5

Question 1

Atomismus ve středověku

Answer 1

Antické literární prameny atomismu pro latinský středověk:
1. Lucretius (cca 97-55 př. n. l.): báseň „De rerum natura“, náš hlavní a nejdůležitější pramen epikurejské atomistiky – byla ve středověku prakticky neznámá (v 9. stol. pouze dva rukopisy v klášterech v Saint- Bertin a v Mohuči, v 10.-12. stol. v Bobbio, Corbie a Murbach; Hrabanus Maurus znal pravděpodobně Mohučský exemplář).
2. Cicero (106–43 př. n. l.): velké filozofické dialogy zabývající se epikurejskou atomistikou – málo rozšířené (Academici libri, Tusculanae
disputationes, De finibus bonorum et malorum, De fato, De natura deorum; Augustinus (4./5. stol.) a Adelard z Bathu (12. stol.) znali “De natura deorum“).
Pozdně antické prameny atomismu pro latinský středověk:
3. Calcidius (křesťanský novoplatoník 4. stol.): částečný překlad a
komentář k Platónovu “Timaiovi“, ve kterém se zmiňuje o atomismu 4. Servius (Maurus Servius Honoratus, římský gramatik 4. stol.):
komentář k dílům Vergilia, ve kterém detailně diskutuje atomismus
5. Církevní otcové („patres ecclesiasticae“), u kterých jsou diskuse o
atomismu, s cílem tuto „pohanskou“ a bezbožnou nauku zavrhnout
např. v řecké (tj. východořímské, byzantské) kulturní oblasti Dionysius (3. stol.) a Eusebios (4. stol.), v latinské patristice pak především Laktantius (kolem r. 300), Bazil Veliký (330–379), Ambrosius z Milána (Svatý Ambrož, 339–397), Svatý Augustínus (354–430) a tzv. „pseudoklementinské“ „Recognitiones“ (3. stol., latinský překlad od Rufina Tyrannia koncem 4. stol.)

Question 2

Atomismus ve středověku
Tradování atomistiky v raném středověku (7.–10. stol.):

Answer 2

• Isidor ze Sevilly (560–636, vizigótská říše): Etymologie / Origines
• Beda Venerabilis („Ctihodný“, 672–735, britské ostrovy): De natura rerum / O přírodě, De ratione temporum / Teorie časů
• Hrabanus Maurus (780–856, žák irského mnicha Alkuina, druhá generace tzv. „Karolinské renesance“ kol. r. 800: De rerum naturis resp. De universo, De computo – pět druhů atomů (in corpore / v tělese, in sole / ve slunci, in oratione / v řeči, in numero / v čísle, in tempore / v čase)
• Remigius z Auxerre (cca 841–908, komentář k Boethiově „Consolatio philosophiae“), ve kterém podává detailní výklad epikurejské atomistiky
• Anonymní spisy (De divisionibus temporum, Tractatus de atomo ,10.–11. stol.) a celá řada několika gramatických spisů, komentářů a glosárů
Typická pro toto období: amalgamace koncepcí atomů a „prvků“ (živlů).
Základní „počáteční podmínky“ atomistiky ve středověku:
• NejpozdějioddobyIsidora(tj.od7.stol.)jefyzikálníkoncept atomu („atomus“ jako nejmenší, neviditelné a nedělitelné tělísko, resp. jako nejmenší částice) obecně znám.
• Antickáklasická(demokritovská)ahelénistická(epikurejská) atomistika je až do 11. stol. prakticky vždy zavržena, resp. odmítnuta (především kvůli „materialistickému“ a „pohanskému“ obrazu světa, tj. kosmogonie a kosmologie).

Question 3

Lékařská škola v Salernu (existuje od 10. stol., ale cca od r. 1050 se stává průkopníkem tzv. „přírodně-filozofické renesance 12. stol.“):

Answer 3

1. Alfánus ze Salerna (cca 1015–1085): Latinský překlad řeckého díla „Peri fyseos anthropou“ od Nemesia (konec 4. stol.), pod názvem „Premnon fysikon“ – nečistota viditelných elementů (Galénos), tvorba těles z elementů (nikoliv pouze shlukování prvků, resp. částic, ale totální mísení – ve směsi se ukazuje podstata základních látek, ale směs představuje novou entitu), detailní výklad Platónovy teorie
2. Constantinus Africanus (cca 1015–1087): eklektické dílo „Pantegni“ – prvky (elementa) jako čisté, homogenní látky, nikoliv jako částice (corpusculi) – oddělení konceptů atomů a prvků

Question 4

Největší rozmach atomistických konceptů ve středověku:

Answer 4

1100–1150 (tedy krátce před založením Pařížské univerzity)
V období tzv. „přírodně-filozofické renesance 12. stol.“ (1100–1150) má atomistika téměř všeobecný souhlas (větší než v antice a naprosto srovnatelný se souhlasem, který měla pak opět až v 17. stol.; nositelem tohoto středověkého „atomistického hnutí“ je tzv. „Chartreská škola“ (Chartres, Francie, 12. stol.):
1. Adelard z Bathu (asi 1070–1146)
2. Vilém z Conches (asi 1080–1154)
3. Pierre Abelard (Petrus Abaelardus, 1079–1142) 4. Thierry ze Chartres (zemř. 1156)
Dokonce i Hugo ze sv. Viktora (1100–1141) – ačkoliv není přímo zastáncem přírodně-filozofického hnutí – je zastáncem atomismu.

Question 5

Meziobdobí (1150–1250) – poslední vlivní zastánci atomismu:

Answer 5

1. Urso ze Salerna (cca 1160–1200/25) – tělesa jako směsi 4 živlů (elementa), každý rozdělený do 3 „species“ (superius, medium, inferius); hyle – elementa – elementata; podle něho je homogenní fyzikální směs pouze myslitelná, když výchozí látky jsou složeny z nejmenších částic
2. Robert Grosseteste (1168–1253) – „Oxfordská škola“, základ: „matematická“ atomistika (tedy spíše pro fyziku než pro chemii)
3. Vincenc z Beauvais (cca 1190–1264) – „Speculum naturae“ („Zrcadlo přírody“), v němž hojně cituje Rhazese a Avicennu
   Proti atomismu pak působily nové překlady Aristotela (především 6. kniha Fyziky) z arabštiny. Aristotelismus „vítězí“ cca od r. 1250, čímž de facto končí středověké „atomistické hnutí“.

Question 6

Vrcholný středověk (1250–1400): Aristotelismus a scholastika

Answer 6

Dominuje Aristotelova koncepce hmoty (např. protiklad „hylé – morfé“ z jeho Fyziky) a teorie směsi (z jeho De generatione et corruptione); hlavní raný představitel: Vilém z Auvergne (1180–1249)
ale i v 14. stol. jsou ještě výjimečně zastoupeni významní atomisté:
1. Nicolas z Autrecourt (cca 1300–1350, Paříž) – připouštěl existenci „mikrovakuí“ v přírodě; jeho názory jsou velmi blízké antickým
atomistům (nejblíže ze všech středověkých atomistů)
2. John Wyclif (cca 1330–1384, Oxford) – počet bodů = míra velikosti těles; celkově jsou jeho názory však bližší Aristotelovi, problém
pohybu v plném prostoru („plénum“) vyřešen pomocí představy vírů

Question 7

Středověká chemicko-technická literatura I

Answer 7

Anonymní spisy nejasného původu (8.-9. stol.) – návody ke zpracování kovů, přípravě slitin a k výrobě skla, barev, rozpouštědel, lepidel, pojednání o práci s nerosty atd. v návaznosti na helénistické papyry:
•„Compositiones ad tingenda musiva“ („Návod k barvení mozaiky“, 8. stol.): Recepty k výrobě barviv a barvení kůže a jiných materiálů,
včetně umělých „kamenů“, tj. v tomto případě skel pro výrobu mozaik, výroba různých chemických látek (surovin), metalurgické předpisy
•„Mappae clavicula“ („Klíč k mapě“, tj. malířství, 9. stol.): popis různých minerálů, rostlin a chemických látek, mýdla, lepidel, barvení textilních látek a kůže, metalurgické předpisy

Question 8

Středověká chemicko-technická literatura II

Answer 8

Theophilus (Theophilus Presbyter, benediktinský mnich, cca 1070–1125;
možná identický se středověkým metalurgem Roger z Helmarshausenu):
„De diversibus artibus“ („O různých řemeslech“), také nazýván „Schedula diversarum artium“ („Seznam různých umění“), cca 1120) popisuje techniky řemesel a užitého umění, mj.
• malířství (výroba barev a inkoustů, nástěnné malby, knižní iluminace a první evrospké zmínky o olejomalbě),
• sklářství (výroba barevného skla, techniky malby na skle),
• zpracování kovů, např. zlatnické techniky (hlavní téma knihy),
• řezbářství (slonovina) a první evropské zmínky o papíru.

Question 9

Středověká chemicko-technická literatura III:

Answer 9

Anonymní latinský spis „De Aluminibus et Salibus“ („Kniha o vitriolech a solích“) se objevil na počátku 13. stol. (krátce po r. 1200), zřejmě od nějakého jihoevropského alchymisty působícího v Palermu („Pseudo-Rhazes“, protože silně navazuje na ar-Rází / Rhazes), může se jednat o překlad dnes ztraceného, resp. neznámého arabského díla.

(Vitrioly= skalice+ kamence, kyselina sírová vzniká suchou destilaci sulfátů)

Question 10

Další středověké spisy s chemickým obsahem (13. štol):

Answer 10

Marcus Graecus (13. stol., asi z Konstantinopole): „Liber ignium ad comburendos hostes“ („Kniha ohňů ke spálení nepřátel“, kolem r. 1250): svítivé a hořlavé hmoty, tj. tzv. řecký oheň (směs smůly, pryskyřice atd. s páleným vápnem nebo fosfanem, ale bez ledku!) a „létavý oheň“, tj. střelný prach (síra : dřevěné uhlí : ledek = 1 : 2 : 6)
• Bartholomaeus Anglica (Bartoloměj Angličan, 13. stol., asi z Anglie): „De proprietatibus rerum“ („O vlastnostech věcí“, kolem r. 1235)

Question 11

Založení evropských univerzit ve středověku

Answer 11

cca 1120 – Bologna (právo): první významný učitel práva v latinském středověku byl Irnerius (zemř. po r. 1125) – „znovuobjevení“ římského civilního práva ve formě Justinianova „Corpus iuris civilis“, na druhé straně Gratianus (1. pol. 12. stol.) shromáždil kolem r. 1140 všechny církevní dekrety a nařízení (včetně vzájemně si odporujících) do jedné sbírky a utřídil je  „Concordantia disconcordantium canonum“ („Souhlas nesouhlasných nařízení“), zvané také „Decretum Gratiani“ („Dekrét Gratianův“) byl právně závazný až do tridentského koncilu katolické církve (1545-63) a stal se základem církevního či kanonického práva katolické církve „Corpus iuris canonici“ až do r. 1917.
cca 1150 – Paříž (teologie): spojení nauky Aristotela a křesťansko- katolické nauky  tzv. „scholastika“ (Albert Veliký, Tomáš Akvinský)

1167 – Oxford (zpočátku jakási „filiálka“ Pařížské univerzity)
1209 – Cambridge (přírodně-filozofická „filiálka“ Oxfordské univerzity)
1222 – Padova (medicína; první důležitá univerzita zaměřená především na lékařství  v rámci lékařské fakulty se vyučovalo na základě knih Galéna, ar-Rázího / Rhazese a ibn Síny / Avicenny; z těchto knih získali lékaři i své chemické znalosti)
1224 – Neapol 1227 – Salamanca 1348 – Praha 1364 – Krakov 1367 – Vídeň 1386 – Heidelberg 1410 – St Andrews

Question 12

Středověké hospodářské obrození v Evropě

Answer 12

Arabsko-islámská expanze v oblasti Středozemního moře vedla k určité stagnaci středomořského obchodu, kterou byly postiženy jak Egypt tak např. Benátky. Ve středověku však přišly nové impulzy ze severu, kde byla objevená nová ložiska rud (Německo, Rakousko, Čechy), a ze západu, které vedly k obnovení obchodní činnosti jinými cestami:
• Severní moře a Baltské moře (německá obchodní organizace „Hanza“) • Lombardie (něm. rody Fuggerů a Welserů) a Toskánsko (Janova, Pisa) • Provence a Languedoc (jižní Francie).
Na konci středověku byla Portugalcem Vasco da Gama v r. 1499 nalezena východní námořní cesta do Indie a Číny (kolem jižní Afriky), čímž ztratila Hedvábná cesta a zprostředkovatelská role Arabů a jiných obyvatelů islámských zemí svůj význam, tak začal jejich hospodářský úpadek, zatímco pro Evropu tím byly položeny ekonomické základy pro začátek novověku a vědecko-technické revoluce.

Question 13

Středověké latinské překlady z arabštiny a řečtiny:

Answer 13

Překlady z arabštiny více v 12. stol. (např. Gerhard z Cremony)
Překlady z řečtiny více ve 13. stol. (např. Vilém z Moerbeke)
Platon (z řečtiny) – Timaios (sekce 1-53, 4. stol.)
Aristoteles (z řečtiny) – Logické spisy (některé, 6. stol.),
Physica, Metaphysica, Meterologica, De generatione et corruptione
(12. stol.), ostatní Aristotelova díla (1260-1270)
Euklides (z arabštiny) – Elementa geometrie (1126)
Apollonios (z arabštiny) – Conica (12. stol.)
Archimédés (z arabštiny nebo řečtiny, 12. a 13. stol.)
Ptolemaios (z řečtiny / Sicílie 1160 a z arabštiny / Toledo 1175) – Almagest
Al-Chwarismi (z arabštiny) – Liber Alchorismi, Algebra (12. stol.) Al-Farabi (z arabštiny) – Liber Aristotelis (12. stol.)
Ibn Síná / Avicenna (z arabštiny) – komentáře k Aristotelovi (12. stol.) Ibn Rušd / Averoes (z arabštiny) – komentáře k Aristotelovi (12. stol.)
Další překladatelé: Adelard z Bathu, Micheal Scot, Robert z Chesteru

Question 14

Díla známá před r. 1000 v latinském středověku:

Answer 14

Isidor – Etymologie / Origines Dioscorides – De materia medica Vitruvius – De architectura Lucretius – De natura rerum (vzácně) Plinius – Naturalis historia
Seneca – Naturales quaestiones Euklid – Elementa (část) Aristotelés – Logické spisy (část) Platón – Timaios

Od počátku našeho letopočtu přechod od papyrových a pak pergamenových svitků (až cca do 6. stol.) k vázaným knihám, od 10. stol. pak i papírovým.

Question 15

Díla známá kolem r. 1150 v latinském středověku (známá před r. 1000 + nové)

Answer 15

Apollonios – Conica
Aristotelés – Physica Ptolemaios – Almagest
Euklid – Elementa (kompletní) Ibn Síná / Avicenna – Aristotelés Al Fárábí – Aristolelés
Al Chwarizmi – Algebra
Isidor – Etymologie / OrigiInseidsor – Etymologie / Origines
D i o s c o r i d e s – D e m a t e r i a Dmi eo ds ci coar i d e s – D e m a t e r i a m e d i c a Vitruvius – De architecturaVitruvius – De architectura Lucretius – De natura reruLmuc(vrzeátcinuěs) – De natura rerum (vzácně) Plinius – Naturalis historiaPelinius – Naturalis historia
Seneca – Naturales quaesStieonecsa – Naturales quaestiones Euklid – Elementa (část) Euklid – Elementa (část) Aristotelés – Logické spisyA(rčisátost)elés – Logické spisy (část) Platón – Timaios Platón – Timaios

Question 16

Díla známá do r. 1300 v latinském středověku

Answer 16

Archimédés – částečně Aristotelés – všechno (kompl.) Averroes – Aristotelés + vše z předchozích období

Question 17

Latinský středověk

Answer 17

Během 13. stol. byly vědecké teorie, včetně alchymistických, převzaty od Arabů, a staly se součástí latinské literární tradice. Především Albertus Magnus (1193–1280) a jeho žák Tomáš Akvinský (1225–1274) dokázali spojit antickou pohanskou vědu, výsledky arabských badatelů a křesťanskou nauku a přetavit tuto směs v novou ucelenou soustavu (scholastiku). Oba věřili v možnost transmutace kovů, ale uznávali, že zatím zřejmě nebyla provedena. Albertovo dílo „De mineralibus“ je významnou knihu středověké vědecké literatury a obsahuje mj. rozdělení minerálů na kovy, kameny a „media“ (např. soli). K nejvýznamnějším alchymistům latinského středověku patří:
 Vincenc z Beauvais (1190 – 1254 / 1264),
 Albertus Magnus (1193 – 1280),
 Roger Bacon (1210 – 1292),
 Arnaldus Villanovanus (1238 – 1313),
 Raimundus Lullus (1235 – 1315),
 Vitalis de Furno (kolem 1247 – 1327) a
 tzv. „Geber“ (spisy pod jeho jménem vznikly kolem r. 1300 a byly neprávem
připisovány Džábirovi – Džábir však je osobnost z 8. stol., která půso

Question 18

Albertus Magnus (Albert Veliký, 1193–1280):

Answer 18

De mineralibus, De Alchymia („Pseudo-Albertus“) – zavádí pojem afinity, znal alkohol a střelný prach

De mineralibus libri V („Pět knih o nerostech“, první tisk: Padova 1476) – nejdůležitější mineralogický spis latinského středověku; zdroje poznání: tradice, zkušenost, rozum; 3 skupiny nerostů:
1. Kameny – I: složení kamenů z prvků (živlů) země a vody (causa materialis), jejich vlastnosti jako barva, tvrdost, zpracovatelnost, pórovitost (c. formalis), jejich vznik (c efficiens / movens) a účinek (c. finalis), a „obrázky“ rostlin a zvířat, tj. fosílie v dnešním slova smyslu; II: 96 druhů drahokamů uspořádaných podle abecedy
2. Kovy – III: obecně; IV: jednotlivě (Au, Ag, Cu, Pb, Sn, Fe, Hg)
3. „Media“ – V: sůl, skalice, kamenec, realgar, auripigment, markasit, pyrit, elektrum atd.

Albert se vyznal v praktické chemii. V knize „De mineralibus“ popisuje mj.  Albert znal i mnoho z praktické chemie. V knize „De mineralibus“ popisuje mj.
• Výrobu rumělky ze rtuti a síry (Hg + S  HgS) o výrobu rumělky ze rtuti a síry,
• Čištění zlata cementováním (tj. přídavkem soli) o čistění zlata cementováním,
• Výrobu mosazi z mědi a zinkových rud o výrobu mosazi z medi a zinkových rudy,
• Získání stříbra kupelací (ze sulfidu olovnatého) o kupelci stříbra s olovem.
 Albert se ve svých spisech vyjadřoval o alchymii natolik rozporně a mlhavě, že mu to později vyneslo pověst jednoho z nejdůležitějsích alchymistů středověku. Jeho názory se pravděpodobně měnily podle toho, jaké dílo právě studoval.
 Dílo „De alchymia / O alchymii“ encyklopedicky zachycuje stav alchymie ve 13. století (dílo vzniklo pravděpodobně záhy po jeho smrti – Pseudo-Albert).
 Albert konstatoval, že spolu reagují jenom některé látky – tuto schopnost vzájemně reagovat označil termínem „afinita“, jenž zůstal v tomto smyslu v chemii dodnes (o „afinitě“ se začalo znovu hovořit v 18. stol.).

• Napsal několik přírodovědeckých spisů o předmětech, o kterých existovala aristotelovská, resp. peripatetická pojednání, např. De Alchymia („Pseudo-Albertus“), De mineralibus libri V, De rebus metallicis et mineralibus, De vegetalibus, De animalibus aj.
• Podněcuje renesanci popisné přírodovědy, včetně otázek geografického rozšíření flory a fauny; v oblasti minerálů a kovů však zůstává na pozici antických a arabských alchymistů s jejich koncepcí čtyř živlů a představou vzniku kovů a rud ze síry a rtuti.
• Jako první zavádí pojem chemické afinity (příbuznosti, “slučivosti“).
• Znal alkohol a střelný prach.

Question 19

Lapidaria

Answer 19

„Lapidaria“ = knihy o kamenech: Ve středověku existovala celá tradice tzv. „lapidárií“ (= knih o kamenech), především o jejich léčivých vlastnostech a účincích (nejznámější je tzv. „Aristotelova kniha kamenů“, která však není od skutečného Aristotela, a proto se jejímu autoru přezdívá „Pseudo-Aristotelés“).
Velmi populární byla německy psaná kniha o kamenech „Steinbuch“ – Konrad von Megenberg (1309–1374), která je velmi raným dokladem populárně-vědecké knihy psané v národním jazyce. Z vědeckého hlediska je tato kniha však poměrně slabá (dokonce i ve srovnání s Albertem Velikým).

Question 20

Symboly aristotelských živlů

Answer 20

základ: Aristotelovo učení o přirozeném místě) Oheň = absolutně lehký živel
teplý
vlhký
suchý
studený
Vzduch = relativně lehký živel
Voda = relativně těžký živel

Question 21

Roger Bacon (cca 1214–1292)

Answer 21

Speculum alchymiae („Zrcadlo alchymie“) hledá červený elixír / kámen mudrců na základě HgS, AsS a As2S3), Opus major, Opus minor, Opus tertium – prohlásil přírodní vědy za pokusné (experimentalis) a tvrdil, že nejsou možné bez matematiky; práce z optiky (perspektiva, kvalitativní poznání zákonu lomu světla); rozlišoval praktickou a spekulativní chemii (alchymii); věřil v možnost transmutace; podle některých autorů znal recept na přípravu střelného prachu (čínský objev kolem r. 850)

Question 22

Raymundus Lullus (cca 1235–1315)

Answer 22

Lékař a logik, podle legendy také alchymista a vyznavač transmutace („Pseudo-Lullus“), příprava alkoholu destilací vína s nehašeným vápnem ( čistý líh).

Question 23

Arnaldus Villanovanus (cca 1235–1312)

Answer 23

lékař; skeptický ohledně transmutace; znal vlastnosti alkoholu, léčivé účinky rtuťových přípravků a jedovatost oxidu uhelnatého.

Question 24

První pojednání (na západě) o magnetismu:

Answer 24

Peter Peregrinus (13. stol.): Epistola de magnete (1269).
Kompas je čínský vynález, který se dostal na západ přes Araby. V 13. stol. se s ním zabýval i Roger Bacon, ale kompas zůstal na dlouhou dobu jedinou praktickou aplikací magnetismu.
Teprve mnohem později (v době renesance) pokračuje zájem
o magnetismus obecně: William Gilbert: De magnete (1600) a na něj pak později (v 18. stol.) navazuje zájem o elektrické jevy.

Question 25

Geber (= „Pseudo-Geber“, kolem nebo krátce před r. 1300)

Answer 25

sbírka nejdůležitějších latinských alchymistických spisů středověku (autor byl zřejmě jihoitalský nebo španělský alchymista); důležité je vědět, že latinský „Geber“ není totožný s arabským „Džábirem“ (ačkoliv latinské jméno „Geber“ je ekvivalentem arabského jména „Džábir“)
Spisy latinského Gebera:
1. Summa perfectionis magisterii –
„Nauka o vznešeném umění zušlechťování kovů“
2. Liber de investigatione perfectionis – „Kniha o zkoumání zušlechťování kovů“
3. Liber de inventione veritatis sive perfectionis – „Kniha o objevení pravdy neboli dokonalosti“
4. Liber fornacum – „Kniha o pecích“
5. Testamentum Geberi – „Geberova závěť“

Minerální kyseliny
(arabský Džábir tyto minerální kyseliny neznal, znalost se rozšířila ve 13. stol.)
Ještě arabští alchymisté znali pouze zředěné organické kyseliny jako kyselé mléko, ovocné šťávy a ocet. Středověká Evropa měla zřejmě k dispozoci nádobí odolnější proti korozi a proto byla možná příprava silných (koncentrovaných) minerálných kyselin:
=> Zahřátí vitriolů (skalic) a kondenzace vzniklých par => kyselina sírová (H2SO4).
Společné zahřátí vitriolu s ledkem (KNO3) => kyselina dusičná / aqua fortis (HNO3,
použitelná pro oddělení stříbra a mědi od zlata).
=>Smíchání kyseliny dusičné (HNO3) a salmiaku (NH4Cl) =>lučavka královská / aqua
regis, aqua regia (= směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové, rozpustí i krále kovů = zlato).
Hutná keramika z kameniny byla nejodolnější proti korozi a sloužila jako reakční nádoba. Koncentrované minerální kyseliny poprvé umožnily analýzu „mokrou cestou“, tj. chemické látky samotné se nyní staly – vedle ohně – hlavní pracovní pomůckou chemiků.

Question 26

Viitriiool alykam(=enesc:kalice) a kamenec

Answer 26

 Vitriol byl pro alchymisty v podstatě kouzelným zaklínadlem, symbol transmutace („filozofický vitriol“), např. u Basila Valentina: „Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem“ = „Navštiv nitro Země, rektifikací (tj. opakovanou destilací) odkryješ tajemný kámen“
 Ve starém chemickém názvosloví: vitriolum Hungaricum = skalice:
o skalice modrá = síran měďnatý CuSO4  5 H2O, o skalice zelená = síran železnatý FeSO4  7 H2O, o skalice bílá = síran zinečnatý ZnSO4  7 H2O.
 Na počátku 20. století: vitriol = oleum vitrioli = kyselina sírová (H2SO4). Kamenec (alumen) je KAl(SO4)2  12 H2O.

Question 27

Salmlmiaki:ak (NH4Cl):

Answer 27

 Název od „sal ammoniac“ = chlorid amonný NH4Cl
 Objeven zřejmě arabskými alchymisty (např. Rhazes ho uvádí ve své klasifikaci látek
jako těkavou látku, tj. jako „duch“ / spiritus),
 má schopnost odstaňovat z povrchu kovu vrstvu oxidu (dodnes se používá jako čistící
prostředek při pájení),
 těkavá látka, snadno sublimuje  může být tedy „ve vzduchu“,
 nachází se v krystalické formě poblíž sopečných kráterů nebo v lávových polích  je
tedy „minerální povahy“,
 dá se připravit z amoniaku a ten vzniká rozpadem organických látek  je tedy
zároveň „rostlinné a živočisné povahy“.

Question 28

Ledek (KNO3):

Answer 28

• Získáván ze zvířecího trusu, který se rozkládá působením bakterií  extrakce vodou  koncentrace do vykrystalizování NaCl  filtrace  krystalizace ledku KNO3.
• Sloužil k výrobě kyseliny dusičné (tedy i lučavky královské) …
• …. a k výrobě střelného prachu: ledek + síra + uhlí
(čínský vynález před 10. stol. v čínské dynastii Tang, asi kolem r. 850, v Evropě až od 13. stol.; jeho znalost se dostala na západ nikoliv přes Araby přímo, ale v souvislosti s nájezdy Mongolů na Blízký východ a do Východní Evropy).

Question 29

Kyselina solná

Answer 29

(= chlorovodíkové = HCl) byla ve středověku neznámá (výroba z NaCl a H2SO4 až v 16. stol.; Glauber využil tento proces v 17. stol. ve větším měřítku  „Glauberova sůl“ Na2SO4 jako vedlejší produkt

Question 30

Obyčejná“ sůl … a jiné soli

Answer 30

První známá sůl byla sůl mořská, resp. kamenná (NaCl). Jiné soli jako
• soda (Na2CO3) a potaš (K2CO3),
• kamenec (KAl(SO4)2  12 H2O) apod.,
• skalice (CuSO4  5 H2O, FeSO4  7 H2O, ZnSO4  7 H2O),
• ledek (KNO3),
• salmiak (NH4Cl) a
• borax (= dekahydrát tetraboritanu sodného Na2B4O7  10 H2O = tinkal).
byly zpočátku považovány za varianty obyčejné soli NaCl (Aristotelés, Dioskoridés, Plinius). Pro Plinia i u arabských alchymistů je rozpustnost ve vodě charakteristickým znakem všech solí. Tuto představu převzal i latinský Geber (Pseudo-Geber). Raimundus Lullus a Albertus Magnus používají přídavné jméno k označení varianty, např. sal marinum, sal petrae, sal nitri (= ledek nebo soda), sal albus (= borax), sal ammoniacum ( salmiak).
Teprve Tachenius (Otto Tache) definoval v r. 1666 soli obecně jako složené z kyselin (horký, suchý, mužský princip) a zásad (studený, vlhký, ženský p.).

Question 31

Kvintesence, éter a alkohol

Answer 31

Selhání transmutace mohlo mít podle některých alchymistů důvod v tom, že se kromě čtyř živlů na stavbě hmoty podílí přece jen i „pátý živel“ ( quinta essentia  kvintesence), resp. extrémně jemný supralunární „nebeský“ živel „éter“.
Alkohol (hebr. kohel, arab. al-kuhl bylo původně označení pro jemný prášek, který se používal již ve starém Egyptě jako oční stínidlo, především antimonit Sb2S3 a galenit PbO), tj. líh = ethanol, byl považován za kvintesenci vína. Alkohol byl účinným organickým rozpouštědlem, schopným extrahovat mastné (olejové) a voňavé esence z rostlin. Tato „kvintesence“ léčivých bylin sloužila pak např. k výrobě likérů, které sloužily jako léky („aqua vitae“ / „akvavit“ / voda života) atd. Výroba alkoholu destilací (13. stol.) vyžadovala chlazení vodou (Tadeáš Alderotti, 1223–1303, zavedení chladící spirály / hada v sudu se studenou vodou, lepší než pouhé chlazení recipientu / předlohy, které používal ještě Raymundus Lullus), popř. pro přípravu čistého lihu („aqua ardens“) i opakovanou destilaci a použití hygroskopických, tj. vodu absorbujících solí (jako nehašeného vápna CaO) k odstranění zbytkové vody z aleotropní směsi. První renesanční technická literatura o destilaci: „Malá knížka destilace“ (Hieronymus Brunschwygk, 1500)