Before WWI Flashcards
Princip suverenity ve vestfálském systému
Založen na Vestfálském míru 1648 podepsaného ve městech Osnabrück a Münster
vzájemně nepřátelské státy odlišné křesťanské denominace (katolíci a protestanti) nemohly získat konečnou převahu ve Třicetileté válce, proto podepsaly Vestfálský mír
Definice Kissingera: Vestfálská suverenita je princip mezinárodního práva, kdy každý stát disponuje exkluzivní suverenitou nad svým územím a vnější mocnosti nemají zasahovat do vnitřních záležitostí jiné země
Ve Vestfálském systému nehraje velikost státu roli, neb suverenita představuje ústřední princip
Pozice státu byla Vestfálským systémem posílena, ale zároveň je tento princip již od svého vzniku neustále vystaven výzvám
Doktrína vestfálského principu států jako nezávislých hráčů byla posílena nástupem nacionalismu v 19. století, kdy státy byly ztotožňovány s národy
Vrcholné období VS: 1850-1900 -> násilná intervence jedné země proti jiné zemi byla mnohem méně častá než v předchozích či následujících obdobích
Slabina tohoto konceptu: řada konforntací byla vedena v tuto dobu v rámci koloniálních expanzí proti aktérům, které neměly podobu evropského moderního státu
Vývoj po 1648 - Evropa
Evropa se vrací jako významný a posléze dominantní aktér po roce 1500
Sílu Evropy dokládají zámořské objevy a následná koloniální expanze, která trvala déle než čtyři staletí (cca 1500 - 1900)
17. a 18. století -> absolutní monarchie
19. a 20. století -> nacionalismus, suverenita lidu, demokracie
Vývoj formy vlády v moderním státu
Vnitřní vývoj státu přinesl přesun ústředního politického aktéra od vůdců k lidu. Na počátku moderního státu byla suverenita spojena s monarchou, aby se s nacionalismem
lid mění ze subjektu politické moci (vykonává to, co chce monarcha) v občanstvo
Nacionalismus se vyvinul v masovou demokracii (byť připravil rovněž půdu pro masovou totalitní společnost, tedy komunismus, fašismus a nacismus)
Evropský systém za dominance absolutních monarchií
Absolutní monarchie představovaly hnací sílu mezinárodního systému v Evropě a přispěly k evropské globální expanzi v 17. a 18. století
Předchozí důležití hráci ztráceli moc a vliv (katolická církev) či zcela zanikly (Svatá říše římská národa Německého, polská šlechtická republika)
Absolutní monarchie válčily o dominanci v Evropě
Války o španělské (1701- 1714) a rakouské dědictví (1740-1748) a Sedmiletá válka (1756-1763)
ale také mimo evropský kontinet
Sedmiletá válka v Severní Americe a v jižní Asii (Indie)
Vliv demokratických principů - teorie
Přestože se absolutní monarchie jevily jako stabilní a trvalé řešení (viz. Leviathan od Thomase Hobbese z roku 1651) nadvláda absolutní monarchie byla záhy konfrontována s myšlenkami liberalismu (J. Locke) a osvícenství (J. Rousseau):
Slavná revoluce v Anglii (1688)
Americká revoluce (1776)
Francouzská revoluce (1789-1799)
Zvláště Francouzská revoluce proměnila koncepty lidské společnosti včetně vizí mezinárodních vztahů
Od Francouzské revoluce po koncert velmocí
Francouzská revoluce přešla v tyranii Napoleona I. a pod jeho vedením i dominanci Francie nad Evropou (1799-1814)
Nicméně principy bratrství, rovnosti a svobody zůstaly motorem politického procesu už natrvalo a to i včetně působení na mezinárodní vztahy
Napoleonské války pochopily tehdejší mocnosti (Rusko, Rakousko, Prusko a Velké Británie) jako tvrdou lekci a koncert těchto velmocí po Vídeňském kongresu 1814-1815 měl udržet rovnováhu moci a status quo teritoriálního členění i struktury politických systémů
Od koncertu velmocí po první světovou válku - smlouvy
Mezinárodní vztahy v období 1815-1914 vykazují značnou míru stability ve srovnání s 18. a pak zejména 20. stoletím
Samozřejmě i toto období mělo řadu dramatických momentu, a to i na evropském kolbišti (nezávislost Belgie 1830-1831), revoluce 1848, Krymská válka 1853-1856) ale mezinárodní systém zachovával rovnováhu a hlavní hráči (státy) zůstaly zhruba stejné (byť se postupně objevují noví aktéři, např. sjednocené Německo)
Avšak poslední čtvrtina 19. století vytvořila základy pro fundamentální střet a tím i přetod mezinárodních vztahů
Vznik silných a agresivních národních států (1860-1871)
Byl to zejména případ sjednoceného Německa, ale také Itálie
Mimořádný vzrůst koloniální konfrontace, v němž se Německo a Itálie chtěly postavit po bok dalších hráčů: Velké Británie, Francie ale i Belgie, Nizozemí, Španělska, …
Trvala krize tradičních monarchií/řísí (osmanské, ruské a habsburské)
Nástup nového aliančního systému: Trojspolek Německa, Rakousko-Uherska a Itálie (1882) proti Dohodě (zformované v letech 1891 do 1907) z bilaterálních smluv Francie, Velké Británie a Ruska
Značný dopad imerialismu na mezinárodní vztahy
Klíčové ASPEKTY mezinárodních vztahů od roku 1871
První světová válka byla připravována takřka pět desetiletí před rokem 1914 a rozhodně se nejedná o jakýsi náhlý incident. Stejně tak nelze sdílet dobový fatalismus, který mnohé Evropany v letech těsně před r.1914 vedl k mínění, že válka je nezbytná
Zásadní byla kombinace několika faktorů:
Změna postojů velmocí a vznik nových států s mocenskými ambicemi
Všeobecný technologický pokrok a zaostávání vojenské taktiky za ním
Masifikace politiky vlivem nacionalismu, které do řešení otázem mezinárodních vztahů přivedla veřejnost a zprostředkující media
Role tajné diplomacie (bez této je vývoj značně nesrozumitelný)
Cesta k aliancím - Německo
Po roce 1871 je patrně nejpodstatnější struktura aliancí
Jejich klíčovým tvůrcem byl německý kancléř Otto von Bismarck
Přestože vyústění jeho politiky bylo nakonec po desetiletích jiné, považoval Bismarck Německo za “saturovaný stát” a chtěl říši spíše konsolidovat, než aby uvažoval o expanzi
Právě k tomu měla sloužit alianční politika, přičemž jedním z hlavních cílů bylo udržení Francie ve stavu kdy nemohla podniknout efektivní odvetnou válku za prohru 1870-1871
Bismarck nespoléhal na vnitřní nestabilitu Francie (nelehce se rodící Třetí republika) a snažil se redukovat její alianční partnery na mezinárodní scéně
Proto železný kancléř usiloval o:
sblížení Rakouska-Uherska a Ruska
mír na Balkáně (ten byl již tehdy vnímán jako potencionální roznětka rozsáhlejšího konfliktu)
Bismarck tak jistou dobu hrál roli zprostředkovatele, což dokládá např. Berlínský kongres
Následkem toho se etabluje 1879 Dvojspolek mezi Německem a R-U: Vznik tohoto aliančního svazku měl fundamentální vliv pro cestu k první světové válce!
Složitost aliančích svazků - smlouvy
Ani pozdější tajná tzv. Zajišťovací smlouva mezi Ruskem a Německem, která měla nahradit Spolek tří císařů, neuklidnila situaci, protože sice garantovala vzájemnou neutralitu v případě války s třetí zemí, ale se dvěma zásadními výjimkami kdyby:
Německo napadlo Francii
Rusko napadlo Rakousko-Uhersko
V mezičase se zformoval Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie (1882):
Itálie měla pomoci Rakousku-Uhersku v případě útoku Ruska na habsburskou říši
Německo a Rakousko-Uhersko by zasáhly, kdyby Francie zaútočila proti Itálii
Velká Británie v aliančním koncertu
Nejmecnějším aktérem mezinárodních vztahů bylo britské impérium
V období vlády konzervativního Benjamina Disraeliho uvažoval Bismarck o aliančním svazku s VB, ale ten, i královna Viktorie, pochybovali o kancléřově důvěryhodnosti
Když nedošlo k přímému spojenectví, soustředil se Bismarck na udržování napětí mezi VB na jedné a Ruskem a Francií na druhé
S Británií se alianční hra globalizuje:
Bismarck podporoval obsazení Egypta Brity (1882), neb to iritovalo Francii
Naopak brzdil domácí kolonizační agitátory právě proto, aby Německo neprovokovalo VB
Reorientace německé politiky
Na konci 80. let, což byl také závěr jeho kancléřské éry, se zdálo, ýe Bismarckova diplomatická strategie je křehká, ale funční. Trojspolkem získal spolehlivý spojenecký svazek a Velká Británie s Ruskem stály v mezinárodních vztazích samostatně(osamoceně). Bylo to vynikající východisko pro obchodní expanzi Německa.
Nástup nového císaře Viléma II. (1888) a odchod Bismarcka (1890) tuto stavbu velmi rychle podkopal, neboť:
Nový císař vyvážil Bismarckovu moc spojenectví s armádou -> zde leží fatální vliv generality na německou politiku!
Vilémova protiruská orientace vyústila v konec Zajišťovací smlouvy s Ruskem což vyústilo v genezi Dohody
Cesta ke spojenectví Francie a Ruska
Rusko mělo značný důvod k obavám, neb celý Trojspolek potencionálně ohrožoval jeho zájmy:
Německo v oblasti východní Evropy a postupným sbližováním s Osmanskou říší (obchod, poradenství v modernizaci armády a nakonec spojenectví v WWI)
R-U rovněž ve východní Evropě a na Balkáně
Itálie ve Středomoří
K tomu se VB nebezpečně sbližovala s Německem
A proto Rusko uzavřelo v letech 1891-1894 spojenectví s Francií (základ Dohody), které zahrnovalo povinnost mobilizace a pomoci v případě ataku Německa na Rukso, útoku R-U na Rusko za asistence Německa a německého útoku an Francii
DŮLEŽITÉ: zde leží kořeny německého problému války na dvou a více frontách, které budou zásadním strategickým problémem až do 1945!
Důsledek rusko francouzské aliance: von Schlieffenův plán
Revidoval starší koncepce Helmutha von Moltkeho st. (šéfa generálního štábu1858-1888 a jeho nástupců) Jejich představy vycházely z defenzivní taktiky na západní frontě. K ofenzívě se mělo přejít až po zničení Ruska.
Schlieffenův plán v německém generálním štábu v 90. letech 19. století pro případ války na dvou frontách. Počítal s prudkým zásahem do francouzského týlu přesBelgii, překročením Seiny západně od Paříže a jejím obklíčením
Schlieffenův plán byl postaven pedevším na rychlosti (konec úroku do 40 dnů před dokončením mobilizace)
Drtivý útok měl být veden 90 % německých ozbrojených sil. Dohled nad Ruskem měl připadnout Rakousko-Uhersku
1912 Schlieffenův plán zkomplikoval ruský modernizační plán: mobilizace se s pomocí Francie měla zkrátit na 18 dní
Tento tah vysvětluje německé hlasy po preventivní válce i rychlost kroků Německa v létě 1914
Cesta ke spojenectví VB a Francie
Britská, zejména konzervativní politika byla ochotna s Německem spolupracovat. Německo však přistoupilo k tzv. Weltpolitik a jeho plány stále více křížily s britskými v rovině vojenské, obchodní i politické
V tomto momentu dochází k odvrácení střetu mezi VB a Francie v koloniální Africe (Fašodská krize 1898). Incident se přetavil v Srdečné dohodě 1904, která NEměla původně:
protiněmeckou povahu, aleč postupem času (Marocké krize 1905 a 1911) se situace změnila
alianční rozměr (nejednalo se o smlouvy typu v Trojspolku)
a hlavně řešila britsko-franckouzské koloniální spory formou dohod (řešení drobných sporů, ale hlavně potvrzení vlivu VB v Egyptě a naopak Francie v Maroku)
