#2 - Immanuel Kant Flashcards
Kantova epistemologie
Kantova filosofie představuje obrat v dějinách novověkého myšlení – jednak vyústila ve změnu filosofického způsobu myšlení, a zároveň si tuto samotnou změnu sama kladla za cíl a systematicky ji provedla. Podle Kanta:
i. Teoretická filosofie nemá již více za úkol poznávat předměty a především ne předměty, které se nachází mimo obor zkušenosti
ii. Teoretická filosofie by měla mít za cíl vysvětlit epistemické nároky, především epistemický nárok na objektivnost spojený s větami jednotlivých věd,
iii. Filosofie musí směřovat k rozlišení formy a obsahu, tj. vztahovat prostorovou, časovou a kategoriální formu k subjektu a obsah k věcem o sobě
Kant zastává
Kant zastává tradiční racionalistickou pozici, že univerzum je racionálně postižitelné. Avšak racionalisté byly přesvědčeny, že inteligibilní jsou věci o sobě, a věda, která má popisovat realitu na bázi přírodních zákonů tak činí skrze pozitivní ontologii – skrze vlastní ontologické ustrojení věcí.
Kant však svým kop
Kant však svým kopernikánským obratem převrací uchopování reality a situuje její podmíněnost do apriorních struktur subjektivity. Věda, která mám popisovat realitu světa tak popisuje pouze realitu jevů
Tradiční metafyzické premisy
Pojmy jako substance a kausalita se snažil vysvětlit Hume skrze asociační psychologii – pojmy mají čistě subjektivní charakter, nejsou nutně pravdivé – i princip kausality musíme pojmout jako hypotetický. Kant souhlasil s Humem o hypotetičnosti kausálních soudů, ale odmítl pojímat princip kausality jako hypotetický a aposteriorní. Hume opomenul, že přemýšlíme o věcech v termínu kauzality bez toho, abychom ji již někde potkali.
Takové poznání, které H. a L.
Takové poznání, které Leibniz a Hume umístili do oblasti faktických pravd a faktických okolností se neděje libovolně, ale řízeně, zákonitě a nutně. Předměty zkušenosti se nevyskytují nezávisle na subjektu, subjekt je vytváří v tom smyslu, že se zakládají na výkladech v rámci apriorního, subjektem koncipovaného teoretického rámce.
Objektivní platnost
Objektivní platnost soudů je pochopitelná pouze za předpokladu, že předměty jsou podmíněny pojmy a zásadami subjektu, předměty nejsou tak věcmi o sobě, ale věcmi pro subjekt, jevy . Pojmy a zásady subjektu mají přednost před předmětném vnímání, a veškeré jevy se podle nich řídí.
Za tímto účelem je
Za tímto účelem je Kantovou motivací ukázat, že v lidském poznání skutečně existují čisté soudy a priori – věty matematiky, věta z nejběžnějšího používání rozvažování „Každá změna musí mít nějakou příčinu.“ Matematické věty však nejsou analytické, při jejich tvorbě nám totiž nestačí pouze pojmová analýza, ale musí přibrat na pomoc názor. Obecně, všechny teoretické vědy jsou založeny na principech, kterými jsou syntetické soudy a priori,
Na možnosti syntetických
Na možnosti syntetických soudů apriori je založena veškerá Kantova teorie zkušenosti. Právě jistotou nutné a všeobecné platnosti apriorní zásad (např. princip kauzální determinace přírodního dění) je vůbec zkušenost možná. Apriorní zásady nejsou odvozeny z věcí, nýbrž jsou jim jakožto jevům předepsány na způsob podmiňující struktury. Základní otázka veškeré metafyziky i epistemologie musí znít: „Jak je možné syntetické poznání a priori?“
Rozřešení dále zahrnuje
Rozřešení dále zahrnuje možnost používání čistého rozumu při zakládání a budování všech věd, obsahujících apriorní teoretické poznání o předmětech, tj. čisté matematiky, čisté fyziky a čisté metafyziky. To, že je matematika a fyzika možná, dokazuje v případě matematiky a fyziky jejich existence, v případě dosavadně špatně vedené metafyziky vyvolává pochybnost i možnost její existence.
Dosavadní metafyzika
Dosavadní metafyzika se potácela v nejistotě, protože si neuvědomovala rozdíl mezi syntetickými a analytickými soudy a neshledala, že její úloha spočívá v možnosti syntetických soudů a priori. Budoucnost metafyziky podle Kanta leží v rozřešení toho, že je metafyzika možná jako věda, tj. že poskytuje apriorní poznání, že při kladení si metafyzických otázek můžeme získat jisté odpovědi. Úloha metafyzika se výsledně krystalizuje v bytí vědou o hranicích lidského rozumu, kritikou čistého rozumu, nastolující otázky po oprávněnosti nároků poznání,
Cíl kritiky čistého rozumu
Cíl kritiky čistého rozumu je tedy v posledku trojí:
i. Ukázat, že máme poznání univerzálních a nutných principů zkušenosti, tj. máme syntetické apriorní poznání
ii. Ukázat, že tyto principy se nevztahují na předměty, které se nám nemohou dávat ve smyslech
iii. Ukázat, že v otázce těchto předmětů, které se nám nemohou dávat ve smyslech, máme stále prostor pro víru, ta tvoří základ morální praxe.
Jsou zároveń vytyčeny dvě funkce kritiky čistého rozumu
Dvě fáze Kritiky čistého rozumu:
a. Konstruktivní (pozitivní): Analytika rozsahu možností rozumu nezávislého na zkušenosti ukazující, že existující transcendentální principy, apriorní podmínky zakoušení předmětů, resp. zkušenosti vůbec
b. Destruktivní (negativní): Kritika spekulativní metafyziky či ontologie vůbec, tj. přesvědčení, že můžeme poznávat předměty, které se vymykají smyslové zkušenosti (Bůh, duše, svět)
při rozvržení transcedentální fil.
Při rozvržení transcendentální filosofie čistého rozumu je prvořadé ošetřit, aby do ní nepronikaly žádné empirické pojmy, aby apriorní poznání bylo naprosto čisté a neopíralo se o zkušenost. Proto je z transcendentální filosofie vyloučena oblast morálky, veškerá praktická filosofie. Kritika čistého rozumu je tak sebezkoumání rozumu jako takové. Kantův transcendentální projekt, tj. takový, který se táže po podmínkách, za nichž lze pochopit objektivní platnost apriorních pojmů a vět jako možnou, tj. za nichž lze určit základní způsob našeho subjektivního poznání předmětů jako apriorně danou formu poznání
transcendentní x transcendentální
i. Transcendentní – to, co přechází možnosti poznání (Bůh, duše, kauzalita)
ii. Transcendentální – to, co zkušenosti (a priori) předchází, ale je nicméně určeno jen a jen k tomu umožňovat zkušenostní poznání + určené provést kritiku nároků metafyziky – než můžeme tvrdit, že např. Bůh existuje, měli bychom se tázat po podmínkách, při kterých vůbec můžu klást božskou existenci – jejím cílem je tedy ukázat, že nemůžeme mít přístup k transcendenci
veškeré poznání
Veškeré poznání začíná zkušeností. Smyslové dojmy jednak samy částečně vyvolávají představy (pasivní receptivita smyslovosti), jednak probouzí činnost rozvažování (spontaneita komparace, syntézy a analýzy).
