#5 - Immanuel Kant Flashcards
Čas a prostor jsou
Čas a prostor jsou apriorními formami názoru, svět je pak čistou ideou rozumu. O prvních dvou bude Kant pojednávat v prvním oddílu Kritiky čistého rozumu: transcendentální estetice.
Transcendentální estetika pojednává
Transcendentální estetika pojednává o apriorním způsobu, jak se nám počitková rozmanitost dává v názoru jako předmět zkušenosti – totiž v prostoru jako formě názoru vnějšího smyslu a v čase jako ve formě názoru vnějšího i vnitřního smyslu. Způsob uchopování jevů není kladen v samotné rozmanitosti, nýbrž v apriorních strukturách smyslovosti subjektivity. Smyslovosti se dávají pouze jevy, protože receptivita jakožto subjektivní schopnost být afikován předměty určuje formu předmětů jakožto jevů. Rozdíl mezi smyslovým a intelektuálním poznáním je transcendentální.
Prostor a čas jsou takové
Prostor a čas jsou takové vztahy, které jsou spojeny jen s formou samotného názoru, a tudíž se subjektivní uzpůsobeností naší mysli, pouze v jejímž rámci je vypovídáno o věcech vůbec. jakmile si odmyslíme své subjektivní založení, nenacházíme, ani nemůžeme nikde nalézt představovaný objekt s vlastnostmi, které mu připisuje smyslový názor → tato subjektivní uzpůsobenost je to, co určuje formu objektu jako jevu.
I když svůj názor dovedeme
I když svůj názor dovedeme k nejvyššímu stupni zřetelnosti, nedostaneme se k povaze předmětů samých o sobě, poznali bychom úplně jen náš vlastní způsob nazírání, naší vlastní smyslovost na základě podmínek lpějících na subjektu, tj. podmínek prostoru a času.
Nejprve Kant rozlišuje mezi vnějším a vnitřním smyslem
Nejprve Kant rozlišuje mezi vnějším a vnitřním smyslem:
vnější smysl je prostřednictvím našich představ všech předmětů jako existující mimo nás a v prostoru – v prostoru je určitelný tvar, velikost a vzájemný vztah tělesa.
Vnitřní smysl je prostřednictvím našich představ nás samých, vnitřního stavu – vše patřící k vnitřním určením je představováno v časových vztazích → není možné nazírat čas jako něco mimo nás
Kant pro toto argumentuje
Kant pro toto argumentuje analýzou pojmu prostoru, jmenuje jeho čtyři vlastnosti:
i. Prostor není empirický pojem, který by byl odvozen z vnějších zkušeností, ale aby mohli být počitky vztahovány mimo mne a já si mohl představovat věci v prostoru mimo sebe, musí existovat představa prostoru → všechny vnější zkušenosti jsou možné až díky této představě, není možné vnímat objekt bez prostoru
ii. Prostor je nutnou představou a priori, je základem všech vnějších názorů, je podmínkou možnosti jevů – můžu vnímat prázdný prostor, ale nikdy ne nic bez prostoru
iii. prostor není obecným pojmem vztahů mezi věcmi, je to čistý názor,
iv. prostor je nekonečně daná velikost, nekonečná potencialita jednotlivých představ
Prostor jako názorovou
Prostor jako názorovou apriorní představu Kant demonstruje na příkladu geometrie . Geometrické věty jsou poznávány jako nutné a s apodiktickou jistotou, nemohou tak pocházet z empirických názorů, které nikdy nezajistí nutnost a přísnou obecnost. Ani z pojmů však nezískáme věty geometrie, protože pojmová analýza nám vždy poskytuje pouze analytické poznatky. Jedinou variantou tak zůstává čistý názor, v němž je možné o předmětu založit syntetickou apriorní větu.. Prostor tak musí být pouhou formou vnějšího názoru, analogicky jako čas formou vnitřního názoru, za jejichž podmínek jedině nám mohou být dány předměty jako jevy.
→Závěrem analýzy
→Závěrem metafyzického a transcendentálního výkladu je tedy empirická realita (objektivní platnost) prostoru vzhledem k subjektu a zároveň transcendentální idealita prostoru sama o sobě.
Z transcendentální ideality prostoru vyplývá transcendentální idealita naprosto všech jevů. Nic, co je nazíráno v prostoru, není věcí o sobě, veškeré vnější předměty zkušenosti jsou představami naší smyslovosti, jejichž formou je prostor.
Kantova analýza pojmu času
Kantova analýza pojmu času takřka kopíruje metafyzický výklad pojmu prostoru.
a. Čas není empirický pojem, který by byl odvozen ze zkušenosti, protože právě tuto zkušenost umožňuje. Kdybychom v sobě neměli apriorní představu času, nemohli bychom vnímat současnost a následnost, nemohli bychom tak vůbec vnímat několik věcí, protože bychom je neměli jako vzájemně strukturovat – současně či po sobě.
Čas je nutnou apriorní
b. Čas je nutnou apriorní představou, kterou mají za základ všechny názory (i vnitřní). Nelze si představit (myslet) žádný jev bez jeho časového ukotvení. Veškerá skutečnost jevů, (to, že je nám nějaký předmět dán) je možná jedině v čase.
Na nutnosti apriority
c. Na nutnosti času a priori je založena možnost apodiktických zásad o časových vztazích neboli axiómů o čase vůbec. Založení těchto zásad a syntetických soudů apriori vůbec je možné pouze ve vztahu k času jakožto formě vnitřního smyslu, nikoliv jako pojmem.
Čas je čistým názorem
d. Čas je čistý názor, nikoli obecný pojem. Všechny představy, které získáváme z jednoho předmětu, jsou názory, naopak pojmy získáváme z rozmanitosti jednotlivin se společnými znaky. Představy o čase tak musí být názory, ovšem nejsou tedy odvozeny ze zkušenosti, musí být již obsaženy v mysli jako apriorní čistý názor.
Původní představa času
e. Původní představa času je dána jako neomezená, části času jsou nám dány pouze prostřednictvím dílčích omezení jediného času, který mají tato omezení za základ. Části času si lze představit (myslet) jen skrze omezení, nikoli skrze dílčí představy časů (ty mají základ v jediném čase), proto nám není celek dán skrze pojmy (ty se tvoří syntézou společných znaků dílčích představ), ale jen skrze bezprostřední názor, v ním je nám jeden jediný čas jako celek dán. Čas tedy nemůže být pojem, ale jen čistý názor.
Ve vlastním transcedentálním výkladu
Ve vlastním transcendentálním výkladu Kant dodává, že čas jako čistý názor umožňuje pojem změny, a tedy nauku o pohybu (fyziku). Změnu definuje jako spojení kontradiktorických predikátů v jednom a téže objektu. Protikladná tvrzení se však mohou u jedné věci vyskytovat pouze po sobě, totiž v čase – pojem změny lze myslet takto pouze díky času, který změně předchází, tedy díky času jako čistému názoru.
Transcendentální estetika ukázala
Transcendentální estetika ukázala, že to, o co se opírá rozvažování při formulaci syntetických apriorních soudů, aby překročilo pojem, je čistý názor, jímž je prostor a čas. Poté, co v transcendentální logice vyloží čisté pojmy rozvažování, přesune se v transcendentální dialektice k samotné definici rozumu a k její třem apriorním ideám, Ideje čistého rozumu jsou nutnými postuláty, umožňujícími chápat skutečnost jako celek a umožŇujícími usuzovat na jednotlivé předměty skutečnosti právě jako na součásti jedné celkové totality skutečnosti.
