#4 - Aristotelés Flashcards
Duše je nutně
Duše je nutně podstatou jakožto forma přírodního těla, které je schopné života.“ Všichni živočichové oplývají podle Aristotela duší,
Duše je pojednávána
duše je pojednávána na základě hylemorfické nauky. Duše je forma, aktualita, tělo je látka, potencialita. → Duše je tím, dává tělu život, naopak tělo má potenciál být oduševnělé (etre animé). Tělo je tedy možností dostat život, duši, duše je aktualizací těla, života. Podle Aristotela je zbytečné obecnou definici duše, neboť by nemohla postihnout individuální partikularity.
Aristotelés jako u
Aristotelés jako u všech podstat také i zde zastává názor, že nemá smysl se tázat po tom, zda může existovat duše bez těla nebo tělo bez duše. každá existence vyžaduje tělo jistého tvaru a její chemickou konstituci (tělo je matérie, kterou duše tvaruje – stejně tak každá forma vyžaduje látku).
→ Hylemorfismus se vyhýbá
→ Hylemorfismus se vyhýbá substanciálnímu dualismu i materialismu v předpokladu, žeduše a tělo jsou odlišné, ale nejsou to substance, které by mohly existovat zvlášť.. Pokud si myslíme, že forma bronzové sochy nebude zachována poté, co se rozteče bronz, neměli bychom si myslet ani to, že duše zůstane poté, co tělo zemře).
Aristotelovi nestačí duši
Aristotelovi nestačí duši pojímat jako formální příčinu bytosti, jako to dělal např. Platón
Duše je také účelovou příčinou těla. stejně jako nehybný hybatel nehybným hybatelem mající počátek pohybu a klidu v sobě samé, tělo je substance, která se pohybuje díky duši. Duše ovšem není pouze formou coby první aktualizací, uskutečněním těla (energeia), ale i uzpůsobeností (entelecheia), duše je tedy tím, díky čemu je tělo schopné žít, tj. vykonávat určité životní činnosti k sobě vlastnímu způsobu bytí.
Duše je také příčinou
Duše je také příčinou (arché) tří životních projevů, funkcí na jejichž základě je členěna tj. existují tři základní druhy) duše: výživa, smyslové vnímání (sensation), a myšlení (thought).
Vyživovací složka duše má za úkol přežití, nikoliv pouze přežití jednoho těla s duší, ale přežití celého rodu – reprodukce. je tak Základní složkou duše a existuje ve všech živočiších (zvířatech, rostlinách),
ve vyživování máme další tři složky: to, co je vyživováno; to, co vyživování prostředkuje; to, co vyživuje
vyživované je tělo, vyživuje duše, vyživováno je např. jídlem
= jen, co je živé, tj. má duši, je vyživované
vnímající složka
vnímající složka existuje ve všech zvířatech a lidech,
Funkcí vnímající složky duše je vnímání a pociťování – vzájemná akce toho, co může měnit percepci a toho, co ji je schopno přijímat
aktualizace vnímání je zároveň aktualizací vnímaného předmětu. stejně jako se barva domu mění aktivitou malíře, tak se vněm vnímajícího orgánu mění aktivitou předmětu Tj. objekt vnímání a samotná smyslová kapacita jsou v aktualizaci totožné.
„Naše smysly nás
„Naše smysly nás na elementární úrovni neklamou, jsou pravdivé, tj. ukazují svět takový, jaký je. Omyl sice může vzniknout již při vnímání tzv. společných kvalit, nicméně právě proto nám příroda dala více smyslů, abychom se i tohoto pochybení mohli snáze vyvarovat.“ Podle Aristotela tak smyslové vnímání stačí k dokonalému poznání předmětů.
smyslů máme více
smyslů máme více, abychom nepřehlédli společné atributy vnímatelných objektů. když se díváme na žlutý banán, tak se na něj zaměřujeme jak zrakem, tak chutí, tak čichem. každý z těchto smyslů má podle něj svůj vlastní specifický orgán a objekt vnímání
Smyslovému vnímání náleží i společný smysl, jakási schopnost reflexe, schopnost vnímat, že vnímá, že vidí, nebo slyší. Tato schopnost reflexe dle Aristotela nepatří až do rozumové složky duše, a že tedy náleží všem živočichům. Každé vnímání musí být provázeno tímto „vědomím“ a nemůžou být od sebe odděleny.Bez společného smyslu bychom jej jakoby nepoznali, až společný smysl realizuje skutečné vnímání. Je také vnímáním vnímání (jakési sebe-vnímání). vnímání umožňuje přijetí smyslových forem, myšlení umožňuje přijetí forem inteligibilních.
rozumová složka
rozumová složka v lidech. kdo nemá mysl, není člověk
Funkcí rozumové duše je pak myšlení. schopnost duše vědět a poznávat. myšlení neexistuje, dokud něco nemyslí, tj. předtím je pouze v možnosti, je zcela nezávislé na tělu, Rozum je na počátku pouze potenciálně identický se svými objekty – stává se svými objekty až tím, když je zná, tj. když je začne myslet. mysl přijímá samozřejmě jen formu předmětu: tj. nemáme v mysli kámen, ale formu kamene.
Aristotelés rozděluje dva druhy myšlení – přímou intuici (ta myslí nedělitelné věci, nemůže se mýlit) a souzení – souzení se může mýlit
V rámci duše
V rámci duše Aristotelés rozlišuje dva druhy rozumového konání:
i. Pasivní rozum – analogický k látce, stává se všemi věcmi = rozumění (apprehension), je ničím, dokud nezasáhne aktivní rozum, tj. dokud nezačne myslet (jako deska, na které ještě není nic napsáno)
ii. Aktivní rozum – je analogický k účinné příčině, protože „tvoří“ všechny věci, díky aktivnímu rozumu se objekty pasivního rozumu stávají, tím, že jim rozumíme
u myšlení je možnost mít vědění, druhá možnost mít aplikovat a užívat vědění.
Jako další kapacita
o touze někdy mluví Aristoteles jako o další kapacitě duše
Pohyb (movement) je způsoben touhou a praktickým myšlením, touha je důvodem k pohybu. Představování si něčeho dobrého, čeho chci dosáhnout (pleasure to be attained) je důvodem k touze. Touha je tedy až sekundární efekt smyslů, tj. pohyb patří také funkci smyslového vnímání.
