19. V. Novák - Trio d moll Flashcards
VÍTĚZSLAV NOVÁK
- 1870 - 1949
- studoval kompozici, klavír a práva na univerzitě v Praze
- skladatelské začátky ve jménu romantické tradice
- léta 19. stol. “objevl” (pro sebe) moravský a slovenský folklór
- vliv na úpravy lidových písní a v kompozicích na texty
- učil na pražské konzervatoři
NOVÁKOVA DÍLA
- (písňové cykly) - Melancholie, Údolí nového království → text Antonín Sova
- (klavírní trio) - d moll
- (smyčcové kvartety) G dur, D dur
- (klavírní cykly) - Písně zimních nocí, Pan
- (symf. básně) - v Tatrách, Toman a lesní pana
- (kantáty) - Bouře
HISTORICKÝ KONTEXT
- skladba je plná pesimismu
- sám Novák údajně řekl, že se mu při jejím skládání otevřely a krvácely staré rány
FORMA
- současně sonátová forma a sonátový cklus
- obevuje se zde vícevětost v jednovětosti
- formový experiment (navazuje na Lisztovu klavírní sonátu h moll z roku 1854)
- pokusy o spojení výrazně oddělených částí v jeden celek je patrný už v Beethovenově 9. symfonii nebo Schubertově Poutníkovi
- dlouho se to v rámci komorní hudby neřešilo → až do Schönbergovy Zjasněné noci
SKLADBA
- je 3 Novákovou skladbou v pořadí
- dílo se stalo inspiračním v evropském prostředí
ROZDĚLENÍ
EXPOZICE (1. věta) 1-157
PROVEDENÍ (2. věta - Scherzo) 158-292
REPRÍZA (3. věta) 293-354
(4. věta) 355-
EXPOZICE
• OHT (-) HT má formu aba, a (1-8), b (9-14), a‘ (15-22, B dur), modelový úmyslný princip rozvíjející variace (vychází ze spojení prvních 2 tónů, další dva tóny jsou retrográdní rytmická figura téhož, dohromady to dává verbuňkový rytmus jako pozůstatek moravsko-slovenského folklóru), postupně se nabalují další tóny, důležitý je tak 3, 9>3 inverze, 10>9 račí inverze
• spojovací úsek (23-74) evoluční plocha, je obtížné poznat tóniny
• OVT (75-128), harmonická příprava od 72, „kolísání mezi doufáním a zoufáním“
o VT1 (75-92) 76>3 variace (tváří se kontrastně, už tu není verbuňk, nová rytmická figura, ale vnitřní spojitost), 81: horní tóny figurace kopírují melodii //b moll (zoufání), do následující tóniny se dostává přes N6//
o VT2 (93-128) //Ges dur (doufání), 97: b moll, 110: B dur, 119: postupný přechod do A dur//
• Závěr (129-157) //b moll, 138: Ges dur, 146: D dur, závěr prodleva ges//
PROVEDENÍ
- charakter scherza – žertovné, hbité tempo, výrazná rytmická figura, staccato
- začíná „sešupem“, který se objevil už v závěru expozice a následně uvozuje i reprízu (jakýsi leitmotiv), všechny figury jsou již známé z expozice, 179: verbuňk, 197: melodie HT schovaná ve figuře, 213: střední poklidná část, tonálně klidná (f moll), postupně ruší kontrasty, práce s VT, který dostává rytmus verbuňku (B dur)
REPRÍZA (3. věta)
• pomalá věta, repríza HT, kantabilní charakter, stejný průběh, ale jiná klavírní sazba
REPRÍZA (4. věta)
- repríza VT, rytmicky obměněné, objevují se tu evoluční mezivěty, 383: repríza VT2 (Des dur, d moll), 425: HT v augmentaci (d moll)
- koda (430-) expoziční resumé, konečná syntéza témat (VT2 v klavíru, HT v houslích)
POZNÁMKY
Dílo je velmi scelené uvnitř. U tak rozsáhlého díla hrozí nebezpečí rozpadu, proto je tematicky sjednocené – tematická transformace (pojem teoretiků k analýze Lisztova Co slyšíme na horách, motivická technika, typ práce, témata ve skladbě si jsou příbuzná, nedochází k postupné proměně motivů, melodická struktura zůstává vesměs stejná, mění se rytmus a výraz tématu na základě nového pozadí (scherza, pomalé věty apod.), objevuje se už v díle Berzlioze (ideé fix je jakousi transformací tématu ve Fantastické symfonii).
Na oblast HT v expozici by mohlo možné nahlížet jako na další dílčí sonátovou formu. Část a by byla v tomto případě OHT, část b spojovacím úsekem, a‘ OVT, plocha spojovacího úseku by byla provedením. V taktu 41 by pak začala zkrácená repríza.
