Třetí sada otázek Flashcards
Schizoidní osobnost?
Schizoidní jedinci se raději trvale stáhnou do sebe, aby se vyhnuli svým symbiotickým přáním, spojeným s úzkostmi, s možností ztráty své svobody ale i rozpaků z neschopnosti navazovat a udržovat (i vydržet) blízký vztah a ztoho plynoucí frustrace, event. z nezvládnutelné agrese. Zde, podobně jako u schizofrenie, se stává vyvolávající situací dekompenzace blízký vztah, např. při prvním zamilování.
Psychotik se tak říkajíc stáhl zříše živých lidí, což znesnadňuje jakoukoli pomoc, psychoterapeutické ovlivnění, práci na znovuvýstavbě (resp. znovufungování) vlastní osobnosti. To je možné jenom prostřednictvím emočního kontaktu. Terapeuti schizofreniků dobře vědí, že je třeba se dát emočně zcela kdispozici, přesto však je nutno dbát na to, aby intenzivní emoční vztah opět nesetřel tak důležité hranice mezi „já“ a „ty“ a tím nezvýšil úzkost ze ztráty sama sebe. Na místě je pomalé přibližování se. To „dání se kdispozici“ znamená spíše plnou autentičnost, angažovanost, pravdivost a maximální citlivost.
Z čeho pramení úzkost u schizofrenie na rozdíl od neuróz?
Zatímco se neurotik obává svých vnitřních impulsů toho, co v něm dřímá, čemuž se snaží vyhnout, vytěsnit z vědomí, dávajíce přednost žití v realitě, v povrchnosti, která nedovolí se nad sebou zamyslet, snaží se psychotik realitě uniknout. Vzdal se svých integrujících a řídících schopností. Daseinsanalytik by řekl, že se propadl do chaosu, prázdnoty, do samoty. Jedná se o ony jáské funkce, jejichž funkční či strukturální deficity jsou charakteristické pro již zmíněné časné poruchy včetně psychóz, zvláště pak o schopnosti.
Jaké jsou léčebné zásady v přístupu ke schizofrenii?
Účinek psychofarmak nevidí autor ve specifickém antipsychotickém působení, nýbrž vochraně „já“ před neřešitelnými konflikty. Vpsychoterapii zdůrazňuje prvotní úkol – navázání emočního kontaktu na řečové úrovni, která znamená jak komunikaci, tak i jistou distanci. Pojmenování toho, co se vpacientovi děje i co vrealitě odmítá, slouží postupnému akceptování separace. Varuje před pouhou podpůrnou terapií, která spíše udržuje status quo, dále před analytickou terapií, neboť psychotik má spíše problém své nevědomí utřídit a ovládnout než uvolnit, a též i před příliš emočním, potřeby uspokojujícím přístupem. Dle síly „já“ i stability vztahu doporučuje buď nízkofrekventní terapií, přes častější krátké rozhovory až kintenzivní psychoterapii vmezidobí mezi psychotickými atakami.
Charakterizujte distres.
istres – je nežádoucí, jde o chronickou zátěž vyžadující extrémní námahu jí zvládnout, jak na tělesné tak i psychické úrovni, což spolu úzce souvisí. Při dlouhodobé zátěži se může stresová reakce zafixovat a vést k psychosomatickému onemocnění. Jedná se o trvalou aktivaci osy Kůra mozková – emocionální centrum limbického systému (amygdala) – hypothalamus a hypophysa – nadledvinky – vyplavení hormonů adrenalinu, noradrenalinu a cortisolu, mající za následek aktivaci organismu s připraveností na útok =odstranění zdroje stresu, či útěk. Tato v podstatě biologické reakce řízená nižšími mozkovými centry, převezme řízení homeostázy, neboť cortizol tlumí činnost mozkové kůry a rozvolňuje synapse jak v ní, tak i v hippocampu, sídlu biografické paměti.
Proto je učení, tj i řešení stressové situace pod velkým stressem sotva možné. Snahu vyřešit nastalou situaci převezme tělo, a pakliže není útok či útěk možný, zbyde vysoký krevní tlak, zrychlený tep, svalové napětí, jež může vést k bolestem a celkovému vyčerpání, depresi. Jindy vyústí tento proces do stavu vyhoření (burn out),
únavového syndromu či do trvalých bolestí úponu svalů, fibromyalgie či do kloubních bolestí, idiopatické arthritidy.
Charakterizujte posttraumatický syndrom.
Posttraumatická stresová porucha vzniká většinou následkem interpersonálních traumat, která zůstanou nezpracována vězet v „horkém“ jádru amygdaly , které je neustále „triggrováno“ podněty, které jsou asociovány s traumatickou situací, jako určitá podobnost neznámého člověka s pachatelem, určitý́ pach či sluchový podnět, ale i hovor o prodělaném traumatu, což má za následek znovuprožití onoho traumatu, tzv flash back. Traumatická situace se neintegrovala do biografické paměti v hipokampu. Nejde jen o neschopnost tuto situaci „strávit“, nýbrž se jedná i o aktivní obranu proti tomu, takže je mnohdy celé trauma dostupné jen útržkovitě. K tomu přispívá i masivní vyplavování kortizolu, mající za následek umírání pyramidových buněk v kůře mozkové i v hipokampu.
PTS Jaké mají příznaky?
Klinicky se celkový́ stav vyznačuje střídáním neklidu (arousal) a stažení se (constriction), panickými úzkostnými stavy či depresemi, derealizacemi, psychosomatickými příznaky, poruchami přijmu potravy, časté je i propadnutí alkoholu či drogám, jak bylo pozorováno u veteránů Vietnamské války.
Z uvedeného je patrné, že je nutno v terapii postupovat obezřetně, opatrně. Pacient musí mít celý postup terapie pod kontrolou a kdykoli si navodit stav bezpečí, konfrontace s traumatem se děje pomalu, frakcionovaně.
