Písňové formy - Hudba Salonů V Počátcích Flashcards
Malé písňové formy
Malá dvoudílná forma
Malá dvoudílná forma obsahuje a malé díly tedy dvě periody. (16 taktu) ab. Mužou ji tvořit dvě dvojperiody aa’ bb’.
Malá dvoudílná forma s reprízou - přináší predveti dílu b novou hudbu, v závěti dílů se navrací hudba z dílu a - nejčastěji že závěti, méně často z predveti dílu a.
Malá dvoudílná forma bez reprizy ab- dva odlišné malé díly.
Formu mívají menší programní a lyrické skladby, částo psané pro děti, kratší tance. Výrazném příkladem malé formy ab jsou malé písně s refrenem. První díl se nazývá verze a druhý refrén. Malé formy jsou součástí velkých forem (2-dilné a 3-dilnych)
Malá trídílná forma
Obsahuje tři malé díly, každý díl obvykle má formu periody. (tři dvojperiody)
Malá trídílná forma s reprízou - po dilu se navrací díl a. Ve formě aba se navrací beze změny (hraje se DACAPO AL FINE. VE FORMĚ aba’ se objevuje v mírně pozměněné podobě.
Bez reprizy abc - obsahuje tři odlišné malé díly.
Formy mohou být rozšířené o introdukci, mezivetu nebo závěrečnou kódu. Některé z dílu můžou být zkráceny. Nejsou mezi díly příliš velké kontrasty. Vychází z podobného motivickeho materiálu, maji podobný rozsah a stavbu.
Uplatnění dvoudílné a třídílné formy
Malou dvoudilnou formu bez reprizy mají písně s refrenem a krátké instrumentální skladbicky z období baroka. S malou tridilnou formu bez reprizy taky najdeme v barokních skladbách. Malá dvoudilna a trídílná forma s reprízou se vyskytují častěji.
Velká dvoudílná a trídílná formy
Charakteristika a uplatneni
Stejne jako malé formy, ale všechno je velké.
Velké formy jsou rozmernejsi a závažnější. Mezi velké díly bývají větší kontrasty - motivicke, tonalni, dynamické a tempove. Mohou být k sobě přistavene (končí tonikou, jsou uzavřené) nebo na sebe plynule navazuji (končí na jiném stupni nez tonika).
Uplatní se v umělých písních s refrenem, v barokních instrumentálních skladbách, pochodách. Velká trídílná forma s reprízou patří k částo užívaným formám. V období baroka měli toto řešení árie v opeře seria.
Co je romantismus?
Označení hudebního slohu, který vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicimu na popud uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetietí 20. století.
Hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímaním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literarními myšlenkami. Neexistovala předpsaná forma, každý úmělec tvořil zcela vlastní, zvlaštní formu, která zachycovala dynamiku života nebo stavy duše umělcove.
Hudební druhy: symfonie, opera.
Vzníkají nové druhy: v první polovině 19. století lyrický klavirní kus a písen schubertovského typu.
V druhé polovině 19. století : symfonická básen a hudební drama = gesamtkunstwerk.
Harmonie
Volně se vzužívají složité útvary (septakordy, yvětšené a změnšené septakordy a alterované akordy) . Časté modulace, nové využití chromatiky, která rozrušuje klasickou harmonickou zakonitost.
Melodika
Melodie je vedoucí složka díla, ne konstrukce podle zákonů a pravidel.
Zvukovost
Zcela nový vztah k instrumentaci. Vnikly nové nástroje lesní roh, saxofon, ofiklejda.
Jak se období romantismu dá rozdělit?
- Raný romantismus(1800–1830) – vychází z hudebního klasicismu, začíná ale porušovat jeho
symetrii a výrazovou uměřenost, v tom navazuje na Beethovenův individualismus. Jeho typickými projevy
jsou menší hudební formy (písně a klavírní skladby). Skladatelé: Weber, Schubert, Mendelssohn,
Schumann, Chopin.
Vzníkají nové hudební druhy jako lyrický klavirní kus a písen schubertovského typu. - Novoromantismus (1830–1860) – rozvíjí citovost, směřuje k patetickému, velkolepému,
dynamickému a exaltovanému (nadnesenému, nápadnému) až teatrálnímu výrazu, inklinuje k rozsáhlým
dílům, narušuje již výrazně dosavadní hudební formy, inovuje harmonii odvážnější chromatikou.
Naplňuje hudbu mimohudebním obsahem, vytváří tak programní hudbu, především v nově vytvořené
hudební formě symfonické básně. Reformuje operu, rozšiřuje orchestr. Skladatelé: Berlioz, Liszt,
Wagner, Smetana ad. - Klasicko-romantická syntéza (1860–1890) – reaguje na neurčitost a často obtížnou orientaci
posluchače v programní hudbě návratem ke klasickým hudebním formám, ovšem se zachováním
a využitím soudobého hudebního jazyka. Klasicko-romantická syntéza se zcela nezříká programní hudby,
ale rehabilituje zároveň hudbu absolutní. Záměrem návratu k osvědčeným hudebním formám klasicismu,
byť s novým, romantickým obsahem, bylo znovunalezení souladu mezi myšlením hudebního tvůrce
a jeho posluchačů. Skladatelé: Brahms, Dvořák, Saint-Saëns, Franck, Čajkovskij, Grieg, Verdi ad. - Pozdní romantismus (1890–1920) – v něm dosahují komplikace romantické hudební řeči svého
vrcholu, především v harmonii, která bývá bohatě zahuštěna chromatikou a zdrsněna disonancemi.
Skladby mívají bohatou instrumentaci, formy již bývají značně rozvolněné. Je to závěrečná fáze
hudebního romantismu a zároveň východisko pro hudbu 20. století. Skladatelé: Mahler, Richard Strauss
, Skrjabin, Elgar, Holst, Puccini, Rachmaninov, Suk, Novák ad.
Salonní hudba
V první polovině lehká, zábavní forma klasické hudby, provozovaná vyššími a středními společenskými vrstvami 19. a počátku 20. století v prostředí domácností a salonů. Salonní hudba navázala na komorní hudbu období klasicismu. Používala obvykle hudební romantické stylové prostředky s důrazem na snadnou srozumitelnost, citovost a virtuositu. Rozšířila se však z vybrané šlechtické společnosti i do měšťanského prostředí s jeho amatérskými hudebníky a méně vybraným hudebním vkusem. To vedlo ke komercionalizaci, tedy masovému prodeji notových materiálů, a tím k potřebě zjednodušení hudební myšlenky a zkrácení formy. Alba salonní hudby, která se v té době šířila tiskem ve velkých nákladech, tak sestávala z mnoha krátkých, melodicky výrazných skladeb o délce obvykle několika málo minut, tedy již podobně dlouhých jako skladby dnešní populární hudby.Vůbec nejčastějším nástrojem salonní hudby byl klavír, který se počátkem 19. století masově rozšířil po západním světě. Vedle již zmíněných operních transkripcí se v salonní hudbě často objevovaly písně, stylizované tance, romantické žánrové scény, evokující událost nebo náladu. Technická náročnost sahala od jednoduchých či zjednodušených skladeb přístupných začátečníkům až po vysoce virtuosní kusy, zdůrazňující mimořádnou zručnost interpreta, jakými se proslavil Ferenc Liszt.
Romantický klavírní kus
jednověta skladba, rozvíjející jednu výraznou hudební myšlenku
Hlavní skladtelé Franz Schubert, Robert Schumann, Felix Mendelsohn Bartoldy.
Forma jednoduchá (aba). M8 sonatové rysy ale bez kontrastů. Popisuje nějakou situaci, obrázek
Německá romantická písen
požadavek jednoty slova a hudby.
Franz Schubert ( 1797-1828)
První velký romantik. Z chudé rodiny z Vídně. Hudbu studoval jako samouk. Byl citlivější a pudovější než jeho předchůdci. Velká čast jeho hudby nese spíš znaky velké inspirace a invence než dokonalosti propracování. Už ve svých 17 letech napsal první geniální písně, například Markéta u přeslice, a v 18 už slavnou Planou růži a Krále duchů.
Jeho písnová tvorba má epochální význam -603 písní. Schubert skladal na texty soudobých slavných básníků.
Inspirovl se textem pro vztvoření díla - klavír vnímal jako rovnocenného partnera ne podklad.
Nejslavnější písně jsou Markéta u přeslice, Planá růže a král duchů. Spanilá mlynářka, zimní cesta a labutí zpěv. Klavírní sonáty. Drobné poetické skladby intimní povahy, jako IMPROMTUS op 90 a 142, Moments musicaux, valčíky, landlery a spousta Německých tanců. K nejlepším komorním skladbám patří poslední tři kvartety.
Felix Mendelsohn Bartholdy (1809-1847)
Z bohaté rodiny. Jeho první mistrovké dílo, předehra ke Snu noci svatojanské vzniklo už v jeho sedmnácti letech. Dokonalé ovladnutí sonátové formy se projevilo i v jeho komorních skladbách -3 smyčcové kvartety, smyčcový oktet, tria. Ze skladeb pro solový klavír jsou nejvýznamější 2 sonáty, variace, fantazie a hlavně Písně beze slov.
