#6 - Immanuel Kant Flashcards
Obě části Kantovy filozofie
Obě části Kantovy filozofie jsou o autonomním postihování světa z apriorních struktur rozumu subjektivity. „Autonomie“ doslova znamená dávání zákonů sobě samému a podle Kanta naše myšlení poskytuje zákony, tvořící apriorní rámec naší zkušenosti. Kantův transcendentální idealismus ale připouští, že samotná možnost těchto zákonů má původ v transcendentních faktorech, v předmětech idejí čistého rozumu našeho vlastního, kauzálně neurčeného já.
Teoretický rozum v zajištění
Teoretický rozum v zajištění objektivní platnosti oné ideélní garance přirozeně selhává. Apriorních znalostí o odpovídajících transcendentních předmětech nelze nijak dosáhnout, neboť na základě možné zkušenosti nelze jejich skutečnost nijak dokázat, veškeré opačné mínění je tak z teoretického hlediska pouhou deziluzí. Kantovou snahou je ovšem metafyzicky doložit, že tyto teoreticky nesprávné předpoklady o přístupnosti mají pozitivní, praktické využití.
Zdejším vodítkem, kánonem
Zdejším vodítkem, kánonem pro teoretický rozum se stává praktický rozum, který vyjevuje objektivní platnost svobody. Teoreticky nezdůvodnitelná idea svobody se stává zjevnou a skutečnou díky zákonům mravnosti, fakticita mravnosti nejen legitimizuje pojetí člověka jako svobodné bytosti, ale i důvodně zakládá obsah lidského přesvědčení o nesmrtelnosti duše a existence Boha. Neodstranitelné Tušení vlastní morální předurčenosti označuje Kant za jediné faktum čistého rozumu a základem obecné mravní teorie, která by nabízela objektivní kritérium pro správnost či nesprávnost jakéhokoliv jednání.
zatímco přírodní zákony
Morální zákon je pro Kanta produktem rozumu, zatímco základní přírodní zákony jsou rozvažování. Kategorie a tedy i přírodní zákony jsou závislé na našich specifickych formách názoru, zatímco rozum nikoliv. Morální zákon nezávisí na žádných vlastnostech lidské přirozenosti, ale pouze na formální povaze rozumu jako takového,
V rámci své autonomie
V rámci své autonomie klade praktický rozum sám sobě určující motivy jednání, tj. maximy, pro užívání své svobody, z jejichž formy dokazuje obecnost sebe sama a příslušně obecnost morálních zákonů
Utváření obsahu svých maxim
Utváření obsahu svých maxim je ale podmíněno vůlí, mohutností jednat podle pojetí těchto zákonů, čínice ji samotným subjektem odpovědným za utváření svobody. Právě ona modalita jednání, možnost jednak jinak udává smysl vymezení autonomizující mravnosti rozumu od smyslovosti, vystavující heteronomitě přírody.
Každopádně, Svoboda a
Každopádně, Svoboda a mravnost jsou navzájem vlastními předpoklady, proto vůle podřízená mravním zákonům a svobodná vůle znamená totéž. – mravnost je vztah jednání k autonomii vůle – k možnému obecnému zákonodárství prostřednictví jejich maxim – dovolené je to jednání, které může spoluexistovat s autonomií vůle
Zároveň tedy, Dle Kanta
Zároveň tedy, Dle Kanta jsem svobodný pouze tehdy, kdykoli je příčina mého jednání ve mně. Z toho důvodu rozum pojímá mravní zákony jako nejvýše závazné, žádoucí a jako takové rovněž nejvýše hodné zájmu a úcty. Samotný zájem je totiž právě příčinou určující vůli, prostřednictvím čehož se rozum stává praktickým, potažmo svobodným.
všechny materiální, empirické
všechny materiální, empirické, přírodně založené principy nemohou sloužit jako obecný mravní zákon, neboť jsou vždy v podobě touhy účelně určeny a vztaženy mimo možnost zcela ovládat podmínky vlastního jednání. Všechny materiální principy slučuje Kant pod všeobecný princip sebelásky neboli vlastní blaženosti. objektivním základem chtění, tedy pohnutkou vůle může být pouze formální praktický zákon,
Ona úcta k zákonu je
Ona úcta k zákonu je kritérium kauzální nezávislosti subjektu, vyjádřeným v pojmu povinnosti, důvodné nutnosti jednat, Jednání z povinnosti nemá svou hodnotu v účelu, ale v maximě, podle níž se o něm rozhoduje, nezávisí na skutečnosti předmětu, ale pouze na formálním principu chtění, jímž vůle vůbec musí být určena, jinak byla zbavena materiální relevance. Jednání z povinnosti přesto vylučuje vliv touhy či náklonnosti a proto je tedy vůle určená objektivním zákonem a subjektivně čistou úctou k tomuto zákonu.
předmětem mé úcty
předmětem mé úcty a příkazem může integrálně být jen to, co je spojeno s moji vůlí jako základ a nikdy jako účinek a co neslouží mým náklonnostem, ale je převažuje nebo nepřipustí jejich převážení při volbě
Kant projektuje dodržování
Kant projektuje dodržování povinnosti do dvou typů příkazů rozumu či předpisů vůle, tj. imperativů. Zatímco hypotetický imperativ je vždy podmíněný a zdůvodněný vztahem ke konkrétnímu účelu, jehož příkaz proto spočívá v použití patřičných prostředků k dosažení tohoto účelu, kategorický imperativ je oproti tomu podmínkou všech účelů, značíce jeho nezávislost na nich, a zdůvodněný původem v apriorní mravní zákonitosti rozumu, sám je výrazem morálních zákonů, jehož příkaz klade jako účel samotnou mravnost.
V Základech metafyziky
V Základech metafyziky mravů jsou stěžejní dvě Kantovy formulace kategorického imperativu:
a. Formule universalismu: „Jednej jen podle té maximy, u níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“
b. Formule humanismu: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek
Právě kategorický imperativ
Právě kategorický imperativ (jako zákon povinnosti) odráží skutečnost, že lidská vůle není nutně určována jen čistým rozumem, ale je také ovlivněna jinými podněty zakořeněnými v našich potřebách a sklonech; a naše specifické povinnosti vyplývající z kategorického imperativu odrážejí lidskou povahu a nahodilosti lidského života.
Obecná inteligibilita
Obecná inteligibilita značí závaznost imperativů pro všechny rozumové bytosti, a to za všech okolností, neboť není takové okolnosti, vůči níž by rozum nebyl autonomní a tím tak rovněž udávající nezávisle platný morální nárok. Rozum coby zákonodárce tohoto příkazu jej tak nejen činí aplikovatelným pouze na sebe sama, avšak rovněž jej činí i nezpochybnitelným sebou samým pod hrozbou uvedení sebe sama do sporu.
Kladeným důrazem
Kladeným důrazem na náležení rozumu každé příslušné bytosti přitom Kant vytyčuje rovnocennost všech rozumových bytostí vlivem jednoty jejich osobní vůle s určením obecné zákonodárnosti. Všichni si nutně dáváme stejný mravní zákon, stejně jako každý konstruujeme svou zkušenost v souladu se stejnými kategoriemi.
Ačkoliv mravní
Ačkoliv mravní podmínky odmítají z rozumové přirozenosti, aby vůle byla určena prostřednictvím účelu, Kant připouští, že z mravního výkonu nevyhnutelně vyplývá účel jakožto jeho účinek či důsledek odpovídající maximám a jejich určování vůle. Člověk k maximám bez jejich účelného chápání není ani schopen přistupovat. Toto Účelné pojímání maxim Kant vysvětluje na základě samotné přirozenosti lidské bytosti a jejím nezbytném sepětí se sensibilním obsahem říše přírody.
Z této závislosti
Z této závislosti je Kantem vyvozen subjektivní konečný účel všech rozumových bytostí, jenž spočívá v nalezení vlastní blaženosti, avšak blaženost lze následovat pouze ve vztahu k nějakému účelu a bez chápání nějakého účelu o sobě jakožto následku vyplývajícího z určení vůle zákonem tuto možnost Kant zamítá. Jako důležité se tak ukazuje zohledňování následku každého jednání , jak pro možnost nalézt patřičný účel vedoucí k vlastní blaženosti, tak pro možnost prokázat mravnost svého smýšlení a případného jednání.
Jedinými předměty
Jedinými předměty praktického rozumu jsou dobro a zlo, ty ale neurčují vůli, vůle sama je určována mravním zákonem. Pojmy dobra a zla tedy neurčují mravní zákon, nýbrž naopak – skrze mravní zákon jsou pojmy dobra a zla definovány. Původ zla nelze hledat ve smyslovosti ani v potenciální zkušenosti rozumu. Lidská smyslovost je sama o sobě dobrá a nemá přímý vztah ke zlému. Zlo nemůže mít svůj původ ani v rozumu, protože by se dostal do rozporu se sebou samým – původ zla je v převrácení dvou zásadních pružin vůle (mravnosti a sebelásky).
A protože i praktický
A protože i praktický rozum hledá ke každému praktickému podmíněnému nepodmínění, nachází toto nepodmíněné v pojmu nejvyššího dobra.
Tento pojem tvoří nepodmíněnou totalitu předmětu čistého praktického rozumu. V něm jsou obsaženy dva centrální pojmy: a to ctnost jako stav vyjadřující úsilí o dosažení nejvyššího dobra a blaženost jako pomyslný stav dosažení nejvyššího dobra.
Kant pak mezi nárokem
Kant pak mezi nárokem na konečný účel a nárokem na nejvyšší dobro podniká sjednocení, které předkládá v potřebě každé rozumové bytosti jednak si takovým konečným účelem učinit nejvyšší (možné) dobro ve světě a jednak jeho uskutečňováním docílit zásluhy o mravní blaženost. potřeby rozumu i smyslovosti jsou tímto uvedeny v soulad, vyjádřený v pojmu svatosti. Vůle je tak prostřednictvím nejvyššího dobra, je podmínkou všeho, i touhy po blaženosti.
Konečně, transcendentální
Transcendentální idealismus je rámcem, do kterého tyto dvě části Kantovy filozofie zapadají (20:311). Teoretická filozofie se zabývá jevy, na které jsou naše znalosti přísně omezeny; a praktická filozofie se zabývá věcmi samy o sobě, ačkoli nám nedává znalosti o věcech samých, ale pouze poskytuje racionální zdůvodnění určitých přesvědčení o nich pro praktické účely.
Největší poslání a
Největší poslání a úkol člověka jako rozumové bytosti nespočívá v rozvíjení teoretického rozumu, ale v prakticko-mravním vedení života – člověk musí prostřednictvím správného jednání dojít k plné shodě vůle s morálním zákonem jako nutným vzorem.
