#5 - Platón Flashcards
Povaha světa, potažmo času a prostoru je Platonem tematizována v pozdních dialozích, veskrze určená Platonovým pojetím sféry idejí, tj. veškerosti, nepomíjivosti, věčnosti, nezanikání a nevznikání, jsoucí předobrazem našeho světa, světa časoprostorových věcí. Charakter časoprostorovosti našeho světa čili stvořenost a koloběh vznikání a zanikání implikuje deficienci, nedokonalost. Především Čas je tedy ve své procesualitě a proměnlivostideficientním výrazem věčnosti jako svým původem a garancí.
Roli v určování času sehrává pohyb nebeských těles – Slunce, Měsíc, hvězdy – čas je výrazem této soustavy pravidelných pohybů zajišťující jednotu a kompaktnost a řád světa – tento alikvotní charakter času implikuje jeho inteligibilní rozvržení a počitatelnost. Otáčivost celého kosmu na základě pohybu nebeských těles naznačuje časovostní uzpůsobenost.
Deficience času je dána jeho rozměrovostí v minulosti a budoucnosti. Jejich prostřednictvím je čas neustálým proměňováním, neustálým děním jako takovým implikujícím vlastní hraničnost s nicotou a nepříslušnost k věčnosti. Zatímco Věčnost prostě pouze jest. Čas vlastně napodobuje svým cyklickým pohybem věčný řád po dobu trvání samotného světa. Čas i prostor jsou vždy časem a prostorem světa, jako takové jsou čas i prostor rozměry světa co do jeho konečnosti. Zanikne-li svět, zanikne i čas a prostor.
Ve Faidónu lze postřehnout, že cyklický argument vnáší do debaty o náležitém postoji ke smrti a k posmrtnému údělu duše perspektivu celku světa. Orientací na oblast myšlenkově uchopitelného spíše než smyslově vnímatelného není totiž nijak zpochybněno, že duše sídlí v universu a jsou časové, cyklické – jak pasivně svým bytím, tak aktivně svým činěním – předpokladem obojího je časovost. Již předpoklad nesmrtelnosti duše je předpokladem jisté nesamozřejmé časovosti
→ Každopádně, Požadavkem Platonovy nauky o duši je tak nutně kosmologický rámec. Nesmrtelnost duše je záležitostí kosmické homeostáze zahrnující ontologicky odstupňované univerzum.
Právě po tom, jak má být vztah mezi idealitou a realitou z kosmologického hlediska myšlen, se Platon ptá v dialogu Timaios, zahrnujícím předpoklady, pokládatelnými za zásadní součást nauky o idejích. Přesto, sám Platón uvědoměle stanovuje pouhoupravděpodobnost výkladu v dialogu v důsledku nemožnosti stálosti výpovědi o nestálém světě zkušenosti
Platoń tematizuje (mýtický) přechod od ideality k realitě skrze stvořitelskou činnost stavitele světa (demiurga) užívajícího idejí jako vzoru tvoření.
Jeho řemeslnému počínání předchází vždy rozumová úvaha – logismos, utvářející tělo světa a ustanovující jakýsi ontologický primát konceptuality.
Demiurg má jiný ontologický status než inteligibilní jsoucna, on je výrobcem, ony výrobky.
Výrobce je člověk, který své dílo nezhotovuje nahodile a když opracovává materiál, opírá se o kognitivní schopnosti, postupuje metodicky k cíli a ukládá materiálům určitou vymezenou formu. Uchopení formy (předpokládá kognitivní schopnost) a uspořádání materiálu (schopnost na něco působit). Tak jako mají přirozené skutečnosti téhož druhu všechny jednu společnou formu, mají jí také např. člunky, které vyrábí truhlář (jedna forma, jedna šablona, jednotlivé realizace). Činnost řemeslníka zaujímá střední člen mezi společnou formou a jejími jednotlivými realizacemi
Demiurg je:
a. Tvůrcem produkujícím artefakty na základě určitého vědění
b. Bohem, majícím schopnost koncipovat inteligibilní formy aktem mysli provázeným rozumovou úvahou
c. Příčinou uspořádávající univerzum s ohledem na motiv dobra
Zkrátka, Platon je přesvědčen o řízení světa k dobrým účelům rozumovým činitelem.
Jedním pólem demiurgovy stvořitelské činnosti jsou ideje jakožto formy, vzory tvořeného světa, druhým je pak prostor jakožto materiál tvořeného světa, příjemkyně dění (,,chůva dění”), jakoby tvárná hmota připouštějící formování a strukturování, ve vztahu vůči ideovým obrazům nikoli ideám samým,
V zájmu souladu mezi ideovou inteligibilní formou a prostorovou empirickou matérií demiurg podniká dva kroky, jednak zavádí pro utvářený svět geometrickou a vůbec matematickou strukturaci. Příslušným základem je Platonův předpoklad toho, že tělesa a tělesové prvky jsou redukovatelná na manifestaci specifických stereometrických útvarů (krychlovost země, dvanáctisněnnost vody), tímto reflektující prostoupenost světa rozumem, inteligibilitu světa.
V Platona tak nelze myslet ideje jakožto vzory bez jejich prostoročasových exemplifikací, ačkoliv jejich důležitost spočívá takřka jen v poukazování na ideový svět - Platon úsiluje o to prokázat svět zkušenosti jako pozitivní exemplifikace inteligibilních normativních forem.
Jednak pak proto demiurg zavádí pro utvářený svět duši jakožto jakési aktivní prostřednictví oné strukturace a inteligibility, jako ucelování modalit bytí mezi idejemi a matérií, znázorněné v její vlastní konstituci
duše světa coby směs bytí (jsoucnosti), identity a různosti (v předpokládané střednosti jejich forem mezi krajnosti dělitelného a nedělitelného bytí) -> myslitelnost duše světa jako prostředí setkávání nejrůznějších manifestací bytí v transcendenci a imanenci - nabídka důvodu struktury rozumové duše
Platónův kosmologický předpoklad duše světa jako moci řádu kosmického rozměru a jako zprostředkovávání různých modalit bytí (jako důvodu theonomie morálky)
co vytvořil sám demiurg nemůže zaniknout – tj. duše a kosmos
Tento text se zabývá výkladem kosmogonických mýtů, jak filosofických, tak náboženských, s důrazem na všestrannou podobnost a rovnováhu mezi nebem a zemí. Země, předpokládaná svou značnou velikostí, je považována za kulatou a umístěnou uprostřed homogenního nebe, čímž je udržována v rovnováze bez možnosti úchylky. Dále je země rozdělena na dva světy, svět idejí a svět smyslů, které na sobě hierarchicky spočívají. Předpokládá se, že nebe je tvořeno aitherem, zatímco voda a vzduch jsou považovány za jeho sedliny, které stékají do hlubin země.
