#1 - Akvinský Flashcards
Akvinského nauka o
Akvinského nauka o jsoucnu se výrazně prolíná s tematikou pojmu a myšlení
Jsoucno jakožto první a nejobecnější pojem, jehož se rozum chápe; každý obsah rozumu je jsoucnem
jsoucno je skutečné právě tak, jak se s ním setkáváme, tj. pouze jako konkrétně individuální
jsoucí se dělí dle aristotelských kategorií
jsoucnem vždy míníme nejprve substanci, na níž závisí případky, substance jako příčina případků
obecné struktury
obecné struktury jsoucna zkoumáme na pojmu substance; ukazujeme na něm, co jsoucno znamená;
zkoumání začíná tím, co je pro nás dřívější – tj. substance ve smysly vnímatelném světě
nejde ovšem o neomezeně skutečná jsoucna: pohybují se, nějak vznikají, nějak zanikají; mohou nebýt
= jejich skutečnost tkví v tom, že je jim vlastní nějaká možnost
možnost odvozená bezprostředně od aktuálního jsoucna, nikoliv míněná jako něco bezrozporně myslitelného
je vycházeno z aktu
vycházíme z aktu, ten má vždy přednost před potencí
pohyblivost naznačuje, že se substance skládá z potence a aktu
vnitřní princip, který dělá substanci substanci substancí = forma
na formě zůstává nějaká neurčitelnost – to kvůli látce
„první látka“ – mezní pojem používaný jako odkaz na substrát pro substanciální změnu, tj. výměnu formy
látka jako princip individuace
substanciální princip
substanciální princip živých bytostí (/tj. forma) je duše
Tomáš vždy zastává jedinost substanciální formy; jedna substance může přijmout více případků, které budeme nazývat „formy“, vždy to ale budou už případky; proto i v případě člověka jsou veškeré svaly a další tělesné záležitosti odvozeny od duše
individuální substance
individuální substance je vždy složena z formy a látky; rodový, druhový a pojem diference se nekryjí s obsahem celku
není zahrnuto individuální + rodový, druhový a rozčleňující pojem mají rozdílný smysl, jejž je třeba objasnit
obsah se nazývá bytností, „co“; „cost“ vyjadřuje pojem a především definice, tj. pojem logicky vysvětlený
k bytnosti patří nejen forma, ale i látka; vyjadřuje se celek, který „je“ co by proměnlivá substance
bytnost jako způsob, jímž jsoucno má „bytí“ nebo „je jsoucí“
samotná bytnost nemá žádnou obecnost, pojem bytnosti ano
v individuálnosti poznáváme bytnost skrze smysly, tj. nevymyká se našemu poznání
bytnost není
bytnost není totéž, co substance
bytnost člověka není vyčerpána v jednou individuu
člověk je jazykově nadaný: nejde o odkaz na sumu substancí, nýbrž na společný základ, tj. bytnost
tj. substance mají nějaký základ, nejsou jím, mají jej; principy pojmenované jako např. živočišnost, rozumovost
v případě konkrétní bytnosti je pojem bytnosti už dvojznačný: Sókratés je bytnost + Sókratés má bytnost
skutečná bytnost je v mnohosti individuí, která se obměňují, obecná bytnost je v rozumu
bytnost sama – tj. odloučená od samých individuí – nemá žádné bytí
jsoucno je konstituováno
jsoucno je konstituováno bytností i bytím; z žádného „co“ nevyplývá „je“
myšlenka bytí
nauka o bytí vystupuje do popředí především v nauce o Bohu, v nauce o separovaných substancích
co znamená bytí? tedy to, co dává jsoucnu jeho „je“
smysl bytí tkví v aktuálnosti, uskutečněnosti; něco „je“ tak, že to je aktuálně; bytí ve smyslu spony v soudy je až sekundárním významem
= teprve v aktu bytí jsoucno jest
Tomáš užívá vedle výrazu actus essendi také výraz ipsum esse (což je u Augustina výraz pro Boha, ale u Tomáše pro individuální bytí každého jsoucna)
akt bytí = akt příslušící
akt bytí = akt příslušící každému jsoucnu
jsoucno je diferencováno esencí, čistý akt bytí je jednoduchý a nediferencovaný; esence jakožto potence vůči aktu bytí: potence přijímá akt jako svoje ohraničení, které jej omezuje: esence = omezující princip
forma prostředkuje bytí, prokázala se jako určující princip bytnosti, jemuž náleží charakter aktu
u Tomáše ovšem není esence pouze principem negativním: východiskem je tu totiž ens a to získává pozitivitu ve formě
mezi stvořenými věcmi uvažujeme analogicky
= mezi stvořenými věcmi uvažujeme analogicky o všech jako o jsoucích; je to takové vodítko; lze jej použít i na Boha?
Bůh není jen jsoucno-příčina mnohosti jiných jsoucen, nýbrž také bytí samo
toto bytí samo se nachází mimo složená jsoucna, je příčinou bytí všech jsoucen, aniž by bylo příčinou vlastního bytí
Akvinský vytváří pojem
Tomáš vytváří pojem analogické jednoty bytí v novém kontextu
dva hlavní typy analogické predikace:
ad unum alterum: analogicky predikovaný termín se vypovídá „na prvním místě“ o tom, co je první v řádu poznání a druhé v řádu věcí
příklad: výraz „zdravý“ vztažený k živočichu a k léku; vypovídáme na prvním místě o živočichu, o léku je známý až dodatečně, skrze jeho účinky
ad unum ipsorum: predikovaný termín se vypovídá „na prvním místě“ o tom, co je první v řádu věcí
příklad: výraz „být“ vztažený k substanci a akcidentu; vypovídáme na prvním místě o substanci, neboť ta je první v řádu věcí
řešení problému Boží
řešení problému Boží analogičnosti
Bůh je první v řádu věcí (tak jako výše uvedená substance), ale zároveň je znám skrze své účinky (jako je skrze účinky známa „zdravost“ léku): jeho analogii tedy nelze spojovat ani s jedním ze jmenovaných případů predikace
analogické postavení pojmu Boží analogičnosti je vyjádřeno rozlišením mezi:
analogií úměry: shoda dvou věcí spojených prostou a určitou úměrou/ vztahem
analogií úměrnosti: vyjadřuje vztah dvou úměr
pouze analogie úměrnosti
pouze analogie úměrnosti umožňuje uvažovat o přisouzení téhož jména Bohu
tento vztah ale zůstává neurčitelný, protože neexistuje „určitelný vztah“ mezi stvořenou věcí a Bohem; analogie neurčuje nic společného mezi Bohem a stvořenými věcmi
= nemáme stejnoznačný pojem jsoucno, jsoucnost vypovídáme analogicky
bytí a esence jsou
bytí a esence jsou tedy principy jsoucna; nelze o nich říci, že jsou, tj., že jsou něčím jsoucím
o bytí bílým neřekneme, že je bílé, o běhu neřekneme, že je běžící: zrovna tak neřekneme o bytí, že je jsoucí
jde o principy, skrze něž něco jest
bytí složených věcí – esse commune – je „souzávislé“ na esenci, tudíž diametrálně odlišné od božského bytí
o jsoucnu můžeme v
o jsoucnu můžeme vypovídat transcendentálními určeními, transcendentáliemi, tj. pojmů náležících jsoucnu v jeho celém rozsahu
= jsoucno v aktu, věc – věcný obsah, něco – jiného od jiných jsoucen, jedno
+ transcendentálie vztažené k našemu rozumu: pravdivé, dobré
složené jsoucno
složené jsoucno nemá všechno bytí, jenom svou část = složené jsoucno má na bytí účast, přijímá bytí od jiného (= je způsobeno)
= nutně předpokládáme jsoucno, které je základem celku, tj. Boha
bylo by ovšem kontradiktorní považovat Boha za vlastní příčinu (znamenalo by to, že by Bůh musel být sám před sebou), tudíž vyvozujeme, že u Boha jsou jeho bytí bytnost týž princip, tj. nikoliv odlišný jako u složených jsoucen
