#5 - Augustin Flashcards
Křesťanská filosofie a spolu s ní
Křesťanská filosofie a spolu s ní Augustin odmítají platónské chápání stvoření světa z díla božského strůjce, který jedná na základě prekosmického rozvrhu, neboť prekosmický rozvrh je v rozporu s výchozí boží všemohoucností a suverenitou. Samotný svět je pro Augustina Bohem zjevenou pravdou.
Augustin věří, že Bůh
Augustin věří, že Bůh stvořil svět přírody a uspořádal jej podle míry, počtu a váhy, čímž člověku umožnil vidět svět jako Boží dílo. Nicméně, Augustin poukazuje, že pouze částečné zjevnosti světa vůči lidem odhaluje omezenost lidského poznání, kde nejasnost a neznámost Božích záměrů a cílů kontrastuje se světem, který se prezentuje jako Boží stvoření, odkazující na transcendentní krásu svého zdroje. Ve snaze nalézt Boha v uspořádanosti a kráse stvořených věcí sleduje především mravní cíl v potřebě dodržovat náležitý řád.
Augustin se snaží smířit
Augustin se dále snaží smířit biblicky založené simultánní vzniknutí všeho stvoření souběžně s evidentním časově různorodým vznikáním věcí. Podává teorii semenných důvodů, která předpokládá zárodečnou existenci plně uskutečněných jsoucen, zahrnující principy svého následného vývoje, čímž uchovává přirozenou, kauzální působnost věcí a časové rozvíjení příčinných sekvencí v rámci Boží stvořitelské činnosti.
Bůh je zcela nezávislý, on
Bůh je zcela nezávislý, on jediným je zdrojem a stvořitelem všech existujících věcí. Je věčný, není v čase, protože časovost by implikovala, že se sám mění. Čas v sobě zahrnuje pohyb, změnu – všechno stvořené je časové, ostatně Samotný čas je taktéž jako všechno ostatní ve světě stvořeno Bohem.
V knize XI ze svých Vyznání
V knize XI ze svých Vyznání se Augustin ptá na povahu lidské zkušenosti času neboli fenomenologického času, počínaje kritikou manichejstického odmítnutí křesťanské nauky o stvoření. Rysem onoho pojetí je chápání aktu stvoření v jaké arbitrárnosti: “Co dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi?”. Pokud prý Bůh odpočíval a nic nedělal, než stvořil nebe a zemi, pak jeho vůle stvořit něco, co předtím nestvořil, je nová vůle, a proto není skutečně věčný, protože to, co je věčné, není ani nový, ani starý, ale věčný.
Podle Augustina jsou pojetí
Podle Augustina jsou pojetí času takových lidí mylná, protože zaměňují způsob, jakým prožíváme čas, s božskou věčností. Počínaje premisami (P1) „Bůh stvořil čas“ a (P2) „čas nemůže existovat, a proto uplyne, dokud nebude stvořen“, Augustin uzavírá, že (C) „čas neexistoval, dokud jej Bůh nestvořil“. Protože před stvořením času nebyl čas, je nesmyslné ptát se, co Bůh dělal „tehdy“, protože tehdy žádný nebyl! Kromě toho, ačkoli Bůh předchází čas, nepředchází čas v čase. Bůh existuje spíše v božské věčnosti, existující zcela odděleně od času.
Čas se tedy liší
Čas se tedy liší od božské věčnosti, protože čas je založen na změně, zatímco božská věčnost je neměnná. Augustin to vyjadřuje následovně: „A žádný čas s tebou není věčný, protože se nikdy neměníš; kdežto, kdyby se čas nikdy nezměnil, nebyl by to čas“. Augustin se ptá na povahu času: “Co je tedy čas?” a je veden k tomu, aby zvážil a nakonec odmítl tři argumenty o povaze času.
Prvním argumentem je, že
Prvním argumentem je, že čas je pohyb nebeských těles. Je to podobné jako v Aristotelově chápání času jako „čísla nebo míry pohybu“. Augustin se jednoduše ptá: “Kdyby se všechna světla na obloze přestala pohybovat, ale hrnčířský kruh se točil dál, nebyl by ještě čas, kdy bychom mohli změřit jeho rotace?” (srpen 271). Je zřejmé, že Augustin zde naznačuje, že čas lze měřit pohybem jiných těles než těch nebeských.
Augustin si však klade otázku
Augustin si však zásadněji klade otázku, zda lze čas měřit pohybem jakéhokoli tělesa, zda den je tímto pohybem nebo samotným časem potřebným k jeho dokončení nebo kombinací obojího“ (Augustine 271). Augustin uzavírá, že ani jeden z nich není případ Navíc Augustin tvrdí, že čas je vždy chápán ve vztahu k nějakému standardu.
Protože čas je vztažený ke standardu
Protože čas je vztažený ke standardu a tyto argumenty o povaze času se zdají být v rozporu s tím, jak čas prožíváme, Augustin odmítá jakoukoli představu času jako pohybu hmotných těles.
Dalším argumentem je, že čas jsou dlouhá období, která lze zkrátit na kratší.
Augustin však také poznamenává, že krátká věta řečená pomalu může trvat déle než dlouhá věta řečená rychle. Augustin tedy tento argument odmítá.
Po odmítnutí těchto dvou
Po odmítnutí těchto dvou běžných argumentů o povaze času Augustin tvrdí, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou ve skutečnosti iluzorní. tvrdí, že existují pouze tři přítomnosti: přítomnost minulých věcí (paměť), přítomnost budoucích věcí (očekávání) a přítomnost přítomných věcí (vnímání). K tomuto argumentu ho vede vlastní otázka, jak můžeme něco říci o minulosti nebo budoucnosti, když minulost již není a budoucnost ještě není.
Augustin pokračuje otázkou, zda
Augustin pokračuje otázkou, zda prožíváme přítomnost jako současné století, ale poznamenává, že lze dále zpřesnit čas prožívaný jako přítomnost, na jeden rok, který lze dále určit na měsíc, pak týden, pak den, pak hodiny, pak minuty, pak sekundy, pak zlomky sekund a tak dále. Pak dochází k závěru, že nakonec dosáhneme bodu, který je nezměřitelný, tedy bez trvání. Tento bod je prostě okamžik a je to okamžik, kdy zažíváme přítomnost. Na rozdíl od minulosti a budoucnosti existuje přítomnost.
Jak již bylo zmíněno dříve, nelze
Jak již bylo zmíněno dříve, nelze prožívat minulost jako minulost ani budoucnost jako budoucnost, protože minulost již neexistuje a budoucnost ještě neexistuje. To vede Augustina k závěru, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou všechny prožívány v právě popsaném okamžiku, tedy v přítomnosti, protože přítomnost je jediný čas, který existuje. Minulost je tedy přítomna jako paměť. To, co je pamatováno, zanechává dojem v naší paměti prostřednictvím vědomé zkušenosti a lze si to zpřítomnit, pokud to není zapomenuto .
Přítomnost je přítomna
Přítomnost je pak přítomna jako vnímání zahrnující veškerou naši vědomou zkušenost. Stejně tak budoucnost je přítomna jako očekávání. Příkladů je mnoho: myslíme si, než jednáme (alespoň z větší části), vidíme, jak se světlo svítání rychle přežene po zemi, a proto očekáváme, že brzy vyjde slunce atd. V každém případě, když je něco daleko do budoucnosti je to něco, co dlouho neočekáváme (samozřejmě ve srovnání se standardem).
Prostřednictvím tohoto
Prostřednictvím tohoto fenomenologického popisu docházíme k závěru, že existuje pouze neustálá, nepřetržitá přítomnost, zkreslena našimi zkušenostmi paměti a očekávání. předtím jsme rozlišovali lidský čas od božské věčnosti na základě toho, že lidský čas se mění, jak postupuje z budoucnosti, do přítomnosti a do minulosti, zatímco božská věčnost je věčnou a neměnnou přítomností. Augustinův fenomenologický popis však ukazuje, že lidský čas je v zásadě také věčnou přítomností.
