#2 - Immanuel Kant Flashcards
Kantova epistemologie
Kantova filosofie představuje obrat v dějinách novověkého myšlení – jednak vyústila ve změnu filosofického způsobu myšlení, a zároveň si tuto samotnou změnu sama kladla za cíl a systematicky ji provedla. Podle Kanta:
i. Teoretická filosofie nemá již více za úkol poznávat předměty a především ne předměty, které se nachází mimo obor zkušenosti
ii. Teoretická filosofie by měla mít za cíl vysvětlit epistemické nároky, především epistemický nárok na objektivnost spojený s větami jednotlivých věd,
iii. Filosofie musí směřovat k rozlišení formy a obsahu, tj. vztahovat prostorovou, časovou a kategoriální formu k subjektu a obsah k věcem o sobě
Kant zastává
Kant zastává tradiční racionalistickou pozici, že univerzum je racionálně postižitelné. Avšak racionalisté byly přesvědčeny, že inteligibilní jsou věci o sobě, a věda, která má popisovat realitu na bázi přírodních zákonů tak činí skrze pozitivní ontologii – skrze vlastní ontologické ustrojení věcí.
Kant však svým kop
Kant však svým kopernikánským obratem převrací uchopování reality a situuje její podmíněnost do apriorních struktur subjektivity. Věda, která mám popisovat realitu světa tak popisuje pouze realitu jevů
Tradiční metafyzické premisy
Pojmy jako substance a kausalita se snažil vysvětlit Hume skrze asociační psychologii – pojmy mají čistě subjektivní charakter, nejsou nutně pravdivé – i princip kausality musíme pojmout jako hypotetický. Kant souhlasil s Humem o hypotetičnosti kausálních soudů, ale odmítl pojímat princip kausality jako hypotetický a aposteriorní. Hume opomenul, že přemýšlíme o věcech v termínu kauzality bez toho, abychom ji již někde potkali.
Takové poznání, které H. a L.
Takové poznání, které Leibniz a Hume umístili do oblasti faktických pravd a faktických okolností se neděje libovolně, ale řízeně, zákonitě a nutně. Předměty zkušenosti se nevyskytují nezávisle na subjektu, subjekt je vytváří v tom smyslu, že se zakládají na výkladech v rámci apriorního, subjektem koncipovaného teoretického rámce.
Objektivní platnost
Objektivní platnost soudů je pochopitelná pouze za předpokladu, že předměty jsou podmíněny pojmy a zásadami subjektu, předměty nejsou tak věcmi o sobě, ale věcmi pro subjekt, jevy . Pojmy a zásady subjektu mají přednost před předmětném vnímání, a veškeré jevy se podle nich řídí.
Za tímto účelem je
Za tímto účelem je Kantovou motivací ukázat, že v lidském poznání skutečně existují čisté soudy a priori – věty matematiky, věta z nejběžnějšího používání rozvažování „Každá změna musí mít nějakou příčinu.“ Matematické věty však nejsou analytické, při jejich tvorbě nám totiž nestačí pouze pojmová analýza, ale musí přibrat na pomoc názor. Obecně, všechny teoretické vědy jsou založeny na principech, kterými jsou syntetické soudy a priori,
Na možnosti syntetických
Na možnosti syntetických soudů apriori je založena veškerá Kantova teorie zkušenosti. Právě jistotou nutné a všeobecné platnosti apriorní zásad (např. princip kauzální determinace přírodního dění) je vůbec zkušenost možná. Apriorní zásady nejsou odvozeny z věcí, nýbrž jsou jim jakožto jevům předepsány na způsob podmiňující struktury. Základní otázka veškeré metafyziky i epistemologie musí znít: „Jak je možné syntetické poznání a priori?“
Rozřešení dále zahrnuje
Rozřešení dále zahrnuje možnost používání čistého rozumu při zakládání a budování všech věd, obsahujících apriorní teoretické poznání o předmětech, tj. čisté matematiky, čisté fyziky a čisté metafyziky. To, že je matematika a fyzika možná, dokazuje v případě matematiky a fyziky jejich existence, v případě dosavadně špatně vedené metafyziky vyvolává pochybnost i možnost její existence.
Dosavadní metafyzika
Dosavadní metafyzika se potácela v nejistotě, protože si neuvědomovala rozdíl mezi syntetickými a analytickými soudy a neshledala, že její úloha spočívá v možnosti syntetických soudů a priori. Budoucnost metafyziky podle Kanta leží v rozřešení toho, že je metafyzika možná jako věda, tj. že poskytuje apriorní poznání, že při kladení si metafyzických otázek můžeme získat jisté odpovědi. Úloha metafyzika se výsledně krystalizuje v bytí vědou o hranicích lidského rozumu, kritikou čistého rozumu, nastolující otázky po oprávněnosti nároků poznání,
Cíl kritiky čistého rozumu
Cíl kritiky čistého rozumu je tedy v posledku trojí:
i. Ukázat, že máme poznání univerzálních a nutných principů zkušenosti, tj. máme syntetické apriorní poznání
ii. Ukázat, že tyto principy se nevztahují na předměty, které se nám nemohou dávat ve smyslech
iii. Ukázat, že v otázce těchto předmětů, které se nám nemohou dávat ve smyslech, máme stále prostor pro víru, ta tvoří základ morální praxe.
Jsou zároveń vytyčeny dvě funkce kritiky čistého rozumu
Dvě fáze Kritiky čistého rozumu:
a. Konstruktivní (pozitivní): Analytika rozsahu možností rozumu nezávislého na zkušenosti ukazující, že existující transcendentální principy, apriorní podmínky zakoušení předmětů, resp. zkušenosti vůbec
b. Destruktivní (negativní): Kritika spekulativní metafyziky či ontologie vůbec, tj. přesvědčení, že můžeme poznávat předměty, které se vymykají smyslové zkušenosti (Bůh, duše, svět)
při rozvržení transcedentální fil.
Při rozvržení transcendentální filosofie čistého rozumu je prvořadé ošetřit, aby do ní nepronikaly žádné empirické pojmy, aby apriorní poznání bylo naprosto čisté a neopíralo se o zkušenost. Proto je z transcendentální filosofie vyloučena oblast morálky, veškerá praktická filosofie. Kritika čistého rozumu je tak sebezkoumání rozumu jako takové. Kantův transcendentální projekt, tj. takový, který se táže po podmínkách, za nichž lze pochopit objektivní platnost apriorních pojmů a vět jako možnou, tj. za nichž lze určit základní způsob našeho subjektivního poznání předmětů jako apriorně danou formu poznání
transcendentní x transcendentální
i. Transcendentní – to, co přechází možnosti poznání (Bůh, duše, kauzalita)
ii. Transcendentální – to, co zkušenosti (a priori) předchází, ale je nicméně určeno jen a jen k tomu umožňovat zkušenostní poznání + určené provést kritiku nároků metafyziky – než můžeme tvrdit, že např. Bůh existuje, měli bychom se tázat po podmínkách, při kterých vůbec můžu klást božskou existenci – jejím cílem je tedy ukázat, že nemůžeme mít přístup k transcendenci
veškeré poznání
Veškeré poznání začíná zkušeností. Smyslové dojmy jednak samy částečně vyvolávají představy (pasivní receptivita smyslovosti), jednak probouzí činnost rozvažování (spontaneita komparace, syntézy a analýzy).
Pro Kanta je veškeré poznání
Pro Kanta je veškeré poznání syntetizování, sestavování, spojování dohromady, platí to pro smyslově-názorné poznání, i pro poznání rozumově-pojmové, i pro spojení těchto poznání samých. Syntéza ovšem potřebuje ještě kritérium vlastní syntetizace spočívající pouze v něčem společném pro syntetizované, tj. v něčem, v čem již obě věci mají jednotu. K syntéze tedy musí být dána kromě rozmanitosti, jednak jednotící pravidla, na jejichž základě můžeme něco rozličného a rozmanitého spojovat a jednak možnost procesuality, časové podmínky.
tyto jednoty spočívají
→ Tyto jednoty spočívají již apriorně připraveny v mysli, tj. jsou čistě dány v poznání jako jemu přecházející určující čisté nachází Kant jak ve smyslovosti, tak v rozvažování
apriorní formy smyslovosti a rozvažování
a. Čisté názory smyslovosti - prostor a čas s určením prostoru a času jako apriorních forem se neruší skutečnosti, že v předmětovém postoji jsou zakoušeny jako reálná určení všech věcí – formám názoru přísluší empirická realita
b. Čisté pojmy rozvažování – kategorie jako podstatné formy, jednotící funkce syntéz, podle nichž rozvažování umožňuje nejen to, aby se různorodý materiál smyslů vnějšího názoru pasivně setkával jako je tomu u smyslového poznání, ale dovádí jej svým aktivním jednání pod čisté, pojmy zakládající patřičnou srozumitelnost
prostor a čas
Čisté názory se v konkrétní zkušenosti pojí s čistými pojmy v transcendentálních schématech a z toho vznikají zásady čistého rozvažování. (těmi jsou např. substance nebo kauzalita – princip kauzality slouží pouze k tomu, abychom strukturovali skutečnost, jak se ukazuje prostřednictvím smyslových počitků, a tak konstituovali svět jevů. V žádném případě však k tomu, abychom dospívali za oblast jevů.)
lidské obsahy mysli
lidské obsahy mysli a odvislé poznání pak vzniká při součinnosti smyslovosti a rozvažování . Bez smyslovosti by nám žádný předmět nebyl dán, bez rozvažování by nebyl myšlen. Podmínky, za nichž jsou nám předměty ve smyslovosti dány, předchází podmínkám, za nichž předměty rozvažování myslí, každá představa je částí toho celku, který je synteticky sjednocován před vlastnictvím samotné představy. Tudíž, je třeba předpokládat existenci něčeho, co je apriorní syntéza
nutností pro vznik představy
Nutností pro vznik představy je vědomí oné představy, proto nejzákladnější předpoklad všech syntetizací, a vůbec celé logiky a transcendentální filosofie je jednota (sebe)vědomí, tzv. syntetická jednota apercepce v představě ,,já myslím“. „Jsme si apriorně vědomi průběžné identity nás samých vzhledem k představám, které kdy mohou náležet k našemu poznání, jako nutné podmínky možnosti veškerých představ. Tento princip je apriorně jistý a lze ho nazvat transcendentálním principem jednoty veškeré rozmanitosti našich představ. Na jejím základě je možné apriorní poznání vůbec.
Sebevědomí je nejdůležitější a nejzákladnější podmínkou lidského poznání, protože plní trojí funkci:
i. Sebevědomí zakládá také jednotu toho, co poznávám, tj. jednotu objektu – aby se předmět, který momentálně poznávám v mnohosti názorů, zkušeností a představ nerozplynul, je i pro něj potřeba princip zaručující identitu – já s předmětem zachází, poznává jej a uvědomuje si jej – jednota mě a objektu
ii. Sebevědomí zakládá mezi poznatky vztah, řád a jednotu, aby nedošlo k zániku naší mysli je potřeba jednotícího principu – jednotné identické ohnisko, k němuž se všechny poznatky zaměřují – já ve svém vztahu k sobě samému, já ve vědomí sebe sama – jednota mě se sebou samým
iii. Veškeré poznání musí někde začít a tam být nazřeno a chápáno – tento vztažný bod nemůže ležet nikde jinde, než ve mně, protože všechny poznatky jsou vždy moje. Aby se moje poznatky mohli stát mými, musí být předem apriori ve vztahu k sobě samému, tj. musí mít vědomí sebe, jak jinak bych je mohl nazývat moje? – jednota mě a mého poznání
nakolik je jednota rozmanitosti
Nakolik je jednota rozmanitosti syntetická, natolik předpokládá syntézu, prostřednictvím které ta apercepce konstituuje identitu sebe sama a vědomí té identity. Úplná jednota vědomí předpokládá vědomí jednoty vědomí. Vědomím vlastního sebevědomí coby jeho poznáním je poznáno, že veškerá analytická činnost mysli je daná syntetickým rámcem. Je to rozvažování samo, neboť podřazení rozmanitosti pod jednotu apercepce neznamená nic jiného než podřazení rozmanitosti pod sebe sama.
transcendentální filosofie
„Transcendentální filosofie je proto projevem autonomie, tj. rozum v úplném systému, předznačující své vlastní principy, rozsah, hranice.“ prostřednictvím transcendentální dedukce. Dedukce jako pojem, který má prokázat oprávnění, které či který někdo uplatňuje. Lidské poznání dokazuje oprávněnost tak, že prosadí určité nároky, např. nárok, že může vynášet výroky o skutečnosti v celku, nebo že má k dispozici vhled do nadpřirozených oblastí bytí.
hovořit o skutečnosti
Hovořit o skutečnosti, jak je nezávisle na našem poznání, tj. sama o sobě, nemá vůbec žádný smysl. Sama o sobě je ničím, nemůžeme o něm nic vědět. Je to transcendentní záležitost vyžadující přijetí, jinak by nebylo možné vysvětlovat poznání v jeho vymezení – ovšemkromě svého poznání nemáme přece nic, co bychom mohli proti tomuto poznání postavit jako korespondující. rozvažování nedokáže nikdy víc než anticipovat formu možné zkušenosti, v důsledku neschopnosti operovat mimo hranice smyslovosti – to, co není jevem, nemůže být předmětem zkušenosti
z toho pro Kant plyne
Z toho plyne jasný důsledek pro poznání Boha – Bůh není dán smysly, a tudíž rozvažování jej nemá s čím syntetizovat a není možné jej poznat. proto nemá smysl se pokoušet dokazovat, že neexistuje, neboť v tom případě by si zase lidské poznání nárokovalo rozhodovat o oblasti mimo oblast jevů.
všechny podmínky zkušenosti
Všechny podmínky zkušenosti jsou ovšem v zájmu zkušenosti regulovány . Jako regulativ k tomuto úběžníku slouží ideje čistého rozumu, zaměřující se trojím směrem na celkovou souvislost podmínek svých poznatků:
a. jednota myslícího subjektu – duše
b. jednota řady podmínek jevů – souvislost všeho toho, co se subjektu jeví – svět, svět obsahuje totalitu podmínek toho, co je předmětem smysl, tj. všeho toho, co může být jakýmkoliv způsobem jevem
c. jednota podmínky všech předmětů vůbec – s konečnou platností je věc definována až poté, co je dostatečně odlišena od každé jiné možné věci, musí být přijata idea veškerenstva reality, nejvyšší jsoucno, ideál čistého rozumu – Bůh
poznání je pomocí
Poznání je pomocí regulativů (idejí) zaměřené na syntetizování smysly zprostředkovaných skutečnostních dat nejen v konkrétních jednotlivých případech, ale také v celkovosti totální souvislosti. Ovšem Jedinou oblastí, pro kterou je lidské poznání vůbec kompetentní, je oblast, již samo poznání samo konstituuje svou představivostí, tj. oblast jevů.
analytické soudy
a. Analytické soudy = vztah mezi subjektem a predikátem je myšlen prostřednictvím identity – predikát je obsažen v pojmu subjektu. Analytické soudy jsou vysvětlující (nejsou tedy informativní), k subjektu nic nepřidávají, pouze explikují obsah, který již v pojmu myslíme jeho rozborem na dílčí pojmy. Např. Všechna tělesa jsou rozprostraněná. Predikát rozprostraněnosti nalezneme v rozmanitosti pojmu tělesa, nelze myslet těleso, které by nebylo rozlehlé v prostoru. Analytické soudy jsou vždy apriorní, jejich pravdivostní hodnota je nezávislá na zkušenosti. Neposkytují tak žádné poznání, protože neříkají o světě nic nového, co by nebylo evidentní z pojmu, jsou potřebné pro zisk zřetelných pojmů jako základu pro syntetické soudy, z nichž teprve plyne rozšiřující poznání.
syntetické soudy
b. Syntetické soudy = vztah mezi subjektem a predikátem je myšlen prostřednictvím kontradikce – predikát leží zcela mimo subjekt. Syntetické soudy jsou rozšiřující, přidávají predikát, který v subjektu nebyl myšlen a žádnou pojmovou analýzou ho z něj nelze získat. Např. Všechna tělesa jsou těžká. Tíže (atomová váha) není nutně myšlena v pojmu tělesa, je to až fenomén smyslového vnímání.
Racionalistická metafyzika pokládala všechny syntetické soudy za aposteriorní, tj. založené na zkušenosti. Kant má antitradiční postoj a přijímá možnost rozšiřujících soudů, které lze poznat jako pravdivé nezávisle na zkušenosti. Zkušenost jako epistemické kritérium neplatí pro syntetické apriorní soudy, rozvažování se nemůže opřít o zkušenost, protože predikát k subjektu připojuje s větší obecností a s nutností. Konečný účel spekulativního poznání apriori závisí na syntetických soudech a priori.
