Středověké filosofie Flashcards
Uveďte a vysvětlete dvě události, které měly z duchovního hlediska velký význam na počátku středověké filozofie.
Z hlediska duchovního mají význam v počátku středověké filosofie dvě události. V roce 529 uzavřel císař Justinián platónskou akademii a v 6.stol. Benedikt zNursie založil církevní řád vMonte Casinu
Politický vývoj přenesl centra vzdělání a vědy na západ (Paříž, Kolín, Canterbury, Oxford).
Co je gnóze, zakladatel tzv. manicheismu a čím tato gnóze obohatila tehdejší utváření křesťanské dogmatiky.
tzv.gnóze =náboženské hnutí, které říká, že člověk může najít pravé poznání (neboli “osvícení”) tím, že pochopí tajemství světa a duše. To poznání pomáhá člověku uniknout ze zlého světa a najít cestu ke světlu a dobru. Hnutí vrcholí ve 2.stol., obsahuje prvky řecko-orientálních náboženství a židovsko-křesťanské myšlenky.
Ve 3.stol. vyrůstal v gnostické křtitelské sektě vBabylónii Peršan Mání, odešel do Indie a Turecka, zakládá náboženství, tzv.manicheismus, má dualistický charakter (říše světla – říše tmy).
Uveďte časově vznik nejznámějších monoteistických náboženství.
Judaismus – v 19.stol.př.n.l.
Křesťanství – kolem 1.stol.
Islám - 6.-7.stol.
Základní charakteristika křesťanství, edikt milánský
Křesťanství se stalo duchovním zdrojem středověké kultury. Vzniklo na půdě židovského náboženství, kde se očekával příchod mesiáše, jenž měl změnit starý svět a začít nový spravedlivý věk. Ježíš z Nazaretu skutečně ve svých vystoupeních mluvil o konci starého věku, o příchodu nové vlády spravedlnosti, míru, svobody a lásky. To vše nazýval Božím královstvím. Oslovil zejména chudé a bezmocné, znepokojil bohaté a mocné. Pod záminkou politicko-náboženských důvodů ho odsoudili k smrti ukřižováním. Ve skupině jeho učedníků se záhy objevilo přesvědčení, že žije, mluví o jeho vzkříšení. Na této víře učedníků vzniká křesťanství jako hnutí, jež ovlivňuje dějiny světa i myšlení dodnes.
Později se křesťanství strukturovalo do církví (pravoslaví, katolicismus, protestanté), oficiálně povoleno 313 ediktem milánským
Vysvětlete pojem apologet, charakterizujte a časově zařaďte: Justinos, Tertuliánus, Origénes
apologet=Obrana křesťanství před pronásledováním a vymezit shody a neshody s pohanstvím.
Justinos (2.stol.)
Je pokládán za prvního křesťanského filosofa, vantice viděl přípravu na křesťanství, roku 165 byl v Římě popraven.
Tertuliánus (3.stol.)
Ten naopak antiku odmítal.
Apologeti museli čelit i proudům uvnitř samotného křesťanství, tzv.herezím (hereze=odpadlictví, kacířství).
Patristika je obdobím christianizace řecko-římského světa, vlastně vznikla potřeba učinit výklad víry srozumitelný jiným kulturním okruhům. Apologeti tak formovali tzv. úctu kautoritám.
Například alexandrijská škola, kde působil Origénes (3. století), spojovala křesťanství s filosofií. Origénes řekl, že zlo není něco, co existuje samo o sobě – je to jen nedostatek dobra. Bohužel i on zemřel kvůli pronásledování křesťanů.
Aurelius Augustinus – jeho životní osudy, spis Vyznání a základní témata jeho úvah.
Nejvýznamnějším představitelem patristiky byl Aurelius Augustinus (354 – 430), latinský filosof, biskup z Hippo.
Vyučoval vKartágu a v Miláně, platil za vynikajícího rétora. nakonec uvěřil v křesťanského Boha a v roce 387 se nechal pokřtít . Svůj duchovní rozchod s prostopášnostmi mládí popsal s nebývalou upřímností ve spise Vyznání
Základní témata jeho úvah:
Bůh a člověk (cílem člověka je směřovat k Bohu)
lidská svoboda (nepopřel ji, ale je nemocná a musí být uzdravena Bohem)
stvoření (Bůh vše stvořil z ničeho, ale docela moderně říkal, že některé věci byly stvořeny přímo, jiné jako zárodky, které se vyvíjejí)
čas ( je součástí stvoření)
zlo (je nedostatkem dobra)
Popište spis O boží obci
Aurelius Augustinus (354 – 430)
O boží obci (De civitas Dei) pojednává o vytváření a soupeření dvou společenství – obcí, boží a pozemské. Podnětem knapsání byla skutečnost, že křesťanství bylo označeno za možného viníka rozpadu římské říše. Navazuje na tradici, že člověk je bytost společenská a jeho duše usiluje o nepomíjivé štěstí. Rozebírá úlohu lidského života, přechází na celou společnost, vlastně vytváří vztah církev – stát. Vylučuje cyklickou představu stěhování duší, neboť víra je lineární (stvoření – vykoupení – spása). Lásku vidí dualisticky jako lásku ksobě a bližnímu a lásku k Bohu. Bůh je jednotou Trojice, člověk jednotou paměti, rozumu a vůle.
Predestinace
Martin Luther (predestinace=božské předurčení).
Scholastika – časově, dělení, schola, dedukce, disputace
(schola=škola)
Tato filosofie se rozvíjela zejména v klášterních a biskupských školách, později na univerzitách.
Časově se jedná o období od konce 8.stol. do 15.stol., dále se pak dělí na ranou (8.-12.stol.), vrcholnou (13.stol.) a pozdní (14.-15.stol.).
vycházeli z Aristotela a vedli o jeho díle učené rozpravy (disputace)
Právem bývá scholastice vytýkán konzervatismus, dogmatismus a
přecenění dedukce.
Vyložte spor nominalistů a realistů.
Podstatou sporu bylo, zda obecné pojmy tzv.reália opravdu existují či naopak. Nominalisté tvrdili, že existují pouze předměty a pojmy jsou výsledkem abstrakce lidí (skutečné jsou pouze jednotliviny, obecné pojmy jsou pouhá jména-nomén, Aristoteles). Realisté považovali pojmy za reálně existující vboží mysli ještě dříve, než byly obsaženy v jednotlivých věcech (obecné ideje mají přednost před jednotlivinami, realismus ve smyslu scholastiky je vlastně dnešním idealismem, Platón).
Boethius
předznamenal ranou scholastiku. Římský filosof a politik, přeložil do latiny Aristotela, tím zpřístupnil jeho myšlení západu. Známý je jeho spis Útěcha z filosofie, kde se zabývá otázkami utrpení a smrti (sepsal ve vězení, neboť byl popraven zpolitických důvodů gótským králem Theodorichem). Říká se mu také poslední Říman (v nitru stoik a novoplatonik) a první scholastik (navenek křesťan). Je autorem koncepce středověkého vzdělávání, tj. sedmi svobodných umění:
Trivium (gramatika, rétorika, dialektika)
Kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba – je autorem tzv. boethiovské notace).
Anselm z Cantenbury
Italský filosof, obecně považovaný za zakladatele scholastiky. Od roku 1093 byl arcibiskupem. Anselm je znám jako krajní realista (spolu s Platónem zastával názor, že obecné pojmy, jež jsou základem našeho poznání, existují reálně jako ideje věcí). Proslul formulací tzv. ontologického důkazu Boží existence, který byl ve středověku hojně komentován a který využíval ve své argumentaci ještě Descartes. Jeho heslo: ,,Věřím, abych porozuměl.“
Ontologický důkaz Boží existence: Z pojmu Bůh, který existuje dříve než podstata jevů, odvodíme, že existuje a že není nic vyššího.“
Anselm prosazoval nezávislost církve na panovnících, hájil víru rozumem
Pierre Abélard
Při filosofování rád stavěl vedle sebe protichůdná stanoviska (ano a ne) a rozum měl hledat závěr:
,,Poznávám, abych věřil“. V historii se proslavil také romantickým vztahem kdívce Heloise.
Vrcholná scholastika – časově, Albert Veliký, spor františkánů a dominikánů.
V oblibě jsou tzv. sumy (encyklopedický souhrn všech poznatků, vše korunuje teologie).
Nejznámějším pisatelem sum byl Albert Veliký, jeho dílo je tvořeno 21 svazky, byly to komentáře k Aristotelovi, ale mezery zaplňuje i sám, byl výborný přírodovědec. Dominikán, 1260 biskupem v Řezně, také učitel T. Akvinského.
V této době byl zřejmý vliv dvou církevních proudů, františkánů (přísně duchovní, nezasahovat do světských záležitostí) a dominikánů (více se podílet na světských záležitostech.
Tomáš Akvinský – popište osobnost autora, Teologická suma (esence a existence), pět důkazů existence Boha
Italský filosof, jedna z největších duchovních autorit středověku. Jako syn zhraběcí rodiny byl dán na studia v pěti letech do benediktýnského kláštera Monte Cassino. Pak studoval na universitě vNeapoli a během studií vstoupil do dominikánského řádu, ve svém vzdělávání pokračoval na univerzitách
v Paříži a v Kolíně. Sám pak na známých univerzitách přednášel. Svatořečen byl roku 1323.
Byl skvělým znalcem Aristotelova díla. V četných komentářích kjeho hlavním spisům zpřesňoval a doplňoval jeho názory. Ve svém hlavním díle, Teologická suma, se pokusil o jejich syntézu
s křesťanskou věroukou. Akvinský začíná rozlišovat dva pojmy, které u Aristotela nenajdeme: esenci (jakési jsoucno) a existenci (jakési bytí). Křesťanského Boha pak Akvinský charakterizoval jako čistý akt bytí, jako jedinou bytost, u níž je esence a existence nerozlišena.
