uvod do studia literatury Flashcards
1
Q
kompozice
A
stavby literárního díla. tedy pořadí, v jakém jsou informace seřazeny. a způsob, jakým jsou spojeny
2
Q
kompozice rámcová
A
vložení několika dalších příběhů do 1 rámcového (dekameron)
3
Q
kompozice chronologická
A
příběh se odvíjí chronologicky, tedy při zachování důsledné časové posloupnosti
4
Q
kompozice řetězová
A
na 1 událost navazuje další, vztahy mezi nimi volné, často spojeny jen hlavním hrdinou
5
Q
kompozice stupňovitá
A
podobná řetězové, pouze stupně/události se lší kvalitativně i kvantitativně (např události jsou stále závažnější, napínavější apd);
6
Q
kompoziční princip
A
jednotící prvek ve výstavbě lit. díla; kniha můž být založena na 1 či více komp. prncipech
7
Q
kompoziční princip paralerní
A
zakládá se na rozvíjení dvou či více dějových linií, souběžné podobnosti např. dějů, scén, postav… (paralelně líčené příběhy dvou skupin posav)
8
Q
kompoziční princip kontrastni
A
spočívá ve využívání protikladných prvků (může se promítat do tématické i jazykové roviny díla, např. pohádka- kontrast dobro a zlo, krása x ošklivost, moudrost x hloupost)
9
Q
kompoziční princip konvergentní
A
spočívá ve sbíhavosti dějových linií, postav, motivů apd., které vyústí do společného bodu (např. dvě původně paralelně- odděleně- líčené dějové linie s různými hrdiny se začnou přibližovat a nakonec se setkají
10
Q
kompoziční princip klimaxový
A
zakládá se na stupňování (gradaci) na rovni tématické, jazykové, např pohádka- stupŇování náročnosti úkolů, napětí apd.
11
Q
kompoziční princip antiklimatický
A
opakem předchozího, založen na zeslabování významovém či výrazovém (např. ukolébavka- má za cíl “ukolébat” zřetelných dojmů spíše ubývá, dojmy se postupně zeslabují a zklidňují)
12
Q
kompoziční princip numerický= číselný
A
vychází z číselné symboliky (uplatňoval se hojně už ve středověku) např pohádka: většinou číslo 3,7 a násobky (9, dvanáct), číslo může hrát jakoukoliv roli, sttránka tématická i formální
13
Q
kompoziční princip repetiční
A
spočívá v prostém opakování (dějů, scén) např. refrén (je-li zde drobná odchylka opakovaného úseku, mluvíme o variaci)
14
Q
kompoziční princip iterativní
A
vyznačuje se opětovným opakováním týchž úseků textu, ale pokaždé s odlišným vyzněním, které je dáno např. jiným úhlem pohledu, jiným hodnocením apd. např detektivky
15
Q
kompoziční princip aditivní= komulativní
A
spočívá v postupném připojování dějově příbuzných úseků, scén, postav apod. často nabývá podoby výučtu; např folklorní pohádka- příběh je založen na tom, že stále přibývají postavy- které např pronáledují koblížek
16
Q
kompoziční princip alimitní
A
nekonečné opakování téhož textu v uzavřeném kruhu- konec ihned navazuje na další začátek; folklorní říkánky i moderní poezie pro děti
17
Q
kompoziční princip kalendářový
A
vychází z přirozené časové posloupnosti ročních období a měsíců, již se přizpůsobuje i stavba díla (organizace sbírek básní- zejména u dětských, ale nejen u nich, se často básně řadí od jarních po zimní či od nového roku po vánoce; deník; kronika;příběhy, v nichž je posloupnost ročních období důležitá, protože se od ní přímo odvíjí způsob života hrdinů)
18
Q
fabule
A
příběh, který se vypráví, to, co říká; lze ji sekundárně odvodit z dějových sekvencí syžetu (fabuli poznáme až když dočteme knihu)
19
Q
syžet
A
způsob, jak se to říká, jak se příběh vypráví, uspořádání dějových složek
20
Q
čas fabule
A
čas o němž se vypravuje; časová plocha na niž se příběh odehrává)
21
Q
čas syžetu
A
čas v němž se vypravuje
22
Q
syžetová osnova
A
expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa či rozzuzlení
23
Q
motiv
A
základní jednotka tématické výstavby díla; motivy: hlavní (podílejí se na vytváření tématu)= LEITMOTIV x vedlejší (pomáhá vylíčit prostředí)
dynamické(posouvají děj dopředu) x statické (tvoří atmosféru)
24
Q
námět
A
látka literárního díla, představa skutečnostim zachycená v díle (“realita” může být i nesoučasná- např. historická doba, fiktivní, fantazijní) námět je umělecky zpracován v téma
25
téma
téma je takov=, jak autor hodnotí námět (např po stránce estetické- volí žánr, jazykvypravěče) když více autorů zpracuje 1 námět, vzniknou různé knihy s různými tématy
26
prostor
prostředí lit. díla, místo děje
27
prostor konstantní
děj na jednom místě
28
prostor kontrastní
obvykle dva prostory, které jsou protikladné
29
prostor konvergentní
prostor se během děje stále zužuje
30
prostor migrační
prostor který se stěhuje
31
prostor uzavřený
omezující, vymezující, často spojen s určitými potížemi, nesnázemi,
32
prostor otevřený
protikladem k uzavřenému, navozuje dojem svobody, nekonečnosti
33
čas chronologický
dodržena přirozená časová posloupnost
34
retrospektivní čas
návraty do minulosti
35
anticipační čas
předjímání budoucích událostí
36
vypravěč
subjekt mluvčího v epickém, řídce v dramatickém textu. je složkou syžetu,
37
autorský vypravěč
vševědoucí, zabírá děj a postavy zvnějšku, tak zevnitř (myšlenky, motivace, povaha, prožitky), může se pohybovat v čase a prostoru (ví, co se stalo na dvou mistech najednou)
38
personální
jeho vševědoucnost je omezena jen na 1 osobu, ostatni postavy vidi jen zvnějšku
39
přímý vypravěč;
projevuje se jako postava lit. díla, ich-forma; nemá možnot vidět sama sebe objektivně zvnějšku, vidí se jen "zěvnitř" zná své pocity, prožitky, nemusí být hlavní postavou
40
vypravěč jako "oko kamery"
nemá vnitřní perspektivu, nemá vědoucnosnost, vše zabírá jen zvnějšku (jako kamera), opak vševědoucího, je maximálně objektivní, experimentální postup, málo častý
41
epigon
autor, který napodobuje jiného, bez zřetelného vlastního uměleckého vkladu
42
plagiátor
tvoří zcizující nápodobu jiného díla, bez vzniku nové umělecké hodnoty- záměrná krádež
43
autorský styl
specifický individuální umělecký styl, který je charakteristický pro konkrétního autora
44
titulní postava
pojmenována v titulu díla
45
klíčová postava
odkazuje ke konkrétní osobnosti, podle níž je vytvořena, ale tento vztah ke znám pouze zasvěceným
46
postava definice
je představena autorským vypravěčem, který o ní ví vše. čtenář má o ní všechny informace
47
postava hypotéza
je představena přímým vypravěčem- ten není vševědoucí, postava s tajemstvím
48
nomen omen
jméno charakterizuje svého nositele
49
pásmo vypravěče
promluva vypravěče
50
nepřímá řeč
petr řekl, že tam nepůjde
51
pásmo postav
tvořeno promluvami postav
52
nevlastní přímá řeč
od přímé řeči se liší tím, že není vyznačena uvozovkami
53
polopřímá řeč
komulace projevu vypravěče a postavy, není oznavěna "", splývá s pásmem vypravěče- 3. osoba singuláru, využívá znaky hovorového stylu a všechny 3 časy
54
smíšená řeč
řeč vypravěče, ve které jsou převzaty výrazy z řeči postav, o kterých momentálně mluví
55
implicitní adresát
v každém díle, poznáme ho podle žánru apd.
56
explicitní adresát
nemuší být v každém díle, je přímo osloven, PROJEKTOVANÝ A FIKTIVNÍ
57
recipient
není kompoziční prostředek, ale živá osoba, např. dítě co poslouchá čtenou knihu
58
daktyl
třídobé daktylské stopy, teze a poté dve arse -UU/-UU/-UU
59
trochej
dvoudobá teze a pak arze -U/-U/-U
60
daktylotrochej
daktyl se pravidelně střídá s trochejskou
| -UU/-U/-UU
61
jamb
dvojstopá stopa, po arzi teze
| U-/U-/U-
62
anakruze
předrážka. slabika či skupina slabik rytmicky nedůrazných, které jsou předražené před pravidelnou rytmickou řadu
63
cesúra
mezi slovní předěl spadající dovnitř stopy tj. hranice slova připadá doprostřed stopy.
64
dieprese
hranice mezi slovy se kryje s hranicí stopy
65
versologie
teorie o verši
66
verš
základní rytmická a významová jednotka básně, 1 řádek
67
rytmus verše
vzniká pravidelným opakováním zvukových prvků
68
časoměrný rytmus
rytmus tvořen pravidelným střídáním dlouhých a krátkých slabik
69
sylabický = slabičný rytmus
je dán počtem slabik ve verši
70
tónický= přízvučný rytmus
je dán počtem přízvuků bez hledu na počet slabik
71
sylabotónický= slybičněpřízvučný rytmus
dán pravidelným střídáním slabik přízvučných s nepřízvučnými
72
volný verš
je dán pouze veršovou intonací
73
rým
zvuková shoda skupiny hlásek na konci verše
74
anaforický rým
na začátku po sobě jdoucích vršů
75
vnitřní rým
rýmují se závěry poloveršů
76
čelní rým
alespoň 1 strana je na začátku veršů, někdy obě, jindy se rýmuje začátek a konec téhož verše či konec 1 a začátek dalšího
77
asonace
souzvuk samohlásek, na konci veršů bez ohledu na souhlásky
| cestou-palmou
78
konsonace
shoda pouhých souhlásek bez ohledu na samohlásky
| čelo- čilá
79
homonymní rým
slova znějí stejně
80
gramatický rým
shodují se koncovky slovesných tvarů
| zpívají- umějí
81
rýmové echo
shodná část tvořena celým slovem
| snadno-dno
82
grafický rým
pouze graficky, jiný výslovnost
83
postupný rým
ABC ABC, ABC ADC, ABC BAC
84
triádový rým
AAAA
85
metafora
přenášení významu na základě podobnosti
86
metaforické přirovnání
přirovnání + metafora
| Petr je jako pařez- vlastnost není přímo jmenována
87
personifikace
zosobnění
88
antropomorfizace
zvířatům, rostlinám, předmětům se dávají typicky lidké vlastnosti
89
animalizace
přenesení typicky zvířecích vlastností
90
synestézie
záměna vjemů různého smyslového původu např. sladká vůně
91
zvuková metafora
uvedení slova podobně znějícího
| např. DO PRD- DO PRKÝNKA, KRÁL LÁVRA- KRÁL VÁVRA
92
metonymie
přenesení významu na základě věcné souvislosti
| např. krnec vře (vře voda)
93
synekdocha
záměna části za celek a obráceně (má noha tam nevkročí)
94
hyperbola
nadsázka
95
litotes
opak hyperboly
96
ironie
úsměšek
97
persifláž
skrytý úsměšek
98
paralepse
přejde něco mlčením (tím na to upozorní)
99
perifráze
prostředek při kterém je předmět či pojem nahrazen delším popisem
100
metalepse
důsledek činnosti zaměněn za její příčinu
101
symbol
obecné znázornění abstraktního pojmu konkrétním předmětem
102
pejorativa
slova hanlivá
103
eufemismy
=meliorativa, slova zjěmnělá
104
familiární pojmenování
důvěrné označení (miláček...)
105
hypokoristika
mazlivá slova
106
augmentativa
slova zveličená
107
deminutiva
zdrobněliny
108
barbarismy
slova přejatá z cizího jazky
109
kalkování
přeložení cizího slova do čj
110
epiteton
ornans, konstatns
111
oxymoron
nedává smysl, odporují si
112
přirovnání
zvyšuje názornost, JAKO
113
enallagé
odchylka od gramatické formy
114
anakolut
vybočení (vyšinutí) z vazby; odchylka od pravidelné
větné stavby, vznikající tím, že se uprostřed věty mění už započatá
větná konstrukce, např.
Kdo v zlaté struny zahrát zná
115
inverze
neobvyklý slovní pořádek; přišel on, černý přiběhl kůň
116
plural majestaticus
mluva v 1. osobě množného
čísla namísto 1. osoby jednotného čísla; dochází tak ke zdůraznění 1.
osoby, používali panovníci; např. My, král uherský a český
117
autorský plurál
tzv. plurál skromnosti; forma je stejná jako u
majestátního pl., ale dochází zde naopak k zeslabení 1. osoby; je
doporučen pro odborné texty; např. A tím přecházíme k dalšímu bodu
výkladu
118
historický prezens
užití přítomného času ve významu času
minulého, např.
„Císař Karel IV. dává stavět Nové Město pražské.“
119
asyndeton
= vynechání spojek; obvykle je vynechána spojka „a“ před
posledním členem výčtu
A byla cesta úžinou, přes vody, luka, bažinou
120
polosyndeton
opak asyndeta; nadbytek spojek (a, i)
| Je tráva vysoká a laskavá a vlahá.
121
parenteze
samostatný slovní výraz či věta, vložený do věty nebo
souvětí; je do ní syntakticky nezačleněn, ale věty se týká, buď po
stránce formální (poznámka ke zvolené formulaci) nebo významové
(zpřesnění). Výraz je oddělen od zbytku textu zpravidla pomlčkami.
By láska tvá tě šťastnou učinila,
by vášeň – vášeň je-li to – tě nikdy nezlomila
122
hendiadis
souřadnou formou se spojí dvě slova, která dávají
dohromady jeden celek, jeden specifický význam; někdy jde o
souřadné spojení představ, z nichž jedna je významově podřadná
(přídavné jméno, které významově upřesňuje podstatné jméno);
např.
Zasypali ho věnci a kvítím (místo květinovými věnci
123
zeugma
spřežení vazeb; užití jen jedné syntaktické vazby u
souřadně spojených členů, z nichž každý vyžaduje odlišnou vazbu
Řídíme se a učíme se z jeho příkladu. („správně“: řídíme se jeho
příkladem a učíme se z jeho příkladu)
124
elipsa
vynechání méně důležitých, z kontextu snadno doplnitelných
slov (např. slovesa být)
Svátky za dveřmi. (svátky jsou za dveřmi
125
zvukosled
záměrná zvuková organizace textu, aby se docílilo
opakování nějaké hlásky či skupiny hlásek
A na topole podle skal
zelený mužík zatleskal. (opakování „l“ navozuje dojem tleskání
126
onomatopoie
zvukomalba, napodobení nějakého reálného zvuku
jazykovými prostředky
- např. citoslovce (bum, ťuk, kvok), slovesa (brnkat), substantiva
(kukačka)
127
aliterace
zvukosled, při němž se opakují stejné hlásky či hláskové
skupiny na začátku dvou či více slov či sousedních slovních skupin
Potkal potkan potkana
pod kamenem, pod kamenem,
počkat pane potkane
128
paronomázie
spojení slov podobně znějících, bez ohledu na jejich
významovou příbuznost (většinou jsou však odvozena od stejného
kořene)
trubači troubili; slavme slavně slávu Slávů slavných; skleničko ty
skleněná, podvedený podvodník
129
kalambúr
slovní hříčka vzniklá záměnou podobně znějících slov,
což navodí komický efekt
Jeden připisoval vinu nehodnosti, jiný nevhodnosti jejich
130
palindrom
lovní hříčka; slovo (více slov, verš…) dává smysl i při
čtení pozpátku (a to po hláskách, nebo po slabikách, nebo i slovech)
Anna; kobyla má malý bok; jelenovi pivo nelej
131
epizeuxis
slovo či slovní spojení se opakuje bezprostředně za sebou
či v těsné blízkosti, v rámci jednoho verše či věty; častá v lidové
poezii
koulelo se, koulelo, červené jablíčko
132
anafora
pakování slova či slovního spojení na počátku po sobě
| jdoucích veršů (poloveršů, slok, vět v próze); vytváří anaforický rým
133
epifora
= opak anafory, opakují se slova na konci celků
134
apanastrofa
= slovo či slovní spojení, jímž končí celek (verš či sloka
v básni, větný celek v próze), se zopakuje na začátku dalšího stejného
celku
I po smrti, rybáři, vidíte na svoje moře,
na svoje moře, kde žijete krásně a sami
135
paralelismus
gramatický paralelismus, tedy opakování podobných
gramatických konstrukcí
Hluboké nebe nade mnou
a černá voda pode mnou.
136
pleonasmus
figura, která z hlediska věcné informace pojmenovává
nadbytečně; explicitně se vyjádří něco, co už je implicitně přítomno
v kontextu
dívat se očima, ručkovat rukama;
s estetickým účinkem to může být třeba hromadění synonym: míč
skákal, hopsal, poskakoval; klisna utíkala, běžela a uháněla
137
tautologie
někdy se s pleonasmem ztotožňuje, jde o dvojí vyjádření
téže věci, rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy; na
rozdíl od pleonasmu nevyvolává však pocit nadbytečného hromadění
synonym
138
apostrofa
oslovení osoby či věci, od níž nelze očekávat odpověď
(nepřítomná či mrtvá osoba, předmět, abstraktní pojem…); v širším
slova smyslu řečnické zvolání vůbec
139
aposiopesis
= úmyslné přerušení řeči, jádro sdělení je
zamlčeno, protože je pochopitelné z kontextu – tím se postaví do
středu pozornosti; značí se třemi tečkami;
Jak jsem jen mohl… ale darmo mluvit
140
odborná literatura
staví na vědeckém
výzkumu, usiluje o objektivitu a přesná vyjádření, užívá terminologie;
může být ryze vědecká i popularizační
141
administrativní literatura
(zabezpečuje
styk státních a společenských institucí s veřejností, např. zákony,
vyhlášky, protokoly aj.
142
publicistická literatura
poskytuje aktuální
informace široké veřejnosti, plynule přechází k umělecké literatuře,
např. zpravodajské žánry jako zpráva, oznámení, subjektivnější útvary
jako komentář či glosa, beletrizující žánry jako fejeton nebo črta
143
literatura umělecká
= krásná = beletrie – její funkce je prioritně
estetická, je specifickou výpovědí o skutečnosti, vyjádřenou
originálním, individuálním způsobem a osobitými jazykovými
prostředky. Užíváme-li běžně termín „literatura“, máme zpravidla na
mysli právě literaturu uměleckou
144
přísloví
stručná průpověď vyjadřující obecnou lidskou zkušenost a
moudrost, mravní naučení, návod k jednání (Všude dobře, doma
nejlépe. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá
145
pořekadlo
ustálené spojení slov, které vyjadřuje životní zkušenost,
postřeh, ale bez mravního ponaučení; často podáno vtipnou formou,
příměrem (Dopadli jako sedláci u Chlumce. Dočkej času jako husa
klasu.
146
pranoistika
pořekadlo vyjadřující lidovou zkušenost s počasím a
přírodními zákonitostmi (Únor bílý, pole sílí. Svatá Anna – chladna
z rána.
147
lidové rčení
: pořekadlo, které se lexikalizovalo a ztratilo svůj
původní přenesený smysl; v centru bývá sloveso (Stokrát nic umořilo
osla. Dělá z komára velblouda. Mluvit do větru.
148
koleda
obřadní píseň, dnes ji spojujeme výhradně s Vánocemi, patří
sem však i velikonoční koledy (na Velikonoční pondělí); spjata
s církevními svátky, už v pohanských dobách však existovaly koledy
jako obřadní písně spojené se svátky slunovratu
149
zaříkávadlo
magická průpověď, opírá se o víru
v kouzelnou moc slova; byla součástí magických úkonů a sloužila
k získání dobra (zajištění zdraví, dobré úrody…) či odehnání zla (proti
nepříteli); byla pronášena zpěvavě a rytmicky; o zaklínadla se pak
opírají některé dětské herní říkanky, např. „Zamykám, zamykám les,
aby sem nikdo nevlez
150
říkadlo
jednoduchý veršovaný útvar, podstatná je rytmika textu;
mohou sloužit dospělým ke hře s dítětem a k tomu, aby se dítě něco
naučilo (pohyby, manuální činnost – např. Paci, paci, pacičky,
Otloukej se, píšťaličko), nebo mají funkci ryze zábavnou, provází hry
apod. (Kolo, kolo mlýnský
151
rozpočitavadlo
vzniklo z praktické potřeby dětí rozdělit se na skupiny
při hře; důraz na rytmus, význam často schází (Enyky, benyky, kliky,
bé, ábr, fábr, domine…
152
škádlivka
yp říkadla, škádlí (dětského) adresáta, děti samy se jím
vysmívaly nedostatkům konkrétní osoby (Ten náš Vašek, to je kos,
ztratil boty, chodí bos!
153
kouzelná, fantastická pohádka
vývojově nejstarší a také nejpočetnější, objevují se zde
kouzla a nadpřirozené postavy, je barvitá…, např. Zlatovláska, Princ
Bajaja aj
154
zvířecí pohádka
(postavami jsou zlidštěná zvířata, která svým
chováním a vztahy představují chování a vztahy lidí, např. O
neposlušných kůzlatech
155
novelistickou
vývojově nejmladší, bez
nadpřirozených prvků, připomíná povídku, lidoví hrdinové vítězí
svým důvtipem, kladnými vlastnostmi (Chytrá horákyně
156
anekdotická pohádka
uplatňuje se zde vtip, satira, vysmívá se záporným
| lidským vlastnostem, zejména hlouposti (Kuba nekňuba
157
pěstounská pohádka
(neboli dětskou, někdy je
označovaná jako didaktická) – vystupuje v ní dětský hrdina (často po
boku zvířat), byla tvořena přímo pro děti a má jasný výchovný záměr
(nabádá k poslušnosti – hrdina neposlechne, je za to potrestán a
polepší se), např. O Budulínkovi, O Smolíčkovi
158
tradiční lidová pohádka
přesný etnografický záznam mluveného lidového
| projevu
159
adaptace, literární pohádka
převyprávění
lidové látky autorem – zachová základní děj a vyznění pohádky,
postavy, ale může měnit: jazyk (nářečí x spisovnost, zapojení
barvitějších dialogů, lyrizace apod.), vypouští epizody, doplňuje
motivace, jména postav atd. – klasické adaptace jsou např. pohádky B.
Němcové a K. J. Erbena
160
autorská, umělá pohádka
je původním, svébytným dílem
autora, může se odrážet od lidového vzoru, ale nemusí; autor
zasahuje výrazně do její podoby, vnáší netradiční prvky,
aktualizované náměty apod.; zlatá doba 1. rozkvětu u nás:
meziválečné období; velmi široce rozvětvený žánr (patří sem vše
od pohádek Karla Čapka přes Sekorova Ferdu Mravence až po
Maxipsa Fíka, Pana Tau nebo parodie Aloise Mikulky), může se
prolínat např. s prózou s dětským hrdinou (Lucie, postrach ulice
161
referenční hrdina
Klíčový je dětský hrdina, který je pro čtenáře rovnocenným
partnerem, na rozdíl od např. prince v pohádce je stejného věku,
zájmu, zkušeností – tento hrdina, s nímž se čtenář může plně
ztotožnit
162
referenční hrdina záporný
špatný charakter, špatně řeší situace), který pak působí jako
odstrašující příklad.
163
autorská poezie pro děti
rozvíjí se od 19. století, výrazně
spjatá s inspirací folklórem, zejména ve vývojových začátcích; patří
k základním žánrům dětské četby, přičemž oslovuje zejména děti
předškolního a počátků mladšího školního věku – později se děti
dostávají do období tzv. apoetického věku, kdy vyhledávají
zejména dějové příběhy; až s rozvojem puberty a v dalším období
dospívání se obliba poezie vrací
164
lidová pohádka
lidová pohádka představovala
jeden ze základních útvarů ústní lidové slovesnosti, obracela se
k dospělým – průběhem žánrového vývoje přešla, především díky
svým adaptacím, do intencionální literatury pro děti
165
Příběhová próza ze života dětí
čerpá z reálného života dětí; má
mnoho žánrových forem (povídka, črta, novela, román), může se
prolínat s dalšími žánry (pohádkou, dobrodružnou literaturou,
detektivkou, cestopisem, sci-fi, fantasy aj.); podává umělecký obraz
autentického světa dítěte, hlavní hrdina je dětský a věkově
odpovídá čtenářům, zachycuje problémy a život blízké současnému
čtenáři, mívá dramatický děj, který prověřuje hrdinovy vlastnosti,
charakter; žánr provází čtenáře odmalička až na práh dospělosti
166
próza s přírodní tématikou
umělecké zobrazení přírodního
světa, zvířat, vztahu člověka a přírody (příběh zvířete, vztah dětí a
přírody/ zvířete); má mnoho žánrových forem (povídka, črta,
novela, román); je založena na realistickém příběhu, přestože jsou
zvířata mnohdy poněkud antropomorfizována (např. autor popisuje
jejich myšlenky, odvozené od lidských), jednají stále jako zvířata
(nepatří sem tedy např. bajka, zvířecí pohádka). Hlavním hrdinou
může být zvíře samo
167
dobrodružná próza
oblíbená zejména u pubescentních
čtenářů; najdeme zde jak složku intencionální, tak četná díla
původně psaná pro dospělé
168
Uměleckonaučná próza
patří k literatuře faktu (informuje o
vědeckém oboru, významné osobnosti, dějinné události apod.);
podstatou je sdělování věcných poznatků, při němž se však
uplatňují také beletrizační postupy (lákavější převyprávění např.
životopisu vědce formou příběhu, otázky, aktivizace dětského
čtenáře, zážitkovost); většinou výrazná a atraktivní výtvarná složka;
tematika může být např. přírodovědná, historická,
společenskovědní, technická, sportovní aj.; např. dětské
encyklopedie, obrázkové knihy o významných událostech,
osobnostech apod
