Cizí slova Flashcards
serifové
patkové
ampersand
etc, &
obsoletní
neaktuální, bez reálného uplatnění, zastaralý, neúčinný, sešlý, stárnoucí
olbřímí
obrovský, monumentální, velký
afinit, afinita (pl.)
podobnost, příbuznost, vzájemný vztah, blizkost, schopnost chemických látek slučovat se s jinou látkou nebo částicí, manželský vztah, přirozená přitažlivost, zalíbení, spřízněnost, sounáležitost, soulad
Palindrom
Palindrom (z řeckého palindromos, běžící pozpátku[1]) je slovo, věta, číslo nebo melodie (obecně jakákoliv sekvence symbolů, např. sekvence DNA), která má tu vlastnost, že ji lze číst v libovolném směru (zprava doleva nebo zleva doprava) a má vždy stejný význam
Fibonacciho posloupnost v přírodě
Jako Fibonacciho posloupnost je v matematice označována nekonečná posloupnost přirozených čísel, začínající 0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, … (čísla nacházející se ve Fibonacciho posloupnosti jsou někdy nazývána Fibonacciho čísla), kde každé číslo je součtem dvou předchozích. Listy na stonku rostliny nebo větvičky rostou tak, aby byly co nejvýhodněji natočeny pro dopad slunečních paprsků, dešťových kapek a přístupu vzduchu. Vertikální stonek vytváří při svém růstu listy ve zcela pravidelném uspořádání.
Excitace (neboli vybuzení)
fyzikální proces, při kterém dochází k přechodu energetického stavu atomu, molekuly či iontu na vyšší energetickou hladinu. K přechodu dochází např. absorpcí tepla či fotonu.
Disociace
široké spektrum prožitků od lehčí formy odloučení od bezprostředního okolí až po závažnější odloučení od fyzických či emočních prožitků. Nejtypičtějším znakem všech disociativních jevů je odloučení od reality, spíše než úplná ztráta kontaktu s realitou, jako je tomu u psychotických onemocnění.
Míru disociace lze znázornit v rámci určitého kontinua.V lehčích případech je možné brát disociaci jako formu copingového či obranného mechanismu ve snaze zvládat, minimalizovat či snášet stres (a to i v podobě konfliktu či znudění).[6][7][8] Na nepatologické rovině lze o disociaci mluvit i v případě běžných událostí, jako je denní snění nebo také nepatologické změněné stavy vědomí.
Patologičtější formou disociace jsou potom disociativní poruchy se změnami nebo beze změn identity a prožitků týkajících se vlastní osoby jedince. Takovéto změny mohou zahrnovat: pocity neskutečnosti vlastní osoby či okolního světa (depersonalizace a derealizace); ztrátu paměti (amnézie); ztrátu vlastní identity a/nebo přijetí nové identity (disociativní fuga); fragmentace identity či já na několik samostatných vědomých celků (disociativní porucha identity, dříve známá jako mnohočetná porucha osobnosti) a komplexní posttraumatickou stresovou poruchu (CPTSD).
Disociativní poruchy mohou být vyvolány traumatickou událostí, ale může jim předcházet pouze stres, užití psychoaktivních látek nebo se mohou vyskytnout bez jakékoli rozpoznatelné příčiny. V MKN-10 jsou disociativní poruchy klasifikovány v jedné kategorii spolu s konverzními poruchami, kdežto v DSM spadají všechny disociativní poruchy do samostatné kategorie.
Disociativní poruchy se mohou, ale nemusí pojit s amnézií. Kvůli nečekané a do velké míry nevysvětlitelné povaze jsou disociativní poruchy typicky prožívány jako velmi znepokojující autonomní narušení obvyklých způsobů chování a fungování jedince.
Sprezzatura [sprettsaˈtuːra]
italské slovo, které se poprvé objevuje v knize Baldassare Castiglione z roku 1528 The Book of the Courtier , kde je autorem definováno jako „určitá nonšalance, aby se skrylo veškeré umění a objevilo se cokoliv, co kdo udělá nebo řekne. být bez námahy a téměř bez přemýšlení o tom“. Je to schopnost dvořana ukázat „snadnou schopnost při provádění obtížných akcí, která skrývá vědomé úsilí, které do nich vstoupilo“. Sprezzatura byl také popsán „jako forma obranné ironie: schopnost zamaskovat to, po čem člověk skutečně touží, co cítí, co si myslí a míní nebo zamýšlí, za maskou zdánlivé zdrženlivosti a nonšalance.“
Slovo vstoupilo do anglického jazyka; Oxford English Dictionary jej definuje jako „studovanou nedbalost“, zejména jako charakteristickou vlastnost nebo styl umění či literatury, i když se používá i v estetickém kontextu.
HPFS (High Performance File System)
souborový systém vytvořený speciálně pro operační systém OS/2 , aby se zlepšila omezení systému souborů FAT . Byl napsán Gordonem Letwinem a dalšími v Microsoftu a přidán do OS/2 verze 1.2 , v té době ještě společný podnik Microsoftu a IBM , a vydán v roce 1988.
Souborový systém
Ve výpočetní technice je souborový systém nebo souborový systém (často zkracovaný na fs ) metodou a datovou strukturou, kterou operační systém používá k řízení způsobu ukládání a získávání dat. Bez souborového systému by data umístěná na paměťovém médiu byla jedním velkým množstvím dat, z nichž by nebylo možné zjistit, kde se jedna část dat zastavila a začala další, nebo kde se která část dat nacházela, když nastal čas získat to. Rozdělením dat na části a pojmenováním každého kusu lze data snadno izolovat a identifikovat. Vzhledem k tomu, že je pojmenován papírový systém správy dat, každá skupina dat se nazývá soubor”. Struktura a logická pravidla používaná ke správě skupin dat a jejich názvů se nazývá “systém souborů.”
Existuje mnoho druhů souborových systémů, z nichž každý má jedinečnou strukturu a logiku, vlastnosti rychlosti, flexibility, zabezpečení, velikosti a další. Některé systémy souborů byly navrženy tak, aby byly použity pro specifické aplikace. Například souborový systém ISO 9660 je navržen speciálně pro optické disky .
Souborové systémy lze používat na mnoha typech úložných zařízení využívajících různá média. Od roku 2019 jsou pevné disky klíčovými úložnými zařízeními a předpokládá se, že tomu tak zůstane i v dohledné budoucnosti. Mezi další druhy médií, které se používají, patří SSD , magnetické pásky a optické disky. V některých případech, jako například u tmpfs , se hlavní paměť počítače (paměť s náhodným přístupem , RAM) používá k vytvoření dočasného souborového systému pro krátkodobé použití.
Některé systémy souborů se používají na místních zařízeních pro ukládání dat ; [3] ostatní poskytují přístup k souborům prostřednictvím síťového protokolu (například klienti NFS , SMB nebo 9P ). Některé systémy souborů jsou „virtuální“, což znamená, že dodané „soubory“ (nazývané virtuální soubory) jsou vypočítávány na vyžádání (například procfs a sysfs) nebo jsou pouze mapováním do jiného systému souborů používaného jako záložní úložiště. Souborový systém spravuje přístup jak k obsahu souborů, tak k metadatůmo těch souborech. Je zodpovědný za uspořádání úložného prostoru; spolehlivost, účinnost a vyladění s ohledem na fyzické paměťové médium jsou důležitými konstrukčními faktory.
Extrapolace
přiblížení, přechod z užší na širší oblast pomocí analogie
mat. přibližný výpočet hodnot funkce v bodě ležícím vně intervalu z hodnot funkce v krajních, příp. i některých vnitřních bodech intervalu
Excitace
(neboli vybuzení) je fyzikální proces, při kterém dochází k přechodu energetického stavu atomu, molekuly či iontu na vyšší energetickou hladinu. K přechodu dochází např. absorpcí tepla či fotonu. Excitovaná částice se pak nachází v tzv. excitovaném stavu. Opakem excitace je deexcitace
Kvantová dekoherence
je ztráta koherence v kvantové mechanice. Dochází k ní interakcí s okolím. Gravitační pole ji může také způsobovat. Deterministické interpretace kvantové mechaniky používají tento koncept k vysvětlení pozorovaného kolapsu vlnové funkce. Roku 1952 jej zavedl David Bohm a umožnilo to tak alternativně bez paradoxu vysvětlit myšlenkový experiment zvaný Schrödingerova kočka
Schrödingerova kočka
je fyzikální myšlenkový experiment, který ilustruje paradox kvantové superpozice dvou stavů na příkladu kočky, která by měla být současně živá i mrtvá. Rakouský fyzik Erwin Schrödinger jej formuloval roku 1935, aby poukázal na problémy tzv. kodaňské interpretace kvantové mechaniky a na vlastnosti mikroskopických fyzikálních částic, které jsou nesmyslné při přenesení na objekty známé z běžného života. Experiment přibližuje „selským rozumem“ obtížně pochopitelné kvantové jevy, včetně toho, že superpozice zaniká realizací jednoho z obou stavů v důsleku měření, které v případě kočky proběhne otevřením krabice, ve které je kočka umístěna
Teselace
Dlaždice nebo obklad je pokrytí povrchu , často roviny , pomocí jednoho nebo více geometrických tvarů , nazývaných dlaždice , bez přesahů a mezer. V matematice lze mozaikování zobecnit na vyšší dimenze a různé geometrie.
Periodický obklad má opakující se vzor . Některé speciální druhy zahrnují pravidelné obklady s pravidelnými polygonálními dlaždicemi, všechny stejného tvaru, a polopravidelné obklady s pravidelnými dlaždicemi více než jednoho tvaru a se stejným uspořádáním každého rohu. Vzory tvořené periodickými obklady lze rozdělit do 17 skupin tapet . Obklad, který postrádá opakující se vzor, se nazývá „neperiodický“. Aperiodický obklad používá malou sadu tvarů dlaždic, které nemohou tvořit opakující se vzor. V geometrii vyšších dimenzí lze definovat mozaiku prostoru , také známou jako výplň prostoru nebo plástev.
Skutečná fyzická teselace je obklad vyrobený z materiálů, jako jsou cementované keramické čtverce nebo šestiúhelníky. Takové obklady mohou být dekorativní vzory nebo mohou mít funkce, jako je poskytování trvanlivých a vodě odolných chodníků , podlah nebo stěn. Historicky se teselace používaly ve starověkém Římě a v islámském umění , jako je marocká architektura a dekorativní geometrické obklady paláce Alhambra . Ve dvacátém století práce MC Eschera často využívala teselace, a to jak v běžné euklidovské geometrii , tak v hyperbolické geometrii ., pro umělecký efekt. Tessellations jsou někdy zaměstnány pro dekorativní efekt v quilting . Tessellations tvoří třídu vzorů v přírodě , například v polích šestiúhelníkových buněk nalezených v plástvích .
Oortův oblak
někdy nazývaný Öpik–Oortův oblak , [2] poprvé popsaný v roce 1950 holandským astronomem Janem Oortem [ 3 ] je teoretický [4] koncept mrak převážně ledových planetesimál navržený obklopit Slunce ve vzdálenostech od 2 000 do 200 000 AU (0,03 až 3,2 světelných let ). [poznámka 1] [5] Dělí se na dvě oblasti: diskovitývnitřní Oortův oblak (nebo Hillsův oblak ) a kulový vnější Oortův oblak. Obě oblasti leží za heliosférou a jsou v mezihvězdném prostoru . [5] [6] Kuiperův pás , rozptýlený disk a oddělené objekty , další tři rezervoáry transneptunských objektů , jsou od Slunce vzdáleny méně než jednu tisícinu jako Oortův oblak.
Vnější hranice Oortova oblaku definuje kosmografickou hranici Sluneční soustavy a rozsah sféry Sun’s Hill . [7] Vnější Oortův oblak je pouze volně vázán na Sluneční soustavu, a proto je snadno ovlivněn gravitační přitažlivostí jak procházejících hvězd , tak samotné Mléčné dráhy . Tyto síly občas vytlačují komety z jejich oběžných drah v oblaku a posílají je směrem do vnitřní Sluneční soustavy . [5] Na základě jejich drah může většina krátkoperiodických komet pocházet z rozptýleného disku, ale některé krátkoperiodické komety mohou pocházet z Oortova oblaku.[5] [8]
Astronomové se domnívají, že hmota tvořící Oortův oblak se zformovala blíže Slunci a byla rozptýlena daleko do vesmíru gravitačními účinky obřích planet na počátku vývoje Sluneční soustavy . [5] Ačkoli nebyla provedena žádná potvrzená přímá pozorování Oortova oblaku, může to být zdroj, který doplňuje většinu dlouhoperiodických komet a komet Halleyova typu vstupujících do vnitřní sluneční soustavy a také mnoho kentaurů a komet z rodiny Jupiterů . .
Quid pro quo
znamená jedno namísto druhého, záměna pojmů. Doslovný překlad znamená „něco za něco“. V podobném významu se používá i latinská vazba do ut des (doslovně: „Dávám, abys dal.“)
HPFS
High Performance File System) je poměrně moderní 16/32bitový souborový systém vyvinutý společnostmi Microsoft a IBM, který se poprvé objevil během listopadu 1989 v jejich, tehdy společném, operačním systému OS/2 verze 1.2.
Umožňuje lepší využití větších disků, výrazně rozšiřuje možnosti v pojmenování souborů (vůči FAT - na 254 znaků), zrychluje přístup k souborům (pomocí B-tree) a nastavit větší bezpečnost při přístupu k souborům (rozšířené atributy). HPFS umožňuje automatické řazení adresářů a souborů. Základní alokační jednotka byla změněna z clusteru na jeden fyzický sektor (512 bajtů).
HPFS organizuje disk do série 8 MB bloků a pokud to jde, soubor se se vždy ukládá v rámci jednoho bloku. Mezi těmito bloky jsou alokovány 2 KB stránky (bitové mapy), které obsahují informace o tom, které sektory v rámci bloku jsou volné a které jsou obsazené. Toto řešení zvyšuje výkonnost při přístupech k souborům, protože se čtecí hlavičky disku nemusejí vracet na logický začátek disku, kde má starý systém FAT uloženy informace o umístění dalších sektorů právě čteného souboru.
V rámci HPFS obsahují adresáře více informací než pod FAT (třeba informace o vytvoření, modifikaci nebo přístupu). Namísto toho, aby ukazatel mířil na první cluster souboru, každá adresářová entita ukazuje na strukturu FNODE. Tato struktura obsahuje nejen vlastní data, ale může se skládat i z jiných ukazatelů na data nebo jiné struktury.
Specialitou HPFS je několik speciálních objektů - SuperBlock a SpareBlock, které však představují určitou malou slabinu v případě poškození celého souborového systému. Tato technologie umožňuje eliminovat dotěrné chybové DOS hlášení - Abort, Retry, Fail?.
Aššurbanipalova knihovna
byla vyhlášená starověká knihovna v Ninive, jednom z hlavních měst Asýrie. Byla založena novoasyrským králem Aššurbanipalem někdy kolem poloviny 7. století př. Kr. Po Aššurbanipalovi vládli již jen 4 králové[p 1], poté byla Asýrie zničena Babylóňany a Médy.
Aššurbanipal je známý jako jediný asyrský král, který o sobě (ve svých nápisech) tvrdí, že umí číst i psát. Prezentoval se svým vzděláním, pravděpodobně z toho důvodu inicioval vznik knihovny. Ta obsahovala nejrůznější texty: eposy, mýty, kultovní texty, modlitby, zákony, lexikální i gramatické texty, díla věnující se lékařství, matematice, astronomii a další. Celkový počet tabulek, které se nacházely v knihovně, se podle zdrojů liší. Běžně se uvádí počet v rozmezí 25 tisíc až 30 tisíc tabulek. Celkový fond knihovny se pak odhaduje asi na 5 tisíc děl. Největší zastoupení tabulek je dnes uchováno v Britském muzeu.
Mene Tekel
Jsou první dvě slova údajného tajemného varování krále Belsazara (Belšasara). Přeneseně označuje naléhavé varování, výstrahu.
V příběhu z knihy Daniel Starého zákona král zneuctí zlaté a stříbrné nádoby, které z Šalamounova chrámu v Jeruzalémě odnesl jeho otec Nebukadnesar II. (skutečným otcem Belsazara byl poslední novobabylónský král Nabonid[1]). Poté se objevila ruka a napsala na stěnu
מְנֵא מְנֵא תְּקֵל וּפַרְסִין
(Mene mene tekel ú-parsín), což královi vykladači neuměli vyložit. Až prorok Daniel královi vysvětlil, že Mene znamená, že Bůh jeho kralování sečetl a ukončil, Tekel, že byl král zvážen na vahách a shledán nedostatečným, a Peres – že bude jeho království rozděleno Peršanům a Médům. Král poté skutečně zemře.[2]
Slova mají i známý význam v aramejštině, kde označují peněžní jednotky minu, šekel a půlšekel.
„ Balsazar král učinil hody veliké tisíci knížatům svým, a před nimi víno pil. A když pil víno Balsazar, rozkázal přinésti nádobí zlaté a stříbrné, kteréž vynesl Nabuchodonozor otec jeho z chrámu Jeruzalémského, aby z něho pili král i knížata jeho, ženy jeho i ženiny jeho. “
— Bible kralická, Daniel 5, 1 - 2
„ A totoť jest písmo napsané: Mene, mene, tekel, ufarsin, [totiž: Zčetl jsem, zčetl, zvážil a rozděluji.] Tento pak jest výklad slov: Mene, zčetl Bůh království tvé, a k konci je přivedl. Tekel, zvážen jsi na váze, a nalezen jsi lehký. Peres, rozděleno jest království tvé, a dáno jest Médským a Perským. Tedy z rozkazu Balsazarova oblékli Daniele v šarlat, a řetěz zlatý dali na hrdlo jeho, a rozhlašovali o něm, že má býti pánem třetím v království. V touž noc zabit jest Balsazar král Kaldejský. Darius pak Médský ujal království v letech okolo šedesáti a dvou. “
— Bible kralická, Daniel 5, 25 - 31
Historicky vzato není vůbec známo, co se s Belsazarem, který fungoval jako spoluvládce svého otce, po pádu Novobabylonské říše stalo.
Fibonacciho posloupnost v přírodě
Listy na stonku rostliny nebo větvičky rostou tak, aby byly co nejvýhodněji natočeny pro dopad slunečních paprsků, dešťových kapek a přístupu vzduchu. Vertikální stonek vytváří při svém růstu listy ve zcela pravidelném uspořádání. Listy ale nerostou přímo nad sebou, protože tím by horní listy bránily v dopadu slunečních paprsků a kapek deště na listy spodní. Proto jsou listy na stonku nebo na větvičce rozloženy ve šroubovitém výstupu (viz obr. 102).
Tento jev se nazývá fylotaxe (z řeckého sousloví uspořádání listů), což je termín, který zavedl v roce 1754 švýcarský přírodovědec Charles Bonnet.
Listy lípy se vyskytují většinou na dvou protilehlých stranách, což odpovídá jednomu listu na polovinu otočky kolem větvičky a označuje se jako fylotaktického poměru. Listy ostružiny nebo listy buku jsou rozmístěny kolem stonku symetricky vždy po třetině otočky, tj. fylotaktického poměru. Jabloně, pobřežní duby a meruňka mají listy umístěné po každých jedné otočky spirály, zatímco hrušně a smuteční vrby je mají každé otáčky. Na obr. 102 je zobrazen případ, kdy na každé tři dokončené obrátky připadá osm větviček, tj. fylotaktický poměr je . Již teď je zřejmé, že uvedené poměry jsou dány podílem dvou členů Fibonacciho posloupnosti.
Fakt, že se listy rostlin řídí tímto schématem, zpozoroval již ve starověku Theofrastos (373 - 288 př. n. l.) a popisuje jej ve svém spise De causis planatarum (O rostlinách). K podobnému závěru dospěl i Plinius Starší (24 - 79 n. l.) ve svém díle Historie přírody (Naturális historia). Výzkum fylotaxe pokročil až v 15. století, kdy Leonardo da Vinci (1452 - 1519) rozpoznal v uspořádání listů jejich seřazení podle spirály v cyklech po pěti, což odpovídá úhlu jedné otáčky. Intuitivně objevil vztah mezi Fibonacciho posloupností a uspořádáním listů německý astronom Johannes Kepler.
Zásadní výzkum fylotaxe zahájil až švýcarský přírodovědec CHARLES BONNET (1720 - 1793). Ve své knize Výzkum využívání listů rostlinami detailně vysvětluje dvoupětinovou fylotaxi. Ve spolupráci se švýcarským matematikem JEANEM LOUISEM CALANDRINIM (1703 - 1758) také objevil, že se u některých rostlin (šupiny jedlových šišek, ananas, …) objevují série druhotných spirál nazývajících se parastichy.
Historie matematické fylotaxe začíná až v 19. století pracemi botanika KARLA FRIEDRICHA SCHIMPERA, jeho přítele ALEXANDRA BRAUNA, francouzského krystalografa AUGUSTA BRAVAISE (1811 - 1863) a jeho bratra, botanika Louise. Ti nalezli obecné pravidlo, pro vyjadřování fylotaktických poměrů pomocí členů Fibonacciho posloupnosti. Navíc si všimli výskytu těchto čísel u parastichů borových šišek a ananasu.
Krásnou ukázkou fylotaxe založenou na členech Fibonacciho posloupnosti je kůra ananasu. Každý šestiúhelníkový dílek povrchu kůry patří do tří různých spirál (viz obr. 103). Počty jednotlivých typů spirál jsou přitom vyjádřeny členy Fibonacciho posloupnosti. Většina ananasů má na svém povrchu 5, 8, 13 a 21 spirál.
Bratři Bravaisové ve své práci z roku 1837 mimo jiné objevili, že nové listy vyrůstají zhruba ve stejném úhlu kolem středu stonku rostliny a že tento úhel se většinou blíží hodnotě
Úhel natočení listů na stonku rostliny tak souvisí se zlatým řez. Ten souvisí s Fibonacciho posloupností, a proto souvisí i úhel natočení listů na stonku rostliny s touto slavnou posloupností.
Holandský matematik Gerrit van Iterson dokázal ve svém díle z roku 1907, že když těsně seskupíme po sobě jdoucí body, které se na hustě vinuté spirále vydělují v úhlech , spatříme jednu skupinu spirál směřujících ve směru chodu hodinových ručiček a druhou skupinu spirál stáčejících se opačným směrem. Počty spirál obou těchto skupin jsou učeny dvojicí po sobě jdoucích členů Fibonacciho posloupnosti. Jejich poměr se pak blíží zlatému řezu. Tyto spirály jsou vidět také na uspořádání semínek slunečnice (viz obr. 104). Semínka rostou tak, aby co nejúčinněji využila rovinu květu. Počty spirál závisejí na velikosti květu, ale většinou lze na květu najít 34 spirál stáčejících se jedním směrem a 55 spirál stáčejících se opačně.
Členy Fibonacciho posloupnosti určují také počty okvětních plátků sedmikrásek, počet plátků květů růže, … Plátky květů růže jsou vůči sobě posunuté o úhly, jehož hodnoty souvisejí se zlatým řezem.
Proč příroda preferuje při uspořádání listů na stoncích úhel vyplývá z dynamického vývoje. Rozmístění pupenů (listů nebo větviček) podél spirály s úhlem otočení je nejefektivnější, jaké může být. Úhel totiž není racionálním násobkem . Kdyby se pupeny stáčely v úhlu, který je racionálním násobkem (tj. např. , , …), pak by se vyrostlé listy řadily paprskovitě do určitých linií (čtyř pro , tří pro , …) a bylo by mezi nimi spousta volného místa. V případě úhlu se pupeny (a následně ani listy) neseskupí podél žádného specifického paprskovitého směru, takže celý prostor vyplní efektivně. Tím, že je úhel dán násobkem zlatého řezu a že je navíc zlatý řez ze všech iracionálních čísel nejvíce vzdálen racionálnímu číslu, dosahuje toto uspořádání listů nejefektivnějšího postavení.
Toto tvrzení pak potvrdily i fyzikální experimenty Leonida S. Levitova (z roku 1991) a Stephane Douadyho a Yvese Coudera (z let 1992 a 1996). V jednom experimentu umístili Douady a Couder misku silikonového oleje do magnetického pole, které bylo silnější u krajů misky, než v jejím středu. Do středu misky pak vypouštěli kapky magnetické kapaliny, která se chovala jako drobné tyčové magnety. Tyto magnety se navzájem odpuzovaly a vnější magnetické pole je vytlačovalo paprskovitě k okrajům. Oba experimentátoři nalezli pravidelné pohyby, které oscilací konvergovaly ke spirále, na níž se v úhlu oddělovaly jednotlivé po sobě jdoucí kapky magnetické kapaliny. Fyzikální systémy se většinou stabilizují ve stavech, ve kterých mají minimum energie. To by pak vysvětlovalo, proč jsou pupeny na stoncích rostlin vzájemně otočené právě o : tato konfigurace je stavem s minimální energií.
A stavy s minimální energií příroda preferuje, protože na rozdíl od lidí příroda energií nehýří.
Fibonacciho posloupnost
Jako Fibonacciho posloupnost je v matematice označována nekonečná posloupnost přirozených čísel, začínající 0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, … (čísla nacházející se ve Fibonacciho posloupnosti jsou někdy nazývána Fibonacciho čísla), kde každé číslo je součtem dvou předchozích. Rekurzivní definice Fibonacciho posloupnosti tedy je:…
