#4 - René Descartes Flashcards
Pojem duše
Pojem duše, myslící substance či sebereflektující subjekt je ústím Descartovy metodické pochybnosti. radikalizace pochybností ruší veškerou objektivní jistotu, pochybnost o předmětné vztahu idejí se rozšiřuje na subjektivní stránku zkušenosti – nutně vede k otázce po jistotě, zda jsem při pochybování vyčerpal veškeré univerzum, jenž meditujícího obrací k já.
Pochybnost takto ruší
Pochybnost takto ruší sebe sama, neboť tu musí být přinejmenším činitel pochybností. Protože myšlenkové obsahy jsou nezpochybnitelné, je prokázána existence subjektu, v němž jsou tyto obsahy přítomné. Ztroskotáním pochybnosti je získána první nezpochybnitelná jistota, onen první princip hledaný Descartem na počátku meditací – existence já.
Předpoklad, že někdo myslí
Předpoklad, že někdo myslí, a přitom neexistuje, je rozporuplný. Nemůže pochybovat někdo, kdo neexistuje, proto je tvrzení o pochybující existenci nezpochybnitelně pravdivé – při pochybnosti nelze popírat skutečnost pochybování.
Descartes tímto poukazuje na nezrušitelnost vztahu, jímž se všechny představy vztahují k já – k subjektu těchto představ I kdybych se domníval, že neexistuje žádný materiální svět, přece musím připustit, že existují já, který se takto domnívá.
Descartes tak předvádí
Descartes tak předvádí určitou variantu transcendentální dedukce – existence já je prokázána jako nutná podmínka veškeré zkušenosti a odůvodnění nároku platnosti objektivních soudů. Podpůrným důkazem mu slouží rovněž hypotéza zlotřilého démona, v jejímž scénáři musí existovat já alespoň jako příjemce klamu. Zlotřilý démon tak může klamat, jakkoliv chce, nikdy však meditujícího neoklame, v jeho vlastní existenci.
Od první nezpochybnitelné
Od první nezpochybnitelné jistoty se Descartes odráží k meditaci o já a pokládá si otázku „Co je člověk“. Dosavadní uvažování o člověku obsahovalo tělo a duši, jíž byly připisovány veškeré mentální i fyzické činnosti, kromě myšlení také trávení, výživa, chůze či smyslové vnímání.
Tělem se chápe vše
Tělem se chápe vše, co bývá ohraničeno nějakým tvarem, co lze místně vyměřit, a co vyplňuje prostor – vnímá se hmatem, zrakem, sluchem, chutí. Mít však sílu hýbat sám sebou, zahájit smyslové vnímání a myšlení však vůbec nepatří k přirozenostem těla – i smyslové vnímání je mentálním úkonem.
Ptáme-li se v souladu s metodickou skepsí, co můžeme poznat jistě a nezpochybnitelně, eliminuje hypotéza zlotřilého démona tělesnost a potažmo všechny výkony vázané na tělo – výživu, smyslové vnímání apod.
Zůstává tedy pouze myšlení
→ Zůstává tedy pouze myšlení, to jediné nelze od já odloučit, jinak by tu nebylo nic, co by zajistilo jeho nutnou existenci. Existence já tak spočívá v myšlení, existuji do té míry, do jaké myslím – člověk je věc pravdivá, opravdu existující a myslící.
Descartes zde ilustruje
Descartes zde ilustruje svou koncepci substanciálního dualismu, jenž lze formulovat takto: Pro každou entitu, která náleží k základnímu ontologickému inventáři stvořeného světa (každá stvořená substance, v našem případě člověk) nutně platí, že spadá právě do jedné ze dvou tříd definovaných vždy právě jednou ze dvou základních vlastností, totiž myšlení, resp. rozlehlosti.
Člověk jako stvořená substance
Člověk jakožto stvořená substance je věc myslící, veškeré vlastnosti vázající se na tělesnost je potřeba z ontologického ustrojení vyřadit. Descartes tak vylučuje i představivost, nebo ji definuje jako nazírání tělesné věci, představivost nutně vyžaduje názor. Z toho plyne, že schopnost představivosti není adekvátní schopností k pochopení přirozenosti mysli, při zkoumání mysli je potřeba uzávorkovat vše, co si o mysli představujeme.
Existence mysli
Existence mysli je nanejvýš jistá, na rozdíl od existence těla, jež je snadno zpochybněna hypotézou zlotřilého démona. Potýkáme se tak s jistým paradoxem, když se přirozeně domníváme, že věci, které jsou pochybné (tělesa) poznáváme rozlišeněji než vlastní mysl. Descartes tento paradox nazývá paradoxem rozlišeného poznání a vysvětluje ho skrze svedení mysli na scestí.
Za příklad si bere
Za příklad si bere vosk.
a. Zkoumáme-li vosk, konstatujeme následující vlastnosti: tvrdý, voňavý, chladný na dotek, vydávající zvuk při ťuknutí. Přiblížíme-li však tento stejný kus vosku k ohni, sledujeme, jak vůně vyvane, barva se mění, tvar se ztrácí, rozměry narůstají, vosk kapalní a zahřívá se.
to, co totiž na vosku
b. to, co totiž na vosku uchopujeme rozlišeně a tím poznáváme, že se jedná o vosk, není to, co vnímáme smysly, přesněji nemůže to pocházet ze smyslů. Jedná se o předmět soudu. Při abstrakci od všeho, co se na vosku mění a smyslům se dává pokaždé jinak, se ukazuje, co myslíme pojmem vosk, když soudíme, že proměnlivé vlastnosti vosku jsou určením něčeho, co přetrvává. Vosk určujeme jako něco rozlehlého a proměnlivého.
při rozlišeném poznání
c. Při rozlišeném poznání vosku ho uchopujeme v rozmanitosti všech možných změn, které může podstoupit, což je pro smyslové vnímání nemožné. Jeho pojem si nemůžeme vytvořit ani z rozmanitých vjemů. Smysly, které v rámci změny vnímají na vosku vždy něco jiného, nedokáží postihnout fakt, že se stále jedná o ten stejný vosk.
idea jednoty nepochází ze
d. Idea jednoty nepochází ve smyslů – smyslovým vnímáním se nám nikdy nic nedává jako jednotné. Smysly vnímají vždy jen konkrétní podoby vosku, nemají nástroje k tomu, aby tyto dílčí vjemy syntetizovali pod jeden pojem vosku.
to, co subjekt dosud považoval
→ To, co subjekt dosud považoval za uchopování zrakem je uchopeno schopností soudit, tj. myšlením, které zajišťuje přechod mezi prohlížením věci myslí a poznáním této věci, jenž se realizuje v řečovém aktu pojmenování. . Na příkladu vosku Descartes ukazuje, že veškerá tělesa jsou poznávána výhradně chápavostí, jež interpretuje smyslová data. Descartes zde dokazuje, že proto abych vnímal, musím nejprve myslet .
