Cold War Flashcards
Stádia studené války
Od původu po Korejskou válku:
velmi široká diskuze o počátcích studené války stanovuje nejzazší počátky do doby vzniku komunistického režimu 1917
hojnější je období druhé světové války jako celku
poměrně frekventovaný je konec války 1945
1947 - rok počátku politiky zadržování, Marshallova plánu a scelování východního bloku
1948 - bipolární konfrontace dotvořena
1950-1953 střet v Koreji
1953-1962
důležitá změna vůdce SSSR
Konec korejské války a tzv. první détente (1956-1957)
deeskalace konfrontace v Evropě a přesun třenic do třetího světa (Suezská krize)
Prudké zhoršení situace v souvislosti s 2. berlínskou (1961) a hlavně karibskou krizí (1962)
1962-1979 - tzv. Détente
poučení z kubánské raketové krize a pokusy o odzbrojení
pokus obou velmocí o sblížení a jistou míru spolupráce
détente představuje uvolňování napětí mezi oběma supervelmocemi nikol konec konfliktů (např. Vietnam, izraelsko-arabské války, Afrika, Asie)
1979-1985 - Druhá studená válka
vpád Sovětů do Afghánistánu vedl k dramatickému zhoršení studené války a zároveň zásadně přispěl ke zrodu islámského fundamentalismu
jsou pozastavena jednání o odzbrojování
v USA se ujímá prezidentského úředu Ronald Reagan razící konfrontaci se SSSR
1958-1991 - Uvolnění a konec studené války
změna ve vedení SSSR a rozhovory s USA
nezasahování do demokratizace ve východní Evropě
rozpad SSSR
Od kořenů k neoddiskutovatelným začátkům SV
Bez počátku sovětského režimu by SV nemohla nastat, ale první léta nebylo možno říci, v jaké podobě režim přežije
Ve 20. a z části ve 30. letech sovětský režim neexpanduje (tzv. socialismus v jedné zemi)
Že se bude situace v mezinárodním systému měnit naznačovaly rozpady impérií po 1918 a potíže koloniálních států, které prohloubí WWII
Mění se pozice USA (WWI - izolacionismus - WWII)
WWII jak SSSR tak USA ukáže nutnost trvalé angažovanosti v mezinárodních vztazích
pro SSSR možnost vývozu revoluce a mocentského vlivu
pro USA obrana ekonomických zájmů a prevence globálního konfliktu dopadajícího na USA
Konec WWII 1945 přinesl rovněž celou řadu podstatných základů budoucí bipolární konfrotace:
změna v americké administrativě? Sovětům více nakloněného Roosevelta střídá Truman
Mimořádný význam nukleárních zbraní pro celou SV
úspěšný test atomové bomby v Nevadě a její použití v srpnu 1945 v Japonsku (Trumanovo sdělení o tomto útoku Stalinovi v POstupimi zchladilo vzájemné vztahy)
SSSR sice neměl přesný plán ovládnutí východní Evropy, ale jeho přístup k tomuto území byl stále razantnější
Jak USA, tak SSSR, jsou nyní v důležitých zónách světa (západní, střední a východní Evropa, východní Asie a Pacifik)
Jako sněhová koule rostou problémy v koloniích (Indočína, Indonésie, část Afriky, Indie a Blízký Východ)
1947
Již rok 1946 oddaluje někdejší spojence od sebe.
nesoulad v okupační politice v Německu, Churchillovo pojmenování tzv. železné opony
Významný nárůst obav u SSSR i USA z protistrany
Narůstá počet samostatných států v důsledku rozpadu kolonií a stávají se z nich ohniska napětí, popř. je už jejich vznik výsledkem konfliktu
britské oznámení odchodu z Britské Indie, palestinského mandátu, otevřená válka v Indočíně mezi Francouzi a zastánci samosatnosti Vietnamu (tzv. třicetiletá válka v Indočíně, kde se ze západu angažuje nejprve FR a poté USA)
1947 se komplikuje situace v okupačních zónách -> vznik Bizonie a následně Trizonie
Zásadní vliv Trumanovy doktríny a Marshallova plánu
Jaltská deklarace o “Osvobozené Evropě” není v sovětské vlivové zóně vůben naplňována - naopak
V roce 1947 VB opouští své vlivové zńy ve Středomoří - hrozba sovětského vlivu vede k angažmá USA
Je již jasně patrné z přehledu zemí, které přijaly Marshallův plán, které země budou patřit od mocenského orbitu USA, a které do sovětského
K roztržce mezi SSSR a Svazovou republikou Jugoslávie 1948
výjimka na západě: Španělsko - Franco
První fáze SV
V roce 1948 MV opanovala SV, neboť SSSR ovládnul takřka celý východní blok, přičemž poslední krok (únorový převrat v ČSR) vyústil v 1. berlínskou krizi (sovětská blokáda západních okupačních zón Berlína)
Důležitá role sovětsko-jugoslávské roztržky
V západní Evropě pokračovala exkluze komunistických stran na okraj politického spektra
Evropa je v roce 1948 nejžhavější frontou SV a MV vůbec
Bipolarita a konfrontace je potvrzena 1949 tím, že Washingtonskou smlouvou vznika NATO, v srpnu ohlašuje SSSR úspěšný test atomové bomby a v říjnů vzniká ČLR
ČLR bude zásadním způsobem působit na SV i povahu bipolarity
Mimořádným tempem postupuje militarizace obou bloků
Korejská válka
Byla prvním zásadním konfliktem horké fáze SV. První projevy disonance na korejském poloostrově již 1945 a 1948 se objevují dva státy KLDE Kim Ir-sena jako klient SSSR a autoritativní Korejská republika krytá USA na jihu
O konciliaci se snažila UN Temporary Comission on Korea
V červnu 1950 zaútočila Severní Korea na jih a hrozila kompletní kontrola Korejského poloostrova, ale síly OSN pod vedením USA (MacArthur) brzy zareagovaly
Zapojení ČLR (kvůli překročení 38. rovnoběžky) potencionální vstup SSSR (Stalin dal slib Kim Ir-senovi v případě zapojení ČLR) a MacArthurův tvrdý kurs (idea několika cílených atomových odvet na severokorejské a čínské území) hrozily eskalací a globalizací korejské války!
Smrt Stalina ovšem otevřela pole ke změně a nové fázi SV!
1953 - 1962
Již raná nástupnická situace v sobětském vedení vedla ke změně v zahraniční politice (Berija)
Nový prezident Dwight Eisenhower byl svolný k deeskalaci v případě ukončení Korejské války (příměří skutečně nastalo 22. 7. 1953), vyřešení rakouské (zdařilo se) a německé otázky (nevyřešeno!) a byl ochoten ustoupit od konfrontačního postupu
V polovině 50. let nastává uklidnění vztahů mezi USA a SSSR (tzv. první détente), nikoliv však obecně mezi Východem a Západem
Větší senzitivita západní Evropy na rok 1956 v Polsku a Maďarsku
Narušení jednoty západu (USA vs. VB a FR) v případě Suezské krize
Suezská krize předtím Bandungská konference (1955) a emancipace ČLR signalizovaly stále intenzivnější roli třetího světa ve SV
Zdánlivě se zlepšující vztahy (z části determinované po nástupu Kennedyho podceněním ze strany Chruščova) narušilo několik zásadních trendů počátku 60. let:
dekolonizace (přesun konfrotace do rozvojového světa)
2. berlínská krize (vztyčení berlínské zdi) v srpni 1961 a zejména
Karibská krize v říjnu 1962
po úspěchu Sputniku se USA obávaly sovětského technologického pokroku
Nový Castrův režim byl vnímán jako vstupní brána SSSR do západní hemisféry
Chruščovovo podcenění Kennedyho a rozhodnutí rozmístit jaderné rakety (mohly ohrozit Washington DC) přivedly svět na práh nukleární konfrontace
Po říjnu 1962 si obě strany uvědomily nutnost konzultací!
Důsledky Karibské krize
Moskva přestala přímo ohrožovat území USA jadernými zbraněmi
Do konce SV se SSSR již nepodařilo přímo ohrozit USA jadernými zbraněmi
Přes rezervovaný postoj Kuby Moskva přeci jen postupně získává cenného spojence na západní polokouli, který je vzorem (a z části podporovatelem) mnoha levicově orientovaným hnutím v Latinské Americe
V důsledku krize se SSSR podařilo odsunutí amerických raket z Turecka a z části také z Itálie
Kubánská krize měla podíl na pádu Chruščova v říjnu 1964
Z hlediska vnitřního Karibská krize posílila válečné pravomoci amerického presidenta
Kennedyho postup byl vnímán především částí vojenských struktur jako politika ústupků vůči Moskvě a Kubě (jedním z bodů domluvy mezi JFS a Chruščovem bylo stažení amerických raket Jupiter z Turecka, stalo se v listopadu 1962)
Nálevka soudí, že kubánská stopa není zcela bezpředmětná jako výsvětlení dallaského atentátu
USA zaujaly striktní postoj k politickým změnám s náběhy ke kubánskému modelu. Mimo jiné to vedlo k opětovné podpoře diktátorských režimů a pravicových junt v Latinské Americe (viz. podpora Pinochera v Chile proti Allendemu)
USA se snažily o vnucení své restriktivní politiky vůči Kubě všem zemím Organizace Amerických Států
USA zasahovaly v latinské Americe po celou dobu SV
1964: Brazíli
1965: Dominikánská republika
1971: Bolívie
1973: Chile
1983: Grenada
K tomu průběžně a po celé období podporovaly USA pravicové diktátory v celé Latinské Americe
Kuba
Rozladěna postojem SSSR v kritických dnech -> komplikované vztahy Moskvy a Havany v 1. polovině 60. let
Do Kennedyho smrti část kubánské elity dokonce intenzivně toužila po urovnání vztahů s USA, ale převážilo hledisko spolupráce s SSSR (také z ekonomických důvodů)
Myšlenku násilné revoluce Kuba považovala za závaznou formu boje zemí třetího světa s kapitalismem
Tato idea byla obzvláště populární v Latinské Americe, ale Kuba jí podporovala i v Africe (později vojensky v Angole)
Čína jako faktor Karibské krize
Peking pokračoval v kritice sovětské zahraniční politiky a prostřednictvím Albánie a Severní Koreje se na Kubě angažoval
Vztahy ČLR a SSSR se razantně zhoršovaly od poloviny 50. let
ČLR se v první polovině 50. let neprojevovala jako významný hráč, ale od poloviny dekády usiluje o posílení své pozice v MV (i za cenu tragických experimentů typu Velkého skoku vpřed)
Mao Ce-tung zareagoval na XX. sjezd KSSS dvojznačně:
Kvitoval polevení tlaku SSSR na ČLR, který panoval za Stalina
Obával se ale, aby se nepřenesla kritika do Číny, kde postupoval jako ortodoxní stalinista (i proto tvrdil, že ze 70 % bylo stalinovo dílo v pořádku, zbylých 30 byly jeho chybné kroky vůči KS Číny)
Jako velmocenský šovinismus SSSR hodnotil fakt, že sovětské vedení kritiku Stalina nekonzultovalo s ostatními komunistickými státy
Čína formálně deklarovala, že Moskava zůstává centrem světového socialismu, ale realita byla odlišná
Čína se od roku 1956 stává sebevědomým aktérem MV a to díky Bandungu, Pančašíle a zásadnímu vlivu na události 1956 ve střední Evropě (Moskva respektovala názor ČLR na Maďarsko)
Moskva se obávala dopadů povstání v Maďarsku a ztráty vlivu a přijala Deklaraci principů vývoje a dalšího posílení přátelství a spolupráce mezi SSSR a ostatními socialistickými zeměmi, což vedlo k:
posílení pozice Číny
formální ukončení politiky “velmocenského šovinismu”
V následujícím období SSSR redukoval unilaterální invaze (ČSSR 1968) nebo raději od podobného řešení zcela opouštěl (PLR 1981)
Zhoršování vzájemných vztahů ovlivnily nejen krize MV, ale také fakt, že SSSR nehodlal splnit slib, že ČLR dodá atomovou zbraň. Peking ji získal vlastním bolestným vývojem (úspěšný test přišel shodou okolností 2 dny po Chruščovově pádu - 16. října 1964
Ve druhé polovině 60. let se situace natolik vyhrotila, že
došlo k příhraničním střetům (Usuri 1969)
sbližování mezi ČLR a USA (Pingpongová diplomacie 1971)
Vietnamský konflikt
Je spojen s
problémem dekolonizace (francouzská kontrola Indočíny a její ztráta)
snahou zdržovat šíření komunismu (americké operace v Kambodži a Laosu na okraji vietnamské války)
redukcí konceptu bipolarity (vliv dalších velmocí a států, zejména ČLR)
působení médií na MV (obrat ve válce v době Tet a Nixonův předvolební slib, že se z Vietnamu stáhne)
vlivem dlouhodobých mezietnických sporů (čínsko-vietnamských)
netečnosti mezinárodního společenství k souběžným zásadním problémům (genocida komunistů v Indonésii 1965-1966)
neschopností reagovat na genocidní praktiky v regionu po americkém odchodu 1975 (brutální sovětizace jižního Vietnamu, režim Rudých Khmérů)
snížení významu jiných horkých ohnisek studené války (okupace ČSSR, válka v Biafře, atd.)
Michael Walzer oponuje oficiálnímu důvodu angažmá USA ve válce: tedy smluvnímu závazku Washingtonu vůči jižnímu Vietnamu pomoci v případě útoku ze severu
Podstatnou dimenzí je ovšem francouzský původ problému
Francie sice odchází po Ženevské konferenci 1954, ale souběžně s tím roste apetit severo-vietnamských komunistů
rozhodnutí vietnamských komunistů ovládnout celé území a založení Vietcongu (obojí 1960) a z toho rezultující stále častější útoky na jih
Teprve v důsledku toho je akcelerována americká pomoc jižnímu Vietnamu -> do roku 1964 v podobě poradců: od cca 300 v roce 1956 po 16 tisíc v roce 1963
Americkou motivaci vysvětlují tři priority vůdcovství Lyndona Johnsona
Závazek vůči jižnímu Vietnamu
přežití jižního Vietnamu je zásadní pro celosvětovou prestiž USA
ve Vietnamu je nutno válčit tak, aby se přímo nezapojiny komunistické mocnosti SSSR a ČLR
Při takové strategii bylo vyloučneo, aby se USA v Indočíně neangažovaly a v horké fázi váliky byly USA 1964-1975 a konflikt je zcela pohlcoval
Válka ve Vietnamu zároveň odrazovala USA od dalších konfliktů
nestačí však jako zdůvodnění americké (ne)reakce na Operaci Dunaj
VV nemůže odvrátit naši pozornost od dalších trendů!
Détente cca 1962-1979
Détente - jeden z klíčových faktorů 60. a 70.let
nemělo přímočarou povahu a rozhodně neznamenalo konec střetů, protože je to období VV, izraelsko-arabského konfliktu (války 1967 a 1973), invaze Varšavské smlouvy do ČSSR atd.
Nejdůležitější rys -> odzbrojovací jednání a smlouvy o:
1963 - zákazu jaderných zkoušek (kosmos, voda, atmosféra)
1967 - zákazu rozmisťování zbraní v kosmu
1968 - nešíření jaderných zbraní
1971 - omezení jaderných zkoušek
1972 - SALT
mimořádný význam v tomto procesu měla změna paradigmat v zahraniční politice USA a SSSR. Obě velmoci cíve méně začaly respektovat sféry vlivu.
Od détente ke druhé studené válce
Velmi podstatným rysem détente byly proměny v Evropě:
Východní politika Willyho Brandta, kdy SRN usilovalo o kooperativní postoj vůči východním sousedům (smlouvy s SSSR, PLR, ČSSR a zejména NDR z let 1970-1973)
KBSE z let 1973-1975 a její tzv. Závěrečný akt (stal se důležitým impulsem disidentských aktivit)
SSSR však zcela nerezignoval na své ideologicko-mocenské paradigma (exportovat komunismus) a zejména v tzv. Třetím světě se výrazně vměšoval do vnitřních záležitostí formou dosazení radikálně levicových režimů (Somálsko 1974, Etiopie 1977), nebo živením občanské války (Angole od 1975)
Zásadní zlom přinesla invaze SSSR do Afghánistánu (24/25.12. 1979)
Konec détente a počátek druhé studené války!
Nenápadná změna po konci studené války?
Především během první dekády po skončení studené války se jako nejpravděpodobnější dlouhodobý scénář vývoje MV jevila dominance USA, ba dokonce americký unilateralismus
Přestože role symbolů nemůže být přeceňována, bývá jako uzavírající mezník tohoto trendu chápán útok na WTC 2001
Celý novodobý vývoj mezinárodních vztahů od raného novověku představoval přípravu a boj o dominanci státních aktérů v celosvětovém měřítku
Velká Británie představuje první stát s reálným náběhem ke globální dominanci
Nicméně VB sama o sobě necílila k unilaterální převaze, spíše se domnívala, že světu bude jako typ dominovat “evropský bílý muž” prostřednictvím soustavy koloniálních držav
kolonie jako zdroj konfliktů mohly být překonány velkomocenskými dohodami
Studená válka je vyvrcholením 20. století v rom smyslu, že mu dominovala série střetů státních aktérů o globální převahu
Po VB se jednalo o rozmach rasistických totalitních systémů v podobě japonské a německé expanze
Ideologicky se mělo jednat o ovládnutí celého světa, reálně však došlo k vymezení sfér vlivu na oblast jihovýchodní Asie a Pacifiku, respektive Evropy, severu Afriky a Blízkého východu
Z konfrontace s těmito režimy krystalizuje střet mezi USA a SSSR ve studené válce
SV je de facto konfrontací. která má směřovat k převaze až monopolu liberálně demokratického, respektive komunistického modelu
Mocenský boj vedl ke značné modifikaci metod (jinými slovy mocenský zájem měl přednost před hodnotami - ideologií)
Nástup ČLR
Po britském 19. a americkém 20. století se 21. jeví coby století Číny
Případná dominance nebo dokonce jednostranná převaha ČLR v MV ovšem nemůže nevzejít a být pochopena bez interakce s dalšími aktéry MV, především USA a EU. Jako klíčové se jeví tři okruvy problémů:
Nakolik se tito 3 aktéři ovlivňují v politické a ekonomické rovině?
Považují se vzájemně spíše za konkurenty nebo partnery ve strategických, politických a ekonomických záležitostech?
Jsou pro ně významné normy (pravidla) v rámci vzájemné interakce?
Zatímco USA a EU z různých důvodů vyklízejí velmocenské pozice, ČLR se dařilo v uplynulých třiceti letech:
Prohlubovat svůj význam v mezinárodních vztazích, npř: vstupem do různých významných (WTO) nebo na významu nabývajících organizacích (BRICS)
Prosazovat svůj ekonomicko-politický vliv, ale významně v Africe, Latinské Americe,
Od nástupu Si Ťin-pchinga (2013) je zřejmý nárůst vojenských ambicí
Čína však dominantně používa “soft power” k prosazování svého vlivu, neprosazuje nějakou uzavřenou představu světového pořádku a v její zahraniční politice stále žije strategie Teng Siao-pchinga formulovaná na počátku 80. let 20. století ještě v bipolárním klimatu
“Nezáleží na tom, kolik bude existovat pólů, zda tři, čtyři, nebo dokonce pět, ale v jakémkoliv multipolárním uspořádání musí Čína mezi těmito póly figurovat!”
ČLR se naučila vyvažovat mocenskou situaci a aplikovala jakýsi “experimentální multilateralismus”, založený na
vytváření série bezpečných a funkčních dvoustraných kooperacích (s USA, EU, Ruskem a Japonskem)
to zahrnovalo i schopnost reflektovat proměňující se vztahy zejména mezi USA a EU
Pružné reflexi globálních výzev bez zabřednutí do těchto problémů (2. válka v Iráku, Arabské jaro, jaderné hrozby plynoucí z nukleárních programů v KLDR nebo Íránu)
Schopností absorbovat (ignorovat) mezinárodní tlaky v některých oblastech (zejména v agendě lidských práv)
