Grammar Flashcards
Podmět/subject
Podmět je větný člen vyjadřující původce děje nebo nositele činnosti, stavu či vlastnosti. V pasivních větách může podmět představovat cíl děje. Spolu s přísudkem je základním větným členem. Ve flektivních jazycích se podmět shoduje s přísudkem v osobě, čísle, popř. i rodě. Užívá-li jazyk pády, v akuzativním jazyce mu odpovídá nominativ,
Podmětem je nejčastěji jméno, zejména podstatné jméno nebo zájmeno, nicméně v pozici podmětu se může uplatnit libovolný slovní druh nebo i neslovní výraz. Podmětem rovněž může být vedlejší věta
Přísudek/Predicate
Přísudek (z lat. predikát) je základní větný člen přisuzující podmětu nebo samostatně vyjadřující činnost, stav nebo vlastnost, jako například prší ve větě Venku prší, či je zelený ve větě Strom je zelený. Zpravidla je to sloveso v určitém tvaru nebo pomocné (sponové) sloveso se jmenným nebo příslovečným tvarem.
Přísudek je řazen mezi základní větné členy a s podmětem tvoří tzv. základní skladební dvojici. Jeho znalost je důležitá i pro správné určení pravopisu ve shodě přísudku s podmětem. Ve větě ho hledáme jako první (i dříve než podmět), vyjadřuje, co dělá podmět; nejčastěji je vyjádřen slovesným tvarem (jednoduchým nebo složeným). Přísudek můžeme rozdělit také na: holý (Petr studuje.), rozvitý (Petr dobře studuje.) a několikanásobný (Petr studuje a cestuje.)
Předmět/object
Předmět neboli objekt je rozvíjející větný člen závisející na rozvíjeném slovesu nebo přídavném jménu, s nimiž tvoří syntagma (skladební dvojici). Vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterých se slovesný děj týká, na co přechází, co jím vzniká. V pasivních větách může předmět představovat i původce děje. Ptáme se na něj všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. Základním předmětovým pádem je 4. pád (akuzativ). Pokud se můžeme zeptat jinak než pádovými otázkami, zpravidla se nejedná o předmět, ale o příslovečné určení.
Předmětem je nejčastěji jméno, zejména podstatné jméno nebo zájmeno, nicméně v pozici předmětu se může uplatnit libovolný slovní druh nebo i neslovní výraz. Předmětem rovněž může být vedlejší věta.
Nominative
Nominativ (zkratka NOM, z lat. nominativus [casus] od nominare = nazývat, česky též názevník[1], jmenovatel[2] či jmenovník[2]) je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar (lemma) skloňovaného jména.
V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.
Nominativu přísluší pádová otázka kdo, co?.
V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje:
podmět (muži jdou)
Subject
The nominative case marks the subject of a verb. When the verb is active, the nominative is the person or thing doing the action (agent); when the verb is passive, the nominative is the person or thing receiving the action.
The boy saw her.
She was seen by the boy.
Genitiv
Genitiv (zkratka GEN, česky též původník[1], roditel[2] či přisvojník[2]) je mluvnický pád, v češtině 2. pád v pořadí (ptáme se (bez) koho, čeho?). Jako přímý pád obvykle vyjadřuje přivlastňovací či jiný vztah mezi jménem v genitivu a jiným jménem nebo se pojí s některými předložkami.
Dativ
Dativ (zkratka DAT, česky též bližník[1], davatel[2], darovník nebo darník[2]) je mluvnický pád, v češtině 3. v pořadí (ptáme se komu, čemu?). Často vyjadřuje adresáta u sloves se dvěma předměty (tj. přímým a nepřímým: dát / půjčit / poslat / říci… něco někomu). Kromě samotného hlavního pádu (dativus) existuje ještě několik druhů:
Dativus finalis – označuje účel určitého děje
Dativus commodi (incommodi) – vyjadřuje výhodu nebo nevýhodu něčeho pro někoho
Dativus possessivus (posesivní dativ) – označuje vlastníka určitého objektu
Dativus ethicus (etický dativ)
Dativus auctoris – označuje činitele děje
Dativus instrumenti – označuje nástroj nebo prostředek určitého děje
Dativus modi – popisuje způsob, jakým se co stalo
Dativus mensurae – označuje míru nebo rozdíl
Accusative
Akuzativ (zkratka ACC nebo AKUZ, česky též přechodník[1], vinitel[2] či předmětník[2]) je jedním z mluvnických pádů, který se vyskytuje v mnoha jazycích. Označuje objekt, který se pojí se slovesem.
Akuzativ je v češtině tak zvaný 4. pád. Používá se jako přímý (vidím koho?, co?) nebo se pojí s některými předložkami (položit na stůl).
Moderní angličtina už pády nemá, ale přesto v ní několik zbytků akuzativu zbylo, například v zájmenech.
I → me (nominativ, akuzativ)
he → him
she → her
we → us
they → them
who → whom
Vocativ
Vokativ (zkratka VOC, česky též volatel[1][2]) je mluvnický pád, v češtině 5. v pořadí. Podstatné jméno ve vokativu (resp. celá jmenná skupina nebo zájmeno) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje.
Locativ
Lokál (také lokativ, zkratka LOC) je mluvnický pád vyjadřující obvykle umístění v objektu, jehož pojmenování ohýbá. Navržený český název místník se neujal,[1][2] v češtině se zpravidla označuje jako 6. pád, případně latinským názvem.
V češtině je lokál šestým v pořadí (ptáme se o kom?, o čem?, v kom?, v čem?). Často vyjadřuje příslovečné určení místa (kde?), což mu dalo jméno (latinsky locus = „místo“).
In grammar, the locative case (abbreviated loc) is a grammatical case which indicates a location. It corresponds vaguely to the English prepositions “in”, “on”, “at”, and “by”.
Instrumental
Instrumentál (zkratka INS nebo INSTR, česky též nástrojník[1]) je mluvnický pád. Často vyjadřuje příslovečné určení způsobu; jméno v instrumentálu vyjadřuje nástroj nebo způsob, jakým probíhá slovesný děj.
V češtině je 7. pádem v pořadí (otázky jsou kým, čím?). V instrumentálním významu je bezpředložkový, pojí se s ním také předložky s a mezi.
Modern English expresses the instrumental meaning by use of adverbial phrases that begin with the words with, by, or using then followed by the noun indicating the instrument:
I wrote the note with a pen.
I wrote the note (by) using a pen.
Ablativ
Ablativ (česky též odlučník[1]) je označení pro mluvnický pád, jenž se jako jediný pád z původních osmi praindoevropských pádů v češtině (ani v ostatních slovanských jazycích) nedochoval.
ablativus instrumentalis – prostředek (jak? čím?)
ablativus modi – způsob (jak? kterým způsobem?)
ablativus sociativus – společenství (s kým? jako součást čeho?)
ablativus mensurae – míra (o kolik větší, menší atd.?)
ablativus limitationis – omezení (v jakém rozsahu?)
ablativus originis – původ (ze které rodiny?)
ablativus separativus – výchozí bod a odloučení (z čeho? odkud?)
ablativus auctoris – logický podmět pasivu (kým?)
ablativus comparationis – srovnání (jako kdo/co?)
téma (o čem)
ablativus locativus – místo (odkud?)
ablativus temporalis – čas (kdy?)
ablativus qualitatis – jakost (z čeho? jaký?)
ablativus causae – důvod (proč?)