#6 - Platón Flashcards
Platonova etika a politika
Platonova etika a politika je charakterizována přímým vlivem jeho nauky o dvou světech vzhledem k tomu, že podléhání normativním ideálním pravdám má za následek morální určenost člověka. Právě tím, že nesmrtelná duše člověka je této normativní idealitě příslušná, je jí svou příslušností zavázána a nevyhnutelně povinována se po smrti jednotlivě zodpovídat z vlastních učiněných špatností v rámci svého pozemského pobytu v těle.
Člověk je tak nucen se vyrovnávat s
Člověk je tak nucen se vyrovnávat s pozemskou existencí na nadpozemském základě – a v důsledku nedílného společenského kontextu je tak nucen uzpůsobovat duši ke spravedlnosti. Platon tak předkládá zastávání platných mravních principů jako předmět zájmu člověka, důvodně motivovaného řídit svůj pozemský život s ohledem na svou posmrtnou existenci. Předpokladem je tedy vlastní mravní kultivace a podmínkou oné možnosti ocenění důsledků spravedlnosti je účast ve státě.
Metafyzický základ Platónovy
Metafyzický základ Platónovy etiky se v průběhu jeho života mění. Raná díla nerozšiřují hledání mravnosti za lidskou říši, zatímco prostřední dialogy představují „ideje“, zejména ideu dobra, jako základní pravdy. Pozdní dialogy naznačují jednotu mezi lidským životem a vesmírným řádem.
Platonovou stěžejní etickou
Platonovou stěžejní etickou motivací je vymezení se vůči sofistickému názoru o nepřiměřenosti, potažmo neprospěšnosti a škodlivosti etických norem a mravnosti vůči jednotlivci, výsledně připouštějícím neetické jednání. Dle Platona je tím ale duše zásadně narušena, proto je v prvé řadě přednostní bezpráví trpět než činit.
Povaha spravedlnosti je zároveň
Povaha spravedlnosti je zároveň zkoumána v kontextu státu. Platón pojednává o vzniku třítřídní společnosti založené na principu dělby funkcí, sladění něčí role s jejich přirozenými schopnostmi. Toto rozdělení vede k identifikaci čtyř hlavních ctností: moudrosti, statečnosti, uměřenosti a spravedlnosti. Ježto je ale podmínka kolektivního zachovávání jednoty obce individuální zachovávání jednoty, Platon obrací pozornost k jednotlivci a odhaluje právě náležité uspořádání duše jako model společnosti.
Platonova Ústava tak předkládá novou
Ústava tak předkládá novou teorii duše, která zahrnuje tvrzení, že vtělená lidská duše má (alespoň) tři části nebo aspekty, totiž rozum, vznětlivost a žádostivost. Platon začíná vyslovením principu, že protichůdné činy, náklonnosti a stavy nelze přiřadit jedné věci ve vztahu ke stejné její části, ve vztahu ke stejnému předmětu a ve stejném čase.
Ale často se stává, že duše
Ale často se stává, že duše touží něco udělat a zároveň je proti tomu, aby dělala totéž. To se stane například tehdy, když má člověk žízeň a na základě toho chce pít, ale zároveň si na základě nějakého uvážení přeje nepít, a ve skutečnosti se mu podaří zdržet se pití, přestože má žízeň. Z toho pro Platona vyplývá, že lidská duše zahrnuje minimálně dva odlišné subjekty, takže jeden protiklad (touha pít) lze přiřadit k jednomu z nich a druhý (nechuť k pití) lze přiřadit druhému. S ohledem na identifikace rozumu a žádostivosti jako odlišných částí duše Sókratés, upozorňuje na jiné druhy konfliktů mezi touhami, které mají vynést na světlo vznětlivost, třetí část duše.
Rozum je ta část duše, která
Rozum je ta část duše, která je ze své podstaty připoutaná k poznání a pravdě. Jde však také o to, řídit a regulovat život, který má nebo jakkoli by měl mít na starosti, ideálně způsobem, který je založený moudrostí a který bere v úvahu zájmy každé ze tří částí duše jako celku (442c); tyto obavy musí zahrnovat tělesné potřeby člověka, pravděpodobně prostřednictvím obav z chuti k jídlu.
Vznětlivost je ta část duše,
Vznětlivost je ta část duše, která je ze své podstaty připoutaná k přemáhání, slávě a vítězství. Jako motivační síla obecně odpovídá za sebeprosazení a ambice. Když jsou jeho touhy frustrovány, vyvolává emocionální reakce, jako je hněv a rozhořčení, a chování, které takové reakce vyjadřuje a přirozeně z nich plyne. Platon považuje vznětlivost za přirozeného spojence rozumu, alespoň část jeho funkce spočívá v podpoře rozumu v takových konfliktech, které mohou vzniknout mezi ním a žádostivostí (440ef, 442ab).
Žádostivost se týká
Žádostivost je ta část duše, která je ze své podstaty připoutána k jídle, pití a sexu (439d, 580e). Vyvolává touhy po těchto a dalších takových věcech, které jsou v každém případě jednoduše a bezprostředně založeny na myšlence, že získání příslušného předmětu touhy je nebo by bylo příjemné. Platon také žádostivost nazývá jako penězomilnou část, chuť k penězům má také tendenci silně vázat, protože jejich primární touhy se plní především prostřednictvím peněz.á
Každá složka je původcem
Každá složka je původcem jiné ctnosti: určení myšlení k vládě, určení vznětlivosti k odvracení vnějšího nebezpečí, určení žádostivosti k zabezpečování tělesného přežití celku. Tato struktura odpovídá třem společenským třídám: racionální část představující moudrost vládců, vznetlivá část představující statečnost strážců, a žádostivá část motivující zbytek obyvatelstva v jeho snaze o materiální zisk a v jakési sdílené víře o tom, kdo má vládnout. spravedlnost sama coby konání výlučně (sobě) náležitého (vůči druhým, státu). jednat spravedlivě pak znamená uvádět složky v duši ve shodě s přirozeností do stavu vzájemné nadřízenosti a podřízenosti
Úlohou všech jsoucen
úlohou všech jsoucen je dobře plnit svou funkci a věci plní svou funkci dobře, pokud mají ctnost, která jim je přiměřená, a špatně, pokud mají příslušnou neřest (353c). Duši Platon pak přisuzuje funkci „starat se o věci, vládnout a uvažovat (a o všech věcech tohoto druhu)“ a dodává, že součástí funkce duše je i žití (353d). dobrá duše se tak stará, vládne, uvažuje (atd.) a žije dobře, zatímco špatná duše dělá tyto věci špatně.
právě spravedlnost
právě spravedlnost je ctnost přiměřená duši, nespravedlnost je její neřestí. spravedlivá duše žije dobře; nespravedlivý, špatně. Ale žít dobře znamená být šťastný (a žít špatně znamená být ubohý). Proto spravedlivý (člověk, to znamená, jehož duše je spravedlivá) je šťastný, zatímco člověk, jehož duše je nespravedlivá, je ubohý.
Spravedlivý člověk
Spravedlivý člověk, jehož duše je v nejlepší kondici, je vynikající v prožívání lidského života tak, že je vynikající v dělání různých věcí, které jsou důležité pro vedení lidského života. Dramatické rozdíly v tom, jak dobří lidé vedou život, a s tím související dramatické rozdíly v tom, jak dobře vykonávají své kognitivní a intelektuální funkce, jsou způsobeny rozdíly v podmínkách jejich duší, jmenovitě přítomností nebo nepřítomností spravedlnost, moudrost, odvahy a střídmost.
Spravedlnost je Platonem původně
Spravedlnost je Platonem původně formulována jako předmět úsilí pro jisté (dobré) důsledky, nikoliv pro ni samu, ovšem pozdější formulace úsilí o spravedlnost uznávají jako důvod ji samu i jisté (dobré) důsledky. Souvisle Platon rozlišuje vnější (s. jako dobro pro jiné) i vnitřní (s. jako dobro o sobě) důsledků spravedlnosti.
