#2 - René Descartes Flashcards
Descartova metafyzika je má veskrze epistemologický charakter, neboť hlavním předmětem je určit, co v základním slova smyslu nepochybně jest, Všechno, co takto v nějaké podobě jest, musí také podle Descarta již být představou (projevit se v lidském poznání). nepochybně jest. v lidském poznání).
2#D11
Zatímco se tak tradiční metafyzika zabývala hierarchizací jsoucího dle participace na bytí, mimolidského zdroje vší jsoucnosti a dokonalosti, obrací se kartesiánská metafyzika k lidské bytosti jako subjektu určitého poznání. Metafyzika již v Descartově podání přestává být vědou o jsoucím jakožto jsoucím a počíná být jistou teorií zkušenosti, vědou o vztahu mezi obsahem vědomí a předmětem ve světě. Otázka bytí je otázkou poznání, uchopovanou námi samými v jistotě a evidenci našich poznatků, nahlížených výhradně ve vlastních představách.
2#D1
Výchozí motivací Descartovy metafyziky je racionalistický ideál , vědeckého, apodiktického postihování celku skutečnosti, a to pouze na metodovaném základě jasného, zřejmého a nezpochybnitelného poznání, tedy na základě dokonalého poznání – Descartes v tomto pracuje s předpokladem, že vědění samo má určitý dokazatelný základ, respektive vědění samo je založeno na nutné, jisté, zřejmé, nezpochybnitelné principialitě, nalezené tak jedině kritickým zacházením se samotnými podmínkami pravdivého poznání, tedy, v jeho případě, metodickou skepsí.
2#D3
První přirozenou hypotézou takového zakládajícího principu jsou tudíž smysly, neboť Descartes přiznává, že cokoliv, co doposud považoval za pravdivé, přijal skrze smysly, těm je pro omylnost ale poté upřena patřičné epistemologické prvenství a jí založen podnět ke zpochybnění instinktivně přijímaného předpokladu vztahu reprezentace mezi idejemi a objekty.
2#D5
Descartes pochybuje o tom, že představám vůbec odpovídá nějaký objekt ve skutečnosti, a sice jednak na základě halucinací, jednak na základě nerozlišenosti mezi bděním a sněním. Ve snu jsme totiž přesvědčeni, že bdíme, po probuzení je toto přesvědčení zpochybněno – analogicky je možný postup naopak. Nemáme žádné kritérium rozlišení mezi bdění a sněním, musíme připustit, že všechny naše prožitky mohou mít charakter snových prožitků, tj. předměty, které považujeme za skutečné, mohou být pouze obsahy našich myslí. (argument souvislého snu)
2#D7
Descartes dále přechází od názorových představ k pojmům a zatřetí pochybuje o tom, že pojmy náležitě reprezentují své objekty. Descartes pracuje s hypotézou jakési nedokonalé přirozenosti řádu poznání, který se i přes velkou subjektivní evidenci rozchází s řádem bytí, vlivem čehož můžeme být klamáni v takových úsudcích jako 2+2=4, resp. že pojmy, o kterých jsme si jisti, že odpovídají objektům, jim ve skutečnosti neodpovídají, pouze jakýsi Bůh klamatel, resp. zlotřilý démon nás udržuje v této iluzi.
2#D10
Ovšem, samotné snové vidiny, ať již snové, existují – i když připustíme, že obsahy vědomí nemají korelát v objektivní skutečnosti, nemůžeme zpochybnit, že existují jakožto obsahy našeho vědomí, tj. že mají předmětnou skutečnost – to, že sníme/bdíme jakožto výkon mysli zpochybnit nelze.
2#D12
K jasnému a rozlišenému pojmu mysli Descartes vede odlišením všeho, o čem lze pochybovat, po čemž nám zůstane pouze myšlení samo, jímž se pro Descarta plně vyčerpává esence duše. Takové poznání dokazuje nejvyšší jasnost a primární epistemologickou platnost myslícího vědomí a opravňuje pochybujícího tázat se po existenci vnějšího světa mimo jeho mysl.
2#D13
Obsahy vědomí nemohou být zcela imaginární obdobně jako obrazy bájných stvoření, jejichž části jsou poskládané ze zažitých prvků. Jsou-li prvky obrazu zcela vymyšlené, alespoň barvy zůstávají jako jakýsi vztah ke skutečnosti, způsob, jakým mají být imaginární věci zachyceny jako existující.
2#D14
Descartes tedy nachází obecný princip, příslušný všem pravdivým i nepravdivým představám myšlení – vrození ideje tělesné přirozenosti, resp. rozlehlosti – tvar, velikost, pohyb, počet, trvání, místo a čas. Vrozená idea rozlehlosti tak sehrává analogickou úlohu v myšlení těles, jako barvy v malování obrazu.
2#D15
Všechny vědy závisející tak na uvažování o složených věcech, jsou pochybné a nemohou se týkat prvního principu (fyzika, astronomie, lékařství). Naopak vědy pojednávající o výhradně nejjednodušších a nanejvýš obecných věcech nezávisle na jejich situovanosti v přírodě, jsou jisté a nepochybné (metafyzika, geometrie). Fakt situovanosti v přírodě totiž umožnuje zpochybnění, že sníme.
2#D16
Descartes tak v tomto bodě provádí jakousi hierarchizaci věd – první vědou je metafyzika, obecná a abstraktní, abstrahující o konkrétních vlastností jsoucen. Metafyzika je nezávislá na zpochybnitelné názornosti, a proto má podle Descarta metafyzické poznání vyšší stupeň i než matematické. Všechny vědní disciplíny jsou jen dílčími částmi metafyziky jako jedné všezahrnující vědy, z jejichž principů mají být odvozeny principy ostatní.
2#D17
Protože Descartes dospívá k závěru, že některé naše ideje (např. myšlenka “já existuji”) jsou nepochybně pravdivé, musí existovat nějaké dokonalé bytí, zaručující pravdivost těchto idejí. idea dokonalého bytí nemůže pocházet od nedokonalé lidské bytosti, protože nedokonalé nemůže produkovat ideu dokonalosti. Proto, podle Descarta, tato idea musí mít svůj původ v dokonalém bytí samém, tedy v Bohu.
2#D18
Existence je přitom neoddělitelnou vlastností dokonalého bytí. Pokud by Bůh neexistoval, nebyl by dokonalý, což je v rozporu s definicí Boha jako dokonalého bytí. samotný koncept dokonalého bytí implikuje Boží existenci.
2#D19
Dle toho, pokud by Bůh neexistoval, nebylo by možné mít jistotu v jakékoli vlastní myšlence nebo poznání. Bůh, který tak dle Descarta musí být autorem lidské přirozenosti, stvořil člověka tak, aby mu ideje patřící výhradně jeho vlastní mysli zpřístupňovali pravdu a skutečnost k jeho soudům.
