Medicínska antropológia Flashcards
Dvě formy zájmu o tělo a tělesnost v medicínské antropologii:
A. předmět empirického antropologického výzkumu
B. konceptuální nástroj, skrze nějž je možné formulovat obecnější metodologicko-teoretické
závěry pro antropologické bádání.
Kariéra těla v antropologii: tři fáze
První fáze
- Implicitní přítomnost těla (samozřejmý, biologicky daný předpoklad, na němž je vystavěn
sociální život), do 70. let 20 stol.
- Instruktivní výjimky, které tělo a tělesnost tematizují a problematizují jeho biologickou danost a
univerzálnost
Druhá fáze: Tělo jako explicitní předmět antropologického bádání.
- Tělo jako médium komunikace, lingvistický obrat, tělo jako součást lingvistického kódu – „jazyk
těla“. Gesta a kinetika, prostorová orientace těla v interakcích, non-verbální komunikace
Zájem o tělo ve strukturální a symbolické antropologii (např. Mary Douglas) – jak se do
lidského těla otiskuje kultura, tělo jako symbol a reprezentace
Třetí fáze: s rozvojem empirického zájmu o tělo a tělesnost se objevují pokusy formulovat
antropologické teoreticko-metodologické přístupy k tělu, od přelomu 80./90 let 20. století
Klíčový text pro medicínskou antropologii zabývající se tělem: Scheper-Hughes, Nancy
and Margaret Lock. 1987. The Mindful Body:
Chcú prekonať západné dualizmy (telo/myseľ, príroda/kultúra, emócie/rozum) ovplyvňujúce
filozofiu, medicínu a zdravotnú starostlivosť. Navrhujú konceptuálny rámec „vedomého tela“, ktorý
zahŕňa tri analytické prístupy:
1. Fenomenologický – skúmanie individuálneho tela ako subjektu.
2. Sociálno-vedný – analýza symbolického a praktického rozmeru tela.
3. Kritický – skúmanie tela ako nástroja sociálnej kontroly alebo odporu voči moci.
Scheper-Hughes a Lock (1987) navrhujú koncept „vedomého tela“, ktorý analyzuje tri prepojené
aspekty tela a telesnosti:
- Žitá skúsenosť tela-subjektu – Fenomenologický pohľad na individuálne prežívanie tela.
- Praktické použitie a významy tela – Skúmanie tela v rámci konkrétnych praktík a
symbolického významu. - Moc a kontrola – Analýza tela v kontexte uplatňovania moci, kontroly a možného odporu
voči nim.
Scheper-Hughes a Lock (1987) v The Mindful Body analyzujú tri aspekty „vedomého tela“:
- Individuálne telo – Skúma vtelenú skúsenosť ako východisko na analýzu zapojenia človeka
do sveta a kultúry. Kritizujú západné duality cez kosmológiu, pojem osoby a telesný obraz
(body image). - Sociálne telo – Označuje symbolické používanie tela na pochopenie prírody, spoločnosti a
kultúry. Skúma sa, ako telo formuje konanie a ako konanie spätne ovplyvňuje telo a
telesnosť. - Politické telo – Zahŕňa reguláciu a kontrolu individuálnych i kolektívnych tiel v oblastiach
reprodukcie, sexuality, práce, voľného času či choroby. Telo zároveň slúži ako priestor
odporu, kreativity a boja proti sociálnej a politickej moci.
Sheper-Hughes prepojenie teórii
fenomenológia - žitá skúsenosť tela - individuálne telo
Sociálno-vedný - sociálne telo - praktické použitie a význam tela
kritický - moc a kontrola - politické telo
Marcel Mauss Habitus
- Habitus označuje soubor získaných zdatností, které se manifestují ve společensky přijatelném
zacházení s individuálním tělem: - „Tělo je prvním a nejpřirozenějším nástrojem člověka. Nebo přesněji řečeno, abychom nemluvili
o nástrojích, prvním a nejpřirozenějším technickým předmětem a zároveň technickým
prostředkem člověka je jeho tělo.“
Mary Douglas – tělo jako „přirozený symbol“
Lidské tělo jako „přirozený symbol“ – společensky naturalizovaný prostředek pro udělování
významu; lidské tělo a tělesnost nikdy nejsou přirozené (biologicky dané), ale jsou společensky
zprostředkované
Etnomedicína vymedzenie
A. etnomedicína jako perspektiva v rámci medicínské antropologie
B. etnomedicína jako objekt antropologického výzkumu (tradiční medicína, lidová medicína)
- etno” - emický pohled, tj. pohled příslušníka studované kultury
Oblasti zájmu a cíle etnomedicíny
A. Výzkum teorií a znalostí týkajících se zdraví, které lidé zdědili a naučili v dané kultuře a
které lidé používají k vysvětlení a léčbě svých nemocí.
B. Zprostředkování. Nejde jen o to porozumět lékařskému myšlení jedné skupiny, ale i o snahu
porovnávat myšlenky napříč kulturami pro místní a globální porozumění. Překlad
etnomedicínských poznatků je použitelný ke zlepšení poskytování zdravotní péče pro
studovanou skupinu nebo k informování o alternativních zdravotnických postupech pro
západní a jiné společnosti.
Typologie etnomedicínských systémů
Young
a) internalizující systémy – fyziologická vysvětlení, projevy/znaky na těle (biomedicína)
b) externalizující systémy – nemoci způsobené událostmi mimo lidské tělo, lidské a nelidské entity
(čaroději) způsobující discomfort (např. Navajo)
a) kumulativní systémy – formalizovaná výuka a výcvik, specifické instituce, kodifikace písmem
(velké systémy jako tCM, Ájurvéda)
b) difuzní systémy – informace nejsou šířeny, omezené způsoby sdílení vědění, tajné vědění
(šamani)
Foster
a) teorie nemoci (personalistické – nemoc je způsobena činností lidských i nadpřirozených aktérů;
naturalistické – nemoci jsou způsobené nerovnováhou určitých přirozených elementů)
b) systém péče – role, vztahy a interakce mezi léčiteli/odborníky a pacienty
Loustaunau
a) „personalistic practitioners“ – šamani, spirituální média, kněží, kouzelníci, čarodějníci
b) „naturalistic practitioners“ – bylinkáři, lékárníci, porodní asistentky, maséři
V. Erickson (2008): rozdělení podle příčin vzniku nemocí
a) biomedicínská perspektiva
(organické, funkční), b) ztráta harmonie, homeostáze, rovnováhy, c) činností nějakého agenta
(uřknutí)
Rozdíl mezi illness a disease
Disease: vnější perspektiva, nejčastěji z hlediska lékařské vědy, která konceptualizuje nemoc a
nakládá s ní jako s objektivní, univerzální daností, diagnóza, kterou nutné léčit, naturalistická
etologie (např. psychologický stres, AIDS jako syndrom selhání imunity způsobené virem HIV,
obezita)
Illness: vnitřní perspektiva dané komunity, společnosti, kultury atd., ve které je nemoc
zakoušena, prožívána, zvládána s ohledem na lokální kontext (např. susto, sikirancija, AIDS jako
„Boží trest“, ztělesnění úspěchu a prosperity), kulturalistická etiologie
medicínsky pluralizmus
Medicínský pluralismus poukazuje na dostupnost různých přístupů, léčebných postupů a
institucí, které lidé využívají k udržení zdraví nebo léčbě nemocí. Nejčastěji medicínský
pluralismus označuje koexistenci biomedicíny a “tradiční medicíny” a nověji i “alternativní
medicíny”.
A. Charles Leslie : pět úrovní v péči o zdraví v Indii:
(1) biomedicína, která se opírá o lékaře s titulem
(2) „místní” medicínský systém, který zahrnuje lékaře, kteří získali diplomy na ájurvédských,
unánských a siddha školách
(3) homeopatie, jejíž lékaři absolvovali korespondenční kurzy
(4) náboženští učenci nebo učení kněží s léčitelskými schopnostmi
(5) místní lidoví léčitelé, věštci a porodní báby.
B. Kleinman : Model medicínské pluralismu (tři sektory):
(1) popular sector: zdravotní péče poskytovaná samotnými nemocnými, jejich rodinami,
sociálními sítěmi. 70-90 % případů léčby na tomto ostrově se odehrávala v tomto sektoru.
(2) folk sector: léčitelé různého druhu, kteří fungují neformálně (kvazilegálně i
nelegálně). Bylinkáři, ranhojiči, porodní báby, spirituální média a kouzelníci.
(3) professional sector: praktiky a instituce biomedicíny i profesionalizované
„heterodoxní“ medicíny (ájurvéda, unani v jižní Asii, homeopatie, bylinná medicína v Jižní Asii
Evropě, Severní Americe nebo Austrálii).
Role biomedicíny v medicínském pluralismu
Biomedicína hraje klíčovou roli v medicínském pluralismu jako standardizovaný a vědecký
přístup k léčbě, ale zároveň čelí výzvám v podobě rostoucí poptávky po holistickém a
individualizovaném přístupu k péči o zdraví. Medicínský pluralismus nabízí příležitost ke
spolupráci mezi různými systémy, což může vést k efektivnější a celostní péči o pacienty.
Kritiky medicínského pluralismu
▪ „systém“ (problematika homogenity a systematičnosti jednotlivých medicín, odklon k
zaměření se na praktiky, přepínání přístupů u praktiků podle pacientů a jejich problémů)
▪ Otázka změny („systém“ a „tradice“ nereflektují proměny v čase, viz Souček a případ
psychotroniky; akupunktura v ČSSR; proměny toho, kdo je označován za „šarlatána“)
▪ synkretismus (u pacientů – „jehličky“ a rakovina, farmaceutické firmy – divize pro léky
tradiční medicíny, vliv migrace a zdravotního turismu)
▪ medicínský neokolonialismus (otázka širšího politicko-ekonomického rámce, ve kterém
působí medicíny)
▪ „medicoscapes“ (role globálních nestátních aktérů)
Vymezení medikalizace na poli sociologie zdraví a nemoci
- Sociální vědci (spolu s lékaři a představiteli různých sociálních hnutí) již po desetiletí používají
pojem medikalizace k pochopení procesů, při nichž jsou různé aspekty života přetvářeny na
lékařské diagnózy, nemoci, poruchy a odchylky od (biologické) normy. - Koncept medikalizace byl rozpracován především v rámci sociologie zdraví a medicíny
(zaměřující se západní medicínu). - „Medikalizace“ často bývá konkretizována jako farmaceutikalizace, psychiatrizace, patologizace,
biologizace nebo biomedikalizace.
Irving K. Zola
Čtyři dimenze medikalizace: 1) aby byla lékařská praxe efektivní, musí se zaměřovat na co
nejvíce aspektů života; 2) procedury medicíny musí být pod kontrolou lékařských odborníků; 3)
exkluzivní přístup k tabuizovaným oblastem (těhotenství, závislost), 4) kvalitní život není možný
bez medicíny
Ivan Illich, kněz, filosof
klinická iatrogeneze, jako jsou zbytečné lékařské zákroky a zranění způsobená lékaři; sociální
iatrogeneze, která zahrnuje medikalizaci kolektivních forem života; a strukturální iatrogeneze,
která zahrnuje způsoby, jakými medicína podporuje závislost, podkopává schopnost lidí vyrovnat
se s bolestí a utrpením tím, že je mění v technicistní otázky
- Medikalizace = „lékřský kolonialismus“, imperialismus
- Medikalizace se projevuje v nárůstu výdajů na zdravotní péči a předepisovaných léků, v
rostoucím zapojení medicíny do porodu a smrti (přirozeného cyklu lidského života), v zaměření
na prevenci nemocí a rostoucím očekávání veřejnosti od “lékařských objevů”
Peter Conrad, americký sociolog
Vychází z konkrétního výzkumného případu „medikalizace deviace“ - děti, kterým byla
stanovena nová diagnóza (hyperaktivita, později ADHD), byly dříve většinou považovány za
vyrušující a zlobivé žáky; chování dětí bylo medikalizováno díky existenci léků – stimulant
Ritalin a státních úředníků.
- Medikalizace = proces “definování chování jako lékařského problému nebo nemoci a nařizování
nebo udělování zplnomocnění lékařské profesi, aby poskytovala určitý druh léčby”K medializaci
může docházet na několika úrovních - na koncepční úrovni, institucionální (organizační) úrovni a
na úrovni interakce mezi lékařem a pacientem.
„from badness to sickness“ („pozitivní“ stránka medikalizace – může vést k odstranění
stigmatu)
Účinky medikalizace obecně:
(1) patologizace všeho, nebo přeměna všech lidských rozdílů v lékařské diagnózy;
(2) vzestup lékařských definic normálnosti, tj. farmaceutické společnosti nebo lékaři definují, co
jsou normální (a abnormální) stavy nebo prahy chování;
(3) úzké zaměření na jednotlivce spíše než na sociální kontext tím, že se sociální problémy mění
na klinické problémy a do značné míry se ignorují sociální faktory v příčinné souvislosti nebo v
prevenci
(4) rozšíření lékařské sociální kontroly, a to jak ve smyslu lékařského dohledu nad řadou
tělesných a behaviorálních opatření, tak používání léčiv, chirurgických zákroků nebo jiných
lékařských zásahů ke kontrole nebo úpravě chování nebo tělesných podmínek.
Kritiky kritického pojetí medikalizace
- Podle Rose “medikalizace může být výchozím bodem analýzy, znakem potřeby analýzy, ale
neměla by být závěrem analýzy” (702). - Kritické teze o medikalizaci mohly také zastřít některé důležité procesy probíhající v současné
lékařské praxi, kde je například autorita lékařů zpochybňována tím, co výstižně nazvala “logikou
volby”, které se těší pacienti-konzumenti.
Biomedikalizace jako nové forma medikalizace ve 21. století
- nové aspekty medicíny ve Spojených státech od 80. let 20. století
- biomedikalizace = “stále složitější, mnohostranné a vícesměrné procesy medikalizace, které se
dnes rozšiřují i rekonstituují prostřednictvím vznikajících sociálních forem a praktik vysoce a
stále více technovědecké biomedicíny” (162). - Zatímco medikalizace pomohla medicíně získat moc nad životy nemocných, biomedikalizace jí
pomáhá zpochybňovat, transformovat a řídit “život sám. - Pět souběžných procesů biomedikalizace:
(1) komodifikace a biokapitalizace zdraví
(2) zaměření na optimalizaci a posílení zdraví plus důraz na předcházení rizik a dohled
(3) technoscientizace lékařských postupů;
(4) změny v produkci, distribuci a spotřebě lékařských znalostí
(5) transformace těl a subjektivit
Tři dominantní způsoby utváření disability napříč společnostmi a kulturami
I. Osoba s disabilitou může být sociálně integrována do společnosti díky převládající
kosmologii a dalším hodnotovým orientacím, které se soustředí na skupinovou soudržnost
(např. nová normalita, znakový jazyk neslyšících).
II. Společnost může reagovat tím, že osoby s disabilitou v různé míře znevýhodní/vyloučí,
(např. ústav). Principy zne/čištění a stigmatizace.
III. Nebo může společnost takto postiženým osobám vyhradit specifickou, nejčastěji
nadpřirozenou roli (např. šaman, slepí lidé u Kalawajů v Andách mají vize, baba Vanga).
Douglas, M – čistoté a nečisté, vymezení „anomálie“
Anomálie – „prvek, který neodpovídá danému souboru nebo řadě“
- „Existuje několik způsobů, jak nakládat s anomálií. Negativně, to znamená ji ignorovat, prostě
ji nevnímat, nebo ji vědomě odsoudit. Pozitivně, tedy anomálii se vědomě postavit a pokusit se
vytvořit nový vzorec reality, v němž má své místo.“ (1966: 39)
Goffman, E. – stigma a postižení
Stigma je určitý “atribut, který je hluboce diskreditující“ (1963, 3); perspektiva, které je
uplatňovaná okolím a kterou následně „onálepkovaná“ osoba internalizuje.
- Diskreditující atribut může být snadno rozpoznatelný, například barva pleti nebo velikost těla,
nebo může být skrytý, ale přesto diskreditující, pokud je odhalen, například záznam v trestním
rejstříku nebo boj s duševní nemocí.
Formy stigmatu:
“kmenová stigmata” (např. rasa, etnický původ a náboženství)
- “fyzické deformace” (např. hluchota, slepota a malomocenství)
- “vady charakteru” (např. homosexualita, závislost a duševní choroby)
French, L. – zkušenosti obětí min a náboženský rozměr amputace
Argument: I ty nejosobnější zkušenosti vlastního (poškozeného) těla jsou formovány
mocenskými vztahy
- Miny určené k mrzačení spíše než k zabíjení
- Tělesná zkušenost obětí min – opuštěnost, degradace, odsuzování ostatními.
- Ztráta „ekonomicky produktivního těla“, ztráta statusu a hodnoty.
- Budhistický rozměr amputace – osud, karma (stigma); karmický handicap
Hlavní témata antropologického zkoumání duševních poruch a psychiatrie
- vytváření psychiatrických taxonomii a toho, zda je klasifikace problémů duševního zdraví
univerzální nebo kulturně relativní - strukturální příčiny lidského utrpení a strachu
- systémy léčby a intervencí; jaká je role institucí a terapií při utváření sociálního průběhu a
zkušenosti s duševní poruchou - fenomenologie života s duševní poruchou
- formy psychiatrického vědění a praxe uplatň
Boasovská tradice výzkumu normality
Edward Sapir – „Why Cultural Anthropology Needs the Psychiatrist“ (1938); kritika dobové
antropologie, která je zaměřená na problematiku kolektivního, a nedokáže konceptualizovat role
jednotlivce; psychiatrie (vycházející z Freuda a psychoanalýzy) je disciplína, která má umožnit
antropologii promýšlet vztah mezi jednotlivcem a kulturou
- Ruth Benedict – „Anthropology and the Abnormal“ (1934); ne-normalita je neschopnost
jedince fungovat podle sociálních norem a kultury; normalita je kulturně definovaná; co není
normální z hlediska západní kultury, nutně neznamená, že může být normální a ceněné v jiném
kulturním kontextu – duševně nestabilní jedinci mohou sehrávat důležitou roli v konkrétní
kultuře (komunikovat s nadpřirozeným světem, atd.); „Patterns of Culture“ (1934) – celé kultury
mohou být „patologické“: paranoidní a megalomanské
Etnopsychiatrie
G. Devereux (psychoanalytický antropolog): systematické studium psychiatrických teorií a
praktik domorodých společností. Primárním zaměřením etnopsychiatrie je zkoumání duševních
poruch a jejich lokálního pojetí, tedy vztah mezi kulturou a abnormalitou (1961:1).
Luhrmann – dvě mysli, studie americké psychiatrie
Mladí psychiatři se mají v zásadě naučit stejně dobře léčit rozhovorem i léky, stejně dobře znát
teorie, které jsou základem psychoterapie i biomedicínské psychiatrie. V praxi jsou však tyto
dva přístupy často vnímány jako antagonistické. Musí se během studií rozhodnout, ke kterému
„táboru patří“.
- Deprese, schizofrenie a bipolární porucha („velká trojka“)
- Biomedicínský a psychodynamický jsou dva odlišné přístupy k povaze, příčinám a léčbě
duševních nemocí. V biomedicínském rámci jsou psychiatři-vědci – mají přístup k objektivní
pravdě o chorobách mysli. Nemoci jsou přírodní entity, např. neurochemické vady, které mohou
být zvládány především prostřednictvím farmakoterapie. Psychodynamický rámec naopak
nahlíží na duševní poruchy jako na součást osobnosti, a tu je třeba chápat v kontextu životní
trajektorie jedince. K vyléčení dochází, když terapeuti a pacienti společně proniknou do
maladaptivních způsobů života.
