#2 - David Hume Flashcards
2#H1
Humovu epistemologii je lze především vysithnout skepticismem a kritikou metafyziky.
Novověká metafyzika byla charakterizována čtyřmi principy, Hume kritizoval každý z nich:
1. Princip kausality, tj. pojetí, že všechno skutečné souvisí na základě účinné nebo účelové příčiny (hraje ústřední roli u Leibnize)
2. Princip substanciality, tj. teze, že všechno skutečné lze chápat na základě rozlišení bytí samostatného (substanciálního) a nesamostatného (závislého, akcidentálního, modálního – hraje ústřední roli u Spinozy)
3. Princip identity v oblasti vědomí, tj. náhled, že veškeré obsahy vědomí, resp. poznatky se setkávají s tím, že se vztahují k Já (ústřední roli v idealismu)
4. Princip nejvyšší, základní či poslední příčiny, tj. přesvědčení, že všechno skutečné bylo stvořeno Bohem, že od něho pochází, k němu cílí, a musí být tedy chápáno ve vztahu k němu (hraje ústřední roli u Descarta)
2#H2
Souvislosti, které se budují na základě jmenovaných principů, jsou pouze produkty lidské představivosti, která si na ně zvyká na základě přirozeného instinktu, především na základě užitečné použitelnosti v konkrétním životě. Obraz skutečnosti, který nakonec díky principům asociativně vzniká, proto také představuje pouze obsah víry. Objektivní význam nemají ani principy, ani jimi vytvářené vztahy – nestaví se totiž na skutečnosti, jejich původem je subjektivní lidská zkušenost.
2#H3
Humovým řešením je odmítnutí systémy nezaložené na faktech a pozorováních. Metafyzické a teologické systémy neoprávněn překračují hranice přirozené poznatelnosti a oslovit témata, která nejsou přístupná porozumění. Na tyto systémy Hume pohlíží jako na šiřitele pověr a předsudků. metafyzika má tedy podle Huma pouze vážně vyšetřit povahy lidského rozumu, a rozlišit mezi tím, co lidský rozum musí přijmout na základě přirozeného instinktu, a tím, co si představuje z čisté pověrčivosti,
2#H4
Hume odmítá i základní racionalistický postoj, v němž má poznání poslední hodnotu – po vědění netoužíme kvůli vědění samému, ale i kvůli praktickým cílům. Nejenže tak dle Huma nelze poznat ideální definitivní pravdy jako nezávislý konstitutivní základ lidské podstaty, nelze je v posledku poznat vůbec, vlivem čehož tedy nejenže okolnosti našheo poznávání, tedy způsob a důvod musí být jiné, ale vůbec nám zbývá volba mezi poznáním pouze pravděpodobným nebo žádným.
2#H5
Východiskem poznání přesto zůstává primát poznávajícího lidského zakládající specifickou teorii lidského poznání – empirismus. Poznatelnost člověka jakož i všeho ostatního vztahuje výlučně k hranicím smyslové zkušenosti a experimentální, faktuálně pozorovací metodě přírodních věd jako pramenu veškerého poznání, bez jakéhokoliv příležitosit pro spekulace. Humovým cílem je tak vybudovat úplný systém věd založený na studiu lidské přirozenosti, včetně toho, jak se vjemy tvoří a interagují, aby produkovaly složité myšlenky, přesvědčení, pocity a činy
2#H6
Aby mohl určit rozsah rozumění a schopnosti lidských poznávacích mohutností, načrtl obrysy teorie vědění. Základem je percepce, tedy to, co je nám bezprostředně dáno a obsahuje se do našeho vědomí. Podle síly a živosti jsou poté percepce rozděleny na:
i. Imprese – aktuální počitek vnějších smyslů, otisky konkrétně existujících smyslově vnímaných předmětů v podobě pocitů, tužeb, vášní a emocí - imprese nelze vytvořit rozumem, jsou rozumu smyslově dány
ii. Ideje – reprodukované, oslabené smyslové poznatky; představy vyvolány vzpomínkou nebo obrazotvorností a srovnávané a spojované rozumem a užívané vymyšlení
o Jednoduché ideje – pasivní odraz předmětů, pasivně přijaté počitky
o Složené ideje – výsledek spojující činnosti představivosti
2#H7
abstraktní ideje podle Huma neexistují - co existuje, musí být individuální, a musí tak být individuálně určeny i ideje. Ideje lze používat obecně, protože reprezentují rozmanitost předmětu, i když jsou jako takové pouze individuální. Tento paradox se Hume snaží vysvětlit pomocí asociační teorie – nejen, že si vytvoříme jednu určitou představu, ale vytváří se schopnost reprodukovat libovolné jiné ideje (troujúhelník – rovnostranný trojúhelník).
2#H8
Ideje jsou spojovány na základě principu asociace, tendence směřovat od určitých druhů idejí k dalším určitým druhům idejí = gentle force, tři zákony asociace idejí:
a. Podobnost
b. Časová a prostorová souslednost
c. Kausální spojení
2#H9
Pojmové myšlení je tím převedeno na smyslové vnímání
* pojem = reprodukovaná představa nějakého dříve vnímaného předmětu, tedy produkt obrazotvornosti
Základní empiristická teze: nemohou existovat žádné komplexní ideje, tudíž ani žádné pojmy, nemající za své komponenty kopie dřívějších impresí – na základě principu priority impresí oproti idejím je vyloučen předpoklad vrozených idejí a všech neempirických pojmů.
Přestože se zdá bezmezná, naše představivost je ve skutečnosti omezená, protože může pouze přeskupovat a upravovat „materiály“ poskytované našimi dojmy. V případě každé představy je implikován její původ v impresi. např. to, že mám představu chuti jablka je nutně od toho, že jsem dříve jablko ochutnal)
2#H10
Humovo odmítnutí racionalismu dochází vrcholu v rozdělení soudů na dva druhy(Humova vidlička), představuje určitý formát Humovy epistmeologie.
VZTAHY IDEJÍ (RELATIONS OF IDEAS) soudy o pojmových vztazích (relations of ideas), všechno intuitivní a důkazné poznání. (Matematické věty např. Pythagorova a všechny soudy jisté na základě nahlédnutí nebo důkazu)
Vztahy idejí nevypovídající nic o světě, jejich pravdivostní hodnota je zcela nezávislá na zkušenosti. K těmto větám docházíme pouhým myšlenkovým výkonem nehledě na to, zda-li cokoliv ve vesmíru existuje. Epistemologické kritérium pravdivostní hodnoty je tak dáno integritou myšlení. Apriorní analytické soudy tzv. deduktivní pravdy nepřipouštějící vnitřní neslučitelnost a rozpornost, závěr z premis je jistý)
2#H11
FAKTICKÉ OKOLNOSTI (MATTERS OF FACTS), soudy o skutečnostech (Věty o světě např. Slunce zítra nevyjde.)
Syntetické aposteriorní soudy
Binární charakter
Popisují svět, říkají, jak jsou věci ve světě, jsou závislé na zkušenost.
Jejich protiklady jsou vždy možné, jejich popírání nikdy neznamená rozpory a nelze je jako takové ustanovi důkazem pro svou enzávislost na myšlenkovém výkonu.
2#H12
Dle Huma z hlediska rozumu člověk nemá důvod pro induktivní vyvozování, tedy pro určité očekávání budoucnosti na základě zkušenosti, zkušenostním zákonu nebo obecném pravidle umožňující předvídat další události. Souvisle není nijak připuštěna možnost syntetických soudů a priori. Tendenci k induktivní inferenci HUme nachází především v kauzalitě. Ovšem nelze apelovat na kauzalitu pro zaručení induktivní inference , neboť právě znalost kauzálních vztahů je sama závěrem na základě indukce.
2#H13
Předpoklady Humovy metodiky je ona kritika tradičnách metafyzických pojetí, např. substance – idea substance jako takové vykazatelně neexistuje, jde pouze o navyklé spojení zvláštních vlastností čili soubor jednoduchých idejí shrnutých obrazivostí a označených jedním společným jménem či významem jako nevnímatelný a trvalý substrát vlastností. Součástí tohoto názoru je i idea já jakožto myslící substance – nemáme žádnou impresi já či impresi substance jakožto něčeho individuálního, já se nabízí být jen momentem spojení percepcí. Zároveň, neexistují žádná nutná spojení mezi substancí a jejími akcidenty a pokud ano, nelze je nahlédnout.
2#H14
Hume zavrhuje také racionalistické pojetí kausality, a to jak kausalitu jako lockovský výraz zapříčiňování, tak kausalitu jako okasionalistický výraz poukazující na objektivně nutné spojení sukcesivních procesů, založené v Bohu jako účinné příčinně konečných věcí. Pojetí kauzality je Humem oslabeno na pojetí pouhé pravidelnosti sledu událostí, vylučujíce jakýkoliv případ dovolující pozorovat působení nějaké příčiny a zjišťovat činnost její síly. Nutnost, že po události A nastane událost B, je pouze subjektivní, neboť objektivně poznat bytné souvislosti mezi událostmi nelze. Kausalita ostatně nemůže být principiálně nezávislá na zkušenosti ani boží příčinnosti.
2#H15
Všechny přírodní zákony a všechny účinky těles jsou tak bez výjimky známy pouze ze zkušenosti, Hume využívá tuto argumentaci: Účinek je naprosto odlišný od příčiny, nikdy v ní nemůže být nalezen. Kdyby před nás někdo položil nějaký předmět a my bychom se měli vyslovit ohledně jeho účinků, které by mohl způsobovat, aniž bychom s ním měli dříve jakoukoli zkušenost,
