#6 - Augustin Flashcards
Pramenem Augustinových úvah
Pramenem Augustinových úvah o jednání je nauka Písma a novoplatonismu – v této záležitosti obě nauky splývají. Základním zdejším Augustinovým pojetím je to, že Lidské jednání je poháněno náklonostmi, touhami a pudy, dosahujícími klidu teprve ve stavu blaženosti, ty Augustin v návaznosti na Platona souhrnně označuje jako lásky, představující jakési vrozené rozmanité síly, směřující člověka na jeho přirozené místo. Tyto lásky mohou být dobré nebo špatné, z hlediska mravního hlediska jsou samy neutrální.
Augustin se stále drží antického pojmu
Augustin se stále drží antického pojmu blaženosti coby naprostého, skutečného a trvalého uspokojení lidské přirozenosti (spočinutím ve svrchovaném dobru), vše na základě souladné rozumovosti veškerého jednání člověka, to však pozvedává na křesťanskou rovinu a svrchované dobro ztotožńuje s imanentním Bohem. Filosof je tedy tímtéž co milovník Boha. Láska k Bohu je logicky tíhnutí k věci dobré, respektive k dobru nejvyššímu. Zvrácené a zlé tužby tedy k blaženosti schopny vést nejsou.
jako určující aspekt
Vůle se zde vyjevuje jako určující aspekt tíhnutí k dobru coby Bohu. člověk se může rozhodnout a mezi jednotlivými sklony a podměty si vybrat. zahrnutím vůle nelze sejít na scestí nevyhnutelně či mimoděk. Co do své rozhodovací a ovládající stránky je tedy vůle rovněž láskou, správná vůle je dobrou láskou
U člověka lze rozlišit tyto dva druhy jednání:
a. Přirozené – úkony, stavy mysli a pocity, které nemá v moci
b. Svobodné – takové činy, za které je člověk zodpovědný, za které mu náleží chvála nebo hana
v tomto ohledu
v tomto ohledu je Augustinem představena ctnost jako řád lásky, shoda duše s řádem přírody a rozumu, a souvisle umění žít dobře a spravedlivě. - náležité užívání uživatelných věcí coby předmět ctnosti. Augustin tak jednotí snahu vyložit ctnost prostřednictvím lásky a snahu popsat život ctnosti prostřednictvím řádu , všechny kardinální ctnosti jsou tak vymezeny prostřednictvím lásky k Bohu
Mravnost lidského jednání
Mravnost lidského jednání lze posoudit pouze potud, pokud posuzujeme vůli. Celá Augustinská nauka o předurčenosti závisí na argumentu, že Bůh je schopen předvídat činy vykonané pod určením nutnosti, stejně jako činy založené na rozhodnutí. cokoliv Bůh předvídá, tak se stane, ale nestane se to tak, že by to vyloučilo svobodnou volbu.
tento rozhodující prvek
tento rozhodující prvek je potřeba chápat v rámci Božského působení – lidé sice mohou jednat volně, ale sám Bůh vkládá do lidských srdcí vůli (boží dar) a tím je staví na počátek cesty k jeho poznání – člověk dospívá k Bohu za pomoci vůle a vůle je podmínkou možnosti dobra. Pokud však chceme tvrdit, že je lidská vůle svobodná, musíme se stále pohybovat uvnitř Boží prozřetelnosti. „Vůle je svobodná, ale je současně podřízena morálním povinnostem“ a láska k Bohu je povinností.
To ovšem nebrání
To ovšem nebrání lidské vůli zeslábnout nebo se stát zcela pokřivenou. Dobrá láska (caritas) a láska zlá (cupiditas) jsou obsaženy v jednom člověku a zvyk je oním zlem, který způsobuje převážení vůle, ve zvyku se vůle ztrácí sama v sobě. Člověk je tedy sám zodpovědný za to, jaká láska v něm převáží a tato dynamika zakládá samotnou hnací sílu jeho existence.
Onu zodpovědnost nese vůle
Onu zodpovědnost nese vůle, z čehož vyplývá, že pokud chceme označit chování člověka jako morálně špatné, označujeme za špatnou jeho vůli, nikoliv jeho touhy. V takový moment se u nás, z naší vlastní vůle, zcela svobodně, rodí hřích. Vzhledem k tomu, že za původce zla nelze označit Boha a ani žádný jiný princip (neboť ten je pouze jeden) dochází Augustin k tomu, že zlo pochází ze stvořené vůle. která odpadla od svého počátku tj. od Boha „a poté se jakýmsi způsobem stává a jest počátkem sama sobě.“ Toto tvrzení je pro Augustina zásadní, neboť se jím snaží umlčet dlouholeté spory na téma, jakým způsobem lze hovořit o zlu, když Bůh je dobrotivý, a proč by stvořil svět, ve kterém je pácháno zlo
Adam a Eva
Augustin bude tvrdit, že pouze Adam a Eva zhřešili ze své vlastní vůle a tato odychlka vůle přenesla viny na celé lidstvo. Vůle prvního člověka měla tak velkou moc, že zranila celou přirozenost člověka, která je nyní již jako stvořená zvrácená, a jakožto do zvrácené k ní přináleží hřích.
prvotní hřích
Naturale peccatum, či originale pecattum, jak Augustin prvotní hřích nazývá, není hříchem, který pácháme my a nyní, ale hříchem, kterého každý nabýváme zrozením. Každé další zlo je tak počínáno na základě toho, které už má v sobě.
Augustin nemůže tvrdit
Augustin nemůže tvrdit, že k lidské záchraně stačí samotná lidská přirozenost a svobodné rozhodování, neboť pak by se uchýlil k názoru, že byla Kristova smrt zcela zbytečná a pro člověka by ztratilo smysl vydat se na dráhu křesťanství. Proto Bohu připisuje kromě role tvůrce, ještě roli zachránce, který disponuje mocí uzdravit lidskou přirozenost, a to skrze milost. Tím, že je lidstvo nakaženo pospolitně, spása nemůže přijít pro ty, kdo se o ní zaslouží, ale přichází skrze vysvobození.
milost
člověk nemůže milost přičítat sobě samému. může pouze chtít, aby mu milost byla Bohem darována.
Milost ovšem předpokládá moment pokory a poslušnosti – uznávající boží vůli jako novou podmínkou k znovunalezení cesty, dokonce podnětem, která člověku vrací touhu naplnit zákon. má-li člověk naplňovat etické zásady či ctnostný života, musí se stále odkazovat na Boží milost.“
Člověk nemůže jinak
Člověk nemůže jinak, než ve svém jednání selhávat, k dobru mu totiž musí být poskytnuta pomoc milosti, kterou si nemůže nějak zasloužit, ani její intervenci nijak ovlivnit. Bez nesamozřejmé boží milosti ani nemůže jinak, než se zaplétat do osidel své pýchy a žádosti. milost v sobě předpokládá nejen představu děděné lidské provinilosti, ale i předurčení nezávislé na lidském jednání
jak Adam?
Stále lze namítnout, že nijak nevysvětluje, jak se mohl Adam, jakožto láskou a čistotou zaměřen přímo k Bohu, nechat zlákat zlem a zhřešit? Nejprve se Augustin přiklání k tomu, že prvotní hřích Adamův je nevysvětlitelný, proto je i samotný trest za hřích natolik závažný.
v O obci Boží hovoří o tom
v O obci Boží hovoří o tom, že k vůli je potřeba rozum a podnět. požadavek podnětu byl naplněn hadem, ale požadavek rozumu naplněn nebyl, tudíž pro něj nebylo obtížné se nechat zlákat. Adamovi se nedostalo příležitopsti pro potřebu vývoje rozumu, neschopného tak posilovat jeho vůli.
