#4 - Platón Flashcards
V řecké kultuře pátého století nebyla víra v posmrtný život duše pevně zavedena. Sokratovy argumenty v Faidonovi pro nesmrtelnost duše oslovují skeptické partnery a odrážejí obecnou nejistotu doby ohledně osudu duše po smrti. Tento skepticismus je zdůrazněn v dialozích, kde se navrhuje, že duše nemusí přežít smrt a může být zničena jako hmotná entita.
Navíc, kromě otázky nesmrtelnosti panuje další otázka, zda duše, pokud má nějakou formu existence poté, co osoba zemřela, „má stále nějakou moc a moudrost“ (Phaedo, 70b; srov. 76c ). V odpovědi na obě otázky Sokrates říká nejen to, že duše je nesmrtelná, ale také, že po svém oddělení od těla v době smrti rozjímá o pravdách.
Argument, který vrhá nejvíce světla na to, co Platón považuje za podstatu duše, je argument příbuznosti (78b-80b). Tento argument přímo čelí rozšířeným obavám, že duše, při smrti nebo brzy po ní, je zničena tím, že je rozptýlena. Začíná rozlišováním dvou druhů věcí: na jedné straně věcí, které jsou vnímatelné, složené z částí a podléhající rozkladu a destrukci; na druhé straně věci, které nejsou postřehnutelné, ale inteligibilní, nesložené z částí a vyňaté z rozkladu a ničení. Tyto dvě kategorie se zjevně vylučují.
Druh nepomíjivého
Druh nepomíjitelného, inteligibilního bytí je navíc ilustrována, ale zdá se, že není vyčerpána, platónskými idejemi, jako je rovnost, krása a podobně (kontra Bostock 1986, 118). Inteligibilní bytí zjevně zahrnuje to, co Platon nazývá božským, jehož přirozeností je vládnout a vést (80a), a neexistuje žádný náznak, že by ideje vyčerpávaly božské, nebo dokonce zahrnovaly božské, takto chápané. Argument tak ponechává prostor pro myšlenku, že duše není ideéln, ale jsou přesto inteligibilní, nedílné a nepomíjivé (contra Robinson 1995, 29).
Platon dochází k závěru,
Platon dochází k závěru, že duše je nejpodobnější právě inteligibilnímu bytí a že tělo je nejpodobnější vnímatelnému a pomíjivému bytí. Platon bere svůj závěr tak, že předpokládá, že je přirozené, aby o duši bylo vypovídano jako o nerozlučitelné, v každém případě duše méně podléhá rozkladu a destrukci než tělo.
Platon tvrdí,
Platon tvrdí, že duše je jako inteligibilní bytí na základě toho, že není viditelná a obecně není postřehnutelná, a že sdílí svou přirozenou funkci s božským, totiž vládnout a vést (v jednom případě tělo, v druhém smrtelníky).
Existuje ale i
Existuje ale i samostatný argument pro příbuznost duše s inteligibilním bytím. Když duše používá smysly a věnuje se vnímatelnému, „bloudí a je zmatená . Naproti tomu, když zůstává „sama sebou“ a zkoumá inteligibilní, její bloudění končí a ona dosahuje stability a moudrosti.
Tvrzení, že
Tvrzení, že duše je příbuzná inteligibilnímu bytí, se alespoň částečně opírá o i názor, že inteligibilní bytí je obzvláště vhodná pro duši, protože jí poskytuje doménu předmětů, ve vztahu ke kterým a pouze ve vztahu ke kterým může fungovat bez zábran a plně v souladu se svou vlastní přirozeností, aby dosáhl svého nejdokonaleji vyvinutého a optimálního stavu, moudrosti.
Duše, jak ji Platon
Duše, jak ji pojímá Platón ve Faidonovi, je zásadně charakterizována kognitivními a intelektuálními rysy: je to něco logického, více či méně dobře podle toho, do jaké míry je narušena, resp. rozptýlení tělem a smysly; něco, co reguluje a ovládá tělo a jeho touhy a náklonnosti, „zejména jde-li o moudrou duši“ (94b), pravděpodobně způsobem, který zahrnuje a činí účinnými úsudky o tom, co je nejlepší dělat a jak to je. nejlépe se chovat; a něco, co má jako druh ozdoby, která se k tomu skutečně hodí, ctnosti jako střídmost, spravedlnost a odvaha (114e f.).
dvě ze čtyř
Dvě ze čtyř hlavních linií argumentů pro nesmrtelnost duše se nespoléhají na kognitivní nebo skutečně specificky psychologické rysy duše, ale jednoduše na známé spojení mezi duší a životem.
Podle cyklického argumentu (70c-72d) bytí naživu obecně předchází, stejně jako tomu předchází, být mrtvý.
Platon to chápe, aby ukázal, že sama smrt bytosti zahrnuje pokračující existenci dotyčné duše, která přetrvává po dobu oddělení od těla, a pak se vrací, aby oživila jiné tělo ve změně, která je protějškem předchozí změny, umírání. Podle posledního argumentu, nabízeném Platonem ve Faidonovi, je duše nesmrtelná, protože má v podstatě život, stejně jako oheň v podstatě teplo. Je zřejmé, že oba tyto argumenty platí pro duše všech živých věcí, včetně rostlin (srov. 70d, 71d). A v posledním argumentu Sokrates výslovně apeluje na myšlenku, že je to duše, která oživuje tělo živého tvora (105c)
jedna poněkud
Jedna poněkud překvapivá a možná záhadná vlastnost rámce dialogu Faidon je to, že na jedné straně Platon evidentně považuje duši za jaksi zodpovědnou za život jakéhokoli živého organismu, a tedy pravděpodobně za všechny různé činnosti (atd.), které mu rozhodujícím způsobem jsou v rámci života vlastní. Na druhou stranu to také bere tak, že existuje omezená třída činností, za které je duše nějakým zvláštním způsobem zodpovědná, takže to ve skutečnosti není tak, že by duše byla tímto zvláštním způsobem zodpovědná za všechny relevantní věci. činnosti, do kterých se zapojují živé organismy.
Dále pak, Platonova
Ústava představuje komplexní a nuancovanou teorii duše, integrující její různé funkce a aspekty do soudržného rámce. Tato teorie se nezabývá pouze etickými a psychologickými dimenzemi duše, ale uznává také její širší roli při definování života a vitality v organismech.
V Ústavě je
V Ústavě je explicitně integrována řada ústředních rysů běžného pojmu duše, ve Faidonovi koexistujích poněkud neklidně: totiž odpovědnost jednak za samotný život organismu (tj. odpovědnost za své bytí a přežití jako lidské bytosti), za jednak kognitivní a (zejména) intelektuální funkce a za morální ctnosti, jako je odvaha a spravedlnost.
Argument Ústavy začíná
Argument začíná předpokladem, že úlohou všech jsoucen je dobře plnit svou funkci a věci plní svou funkci dobře, pokud mají ctnost, která jim je přiměřená, a špatně, pokud mají příslušnou neřest (353c). Duši Platon pak přisuzuje funkci „starat se o věci, vládnout a uvažovat (a o všech věcech tohoto druhu)“ a dodává, že součástí funkce duše je i žití (353d). To vede k prozatímnímu závěru, že dobrá duše se stará, vládne, uvažuje (atd.) a žije dobře, zatímco špatná duše dělá tyto věci špatně.
Dalším předpokladem je,
Dalším předpokladem je, že spravedlnost je ctnost přiměřená duši, nespravedlnost je její neřestí. Odtud plyne další prozatímní závěr: spravedlivá duše žije dobře; nespravedlivý, špatně. Ale žít dobře znamená být šťastný (a žít špatně znamená být ubohý). A tak Platon může vyvodit prozatímní závěr, a sice, že spravedlivý (člověk, to znamená, jehož duše je spravedlivá) je šťastný, zatímco člověk, jehož duše je nespravedlivá, je ubohý.
