme něco dělat, včetně teorie umění): Metafyzika (částečně), Etika Nikomachova, Etika Eudemova, Politika, Rétorika, Poetika.
Látka
Pralátka / prahmota bez vlastností = „(proté) hylé“ (lat. „materia prima“); přírodně-filozofický předpoklad (substance) alchymistické teorie přeměny hmoty (transmutace)
Látka(pro Aristotela) = homogenní směs(mixis, resp. krasis) čtyř živlů, tvořící kontinuum(potenciálnědělitelné do nekonečna,aktuálněvšak nedělené); její vlastnosti vyplývají z poměru živlů ve směsi; pouze pro organické látkyexistuje dolní hranice dělitelnosti, pod kterou se jejich nejmenší části („minima naturalia“) rozpadají na elementární složky (spolu s počátky chemické analýzy v „Meteorologií“ tvoří nauka týkající se „minima naturalia“ výchozí bod pro vývoj moderní chemiev 17. stol.–Boyle).
Aristotelovy„čtyři příčiny“ (Metafyzika I,3):
- Látka(podstata, hmota, materiál, substrát, substance): „z čeho něco je“ –causa materialis(materiální princip). 2. Tvar (forma): „jak něco je / vypadá“ –causa formalis (formální princip). 3. Účinek(efekt, důvod pohybu či změny): „proč, na základě čeho, něco je“ –causa movens / efficiens(kauzální princip determinismus). 4. Účel (cíl): „k čemu něco je, kam něco směřuje“ –causa finalis (teleologický princip).
Aristotelůvpojmový pár(protiklad)
„forma“ (tvar)<—>„materia“ (hmota):
Pouze působením „formy“(která u Aristotela často zastupuje všechny tři „aktivní“ příčiny, tj. causa formalis, movens a finalis) získá „materia“(prahmota = proté hylé), tj. „pasivní“ materiální příčina (základní –ještě nespecifikovaná –substance, která se „potenciálně“ může stát určitou látkou), skutečnou existenci ve formě skutečných („aktuálních“) látek, resp. těles. Teprve tím je schopná podléhat změnám.
Aristotelova teorie směsí:
Látkya tělesajsousměsi živlů, buďve formě„synthesis –dnes nazývány „vícefázové směsi“ (např. suspenze nebo kompozity) nebo ve formě „mixis“ (= „krasis“) = „jednofázové směsi“, ve kterých živly ztrácí svou skutečnou („aktuální“) identitu (individualitu)a vzniká kvalitativně zcela nová látka –i v této směsi jsou však živlyještě „potenciálně“ obsaženy (např. roztoky nebo chemické sloučeniny).
prvky dle aristotela
Prvky sublunární sféry(= pozemské prvky): * Oheň: teplý, suchý (absolutně lehký) * Vzduch: teplý, mokrý (relativně lehký) * Voda: chladná, mokrá (relativně těžká) * Země: chladná, suchá (absolutně těžká) (podléhají jednosměrnému pohybu ke svému „přirozenému místu“) Prvek supralunární (nebeské) sféry:Éter („pátý element“, později u alchymistů „quinta essentia“) (podléhá časově nekonečnému kruhovému pohybu) Vlastnosti látek a těles: * Primární–„qualitates primae“ (chladný-teplý, mokrý-suchý) * Sekundární –„qualitates secundae“: hutnost a tvrdost (hutný důsledkem chladu –poréznídůsledkem tepla, tvrdýdůsledkem sucha –měkký důsledkem vlhka)
Platon (stručně)
Prostor = hmota (hmota složena z trojúhelníků, tj. 3D tělesaz 2D útvarů, Aristotelés Platónovi vyčítal, že to není možné; Platónovým cílem bylo ale zřejmě využití pythagorejské číselné mystiky pro výstavbu matematické filozofie přírody, tedy jeden z prvních pokusů kvantitativního popisu přírody; Platónovo kritérium pro výběr trojúhelníkůa pro přiřazení pravidelných mnohostěnů, tzv. Platónských těles, jednotlivým živlům, byla krása; pátý pravidelný mnohostěn–pentagondodekaedr nelze skládat z těchto trojúhelníků)
Aristotelés (stručně)
Prostor =hmota (místo= vnitřní hranice prostoru obklopujícího tělesa, pozemská tělesa složena ze 4 „živlů“, nebeská tělesapak z éteru = „quinta essentia“); Aristotelés poznal a detailně vypracoval význam pohybu v prostorua pohybu ve smyslu změny(např. chemického procesu), poznal také kvalitativní odlišnost homogenních smesí (mixis,resp. krasis) odheterogenních směsí (synthesis), ale zavrhlpoužití matematiky a kvantitativních vztahů v přírodních vědách
Novoplatonismus
pěstován v Akademii až do r. 529 n. l., kdy ji zrušil císař Justinián, v poměrně úzkém spojení s raným křesťanstvím
Renesance aristotelské filozofie
v 1 stol. př. n. l.(Andronikos Rhódský), v křesťanském středověku byly rozšířeny pouze logické spisy (překlad Boethius) –a to až do renesance v 12. stol., kdy byla postupně přeložena i jiná díla, včetně přírodovědeckých (Toledo); pouze arabský svět znal a tradoval celé dílo
v 1 stol. př. n. l.(Andronikos Rhódský), v křesťanském středověku byly rozšířeny pouze logické spisy (překlad Boethius) –a to až do renesance v 12. stol., kdy byla postupně přeložena i jiná díla, včetně přírodovědeckých (Toledo); pouze arabský svět znal a tradoval celé dílo
Platónská akadémie:po Platónověsmrti úpadek přírodní filozofie (na úkor matematiky a novoplatónské mystiky); zrušena 529 n. l. *Peripatetická škola („lyceum“):přímí a nepřímí žáci Aristotela (Theofrastos, 372 –288 př. n. l. Stratónz Lampsaku, zemř. cca 269 př. n. l.),spolu s Akademií zrušena 529 n. l. císařským výnosem *Epikúrejci:pokročilý a vypracovaný atomismus (Epikúros, 341–270 př. n. l., Lucretius, cca 97–55 př. n. l.)–Epikúrova kosmologie popírá základy platónské a aristotelské filozofie, na něj navazuje později –v boji proti zkostnatělému aristotelismu scholastiků –Descartův odpůrce Pierre Gassendi (1592–1655)a vzkřísí tím poprvé v novověku antický atomismus *Skepticismus: Pyrrhónz Elidy (asi 360–270 př. n. l.), Arkesiláos (315–240 př. n. l.), Karneadés (214–129 př. n. l.) –bez většího významu pro přírodní filozofii
Přírodní filozofie v helénistickém období(tj. po Aristotelovi): Stoicismus („stoa“ = athénské sloupořadí –filozofická škola vznikla kolem r. 300 př. n. l.):
Přírodní filozofie v helénistickém období(tj. po Aristotelovi): Stoicismus („stoa“ = athénské sloupořadí –filozofická škola vznikla kolem r. 300 př. n. l.): Stoicismus je nejdůležitější a nejvlivnější proud helénistické filozofie
Theofrastos(z Eresu, 372–288 př. n. l.)
O ohni (Peri pyros / De igne), O nerostech(Peri lithón / De lapidibus, kolem r. 320 př. n. l.)
*O ohni(„Peri pyros“, „De igne“):metodicky pozoruhodný spis –oheň si vyžaduje substrát, resp. podstatu (tj. hořlavou látku), není tedy živlem, ale formou pohybu.
*O nerostech(„Peri lithón“ / „De lapidibus“):nejstarší dochované mineralogické pojednání (cca 320 př.n. l.),záměr: shromáždit fakta o minerálech a klasifikovat je podle fyzikálních vlastností; *O nerostech(„Peri lithón“ / „De lapidibus“):nejstarší dochované mineralogické pojednání (cca 320 př.n. l.),záměr: shromáždit fakta o minerálech a klasifikovat je podle fyzikálních vlastností;
Stratón(z Lampsaku, zemř. cca 269 př.n. l.)
*Pokusil se o syntézu atomismu a peripatetické školy *Jako Démokritos popřel existenci nadpřirozených sil a nahradil je mechanicky působící silou přírodní; duševní procesy nechápal jako projev nesmrtelné duše, nýbrž jako životní síly, která při smrti člověka zaniká *Nahradil aristotelovský výklad tíže (ze čtyř živlů tíhne země a voda přirozeně dolů, vzduch a oheň vzhůru) démokritovským výkladem (tj. všechny živly tíhnou ke středu, jejich specifická váha je dána hustotou atomové struktury) *Zamítl atomistickou představu souvislého vakua a vyslovil vlastní hypotézu o existenci nesouvislých „mikrovakuí“ mezi atomy(souvislé vakuum lze vytvořit jen násilné, tj. umělé, neexistuje však v přírodě); tato hypotéza se osvědčila při výkladu četných fyzikálních jevů, např. šíření světla a zvuku
Euklidés(zAlexandrie, působil tam cca 310–280 př.n. l.)
„Elementa geometrie“ kolem r. 300 př. n. l. základní učebnice matematiky až do 19. stol. (Ptolemaiovi I. prý řekl, že ani pro krále neexistuje žádná „královská cesta“ ke geometrii)
Archimédés(ze Syrakus, studoval v Alexandrii, cca 287–212 př.n. l.)
Objevil zákon páky(„Dej mi pevný bod a pohnu zemí.“ na důkaz toho vytáhl pomocí soustavy pák a kladek velkou loď z moře na břeh) *Objevil princip měření hustoty(„specifické váhy“ –podle legendy křičel ve vaně „Heureka“ –„Našel jsem to“ / „Už to mám“) První spojení matematiky a experimentální vědy –vzor pro renesanci.
Vitruvius(1.stol. př. n. l.)
De architecturalibri decem (10 knih o architektuře)
1.Obsah stavitelství, vzdělání architektů –stavitelů, urbanistika
2. Stavební materiály (cihly, sušení, písek, vápno, „pucolán“)
3. + 4. Souměrnost staveb podle lidského těla, míry a čísla, výklad řeckých a etruských stavebních řádů, vývoj řecké architektury
5. Veřejné budovy (fóra, basiliky, radnice, divadla, lázně, přístavy, vodní stavby)
6. Soukromé budovy (obytné domy)
7. Podlahy a zdi, hašení vápna, přírodní a umělé barvya jejich náhražky
8. Vody (vody dešťové, říční, teplé, minerální, léčivé atd.)a vodovody
9. Konstrukce hodin (gnomonika = nauka o sestrojování přístrojů na měření času)
10. Mechanika (nauka o sestrojování strojů na zdvihání, obléhání a vrhání)
De architectura libri X Kniha I. (Obsah stavitelství a vzdělání stavitelů), Kniha II. (Stavební materiály) 1. Život prvních lidí, vznik civilizace a vývoj lidských obydlí 2. Základní živly hmoty 3. Cihly 4. Písek 5. Vápno 6. Puteolský práškovitý písek, Kniha VII.(7.-14. Barvy a pigmenty)
Plinius(Gaius Plinius Secundus, tj. Plinius Starší 23–79 n. l.):
Naturalis historia(„Přírodověda“, v 37 knihách), ve které shrnul vědění své doby o zoologii, botanice, mineralogii, farmakologii atd. obsahuje cca 20000 údajůz2000 knih asi 500řeckých a římských autorů.
Plinius a Naturalis Historie kniha 31
léčivé vody, kuchyňská sůl, soda(Na2CO3)
Plinius a Naturalis Historie kniha 33
zlato, stříbro(a jejich využití ve šperkařství, mincovnictví, sochařství, lékařství)a nerostyobsahující zlato, resp. stříbro
Plinius a Naturalis Historie kniha 34
ostatní kovy(měď, její odrůdy a slitiny,železo, cín, olovo), jejich rudy, vedlejší produktyvznikající při jejich tavbě(struska, “květ mědi“) a “nemoci“, tj. korozní produkty(rez, měděnka = zásaditý octan nebo uhličitan CuCO3Cu(OH)2
Plinius a Naturalis Historie kniha 35
přírodní barvypoužívané malíři: Sinopská hlína, skulptura (plastice)z „hrnčířského“ jílu (argilla), vypálená s ostatním hrnčířským zbožím
Hésiodos (cca 700 př.n.l.)
epos Theogonia
Parmenidés (cca 500 př.n.l.):
báseň „O bytí“ / „O přírodě“ („Peri physeos“)
Herodotos (5.stol. př.n.l.):
Dějiny
Platon
dialogy „Timaios“a „Theaitetos
Aristoteles
logickéspisy (tzv. „Organon“), zoologické spisy („O částech, pohybu, chůzi a vzniku zvířat“), fyzikálníspisy („Metafyzika“-částečně, „Fyzika“, „O vzniku a zániku“ („De generatione et corruptione“), „O nebi“ („De caelo“), „Meteorologika“), filozofickéa psychologickéspisy, např. „Metafyzika“, „O duši“ („De anima“) aj
Theofrastos (372-287 př.n.l.)
botanický spis „O rostlinách“ („De plantis“ / peri phyton), mineralogickýspis „O kamenech“ („De lapidibus“ / peri lithon), fragment „O ohni“ („De igne“ / peri pyros)
Euklidés (z Alexandrie, cca 300 př.n.l.)
Základy geometrie
Archimédés (ze Syrakus, 287-212 př.n.l.):
krátké matematické traktáty o mechanice, resp. (hydro-) statice, např. „O rovnováze nebo těžišti rovinných útvarů“; „O plovoucích tělesech“
Apollonios z Pergy (cca 220 př.n.l.):
matematický traktát „O kuželosečkách“(tj. elipsy, parabolya hyperboly)
Strabon(z Amaseie v Pontu, cca 64 př.n.l. –24 n.l.)
Zeměpis
Ptolemaios(Klaudios Ptolemaios, cca 85/90-165/168 n.l.):
„Almagest“
Héron z Alexandrie (cca 62–150 n. l.):
Nauka o vzduchu“(„Pneumatika“)
Dioskorides (Pedanios Dioskorides nebo Dioskurides, 1.stol. n.l.)
farmaceutický spis „O léčivých látkách“ („De materia medica“ / peri hyles iatrikes) – v tomto díle se objevují mezi léčivými látky rostlinného původu (asi 600 bylin v 4 knihách herbáře) i látky nerostného původu (asi 90 kamenů a jiných nerostných substancí v jedné knize lapidáře)
Galénos (z Pergamu, cca 130–200 n. l.)
lékařské spisy, ve kterých věnuje několik kapitol kamenům, kovům a jiným nerostným látkám, především „De simplicium medicamentorum temperamentis ac facultatibus“ (peri tes ton haplon farmokon kraseos kai dynameos) – kapitoly např.: De lapidibus (peri lithon), De metallicis medicamentis (peri ton metallikon farmakon), De iis, quae mari et aquis salsis proveniunt
Oribasios (4.stol., encyklopedista)
Collectiones medicae“ (iatrikai synagogai)
Aetios (6.stol., řecký lékař v době Jusitiniána I.
„Libri medicinales“ (logoi iatrikoi)
Vitruvius (1.štol p n l)
stavebně-inženýrský a strojně-inženýrský spis „Deset knih o architektuře“ („De architectura libri decem“)
Lucretius (cca 99-55 p n l)
báseň „O podstatě světa“ („De rerum natura“), vydal v r. 54 př.n.l. posmrtně Cicero; hlavní zdroj
antického atomismu, především Epikúrových příspěvků k němu (6 části: 1. atomy a prázdno, 2. tvary a pohyb atomů, 3. o duši, 4. o psychických procesech, 5. o kosmologii a vzniku lidské civilizace, 6. o kosmických a meteorologických jevech)
Cicero (Marcus Tullius Cicero, 106-43 př.n.l.)
další důležitý pramen Epikúrova atomismu; jeho spisy o atomismu (tzn. především velké dialogy „Academici liber“, „Tusculanae disputationes“, „De finibus bonorum et malorum“, „De fato“) nebyly však ve středověku příliš rozšířené, až na jednu výjimku: „De natura deorum“ (45/44 př.n.l.); toto dílo mělo přímý vliv na patristiku (Augustinus 354-430, Laktancius zemř. 326) a jiné církevní (Basileios, Ambrosius, Rufinus Tyrannius) i necírkevních spisovatelů 4.stol. n.l. (Calcidius komentující Platonův Timaios a Servius komentující Vergilia, oba asi 350-400)
Plinius (Starší - 23-79. n l)
encyklopedické dílo „Přirodopis“ v 37 knihách („Naturalis historia“)
Seneca
přední dílo stoické přírodní filozofie „Naturales quaestiones“, popisující především astronomické, geologické a meteorologické jevy, včetně mechanických (např. zemětřesení), akustických (např. hřmění) a optických (např. duha)
Frontinus (40-103 n.l.):
„De aquaeductibus urbis Romae“
Celsus (Aulus Cornelius Celsus, 1.stol. n.l.):
„De medicina“ (8 knih) – seznam
substancí s léčivými účinky, detailní popis přípravy účinných léků
Scribonius Largus (1.stol n.l., dvorní lékař a průvodce císaře Claudia na jeho tažení do Británie):
Compositiones“ (kolem r. 47 n.l.) – obsahující 271 lékařských
receptů, především na bázi rostlin, ale i minerálů (36 substancí) a živočišných látek (mnoho předpisů lidového původů a magického charakteru)
Faventinus (Marcus Celius Faventinus, 2.stol. n.l.)
Krátký výtah z Vitruvia
Solinus (Gaius Julius Solinus, 3. stol. n.l.)
Collectanea rerum memorabilium“ – popis známých oblastí starověkého světa včetně jejich fauny, flóry a minerálů; kompilace mj. z Plinia i ze zeměpisného pojednání Pomponia Mela „De chorographia“
Quintus Serenus Sammonicus (3. stol. n.l.)
Liber medicinalis“ – zmínky o některých nerostech (sůl, soda, kamenec, sádrovec atd.)
Plinius Secundus Iunior (4. stol. n.l)
De medicina - významný receptář
Marcellus Empirikus (Galileo-římský lékař)
De medicamentis (kolem r. 410) směs tradičních znalostí, lidového (keltského) léčitelství a obyčejných pověr
Konstantinský obrat
313, “Toleranční edikt milánský”, Konstantin veliký
Nikajský koncil
325 - odsouzení ariánství, kt. Nevěří v tzv. Svatou trojici (katolictví-Bůh=Otec=Syn=Duch svatý)
380
Křesťanství Diocletianem pronásledováno (v r. 303), se stává STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM pod Theodosiem
431
Efezský koncil-odsouzení nestoriánství
451
Chalcedonský koncil-odsouzení monofyzitismu
Konec Antiky
Alexandrijská knihovna zničena (r. 270 a 390)
642 Alexandrie absolutně zničena Araby
395 n l rozdělení římské říše, na západní a východní část
476 n l Konec západořímské říše
529 n l Zrušena Akademie v Athénách
Martianus Capella (5.stol.) Martianus Capella (5.stol.)
De nuptiis Philologiae et Mercurii“ / „O sňatku Filologie a Merkura“) – sedm tzv. „artes liberales“ / „svobodná umění“: gramatika, rétorika, logika (dialektika), aritmetika, geometrie, astronomie, hudba (harmonie).
Boëthius (5./6. stol., Anicius Manlius Severinus Boëthius, asi 480–524)
konzul císaře Theodoricha Velikého od r. 510, ale přidal se ke skupině usilující o vysvobození Římanů od gótské nadvlády, proto uvězněn a popraven („De consolatione philosphiae“ / „O útěše filozofie“); překlady z řečtiny do latiny, mj. Euklida (avšak jen první 4 knihy!), Aristotela (pouze logika!), Porfyriova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím s komentáři a několik vlastních prací o logice, matematice, hudbě.
Benedikt z Nursie (6. stol., Benedictus Nursias, asi 480–553)
Benediktinský řád klade (poprvé v křesťanském světě) důraz na přírodní vědy (klášter Monte Cassino, 529)
Simplikios (6. stol.)
Novoplatonik, jeden z posledních příslušníků Platónské akademie v Athénách, usiloval o syntézu Platonova a Aristotelova učení, komentáře k Aristotelovi (Kategorie, Fysika, O nebi, O duši) a k Euklidovi
Cassiodorus (6. stol., Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator, zemř. asi
583)
Ministr Theodoricha Velikého, „Institutiones divinarum a humanarum literarum“ / „Učebnice božských a lidských věd“; encyklopedie věnovaná mj. 7 svobodným uměním, používáno po celý středověk, definitivně upevnilo rozdělení na trivium a kvadrivium
Sedm svobodných umění
Trivium (gramatika, rétorika, logika), Kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba-harmonie)
Isidor ze Sevilly (cca 560-636)
teolog, arcibiskup, encyklopedista; „poslední spisovatel antiky“ (tj. poslední spisovatel s latinou jako mateřštinou), propagátor antisemitismu a vyhnání Židů z Iberského poloostrova, svatořečen katolickou církví za zásluhy při obrácení ariánských Vizigótů na katolickou vírou (tehdy jedinou oficiálně uznávanou formu křesťanství na západě).
Jeho encyklopedické dílo Origines / Etymologiae (vzniklé kolem r. 630)
Ačkoliv, stejně jako Plinius, ani Isidor nebyl odborníkem v oblasti vědy a technologie a ačkoliv bylo primárním cílem jeho encyklopedie pouze sloužit jako výkladový slovník – jeho výklady slov prozrazují poměrně důkladnou znalost řecké a helénistické přírodní filozofie a dobrý cit pro vědeckou klasifikaci a občas dokonce pro technologické detaily.
Isidor ze Sevilly
Svět a jeho části - 3. De elementis,
Kameny a kovy (De lapidibus té metalis)(1. De pulveribus et glebis terrae (prach a zemní nerosty), 2. De glebis ex aqua (nerosty z vody), 4. Vzácnější kameny, 5. Mramory, 6. - 15. Drahokamy, 16. Sklo, 17. Kovy, 17.-24. De metalis (Kovy, Au, Ag, Cu, Fe, Pb, Sn (stagnum…), Elektrum, 25. Váhy=hmotnostní míry, 26.duté míry, 27. značky vah) 6. De fabrorum fornace (Kovářská výheň)
7. De instrumentis fabrorum (Kovářské nástroje) 13. De crustis (Inkrustace v mramoru)
14. De lithostrotis (Mozaiky)
15. De plastis signis (Hliněná plastika)
16. De pictura (Malba)
17. De coloribus (Barvy): Sinopská hlinka, rudka („rubrica“)
Indie
Védy, pět živlů (země, voda, vzduch, éter (prostor), světlo
Kovy (Au, Ag, Cu, bronz, Pb, Sn) (Upanišády cca 800-500 p n l se zmiňují o Fe)
Vstup Alexandra Velikého do Indie -> vliv helénismu-Baktrické mince krále Euthydema
Indická chemie
- Prehistorické období (4000–1500 př. n. l.), včetně civilizace údolí Indu (tzv. „Harappská“ kultura rané doby bronzové, 2500–1800 př. n. l., s hlavními městy Harappa / Pandžab a Mohenjo-daro / Sind), která byla v kontaktu se sumerskou kulturou v Mezopotámii a s egyptskou civilizací v údolí Nilu. Na konci Harappské kultury začíná v Indii doba temna, která končí příchodem Árijců kolem 1500 př. n. l.
Od této doby kontinuální vývoj indické chemie do konce středověku. - Védské období (1500–600 př. n. l.): před Buddhou (560–480 př.n.l.)
- Ájurvédské období (600 př. n. l. – 800 n. l.): po Buddhovi
- Tantrické období (700–1300), vč. přechodného období (800–1100)
- Iatrochemické období (1300–1550): konec klasické indické chemie,
úplný konec s koncem Mogulské říše kolem r. 1800 a obsazení Indie Angličany ( „opiové války“ s Čínou 1842–1847) …
Čína (ranně historické období)
Základ čínské přírodní filozofie: Taoismus („tao“, resp. „dào“, doslovně „cesta“, „metoda“ = princip přírody, základ všech věcí, nejobecnější zákon přírody; to co vnáší pořádek do chaosu věcí, ale „dào dé“ znamená také etika, morálka). Známá kniha
„Dào Dé Jīng“ („Klasická kniha o cestě a ctnosti“), sepsaná pravděpodobně učencem Lăozĭ (580–500 př. n. l.) nebo jeho žáky.
Podle tohoto učení není nic stálého a vše se neustále pohybuje a mění („Jedny věci mizí, jiné se objevují; jedny se upevňují, jiné chátrají; jedny vznikají, jiné podléhají zániku.“)
Hlavní zákonitost vývoje věcí je, že každá věc, dosáhne-li určitého stupně vývoje, se mění ve svůj protiklad: „Prázdné se stává plným, křivé rovným, staré novým.“
Fēngshuĭ (doslovně „vítr-voda“, ale v přeneseném smyslu geomantika): Život a osud člověka jsou určeny okolním světem a člověk je s tímto okolním světem (resp. s přírodou) spojen energií „qì“ (souvisí s čínskými slovy, resp. znaky pro „plyn“ a „páru“). Fengshui se snaží tyto „energie“ „harmonizovat“. Navazuje na starou čínskou geomantickou tradici (geomantika původně = věštění z geologických formací, resp. hornin); také existovala v Číně pyromantika (= věštění z ohně) a tzv. geobotanika (geobotanická kritéria = poznatek, že růst určitých rostlin je vázán na určité geologické poměry, tj. na určité půdy nebo horniny v podloží). Geomantik určuje disharmonie vliv na dnešní architekturu (Hongkong).
• Yīn a Yáng – protikladné principy;
Yīn (ženský, tmavý, studený, klidný, stínový, měsíční princip) Yáng (mužský, světlý, teplý, hlasitý, zářivý, sluneční princip)
