9 - Organizační formy výuky Flashcards
Organizační formy výuky
označují časovou a prostorovou organizaci procesu výuky s určením počtu současně se učících osob a podílu řídícího a řízeného subjektu – tedy učitele a žáka – na rozhodování o způsobu realizace cíle.
Kritéria třídění organizačních forem vyučování:
- Podle počtu žáků - individuální vyučování, hromadné, frontální, skupinové, kooperativní, samostatné práce, týmové vyučování, párové vyučování (dyadické), žáci pracují ve dvojicích, komunikace učitele s dvojicemi
- Podle charakteru výukového prostředí - výuka ve třídě, výuka v odborných učebnách a laboratořích, výuka v dílně, výuka na školním pozemku, výuka v muzeu, zoo či jiném praktickém přirozeném prostředí, vycházka a exkurze, domácí práce a úkoly, učební den (odborný výcvik na SOU)
- Podle délky trvání - vyučovací hodina, zkrácená či rozdělená vyučovací hodina, dvouhodinová jednotka
- Podle předmětové stejnorodosti – monotematické, polytematické, např. praxe, exkurze, školní výlet, beseda.
- Podle charakteru didaktického cíle - teoretické cíle, praktické cíle (praxe, stáž)
- Podle kritéria závaznosti - povinné, povinně volitelné, zájmové
Hromadné/frontální vyučování
- nejrozšířenější organizační formou výuky.
- Základem je vytvoření skupiny žáků přibližně stejné věkové a mentální úrovně. To vede v praxi k vytvoření školní třídy podle věku dětí.
- Žáci v průběhu výuky plní vždy ve stejnou dobu stejné učební úlohy, tedy probírají stejnou látku, postupují jednotně (hromadně) stejným způsobem.
- Úkolem učitele je řídit učební činnost všech žáků najednou.
- vznikl systém vyučovacích jednotek (vyučovacích hodin, dnes v délce 45 minut), které po sobě pravidelně následují a jsou oddělovány přestávkami.
- Do vyučovacích hodin se rozdělil obsah učební látky a vznikl systém vyučovacích (učebních) předmětů. Organizaci školního dne určuje rozvrh hodin.
- Klady: ekonomičnost a možnost navazování a rozvíjení osobních vztahů mezi žáky, žáci se vzájemně motivují, táhnou,
- Nevýhody: nedostatečná možnost vést dialog učitele se všemi žáky, výuka zaměřená na průměrného žáka, nepřihlíží se k nadaným či podprůměrným studentům, špatná viditelnost a slyšitelnost z celého prostoru třídy, potíže udržet kázeň, nedostatek času na ústní zkoušení žáků atd.
Skupinové vyučování
Podstatou je rozdělní třídy na menší skupiny po 3–5 žácích, které pak po určitou dobu relativně samostatně pracují na zadaném úkolu.
Skupiny mohou vznikat trojím způsobem:
- formálně, kdy učitel zařadí žáky do skupin podle zvoleného klíče,
- neformálně, kdy je žákům ponechána volnost při sestavení skupiny,
- kombinovaně, kdy učitel může stanovit vedoucí skupin, kteří si pak vyberou ve třídě spolupracovníky.
Při formálním i neformálním způsobu mohou vzniknout heterogenní (nestejnorodé) i homogenní (stejnorodé) skupiny, např. co do pohlaví, ale spíše co do prospěchu.
Formálně ustavené homogenní skupiny mohou sloužit k uplatnění vnitřní diferenciace, pokud skupinky budou řešit různě náročné úkoly.
Klady: aktivizace, rozvíjí sociální, komunikační dovednosti, smysl pro zodpovědnost
Individuální a individualizované vyučování
jeden učitel učí jednoho žáka, jde o nejstarší formu výuky používanou již ve starověku a středověku. Má následující znaky:
- Žáci jsou zpravidla shromážděni v jedné místnosti, jsou různého věku, různé úrovně vědomostí, jejich počet je různý.
- Jeden učitel vyučuje, resp. řídí činnost vždy jednotlivých žáků. Každý pracuje individuálně, navzájem nijak nespolupracují.
- Učivo je stanoveno pro každého žáka zvlášť, nejsou žádné společné učebnice ani jiné prostředky sdělování učiva.
- Doba vyučování je volná, není přesně určena v časových jednotkách v průběhu dne ani během roku.
- Rozmístění žáků a věcných prostředků je libovolné a není nijak přesně určeno.
Jedná se o trvalejší kontakt jednoho učitele a jednoho žáka v umělecké výchově, při tréninku vrcholových sportovců, individuálně jsou vedeny i různé formy distančního (např. korespondenčního) vzdělávání. Individuální výuka je běžná při tzv. doučování, při výuce cizího jazyka (individuální konverzace) apod.
Klady: efektivita. Zápory: nákladnost.
individualizované vyučování
vyučování, při němž se učitel snaží o to, aby v rámci hromadného vyučování nebo vyučování ve skupinách co nejvíce respektoval individuální zvláštnosti žáků, zejména jejich styl učení.
Týmová výuka
Týmová výuka se začala rozvíjet ve druhé polovině 20. století v USA. Její podstatou je spolupráce více učitelů v rámci různých žákovských skupin. Můžeme rozeznávat:
- oborový tým složený z učitelů stejné odbornosti (stejné aprobace);
- všeoborový tým složený z učitelů různých oborů;
- mohou být sestaveny i příležitostné týmy.
